45 C 51/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 pro zaplacení 130 270 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 130.270,00 Kč spolu s 11,75 % úrokem z prodlení ročně, z částky 130.270,00 Kč od 5.2.2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 130 270 Kč s příslušenstvím, představující škodu, která vznikla nesprávným úředním postupem soudu v řízení Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 364/2014. Řízení zahájil právní předchůdce (otec) žalobkyně , jméno FO, dne 13.10.2014 a domáhal se v něm po České republice zaplacení nemajetkové újmy za průtahy v předchozím soudním řízení ve výši 150.000,-Kč. V uvedeném řízení bylo nejprve rozsudkem nalézacího soudu ze dne 29.1.2016 přiznáno žalobci 82.500,-Kč, ve zbývající části (tzn. 67.500,-Kč) žalobu zamítnul. Rozsudek byl následně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 72 Co 194/2016-75, který ve vyhovujícím výroku rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a v nevyhovující části změnil tak, že v rozsahu 26.300,-Kč žalobě vyhověl, a to i přesto, že v průběhu odvolacího řízení vznesla žalovaná strana námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. V následném dovolacím řízení pak Nejvyšší soud dne 28.11.2018 rozsudkem č.j. 30 Cdo 5819/2016-91 rozsudek Městského soudu změnil tak, že v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a naopak ve vyhovující části žalobu pro promlčení nároku zamítl. Na základě závěrů Nejvyššího soudu, proto právní předchůdce žalobkyně uplatnil dne 20.8.2019 u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 25 C 308/2019 proti svému tehdejšímu advokátovi, JUDr. Aleši Vídenskému, nárok na náhradu škody v rozsahu 137.270,-Kč (tzn. původně přiznané náhrady nemajetkové újmy v odškodňovacím řízení ve výši 108.800,-Kč, přiznaných nákladů řízení ve výši 20.570,-Kč a nákladů řízení žalovaného ve výši 900,-Kč). V průběhu řízení žalobce zemřel a do jeho práv vstoupila žalobkyně v souladu s rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 15 D 1298/2019-102 ze dne 9.3.2020. Okresní soud poté rozsudkem č.j. 25 C 308/2019-88 zamítnul, když vyhověl námitce advokáta, že je nárok právního předchůdce žalobkyně promlčen. K odvolání žalobkyně pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem pod sp. zn. 71 Co 226/2021 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Z rozsudku přitom vyplývá, že s ohledem na běh promlčecích lhůt (dle úpravy platné před 1.1.2013) počala subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vůči advokátovi počala běžet dne 3.7.2016, kdy se právní předchůdce žalobkyně dozvěděl, že žalovaná strana vznesla v odškodňovacím řízení námitku promlčení. Lhůta pak uplynula dne 3.7.2018 tedy ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu v odškodňovacím řízení. Dle žalobkyně tak jejímu právnímu předchůdci vznikla škoda protiprávním výkonem státní moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a to nedobytností pohledávky, když tato mohla být způsobena buď tím, že Městský soud v Praze vydal navzdory vznesené námitce promlčení uplatněného nároku vyhovující rozsudek č.j. 72 Co 194/2016-75, který byl následně pro nezákonnost rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen (změněn). Tím bylo znemožněno poškozenému uplatnit nárok na náhradu škody po advokátovi, protože škoda ještě v té době nevznikla. K tomu došlo až na základě rozhodnutí o dovolání, ovšem v té době již uplynula subjektivní promlčecí lhůta. Škoda však mohla poškozenému vzniknout i v důsledku průtahů před Nejvyšším soudem, který rozhodl až po uplynutí subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku vůči advokátovi. Při vědomí vznesené námitky promlčení měl Nejvyšší soud postupovat po podaném dovolání nezbytně rychle, tak aby nedošlo k uplynutí běhu subjektivní promlčecí doby. Přesto o dovolání ze dne 18.10.2016 a rozhodl až dne 28.11.2018 ve věci rozhodl. Spis byl nalézacímu soud vrácen až dne 17.12.2018. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované dne 15.12.2021, žalovaná však tomuto nároku nevyhověla. S ohledem na to navrhla žalobkyně, aby soud žalobě vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná nárok uplatněný žalobkyní neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 15. 12. 2021 podala žádost o předběžné projednání nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za náhrady škody ve výši 130.270 Kč s příslušenství, která měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 72 Co 194/2016. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 4. 2. 2022 konstatovala, že ve věci žalobkyně nelze shledat odpovědnostní titul státu za tvrzenou škodu a tudíž nárok žalobkyně neuznává a náhradu škody nepřiznává. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení s tím, že ve věci sice bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 72 Co 194/2016-75, nicméně tento rozsudek byl vydán zcela ve prospěch právního předchůdce žalobkyně a tudíž mu tímto rozhodnutím nemohla i s ohledem na výše uvedené vzniknout tvrzená škoda. Pokud jde o běh promlčecí lhůty, žalovaná popřela, že by k promlčení pohledávky došlo v důsledku pozdního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. V této souvislosti odkázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě. Právní předchůdce žalobkyně se o námitce promlčení (a tedy o vzniku škody a o tom, kdo za ní odpovídá) vznesené v odvolání podaném žalovanou v odškodňovacím řízení dozvěděl dne 23. 3. 2016, kdy bylo odvolání obsahující námitku promlčení doručeno právnímu zástupci předchůdce žalobkyně. Promlčecí lhůta tak uplynula dne 23. 3. 2018. , právnická osoba, s výše citovanou judikaturou tak právnímu předchůdci žalobkyně nic nebránilo v tom domáhat se náhrady škody vůči právnímu zástupci, který nárok neuplatnil včas, aniž by bylo třeba vyčkávat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a nelze tak promlčení nároku v důsledku vlastního pochybení právního předchůdce žalobkyně přičítat k tíži státu. S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

3. Usnesením č.j. 15 D 1298/2019 – 102 ze dne 9.3.2020 Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti po zůstaviteli , jméno FO, , uzavřené mezi dcerou zůstavitele , Jméno zainteresované osoby 0/0, , dcerou zůstavitele , jméno FO, a synem , jméno FO, , přičemž současná žalobkyně se mimo jiné stala dědičkou pohledávky vůči , tituly před jménem, , jméno FO, , vyplývající z náhrady škody z výkonu advokacie, uplatněné žalobou u Okresního soudu v Ostravě č.j. 37 C 109/2015 o částku 97.735,70 Kč s příslušenstvím, dále u téhož soudu ve věci 25 C 308/2019, dále u téhož soudu pod sp.zn. 61 C 138/1997, a ve věci u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18 C 93/2019.

4. Uplatněním nároku na náhradu škody ze dne 15.12.2021 právní zástupce žalobkyně zaslal Ministerstvu spravedlnosti, obsahově totožné se žalobou.

5. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4.2.2022 byl nárok žalobkyně ze dne 15.12.2021 vypořádán, přičemž žalobkyni byla náhrada škody odmítnuta.

6. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě čj. 71 Co 226/2021 – 130 ze dne 15.12.2021 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.3.2021, č.j. 25 C 308/2019 – 88. Odvolací soud po doplnění dokazování e-maily mezi právním zástupcem žalobce a tehdejším právním předchůdcem žalobkyně zjistil, že 1.7.2016 žalovaný advokát, , tituly před jménem, , jméno FO, , zaslal své vyjádření z 1.7.2016 k námitce promlčení předchůdci žalobkyně a předchůdce toto vyjádření k odvolání vzal na vědomí 3.7.2016. V projednávané věci porušil žalovaný advokát povinnost, plynoucí mu ze smlouvy, a režim náhrady škody v daném řízení se řídí dosavadními právními předpisy, když smlouva mezi účastníky vznikla v době účinnosti starého zákona. Právní vztah mezi účastníky včetně promlčení se tedy dle soudu řídí zákonem č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku) ve znění účinném do 31.12.2013, podle kterého běží subjektivní dvouletá lhůta a objektivní tříletá lhůta pro uplatnění náhrady škody, přičemž 14.3.2016 byla vznesena námitka promlčení ze strany advokáta v uvedeném řízení. Tato námitka byla 23.3.2016 doručena zástupci právního předchůdce žalobce, a byť šlo o procesního zástupce, doručení tomuto zástupci má účinky, jako doručení účastníkovi. Hmotně právní úkon, učiněný vůči soudu je účinný rovněž vůči ostatním účastníkům řízení okamžikem, kdy se o něm dozvěděli. Dle soudu začala běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta, a uplynula 14.3.2019. Přitom 3.7.2016 nejpozději se předchůdce žalobkyně dozvěděl, že námitka promlčení byla vznesena, čímž počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, která skončila 3.7.2019 (pozn. soudu – zde jde zřejmě o překlep, správně mělo být uvedeno 2018). Žaloba byla podána až 20.8.2019 a nárok žalobkyně byl promlčen a nelze jej přiznat.

7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 42 C 364/2014 byl zjištěno, že žaloba v uvedené věci byla podána 13.10.2014. Tehdejší žalobce, , jméno FO, , se domáhal proti žalované náhrady škody ve výši 150 000,- Kč z nepřiměřené délky soudního řízení ve věci, vedené před Okresním soudem v Novém Jičíně, sp.zn 24 C 268/2008. Ve stanovisku žalované ze 14.4.2014, zaslaném JUDr. Vídenskému, ve spise založeno na č.l. 24, žalovaná námitku promlčení nevznášela. Ve vyjádření k žalobě výslovně uvedla, že dospěla k závěru, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a nároku na přiměřené zadostiučinění, nepřiměřené délky řízení, nevyhověla. Rovněž, námitku promlčení, nevznášela. Při ústním jednání, před soudem nalézacím, se žalovaná nezúčastnila a souhlasila s jednáním bez její účasti. Poté byl ve věci vydán rozsudek. Rozsudkem ze dne 29.1.2016 soud přiznal žalobci proti žalované České republice částku 82.500,00 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a dále přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku se odvolal žalobce, a to co do rozdílu, kterým byla žaloba zamítnuta, a rovněž také žalovaná 14.3.2016, přičemž tato vznesla poprvé námitku promlčení, žalobou uplatněného nároku. (pozn.soudu - omylem v protokolu uvedeno, že „nadále námitku promlčení nenamítala“). Po předložení věci Městskému soudu v Praze byl ve věci vyhlášen rozsudek, kterým bylo původní rozhodnutí v zamítavé části změněno v tom rozsahu, že dále byla ještě povinna žalovaná zaplatit žalobci částku 26.300,00 Kč. Ve zbývajícím rozsahu byl rozsudek potvrzen. Proti uvedenému rozsudku, který nabyl právní moci 25.8.2016, ve spojení s čl.91, podal žalovaný dovolání, v němž vznesl námitku promlčení, kdy konstatoval, že došlo k nesprávnému posouzení otázky promlčení nároku. Dovolacímu soudu byl spis poté předložen 13.12.2016, přičemž ten 28.11.2018 vyhlásil rozsudek č.j. 30 Cdo 5819/2016-91, ve kterém rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29.1.2016, č.j. 42 C 364/2014 – 53 v zamítavém výroku potvrdil, a ve výroku potvrzujícím změnil tak, že žaloba se v plném rozsahu zamítá. V obdobném znění, v podstatě poté změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.7.2016, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a ve výroku III. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím ve výši 600,00 Kč, a dále náhradu před soudem dovolacím ve výši 300,00 Kč. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud rozhodl nesprávně v otázce promlčení nároku žalobce a dosavadní výsledky řízení zároveň ukazují, že je možné o této otázce rozhodnout. Nejvyšší soudu proto změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a v části, v níž byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 26.300,00 Kč, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rovněž změnil, i na to navazující nákladové výroky. Nejvyšší soud uvedl, že „žalovaná uplatnila námitku promlčení ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, a to proti celému žalovanému nároku. Šestiměsíční subjektivní promlčecí doba v případě nároku žalobce začala běžet 19.4.2013, žádost žalobce o náhradu nemajetkové újmy byla žalované doručena 4.10.2013. Ve smyslu § 35 zákona o odškodňování, se tak promlčecí doba stavěla od 4.10. do 4.4.2014, přičemž po obnovení jejího běhu, zbývalo žalobci ke včasnému uplatnění nároku u soudu pouhých 16 dní. S ohledem na to, že konec promlčecí lhůty připadl na neděli 20.4.2014, tato uplynula až v pondělí 21.4.2014. Z toho ovšem vyplývá, že v době podání žaloby, dne 13.10.2014, byl již nárok žalobce promlčen. Na uvedeném nemůže změnit ničeho ani skutečnost, že žalovaná projednala nárok žalobce a vydala své stanovisko 14.4.2014, tedy po uplynutí doby k uplatnění nároku.“8. Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 8.12.2020, adresovaným právnímu zástupci žalobkyně jako právní nástupkyni , tituly před jménem, , bylo oznámeno, že ohledně nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení, vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp.zn. 21 Cm 100/2004, ministerstvo přistoupilo k započtení bezdůvodného obohacení proti původnímu žadateli ve výši 129.370,00 Kč na základě rozhodnutí, které bylo později zrušen NS ČR pod sp.zn. 30 Cd 5819/2019. Bezdůvodné obohacení zaniklo jednostranným zápočtem právní nástupkyně původního žadatele a žalobkyně již není povinna danou částku vracet. Uvedená částka byla započítána na zadostiučinění v penězích, které původně bylo přiznáno ve výši 247 000,- Kč s tím, že rozdíl byl poukázán na bankovní účet žalobkyně.

9. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 1386/2022 ze dne 29.3.2023 bylo zjištěno, že tento dovolání žalobkyně v plném rozsahu odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud po shrnutí geneze daného řízení Okresního soudu v , adresa, pod sp.zn. 25C 308/2019 výslovně uvedl, že se zabýval pouze nárokem náhradu škody ve výši 108 800 Kč s příslušenstvím, když do ostatních nároků je dovolání nepřípustné. …………….“dlužník (stát) v původním řízení, vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 364/2014, ve kterém předchůdce žalobkyně uplatnil své právo na plnění, vznesl námitku promlčení v podaném odvolání, doručeném Městskému soudu v Praze (v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 72 Co 194/2016) dne 14. 3. 2016. Na tomto skutkovém základě odvolací soud uzavřel, že uplatněním námitky promlčení v zahájeném řízení nastala objektivně událost zakládající nárok na náhradu škody a zároveň tím počala běžet tříletá objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák., která uplynula dne 14. 3. 2019. V takto ustavených skutkových a právních poměrech přijatý závěr odvolacího soudu, že v předmětné věci, v níž byla žaloba podána až dne 20. 8. 2019, je nárok žalobkyně na náhradu škody (objektivně) promlčen, a nelze jej tedy žalobkyni přiznat, je zcela v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že právnímu předchůdci žalobkyně bylo opožděně uplatněné právo nedůvodně přiznáno později zrušeným rozsudkem odvolacího soudu, nemá na počátek běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu citované judikatury vliv. Žalobkyní vymezená otázka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit.“10. Soud neprováděl žalobkyní navržený důkaz potvrzením o úhradě, které má být založeno ve spise Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 25C 308/2019, když tento spis nebyl soudu zapůjčen. Pro danou věc je přitom celý spis i samotné potvrzení irelevantní, když podstatné skutečnosti z daného spisu byly zjištěny nejen z rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 71 Co 226/2021 – 130 ze dne 15.12.2021, ale také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 23 Cdo 1386/2022, do jehož pravomocného rozhodnutí bylo toto řízení přerušeno.

11. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

14. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

16. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

17. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

19. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

20. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

21. Dle § 31 odst. 1, 2, 3 a 4 ODŠZ náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

22. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle Dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo Dle § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Po provedeném dokazování bylo zjištěno, že se právní předchůdce žalobkyně žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 13.10.2014 domáhal po Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2016, č. j. 42 C 364/2014-53, byla státu uložena povinnost zaplatit předchůdci žalobkyně částku 82 500 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2016, č. j. 72 Co 194/2016-75, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do povinnosti zaplatit částku 82 500 Kč a změnil jej tak, že uložil státu povinnosti zaplatit předchůdci žalobkyně dalších 26 300 Kč. Odvolací soud takto rozhodl, přestože stát v odvolání doručeném soudu dne 14. 3. 2016 (se kterým se předchůdce žalobkyně seznámil dne 3. 7. 2016) vznesl námitku promlčení. Objektivní lhůta pro podání žaloby proti advokátovi za způsobenou škodu podáním opožděné žaloby proti státu tak běžela až do 14.3.2019, subjektivní lhůta do 3.7.2018. Rozsudkem ze dne 28.11.2018, č. j. 30 Cdo 5819/2016-91, Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť nárok předchůdce žalobkyně byl promlčen. Spis byl dle tvrzení žalobkyně, kterému žalovaná neodporovala, nalézacímu soud vrácen až dne 17.12.2018. Žalobkyně (resp. její právní předchůdce) se následně domáhala proti původnímu advokátovi náhrady škody ve výši 130 270 Kč, která vznikla předchůdci žalobkyně (V. L., narozenému XY) a kterou podle žalobkyně zapříčinil žalovaný tím, že jako zástupce předchůdce žalobkyně podal vůči České republice (dále jen „stát“) žalobu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení po uplynutí promlčecí doby. Žaloba byla podána dne 20.8.2019 v řízení před Okresním soudem v Ostravě pod sp.zn. 25 C 308/2019. Okresní soud v , adresa, jako soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17. 3. 2021 č. j. 25 C 308/2019-88, zamítl žalobu v plném rozsahu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

24. Jak již byl shora uvedeno, podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek:1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup,2) vznik škody,3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody.Uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně, pouhé nesplnění jednoho z nich vede k zamítnutí nároku na náhradu škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2005, sp. zn.: 25 Cdo 773/2004, usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 28 Cdo 4231/2010-113 ze dne 9.11.2011).

25. V daném případě došlo jednoznačně k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a postupem soudu. Žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci byla okolnost vznesení námitky promlčení ze strany žalované známa a nic tak nebránilo podání žaloby, byť jen z opatrnosti, pro případ, že by námitka promlčení byla shledána Nejvyšším soudem důvodnou. Objektivní lhůta pro podání žaloby proti advokátovi navíc v době vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ještě běžela. Nic tak nebránilo žalobkyni v době mezi 28.11.2018 (či od 17.12.2018, kdy byl spis vrácen soudu nalézacímu s rozhodnutím dovolacího soudu a toto bylo s ohledem na zavedenou praxi rozesláno účastníkům) do 14.3.2019 žalobu proti advokátovi, který způsobil promlčení daného nároku, podat. Přesto se tak stalo až 20.8.2019, kdy již marně uplynuly. V důsledku toho tak došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a odpovědnostním titulem (pokud by v dané věci byl shledán). Za těchto okolností tak již je nadbytečné zabývat se zjištěním, zda je v dané věci dán odpovědnostní titul či škoda. Jen na okraj soud podotýká, že je diskutabilní, zda lze za škodu považovat částku, kterou žalobkyně na základě zrušeného rozhodnutí soudu obdržela a která jí po právu nepříslušela a nemohla tak rozmnožovat její majetek. S ohledem na to soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. částkou 300 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání ve dnech 25. 10. 2022, 10. 1. 2023 a 14. 11. 2023 a těchto jednání se rovněž účastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu 7 úkonů po 300,- Kč.