46 C 104/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 38 068 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 068 Kč od 10. 5. 2021 do 11. 6. 2021 a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 6. 2021 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 10. 5. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 23 189,96 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 38 068 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti němu bylo vedeno Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 40/2019 trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo zproštěním obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalobce skutek spáchal. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 14. 3. 2019 a pravomocně skončeno dne 9. 10. 2020. Žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 25 000 Kč, neboť trestní stíhání žalobce poškozovalo v práci, byl nucen o svém stíhání zpravit zaměstnavatele, poté co mu byl doručen trestní příkaz, začal se obávat odsouzení, a to navíc v situaci, kdy s partnerkou čekal rodinu. Peníze na obhajobu si byl nucen zapůjčit od bratra, takže se o stíhání dozvěděla celá rodina, které byl nucen vysvětlovat, že se ničeho nedopustil. Navíc došlo v řízení k průtahům, když se od zrušení trestního příkazu cca 1 rok nic nedělo. Žalobce ztratil víru v dodržování právních předpisů OČTŘ a má obavy, že se mu může podobná věc kdykoliv přihodit znovu. Žalobce dále požadoval částku 13 068 Kč z titulu majetkové újmy, spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby 2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. V rámci svého šetření dospěla k závěru, že v řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení sdělení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. S ohledem na svá zjištění požadavku na úhradu nákladů obhajoby vyhověla a částku 13 068 Kč vyplatila. K nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu uvedla, že intenzitu nemajetkové újmy je třeba tvrdit a prokázat. Byť stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. Vzhledem k tomu, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou, považuje žalovaná konstatování, že v řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání za dostačující zadostiučinění vzniklé újmy.

3. Žalobce vzal svou žalobu co do částky 13 068 Kč představující náhradu nákladů obhajoby zpět, neboť žalovaná tuto částku dne 11. 6. 2021 žalobci vyplatila. Soud proto usnesením ze dne 18. 6. 2021, čj. 46 C 104/2021-41, řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

5. Z žádosti o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a o náhradu škody ze dne 9. 11. 2020, vyplývá, že žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí ve výši 25 000 Kč a náhradu nákladů obhajoby ve výši 13 068 Kč uplatnil. Žalovaná přípisem ze dne 11. 11. 2020 potvrdila přijetí žádosti dne 9. 11. 2021.

6. Stanoviskem ze dne 4. 6. 2021 žalovaná ohledně náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech a obhajobu v trestním řízení konstatovala, že byly splněny zákonné podmínky pro přiznání nároku co do důvodu i výše. Žalovaná dále konstatovala, že v trestním řízení proti žalobci vedenému došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí. Toto konstatování považuje vzhledem ke stavu věci za dostatečné a vyslovila omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce.

7. Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 27 T 40/2019, konkrétně z usnesení Policie ČR ze dne 14. 3. 2019 (čl. 2) soud zjistil, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 14. 3. 2019, jak je patrno z doručenky na čl. 4 verte. Z obžaloby ze dne 27. 6. 2019 (čl. 79) je zřejmé, že pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byla dne 27. 6. 2019 podána u Okresního soudu v Ústí nad Labem obžaloba. Žalobce nebyl nikdy odsouzen pro trestný čin, jak je patrné z opisu z evidence rejstříku trestů ze dne 1. 7. 2019 (čl. 82). Dne 9. 7. 2019 byl vydán trestním příkaz (čl. 85), kterým byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu na zkušební dobu 36 měsíců. Po zrušení trestního příkazu odporem bylo dne 21. 5.2020 k projednání věci nařízeno hlavní líčení na 22. 6. 2020, jak je patrné z referátu na čl.

96. Z žádosti o odročení ze dne 25. 5. 2020 pak vyplývá, že zástupce žalobce požádal o odročení hlavního líčení z důvodu kolize. První hlavní líčení ve věci se konalo dne 13. 7. 2020, což soud zjistil z protokolu o hlavním líčení (čl. 106). Toto bylo odročeno za účelem výslechu svědka na 10. 9. 2020. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 9.2020 (čl. 122) je patrné, že bylo dokončeno dokazování a byl vynesen rozsudek, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce stíhán. Žalobce se vzdal práva odvolání, státní zástupce si ponechal lhůtu. Rozsudek ze dne 10. 9. 2020 (čl. 127) byl účastníkům rozeslán dne 30. 9. 2020 a nabyl právní moci dne 9. 10. 2020.

8. Z výslechu žalobce vyplynulo, že trestní stíhání bylo pro žalobce stresující. Žalobce v době zahájení trestního stíhání s partnerkou čekal rodinu. Trestní stíhání vyvolávalo pnutí a hádky s těhotnou partnerkou. Partnerka byla nervózní, nespala, brečela a hodně se v té době v důsledku trestního stíhání hádali. Řízení se poměrně vleklo a žalobce měl strach z odsouzení, navíc za situace, kdy mu přibyly dvě vyživovací povinnosti v podobě partnerky a v průběhu řízení narozené dcery. Žalobce v průběhu trestního stíhání změnil zaměstnání, kdy z pozice sanitáře v nemocnici odešel dělat svářeče. Svému zaměstnavateli musel sdělit, že je trestně stíhán a z jakého trestného činu je obviněn, protože po zaměstnavateli žádal volno za účelem účasti u hlavních líčení, jeho kolegové si z něj dělali z důvodu trestního stíhání srandičky. Žalobce se také obával ztráty zaměstnání v případě odsouzení, neboť jeho nadřízený dal najevo, že pokud se obvinění prokáže, nebude jej chtít. Situace pro něj byla o to palčivější, že byl jediným živitelem rodiny, měl hypotéku na dům, který opravoval a neměl žádné úspory, z nichž mohl případně výpadek příjmů pokrýt, když veškeré finance investoval do umělého oplodnění a do oprav domu. Žalobce byl také z nedostatku financí nucen požádat o zápůjčku svého bratra, kterému musel vysvětlit, že potřebuje prostředky na úhradu obhajoby. Bratr následně informaci o trestním stíhání žalobce roznesl po celé rodině a žalobce musel všem vysvětlovat, že se ničeho nedopustil. Jeho matka mu nevěřila, byla na žalobce ošklivá a trestní stíhání se promítlo do jejich vztahu. Žalobce ve své finanční situaci vnímá nepochopitelně i fakt, že obhajoba jej vyšla na více peněž, než na kolik mu po žalované vznikl nárok. Trestní stíhání, které vedlo ke zproštění obžaloby jej tak vyšlo na víc peněz, než kolik mu bylo ze strany žalované na náhradě vyplaceno.

9. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Co se týče listinných důkazů, nebyly stranami rozporovány. Co se týče účastnické výpovědi žalobce, je samozřejmé, že žalobce je osobně zainteresován na výsledku řízení, nicméně to není samo o sobě důvodem považovat jím uváděné vnímání trestního stíhání za nepravdivé nebo účelově zkreslené. Výpověď žalobce byla spontánní, koherentní a bezelstná. Žalobce neměl tendenci se přehnaně litovat a dělat se lepším, naopak nepopřel, že jako mladší nebyl svatý, což vedlo i k tomu, že jej okolí vnímalo jako„ grázlíka“, který se činu dopustil a tak jej vnímala i jeho vlastní matka. Byť by se mohlo jevit jako netaktické, že žalobce sám svému nadřízenému sdělil, že je stíhán a pro jaký trestný čin, soud s ohledem na bezelstnost žalobce neměl pochyby ani o tom, že žalobce svému nadřízenému skutečnosti týkající se jeho trestního stíhání opravdu sdělil zejména proto, aby mu bylo poskytnuto volno za účelem účasti při hlavních líčení. Není důvod žalobci nevěřit, že nadřízený nereagoval nijak pozitivně, když zjistil, že žalobce je stíhán pro drogový delikt, a je nasnadě, že by takto negativně reagovala i jiná osoba v roli nadřízeného, zjistila-li by, že jeho podřízený má s drogami a jejich prodejem co dočinění. Taktéž co se týká finanční tísně žalobce, není důvod jeho tvrzení nevěřit. V době zahájení trestního stíhání a dlouhá léta předtím žalobce pracoval jako sanitář a je obecně známou skutečností, že příjem osob v tomto pracovním zařazení patří k nejnižším, je tedy poměrně náročné z takového platu vytvářet úspory a jakýkoliv nadstandardní výdaj, mezi které náklady obhajoby nepochybně patří, musí být významným zásahem do rodinného rozpočtu, navíc za situace, kdy žalobce splácel hypotéku. Je tedy pochopitelné, že i tento finanční zásah, který nebyl nepatrný, musel frustraci žalobce z trestního řízení významně prohloubit, nota bene za situace, kdy na nákladech obhajoby uhradil víc, než na kolik měl dle zákona v rámci náhrady škody nárok.

10. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobce byl na základě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 3. 2019 stíhání pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2020 zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 10. 2020. Žalobci vznikla v řízení majetková újma v podobě nákladů vynaložených na obhajobu. Tuto částku mu žalovaná uhradila a řízení bylo v tomto nároku (mimo úroku z prodlení z částky obhajného) zastaveno. Žalobce v řízení prokázal, že trestní stíhání narušilo jeho vztah s matkou i partnerkou, vedlo k obavám ze ztráty zaměstnání, legráckám ze strany kolegů a finančním komplikacím. Žalobce se podáním ze dne 9. 10. 2019 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím spočívajícím v náhradě nákladů obhajoby a nemajetkové újmy. Žalovaná dne 4. 6. 2021 vydala stanovisko, kterým dospěla k závěru, že v naříkaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a poskytla žalobci plnou náhradu nákladů obhajoby dle advokátního tarifu. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, považovala kompenzaci v podobě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvu za dostatečnou satisfakci.

11. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle následujících ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 zákona se poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

12. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie ČR ze dne 14. 3. 2019, trestní stíhání bylo skončeno rozsudkem ze dne 10. 9. 2020 (v právní moci ke dni 9. 10. 2020), kterým byl žalobce obžaloby zproštěn. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu shora citovaného zákona.

14. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [číslo] dostupný jako ostatní zde uvedená rozhodnutí NS na stránkách [webová adresa], dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha odvolacího soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 15. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, je třeba vycházet z následujících kritérií významných z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním na a) délku trestního stíhání b) povahu trestní věci c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

16. Trestní řízení žalobce trvalo od 14. 3. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 3. 2019 až do právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. do 19. 10. 2020 Celkem trestní řízení trvalo necelých 19 měsíců, z nichž více než 10 měsíců (od podání odporu do nařízení hlavního líčení) nebyl ze strany soudu učiněn žádný úkon vedoucí k rozhodnutí ve věci.

17. Pokud jde o povahu trestní věci, žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody až 5 let. Vzhledem k charakteru trestné činnosti se nejedná o trestný čin spojený s vysokou mírou společenského a morálního odsouzení.

18. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva, jichž se žalobci od žalované dostalo, se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví jako nedostačující. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce jistě nevelela, ve věci žalobce nejde. Přiměřenou satisfakcí, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být právě zaplacení částky 15 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Konkrétní výši přiznané částky odůvodňují výše popsané prokázané zásahy zejména do rodinné, pracovní a ekonomické sféry života žalobce a obav o finanční zabezpečení rodiny. K přiznání vyššího zadostiučinění soud důvody neshledal. Jde-li o dopady trestního stíhání do pracovní sféry žalobce, nelze přehlédnout, že trestní stíhání nebylo překážkou ve změně zaměstnání žalobce, nicméně je třeba vzít v potaz fakt, že žalobce měl obavy o své nové zaměstnání, na němž byl finančně závislý nejen on, ale i jeho partnerka a novorozená dcera, potažmo náctiletá nevlastní dcera. Nadřízený dal najevo, že v případě viny bude patrně ze zaměstnání propuštěn, žalobce jako osoba právně neznalá tak poté, co byl ve věci vydán trestní příkaz, kterým byl pro stíhaný skutek shledán vinným, se ztráty zaměstnání měl důvod obávat, zvláště za stávající rodinné situace. Navíc byl ze strany spolupracovníků vystaven legráckám ohledně jeho stíhání. Došlo též k zásahům do jeho osobní sféry. Trestním stíháním utrpěly vztahy s partnerkou i matkou, která nevěřila tomu, že je žalobce nevinný. Žalobce trestní stíhání zasáhlo též ekonomicky. Po vydání trestního příkazu byl nucen vyhledat pomoc advokáta, na kterého však neměl peníze, proto si zapůjčil peníze od svého bratra, čímž došlo k zveřejnění informace o jeho stíhání v rámci celé rodiny, které následně musel žalobce vysvětlovat, že se ničeho nedopustil. Nedostatek financí vnímal žalobce úkorně, zvláště za situace, kdy splácel hypotéku, živil rodinu s novorozencem a žalovaná mu v rámci náhrady poskytla pouze náhradu vypočtenou dle advokátního tarifu, nikoliv podle skutečně vynaložených nákladů, které poskytnutou náhradu škody převyšovali. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že žalobce pracoval dlouhá léta na pozici sanitáře, která není finančně hodnocena dobře či nadstandardně a následně v pozici svářeče. Z obecné zkušenosti tak lze mít za to, že se žalobce muselo i v tomto směru stíhání dotknout, neboť peněz nazbyt patrně neměl, dostal se do situace, kdy se bez právní pomoci obhájce neobešel a nedostávalo se mu prostředků na jeho úhradu. Svou situaci tak musel řešit zápůjčkou od bratra. Náhrady obhajného se mu sice následně od žalované dostalo, ovšem nikoliv ve výši skutečně vynaložené, nad čímž se žalobce pozastavuje a v kontextu jeho rodinné a finanční situace je z jeho strany toto vnímáno negativně, možná až nespravedlivě.

19. S přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, hledal případy odškodnění srovnatelnými s věcí žalobce. Žalobce odkázal na judikát zdejšího soudu čj. 23 C 256/2018-55. Z něj ovšem není patrno, jakého trestního řízení a pro jaký skutek bylo vedeno, neboť soud zde přiznal už jen úrok z prodlení poté, co žalovaná sama plnila. Soud nenašel přiměřenou srovnávací judikaturu k danému případu, resp. našel judikaturu ke stejnému trestnému činu (rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. Městského soudu v Praze sp. zn. 28 C 103/2016, 10 C 250/2018 a 12 Co 209/2016), ovšem v těch nebyly zásahy do osobní sféry žalobce tvrzeny nebo prokázány a soud považoval za dostatečné zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy. Soud však má za to, že v daném případě je tato forma zadostiučinění nedostatečná. U žalobce trestním stíháním došlo k zásahům do jeho rodinných vztahů, obával se o ztrátu zaměstnání spojenou s obavami o finanční zabezpečení rodiny a úhrad splátek hypotéky, a bylo zasaženo do jeho ekonomické sféry. Nelze pominout ani fakt, že byť trestní stíhání bylo vedeno 19 měsíců, což se jeví jako doba relativně přiměřená, od podání odporu proti trestnímu příkazu do nařízení hlavního líčení ovšem uběhlo více než 10 měsíců. Po tuto dobu byl soud absolutně nečinný, celé řízení se tak vlivem tohoto průtahu v podstatě zdvojnásobilo a prodloužilo dobu, po kterou byl žalobce negativním vlivům trestního stíhání vystaven.

20. Jelikož žalovaná již žalobci poskytla náhradu škody v podobě nákladů obhajoby dle advokátního tarifu ve výši 13 068 Kč, přiznal soud žalobci ve výroku I. přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 15 000 Kč. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení z částky 28 068 Kč (součet přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu a obhajného) do data vyplacení obhajného a dále z částky 15 000 Kč, která byla soudem přiznána. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů.

21. Výrokem II. pak byla žaloba co do rozdílu mezi žalobou uplatněnou částkou a částkou přiznanou, zamítnuta.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 23 189,96 Kč Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč (částka 1 000 Kč již byla žalobci po částečném zastavení řízení vrácena), náklady za právní zastoupení ve výši 18 488,80 Kč, náhradou cestovného právního zástupce ve výši 1 101,16 Kč a náhradou promeškaného času ve výši 600 Kč. Tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 63 068 Kč - 50 000 Kč za nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 13 068 Kč na náhradě škody. Po částečném zpětvzetí žalobcem byla tarifní hodnota sporu 50 000 Kč. Do částečného zpětvzetí žaloby zástupce žalobce vykonal tři úkony – převzetí věci, návrh ve věci samé a částečné zpětvzetí. Žalobce vzal žalobu částečně zpět stran nároku na náhradu škody pro plnění žalované po podání žaloby a ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy byl úspěšný pouze částečně, ovšem zde výše přisouzené částky pro výpočet náhrady nákladů řízení nehraje roli. Dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu vykonal tři shora uvedené úkony právní služby á 3 660 Kč. Po zpětvzetí žaloby zástupce žalobce učinil jeden úkon právní služby – účast na jednání dne 3. 11. 2021 ve výši 3 100 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných úkonů právní služby ve výši 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále zástupci přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny (3 208,80 Kč). Zástupci dále vznikly cestovní výdaje za užití osobního automobilu dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. advokátního tarifu, ve výši 1 101,16 Kč za cestu k jednání dne 3. 11. 2021 z [obec] do [obec] a zpět 184 km, průměrné spotřebě 5,7 litrů benzínu na 100 km, ceně benzínu dle vyhl. 589/2020 Sb., 27,80 Kč/litr a sazbě náhrad 4,40 Kč za km). Zástupci náleží též náhrada za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět (2x 1,5 hodiny), v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč za půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 600 Kč.