45 C 281/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně zastoupená advokátkou Mgr. Olgou Růžičkovou sídlem Dubská 390/4, 415 01 Teplice proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Česká republika - Jméno žalované sídlem Adresa žalované pro zaplacení 866 895 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje, a to co do částky 133.562,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 133.562,00 Kč od 17.1.2023 do zaplacení.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 733.333,00 Kč spolu s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 733.333,00 Kč od 17.11.2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 866.895,- Kč s příslušenstvím, představující jednak náhradu majetkové škody (obhajného) ve výši 133.562,- Kč, jednak zadostiučinění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení ve výši 168.333,- Kč a zadostiučinění za nezákonné stíhání ve výši 565.000,- Kč. Žalobkyně uvedla, že proti ní bylo pod sp. zn. 3 T 12/2016 vedeno u Krajského sodu v Ústí nad Labem trestní řízení pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. a přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. h) tr. zák. Trestní řízení bylo zahájeno Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru HK - detašovaného pracoviště Most, pod č. j. KRPU-56175-147/TČ-2012-040081-MX dne 5. srpna 2013 a dne 20. 9. 2013 a skončilo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, který potvrdil zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a který byl žalobkyni doručen dne 27. 1. 2023. Žalobkyně stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že své nároky u žalované uplatnila dne 16. 5. 2023 ve lhůtě do 4 měsíců od okamžiku, kdy jí bylo doručeno konečné rozhodnutí ve věci. Žalovaná na majetkovou škodu uhradila žalobkyni částku 91.800,- Kč, zbývající část nároku (uplatněný žalobou) odmítla nahradit, stejně jako nároky nemajetkové, v souvislosti s nimiž vznesla námitku promlčení. Žalobkyně v tomto směru polemizovala s délkou promlčecí lhůty nemajetkových nároků a namítla rozpor s dobrými mravy v souvislosti s námitkou promlčení vznesenou žalovanou, když žalobkyně by ve světle této námitky své nároky na zadostiučinění měla vznášet v okamžiku kdy nedisponuje písemným rozhodnutím ve věci a tím tedy ani kompletním odůvodněním a nemůže vyhodnotit, zda například délka řízení byla či nebyla promítnuta do rozhodnutí, případně jak. V případě žalobkyně navíc ještě v únoru 2023 trvaly důsledky nezákonného a nepřiměřeně dlouhého řízení, když v únoru 2023 ji bylo doručováno ještě usnesení o zrušení zajištění prostředků. Žalobkyně sama pak urgovala soud o doručení rozhodnut ve věci samé, když tak neučinil v zákonné lhůtě. Dle žalobkyně tak byly její nároky u žalované v květnu 2023 uplatněny včas. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněné nároky neuznala, přičemž učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 16.5.2023 uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 225.362,- Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení, nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání ve výši 565.000,- Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 168.333,- Kč, a to vše v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016. Žalovaná požadavek žalobkyně na náhradu škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení uznala důvodným co do částky 91.800,- Kč a nárok na nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, jakož i nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení zamítla jako nedůvodný, což žalobkyni sdělila svým stanoviskem ze dne 16.11.2023. Rovněž žalovaná stručně shrnula průběh řízení a doplnila, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5.8.2013 a 20.9.2013. Co se týče nároku na náhradu nákladů obhajoby, žalovaná konstatovala, že z žalobkyní účtovaných úkonů by bylo možné přiznat celkem 196.970,68 Kč, a to z úkonů do roku 2014 celkem , hodnota, úkonů po 2.300,- Kč, 2 úkony po 1.150,- Kč, 25x režijní paušál 300,- Kč, 27x náhradu za promeškaný čas po 100,- Kč, z úkonů od ledna 2015 celkem 37 úkonů po 2.300,- Kč, 2 úkony po 1.150,- Kč, 39 x režijní paušál po 300,- Kč, náhradu za promeškaný čas v celkové výši 1.750,- Kč, to vše spolu s 21% DPH a cestovným po 9.542,18 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně doložila vznik škody pouze ve výši 91.800,- Kč, byla žalobkyni na nákladech obhajoby přiznána toliko částka 91.800,- Kč, která jí byla poukázána na účet uvedený v žádosti č. , č. účtu, , VS , var. symbol, . Současně žalovaná specifikovala úkony, které žalobkyni nepřiznala (a které tak zůstaly předmětem řízení), když nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a to prokázání vzniku škody. V této souvislosti doplnila, že k prokázání vzniku škody spočívající v nákladech právního zastoupení slouží buď příjmový pokladní doklad či výpis z účtu nebo alespoň faktura prokazující vznik povinnosti k zaplacení vyfakturované částky (tj. vznik dluhu), přičemž na výzvu k doložení těchto podkladů ze dne 7.8.2023 žalobkyně reagovala tak, že doložila uhrazení toliko částky 91.800,- Kč. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalovaná uvedla, že předmětné řízení bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2022 č.j. 6 To 63/2021-4539, kterým bylo odvolání Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podané v neprospěch žalobkyně zamítnuto a byl potvrzen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a současně byla žalobkyně zproštěna obžaloby pro přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalobkyni dne 10.10.2022. Jestliže byl nárok žalobkyně předběžně u žalované uplatněn až dne 16.5.2023, nelze než konstatovat, že nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl uplatněn až po uplynutí zákonem stanovené promlčecí lhůty. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i její obhájkyně Mgr. Olga Růžičková byly přítomny u veřejného zasedání konaného dne 10.10.2022 u Vrchního soudu v Praze ohledně projednání odvolání jak státního zástupce, tak i žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.8.2019 č.j. 3 T 12/2016-4331, žalovaná konstatovala, že tímto okamžikem se žalobkyně dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě (jednak o tom, že proti ní bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, jednak o tom, že ke dni 10.10.2022 předmětné trestní řízení pravomocně skončilo). S ohledem na shora uvedené vznesla žalovaná námitku promlčení ohledně uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, stejně tak ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, když stejně jako v rámci předběžného projednání nároků žalobkyně jsou tyto promlčeny i v tomto soudním řízení. Žalovaná proto navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná v plném rozsahu zamítnuta a žalované byly přiznány náklady řízení.

3. Žalobkyně vzala žalobu svým podáním ze dne částečné zpět, a to co do částky 133.562,- Kč s příslušenstvím, předmětem řízení tak zůstaly oba nároky z nemajetkové újmy. Žalobkyně opět v této souvislosti namítala rozpor s dobrými mravy, když jí byl zprošťující rozsudek doručen dne 16. 5. 2023, tj. ve lhůtě do 4 měsíců od okamžiku, kdy jí bylo rozhodnutí ve věci doručeno a ještě v únoru 2023 trvaly důsledky nezákonného a nepřiměřeně dlouhého řízení, když ji bylo doručováno ještě usnesení o zrušení zajištění prostředků (Usnesení ze 14. 2. 2023 bylo přiloženo k žalobě). Namítala, že zák. č. 82/1998 Sb., jednak stanoví pro české právní prostředí zcela nestandartně krátkou promlčecí lhůtu 6 měsíců pro uplatnění nemajetkové škody a pokud jde o důsledky z nedodržení lhůt je koncipován tak, že s nedodržením lhůt osobou za škodu odpovědné nejsou spojeny žádné konkrétní důsledky, avšak s nedodržením lhůt osobou poškozenou jsou spojeny důsledky fatální, a to za současného nastavení velmi krátké lhůty 6 měsíců jako doby promlčecí. Uvedená lhůta se svou délkou zcela vymyká standartním a běžným délkám promlčecích lhůt z náhrad škod a škod nemajetkových a současně se zcela vymyká princip přerušení běhu promlčecí doby, kdy poškozený se nemůže obracet přímo na soud (nezávislý subjekt) s klasickou předžalobní výzvou. Pro zastavení běhu promlčecí doby je nutno uplatnit nárok u škůdce nikoliv u soudu a současně v době po kterou je uplatněný nárok škůdcem posuzován nemůže poškozená osoba uplatnit svůj nárok u příslušného soudu. To vše doplněno tím, že škůdce nenese žádné důsledky z toho, že uplatněný nárok v zákonné lhůtě neprojedná. V této souvislosti namítala nevyváženost odškodňovacího zákona, demonstrující diskriminaci zákonné úpravy poškozených.

4. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 3 T 12/2016 soud zjistil, že ve svazku č. III., kdy je tedy založeno na č.l. 4539 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.10.2022, kterým byla žalobkyně, jako tamní obžalovaná č. , hodnota, , zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11.8.2016. Tímto způsobem Vrchní soud v Praze rozhodl, k odvolání obžalovaných, mimo jiné současné žalobkyně, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.8.2019, č.j. 3 T 12/2016 – 4331. Dle protokolu z veřejného zasedání, při kterém byl vyhlášen tento zprošťující rozsudek, byli veřejnému zasedání u Vrchního soudu v Praze 10.10.2022, přítomni právní zástupci všech devíti obžalovaných, včetně Mgr. Olgy Růžičkové, za současnou žalobkyni. Rozsudek nabyl právní moci a vykonatelnosti, dle doložky právní moci jako č.l. 4559 trestního spisu, dnem 10.10.2022, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 6 To 63/2021 – 4539.

5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby, týkající se nároku na náhradu majetkové škody (obhajného) soud již nehodnotil v řízení provedené důkazy, které byly doloženy k tomuto nároku, když pro rozhodnutí věci jsou irelevantní.

6. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

8. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

9. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

10. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

11. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

12. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

16. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Dle § 32 odst. 1 a 2 ODŠZ nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

18. Dle § 35 odst. 1 ODŠZ promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

19. Vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení vznesla žalovaná námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, soud se nejprve zabýval právě otázkou, zda nárok byl žalobkyní uplatněn v promlčecí době, která je stanovena shora citovaným ustanovením § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se proti žalované domáhala nemajetkové újmy, způsobené jí v souvislosti s nezákonným trestním stíháním u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 3 T 12/2016, jakož i nároku na zadostiučinění nepřiměřené délky trestního řízení. V daném případě se žalobce dozvěděl o tom, že mu vznikla nemajetková újma vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 6 To 63/2021 – 4539 ze dne 10.10.2022, který nabyl právní moci téhož dne. Od 11.10.2022 pak běžela šestiměsíční promlčecí doba (k tomu srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 30 Cdo 1687/2013 nebo 30 Cdo 1316/2013). Žalobkyně mohla u žalované uplatnit svůj nárok nejpozději dne 12.4.2023, tak aby nebyl promlčen. Jestliže tedy žalobkyně uplatnila předběžně svůj nárok u žalované dne 16.5.2023, učinila tak pozdě a nedošlo tak k tzv. stavení promlčecí doby. O stavení promlčení jde tehdy, jestliže promlčecí doba pro určitou zákonem stanovenou překážku neběží, staví se její běh, ačkoli jinak by tu podmínky pro její běh byly dány. Stavení promlčení se může projevit: a) tak, že promlčecí doba nezačne běžet, b) tak, že již započatý průběh promlčecí doby nepokračuje (zastavuje se) pokud překážka trvá, a c) tak, že již započaté a probíhající promlčení neskončí dříve než po uplynutí určité doby poté, co překážka byla odstraněna. V daném případě zákon č. 82/1998 Sb., výslovně jako lex specialis upravuje právě variantu, shora uvedenou pod písmenem b), tzn. časové úseky promlčecí doba uplynulá před vznikem překážky a po jejím odpadnutí sčítají. V daném případě byl návrh na předběžné projednání nároku podán 34 dní po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby, tedy po marně uplynulé šestiměsíční lhůtě a promlčecí doba tak marně uplynula, aniž by došlo k jejímu stavení. Žaloba pak byla podána až 23.12.2023, tedy po uplynutí promlčecí doby. Pokud jde o lhůtu k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobkyně označovala nejen za nepřiměřenou, ale dokonce protiústavní k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, jednak soud musí zdůraznit, že právě předběžným uplatněním nároku poškozeného u odpovědného orgánu (nikoliv soudu) dochází naopak k prodloužení lhůty k podání žaloby, která by v opačném případě musela být podána nikoliv ve lhůtě 1 roku od skončení předmětného řízení (6 + 6 měsíců), ale v lhůtě 6 měsíců, přičemž v takovém případě by k promlčení došlo ještě v kratší lhůtě než je povinným předběžným uplatněním nároku poškozeným dána. Pokud jde o námitku, že již jen námitkou promlčení žalovaná dopouští jednání v rozporu s dobrými mravy, soud konstatuje, že v pouhé námitce promlčení rozpor s dobrými mravy neshledal. Lhůta pro podání předběžného projednání nároku (potažmo žaloby) vyplývá ze zákona a je tak všem účastníkům předem známa. Jestliže se účastník řízení (popř. jeho zástupce) účastní vyhlášení konečného rozhodnutí, je mu známo i (byť) stručné odůvodnění uvedeného rozhodnutí, když toto je s vyhlášením rozhodnutí spojeno. Námitka žalobkyně, že až z písemného odůvodnění jí bylo známo, proč vlastně byla obvinění zproštěna, je tak zcela nepřípadná. V této souvislosti nelze než odkázat na závěry Ústavního soudu v usnesení ze dne 4.7.2002, sp.zn. III. ÚS 21/2002, podle kterých „účelem promlčení je jednak stimulovat subjekty k časnému vykonávání subjektivních občanských práv, jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu, donucujícímu zákroku ze strany soudů. Institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou zejména, pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby, vždy spjaty s určitou sporností. Lze tedy říci, že povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení, jako účinná možnost ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze tohoto povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní, či nikoli.“ Pokud žalobkyně namítala, že v trestní řízení pro ni skončilo až po rozhodnutí o zajištění věci, soud konstatuje, že nejistota z daného trestního řízení pro žalobkyni skončila právě rozhodnutím o jejím zproštění. Trestní řízení a řízení o zajištění věci jsou dvě různá řízení, o čemž svědčí mimo jiné i skutečnost, že navzdory nezákonnému trestnímu řízení jsou posuzována rozhodnutí o zajištění věci zvlášť, když zajištění nemovitostí se může týkat i osob, které nejsou zúčastněné na trestním stíhání a jako takové, nemá na délku trestního stíhání toto rozhodnutí vliv.20. (viz např. rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 3310/2013 - Odpovědnost státu za škodu z rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a odst. 1 trestního řádu) ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nezakládá bez dalšího skutečnost, že trestní řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem. Nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání.). Nelze tak než uzavřít, že protože se žalovaná promlčení uplatněných nemajetkových nároků dovolala, soud žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl, aniž by se dále zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v daném případě.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání dne 26. 11. 2024 a tohoto se rovněž účastnila, stejně jako ústního jednání dne 16. 1. 2025, při kterém byl vyhlášen rozsudek, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 4 úkonů po 300,- Kč.