45 C 81/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Takácsovou ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 357 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 357.000,- Kč spolu s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 357.000,- Kč od 5.5.2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 357.000 Kč s příslušenstvím a dále částky 1.500 Kč za každý den prodlení od 5. 5. 2025 do zaplacení, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem České advokátní komory. Tvrdil, že Česká advokátní komora nevydala ve lhůtě spravedlivě očekávané, resp. ve lhůtě objektivně nezbytné pro zachování jeho ústavního práva, rozhodnutí o jeho žádosti ze dne 13. 8. 2024 o určení advokáta podle § 18c zákona o advokacii, kterou potřeboval k povinnému právnímu zastoupení pro podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1641/2024214. Žalobce uvedl, že Česká advokátní komora byla výslovně informována o tom, že propadná lhůta pro podání ústavní stížnosti uplyne dne 9. 9. 2024, avšak přesto ve věci nerozhodla ani do této lhůty, ani následně, a to ani ke dni podání žaloby, tj. po uplynutí již 238 dnů od zániku možnosti podat ústavní stížnost. Tímto nesprávným úředním postupem podle žalobce došlo k definitivnímu zmaření jeho práva domoci se přezkoumání a zrušení neautorizovaných soudních rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 274/2019, a současně k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Žalobce uvedl, že mu vznikla závažná nemajetková újma spočívající v psychickém strádání z důvodu zmaření ústavní stížnosti, dále ve ztrátě možnosti domoci se zrušení rozhodnutí, která považuje za neautorizovaná a nezákonná, jakož i v zásahu do jeho právní jistoty. Výši újmy stanovil jako násobek denní mzdy osoby odpovědné za postup jméno FO advokátní komory (1.500 Kč/den) a počtu dnů, které již uplynuly od 9. 9. 2024, tj. 238 dnů, což po zaokrouhlení činí 357.000 Kč. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované, žalovaná však tomuto nároku žalobce nevyhověla. S ohledem na to navrhl žalobce, aby soud žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nesporným, že žalobce svůj nárok vůči žalované uplatnil žádostí doručenou Anonymizováno dne 9. 5. 2025, a že řízení bylo mimosoudně ukončeno stanoviskem ze dne 13. 5. 2025, jímž nebylo žádosti vyhověno. Žalovaná dále doložila, že mezi Anonymizováno a právnická osoba byla uzavřena dohoda, podle níž Úřad v řízení jedná za žalovanou. Žalovaná namítla, že není v dané věci pasivně věcně legitimována, neboť tvrzený nesprávný úřední postup nespáchal stát, ale Česká advokátní komora, která při rozhodování o určení advokáta nevykonává státní správu, nýbrž profesní samosprávu. Uvedla, že rozhodování České advokátní komory podle § 18c zákona o advokacii není výkonem státní správy svěřeným jí zákonem, a tudíž se na její postup nevztahuje odpovědnost státu dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3638/15 a uzavřela, že žaloba je zcela nedůvodná. Na základě shora uvedeného žalovaná navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítnul a přiznal žalované náhradu hotových výdajů.

3. Dle žádosti o právní službu pro fyzickou osobu ze dne 13. 8. 2024, adresované České advokátní komoře, žalobce požádal o určení advokáta k poskytnutí právní služby spočívající v zastupování v řízení před Ústavním soudem, a to k podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1641/2024214 a předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 140/2023175. Žádost byla rovněž doplněna o listinné podklady (doklady o majetkových poměrech a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 33 Cdo 1641/2024214 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 95 Co 140/2023175). V žádosti žalobce uvedl, že hodlá podat ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1641/2024214 ze dne 19. 6. 2024, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 95 Co 140/2023175 ze dne 22. 11. 2023, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ve věci zaplacení částky 23 282 Kč s příslušenstvím. Žalobce v žádosti současně uvedl, že poslední rozhodnutí soudu mu bylo doručeno dne 9. 7. 2024 a že lhůta pro podání ústavní stížnosti proto uplyne dne 9. 9. 2024, přičemž na tuto skutečnost výslovně upozornil jako na zvláštní okolnost odůvodňující přednostní vyřízení žádosti. Žalobce je starobním důchodcem, jehož jediným pravidelným příjmem je starobní důchod, přičemž dále rozvinul své majetkové poměry.

4. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ODŠZ“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

5. Dle § 2 ODŠZ odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

6. Dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) ODŠZ stát odpovídá za škodu, kterou způsobily: a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

7. Dle § 5 ODŠZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena: a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

8. Dle § 7 odst. 1 a 2 ODŠZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

9. Dle § 8 odst. 1, 2 a 3 ODŠZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

10. Dle § 13 odst. 1 a 2 ODŠZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

11. Dle § 14 odst. 1 a 3 ODŠZ nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v zákoně. Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Dle § 15 odst. 2 ODŠZ se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Dle § 26 ODŠZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

14. Dle § 31a odst. 1, 2 a 3 ODŠZ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k: a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Z provedeného dokazování a nesporných tvrzení mezi účastníky má soud za prokázáno následující: Žalobce dne 13. 8. 2024 podal u České advokátní komory žádost o právní službu pro fyzickou osobu podle § 18c zákona o advokacii, v níž se domáhal určení advokáta k poskytnutí právní služby spočívající v zastupování v řízení před Ústavním soudem, a to k podání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 1641/2024214, jímž bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v adresa sp. zn. 95 Co 140/2023175 ze dne 22. 11. 2023. Žalobce v žádosti současně popsal své majetkové poměry. O žádosti nebylo rozhodnuto. Žalobce svůj nárok vůči žalované uplatnil žádostí doručenou Ministerstvu spravedlnosti dne 9.5.2025, a že řízení bylo mimosoudně ukončeno stanoviskem ze dne 13. 5. 2025, jímž nebylo žádosti vyhověno.

16. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. vzniká výlučně tehdy, pokud škoda byla způsobena při výkonu státní moci, ať již přímo orgány státu, nebo v rámci přenesené působnosti, byla-li státní správa svěřena jinému subjektu zákonem. Státní moc a veřejná moc jsou přitom pojmy odlišné: veřejná moc zahrnuje nejen moc státní, ale i tu část moci, kterou zákonodárce svěřil nestátním veřejnoprávním korporacím, jež rozhodují o právech a povinnostech osob v nerovném (vrchnostenském) postavení. Veřejná moc se tak vyznačuje možností ukládat povinnosti, sankce, autoritativně zasahovat do právního postavení osob a jejím nezbytným korektivem je dostupnost soudního přezkumu. Nepřímý výkon státní správy připadá v úvahu pouze tehdy, svěří-li zákon konkrétnímu nestátnímu subjektu výkon správních (vrchnostenských) pravomocí. Tam, kde subjekt takovými pravomocemi nedisponuje, nejde o výkon státní mocí svěřené správy a nelze založit odpovědnost státu. Tak je tomu např. v řízeních, vedených před Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP) podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, kde pojišťovna vystupuje ve vrchnostenském postavení. Její rozhodnutí jsou správními akty, jimiž se autoritativně zasahuje do práv pojištěnců, a která jsou podrobena soudnímu přezkumu ve správním soudnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 10 Ads 322/2023 43, publ. ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 4593/2024). Správní soudy tyto akty ruší, vracejí k novému projednání a dozorují správnost i zákonnost úvah VZP, což je typický atribut přenesené správní pravomoci. Rozhodování VZP tak nese všechny znaky nerovnosti subjektů, autoritativního rozhodování, povinnosti řídit se správním řádem, opravných prostředků, soudního přezkumu. Nic z uvedeného však nelze vztáhnout na rozhodování ČAK podle § 18c zákona o advokacii. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3638/15 výslovně uvedl, že Českou advokátní komoru nelze považovat za vykonavatele státní moci, neboť jí zákon žádnou takovou působnost nesvěřil. Činnost ČAK byla kvalifikována jako výkon profesní samosprávy, nikoli jako výkon státní správy nebo veřejné moci svěřené zákonem. Tento závěr platí všeobecně, neomezuje se pouze na kárnou pravomoc. Vyplývá z celkového systematického zařazení advokacie jako svobodného povolání, jehož regulace je založena na stavovské autonomii, nikoli na výkonu správních pravomocí nad občany. Rozhodování ČAK o žádosti žadatele na určení advokáta podle § 18c zákona o advokacii není výkonem správní pravomoci, nýbrž vnitřní korporační činností profesní komory. ČAK nemá pravomoc rozhodovat autoritativně o veřejném subjektivním právu žadatele, ukládat mu povinnosti nebo sankce, vydávat rozhodnutí vynutitelná státní mocí, vést správní řízení podle správního řádu, vydat správní akt přezkoumatelný ve správním soudnictví. Zákon o advokacii výslovně nestanoví povinnost ČAK rozhodovat podle správního řádu, neupravuje účastenství, opravné prostředky ani soudní přezkum. Rozhodnutí ČAK o určení advokáta tak nemá povahu správního rozhodnutí ani úkonu orgánu veřejné moci. Ačkoliv má každý obecné ústavní právo na právní pomoc, nelze toto právo vykládat tak, že by každému vznikalo také zákonné subjektivní právo na určení advokáta právě mechanismem § 18c zákona o advokacii; z řízení o takové žádosti proto nelze dovozovat výkon veřejné moci ani odpovědnost státu za postup jméno FO. Absenci veřejnoprávní povahy řízení podle § 18c zákona o advokacii potvrzuje také judikatura správních soudů. Nejvyšší správní soud v usnesení sp. zn. 21 As 245/2025 19 výslovně konstatoval, že nebude vyčkávat rozhodnutí ČAK o určení advokáta, a sám ve věci procesně pokračoval, čímž dal jednoznačně najevo, že posouzení podmínek pro určení advokáta je výlučnou záležitostí ČAK jako stavovského uskupení. Výsledek tohoto řízení – v daném případě očekávaný ve shodě s předchozími případy žadatele – již nemůže být jakkoli zvrácen nadřízeným orgánem, tedy ani správním soudem. Takový postup by byl nemožný, pokud by šlo o výkon veřejné moci: soud by byl povinen vyčkat na rozhodnutí správního orgánu, respektovat zásadu subsidiarity soudního přezkumu a vázat se koncentrací řízení. To, že se tak neděje, potvrzuje, že řízení podle § 18c nepředstavuje výkon veřejné správy. Stavovské předpisy vydávané podle § 55a zákona o advokacii jsou interními předpisy profesní komory, nikoli právními předpisy veřejné moci. Upravují vnitřní poměry advokacie — způsob poskytování právních služeb, procesní postupy uvnitř komory či disciplinární pravomoc. Nedopadají vrchnostensky na veřejnost a nejsou obecně závaznými normami. Ani tento normotvorný základ tedy neumožňuje dovodit, že by ČAK vykonávala veřejnou moc ve vztahu k žadatelům o určení advokáta. Dalším klíčovým rysem výkonu veřejné moci je existence opravných prostředků a soudního přezkumu ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. Nic takového u rozhodování ČAK podle § 18c neexistuje: není zde poučení o opravných prostředcích, neexistuje odvolání, přezkumné řízení, opatření proti nečinnosti ani soudní přezkum. Tato konstrukce by byla u výkonu veřejné moci protiústavní, nikoli však u výkonu profesní samosprávy, kde zákonodárce vědomě ponechal procesní autonomii stavovskému orgánu. Absence soudního přezkumu tedy není opomenutím zákona, ale potvrzením toho, že o výkon veřejné moci nejde. Pro úplnost soud dodává, že ani skutečnost, že se v určitých dílčích otázkách může postupovat subsidiárně podle správního řádu (zpravidla z důvodu, že zákon o advokacii neobsahuje vlastní procesní úpravu), nemění charakter řízení před ČAK na správní řízení. Tato subsidiární aplikace může mít pouze omezený, technický charakter (zásady rychlosti, přiměřenosti, součinnosti), avšak nezakládá vznik správního řízení, nevytváří režim veřejnoprávní nerovnosti, nečiní z ČAK správní orgán, nevytváří opravné prostředky (odvolání, přezkum, opatření proti nečinnosti), nezakládá přezkum správním soudem. Bez výslovného zákonného zmocnění ke svěřené správní pravomoci nelze správní řád využít k tomu, aby nahradil veřejnoprávní oprávnění Komory — ani faktická, ani pomocná aplikace správního řádu tudíž nezpůsobuje „přetavení“ stavovské činnosti v činnost správní. Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který v usnesení sp. zn. 21 As 245/2025 19 konstatoval, že rozhodování ČAK o určení advokáta nepředstavuje správní řízení a soud není povinen na rozhodnutí Komory čekat, což jasně ukazuje, že subsidiární použití některých zásad správního řádu nezakládá veřejnoprávní povahu řízení ani přezkumnou pravomoc správního soudu. Ze všech výše uvedených důvodů soud uzavírá, že Česká advokátní komora při rozhodování podle § 18c zákona o advokacii nevykonává státní správu ani jinou veřejnou moc, ale pouze profesní samosprávu. Neexistence opravných prostředků, absence soudního přezkumu, nemožnost ukládat povinnosti či sankce a potvrzení tohoto závěru judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu vylučují, že by stát nesl odpovědnost za postup jméno FO. Žalovaná proto není pasivně věcně legitimována. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Podle tohoto ustanovení má žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Žalovaná má podle § 151 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu za jednotlivé úkony, a to v paušalizované výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb. (v návaznosti na rozhodnutí NS ČR č.j. 28 Cdo 2638/2025-615) částkou 450 Kč za úkon. Vzhledem k tomu, že se žalovaná písemně vyjádřila k žalobě, poté se připravovala na ústní jednání a tohoto se rovněž dne 17.3.2026 zúčastnila, přísluší žalované náhrada nákladů řízení v rozsahu tří úkonů v celkové výši 1 350,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.