46 C 138/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2, za níž jedná Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 256 428,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 85 750 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 85 750 Kč od 16. 9. 2020 zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 170 678,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 170 678,80 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 164,88 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 256 428 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudu. Svou žalobu zdůvodnila tím, že byla v procesním postavení žalobkyně účastníkem řízení vedeného Okresním soudem v Děčíně, sp. zn. [spisová značka], které trvalo 9 let a 2 měsíce a bylo zatíženo zbytečnými průtahy, které prodlužovaly celé řízení a oddalovaly vyřešení sporu. Řízení nebylo nikterak složité, žalobkyně se na jeho délce žádným způsobem nepodílela, soudy byly během řízení opakovaně nečinné a s ohledem na rozsah podnikatelské činnosti žalobkyně pro ni částka, o kterou se v řízení jednalo, byla podstatná. Pokud se jedná o výši zadostiučinění, vycházela z částky 23 000 Kč za jeden rok řízení, neboť částky stanovené v Cpjn 206/2010 vydané v roce 2010, je namístě zvýšit, aby poskytnutá náhrada plnila funkci přiměřené satisfakce. K tomu odkázala analogicky na valorizaci náhrad nemajetkové újmy na zdraví a náhrad pro pozůstalé osoby při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví. Pro svůj výpočet jako valorizační kritérium využila míru inflace. Výše náhrady přiměřeného zadostiučinění proto vypočetla částkou 184 000 Kč. Dále požadovala náhradu 72 428,80 Kč z titulu náhrady škody v podobě marně vynaložených nákladů. Jde o škodu, která vznikla tím, že soud prováděl obsáhlé dokazování a s tím spojená soudní jednání za situace, kdy žalovaná již dne 29. 8. 2016 uplatnila námitku promlčení, kterou následně dne 20. 7. 2017 zopakovala. Soud tuto skutečnost nereflektoval a prováděl obsáhlé dokazování včetně výslechu svědků. Dokazování se netýkalo posouzení námitky promlčení, ale byly jeho prostřednictvím objasňovány skutkové okolnosti týkající se důvodnosti a oprávněnosti uplatněného nároku. Soud neposoudil přednostně námitku promlčení, prováděl dokazování ve věci, čímž došlo k nadbytečnosti tří jednání konaných ve dnech 6. 10. 2017, 28. 8. 2018 a 27. 4. 2018. Tím byla žalobkyni způsobena škoda ve výši 29 620 Kč, kterou musela žalobkyně vinou nesprávného postupu soudu marně vynaložit na náhradu nákladů řízení protistraně a dále ve stejné výši v podobě odměny a hotových výdajů za účast svého zástupce na těchto jednáních, cestovném 9 261,80 Kč a náhradě za ztrátu času ve výši 3 927 Kč. Žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne 16. 3. 2020. Žalovaná, pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, konstatovala, že došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a důvody pro nepřiznání peněžitého plnění neshledala. Mezi vznikem majetkové újmy a délkou řízení nebyla shledána příčinná souvislost.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Uvedla, že v rámci předběžného projednání konstatovala nepřiměřenost délky řízení, peněžitou náhradu však nepřiznala. Ve vztahu k nároku na náhradu škody byl požadavek shledán nedůvodným. Pokud se jedná o samotnou délku řízení, shledala žalovaná jeden průtah v délce 5 měsíců, který je tolerovatelný. V ostatním lze říci, že jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně. Řízení shledala po právní stránce do určité míry složité, význam řízení pro žalobkyni posoudila jako nízký. Žalobkyně uplatnila v naříkaném řízení zjevně promlčený nárok a do stavu, že bude v řízení neúspěšná, se dostala svým vlastním jednáním. Odškodnění má být poskytováno za pocit nejistoty spojený s výsledkem řízení v objektivním smyslu. Odškodnění neslouží k saturaci neúspěchu účastníka v řízení. Na délce řízení se oba účastníci zásadně podíleli. Opakovaně žádali o odročení jednání, byli vyzýváni k doplnění svých skutkových tvrzení a důkazů. Jedná-li se o náhradu majetkové újmy, tento nárok není důvodný. O nákladech bylo pravomocně rozhodnuto soudy a žalovaná tyto výroky přezkoumávat nemůže. Žalobkyně nijak netvrdí ani nedokládá kauzální souvislost mezi předmětnou částkou a soudním řízením, resp. jeho délkou.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Z podání žalobkyně ze dne 16. 3. 2020 je patrné, že se obrátila na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem Okresního soud v Děčíně ve věci sp. zn. [spisová značka]. Náhradu nemajetkové újmy způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyúčtovala částkou 184 000 Kč za řízení trvající 9 let a 2 měsíce a dále požadovala náhradu škody ve výši 72 482,80 Kč. Tuto zdůvodnila tím, že soud přednostně neposoudil námitku promlčení a zatěžoval řízení zbytečným dokazováním.

5. Ze stanoviska žalované ze dne 7. 8. 2020 soud zjistil, že žalobkyně u ní uplatnila svůj nárok dne 16. 3. 2020. Žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., (dále jen „zákon“). Celkovou délku řízení ve vztahu k žalobkyni žalovaná vypočetla na 9 let a 2 měsíců a konstatovala, že v řízení před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 20 EC 217/2010 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pokud se jedná o nárok na náhradu škody, neshledala zřejmou souvislost mezi tvrzeným nárokem a platnou zákonnou úpravou.

6. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. [spisová značka], soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: -) dne 11. 9. 2010 byla podána žaloba žalobkyní [právnická osoba] proti žalované [jméno] [příjmení]. Předmětem žaloby byl spor z mandátní smlouvy, na základě které měla žalobkyně vykonávat pro žalovanou technický dozor a související inženýrskou činnost -) dne 27. 9. 2010 žalobkyně uhradila soudní poplatek -) dne 16. 11. 2010 soud vydal elektronický platební rozkaz -) dne 19. 10. 2011 byl elektronický platební rozkaz zrušen, neboť se ho nepodařilo doručit -) dne 7. 2. 2012 byla žalované zaslána výzva, aby se vyjádřila, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Tato výzva byla žalované doručena 29. 2. 2012. Tatáž výzva byla zaslána žalobkyni. -) dne 1. 3. 2012 žalobkyně uvádí, že nesouhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání -) dne 30. 3. 2012 soud vydal rozsudek bez nařízení jednání. Tento byl dne 27. 6. 2012 rozeslán účastníkům. Žalované byl rozsudek doručen až 2. 1. 2013 -) dne 14. 1. 2013 se žalovaná proti rozsudku odvolala -) dne 29. 1. 2013 žalovaná své odvolání doplnila -) dne 26. 4. 2013 byla žalovaná vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání -) dne 13. 5. 2013 žalovaná soudní poplatek za odvolání uhradila -) dne 30. 10. 2013 byla žalovaná vyzvána k doplacení soudního poplatku za odvolání -) dne 7. 11. 2013 žalovaná sdělila, že již soudní poplatek uhradila k předchozí výzvě soudu -) dne 18. 11. 2013 soud odvolací řízení zastavil pro neuhrazení soudního poplatku -) dne 28. 11. 2013 se žalovaná proti tomuto usnesení odvolala -) dne 9. 1. 2014 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí -) dne 3. 12. 2013 žalovaná doplatila doplatek soudního poplatku za odvolání -) dne 17. 6. 2014 odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje -) dne 26. 9. 2014 soud usnesení odvolacího soudu rozeslal -) dne 8. 1. 2015 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání ve věci samé -) dne 26. 1. 2016 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Důvodem bylo, že okresní soud zásadně pochybil tím, že v rozporu s ustanovením § 79 odst. 3 o. s. ř. nedoručil žalované do vlastních rukou žalobu -) dne 12. 2. 2016 bylo usnesení Krajského soudu rozesláno účastníkům -) dne 23. 5. 2016 byla žalobkyně vyzvána k předložení listinných důkazů, které jsou označeny žalobou -) dne 1. 7. 2016 žalobkyně listinné důkazy předkládá -) dne 20. 7. 2016 byla žaloba zaslána žalované k vyjádření ve lhůtě 30 dnů -) dne 29. 8. 2016 se žalovaná k návrhu vyjádřila -) dne 6. 9. 2016 bylo vyjádření žalované zasláno žalobkyni k vyjádření ve lhůtě 1 měsíce -) dne 24. 10. 2016 se žalobkyně vyjádřila k vyjádření žalované -) dne 4. 11. 2016 bylo vyjádření žalobkyně zasláno žalované k vyjádření ve lhůtě 20 dnů -) dne 20. 12. 2016 bylo nařízeno jednání na 1. 2. 2017 -) dne 31. 1. 2017 se žalobkyně omlouvá z jednání a žádá o odročení z náhlých zdravotních problémů svého zástupce -) dne 1. 2. 2017 bylo jednání odročeno na 15. 3. 2017 -) dne 7. 2. 2017 se z jednání omlouvá právní zástupce žalované a žádá o odročení nařízeného jednání z důvodu zahraniční dovolené -) dne 8. 2. 2017 bylo jednání odročeno na 29. 3. 2017 -) dne 29. 3. 2017 se konalo jednání, byly provedeny listinné důkazy a žalobkyni bylo dáno poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání předložení doplněných skutkových tvrzení a důkazů -) dne 10. 4. 2017 žádá žalobkyně o prodloužení lhůty k doplnění skutkových tvrzení a důkazů z důvodu své hospitalizace do 27. 4. 2017 -) dne 11. 4. 2017 soud prodloužil žalobkyni lhůtu do konce dubna 2017 -) dne 28. 4. 2017 žalobkyně doplňuje svá tvrzení a návrhy důkazů -) dne 18. 5. 2017 bylo vyjádření žalobkyně zasláno žalované a současně bylo nařízeno jednání na 15. 9. 2017 -) dne 14. 7. 2017 se žalobkyně omlouvá z jednání a žádá o jeho odročení z důvodu zahraniční dovolené svého zástupce -) dne 18. 7. 2017 bylo jednání z 15. 9. 2017 odročeno na 6. 10. 2017 -) dne 21. 7. 2017 se žalovaná vyjádřila k doplnění tvrzení a návrhu důkazů žalobkyně. V této vznáší námitku promlčení celého nároku -) dne 6. 10. 2017 se konalo jednání, při kterém byla provedena celá řada listinných důkazů, bylo přistoupeno k výslechu žalobkyně, respektive jeho jednatele. Jednání bylo odročeno na 6. 12. 2017 za účelem vyžádání stavebního spisu a výslechu svědků -) dne 10. 10. 2017 žalobkyně sděluje adresu svědka -) dne 4. 12. 2017 žádá žalovaná o odročení nařízeného jednání z důvodu nepřítomnosti žalované v ČR, která by se ráda jednání zúčastnila -) dne 5. 12. 2017 bylo jednání odročeno na 28. 2. 2018 -) dne 28. 2. 2018 se konalo jednání, při kterém byli vyslechnuti svědci. Bylo přistoupeno k výslechu žalované a jednání bylo odročeno na 27. 4. 2018 -) dne 9. 3. 2018 žalovaná doplňuje své tvrzení o listinný důkaz -) dne 27. 4. 2018 se konalo jednání, při kterém byly čteny listinné důkazy, bylo dáno poučení dle § 119a o. s. ř. a jednání bylo odročeno na 23. 5. 2018 -) dne 23. 5. 2018 se konalo jednání, při kterém byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Tento byl dne 24. 7. 2018 rozeslán účastníkům -) dne 10. 8. 2018 podala žalobkyně blanketní odvolání -) dne 15. 8. 2018 byla žalobkyně vyzvána, aby vady svého odvolání odstranila -) dne 27. 8. 2018 žalobkyně své odvolání doplnila. -) dne 28. 8. 2018 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání -) dne 6. 9. 2018 žalobkyně soudní poplatek za odvolání uhradila -) dne 11. 9. 2018 byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k odvolání žalobkyně -) dne 8. 10. 2018 se žalovaná k odvolání žalobkyně vyjádřila -) dne 17. 10. 2018 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání -) dne 3. 7. 2019 odvolací soud nařídil jednání před odvolacím soudem na 26. 7. 2019 -) dne 9. 7. 2019 žádá žalobkyně o odročení z důvodu dovolené svého zástupce -) dne 17. 7. 2019 bylo jednání před odvolacím soudem odročeno na 14. 8. 2019 -) dne 14. 8. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem, při kterém byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a změněn ve výroku o náhradě nákladů řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl účastníkům rozeslán dne 22. 11. 2019. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 11. 2019.

7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je co do nároku na náhradu nemajetkové újmy částečně důvodná, pokud se jedná o náhradu škody v podobě nákladů řízení, které musela žalobkyně platit jak za své zastoupení, tak v rámci náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku, nedůvodná.

9. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

11. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

12. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení docházelo o počátku k průtahům. Mezi vydáním elektronického platebního rozkazu a jeho zrušením z důvodu nedoručení uběhlo 11 měsíců, od zrušení elektronického platebního rozkazu do zaslání výzev uplynulo 3,5 měsíce. Vlivem nesprávného doručování rozsudku v řízení vznikl neodůvodněný průtah 6 měsíců, mezi úhradou soudního poplatku z odvolání a výzvou k úhradě doplatku soudního poplatku z odvolání uběhla lhůtě 5,5 měsíce. Poté, co byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení doplatku soudního poplatku, uběhlo 5 měsíců do rozhodnutí o odvolání. Od 8. 1. 2015 do 26. 1. 2016 vznikl v řízení další průtah, a to od předložení věci odvolacímu soudu do jejího zrušení. Soud nařídil dne 18. 5. 2017 jednání na 15. 9. 2017, tj. až za 3,5 měsíce a konečně, průtah vznikl od 17. 10. 2018, kdy byla věc předložena odvolacímu soudu do 3. 7. 2019, kdy bylo nařízeno jednání (8,5 měsíce). Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také zásadně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

13. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 7. 8. 2020, kterým konstatovala, že v naříkaném řízení došlo porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud na rozdíl od žalované k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

14. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

15. Posuzované řízení trvalo od 11. 9. 2010, kdy žalobkyně podala žalobu do 25. 11. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek ve věci samé potvrzen, tj. 9 let a 2 měsíce.

16. Posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce, v řízení byla provedena řada listinných důkazů, byli vyslýcháni svědci, byla podána celkem 3 odvolání, z toho dvakrát blanketní, soud proto musel vyzývat k jejich doplnění, k výzvám k úhradě soudních poplatků, účastníci se opakovaně omlouvali z nařízených jednání, která bylo nutno odročovat, soud opakovaně vyzýval účastníky k doplnění tvrzení a důkazů řízení Spor byl řešen na dvou stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval dvakrát ve věci samé a jednou o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

17. Žalobkyně se na délce řízení podílela tím, že požádala o odročení jednání ze zdravotních důvodů na straně svého zástupce (1,5 měsíce) a z důvodu dovolené svého zástupce. O odročení bylo požádáno nikoliv ihned, ale až dva měsíce po nařízení jednání a termín jednání se posunul o další 3 týdny. Žalobkyně byla vyzývána k předložení listinných důkazů, které mohla přiložit již k samotné žalobě a neučinila tak (1 měsíc). Při jednání byla vyzvána k doplnění dle § 118a a následně požádala o prodloužení lhůty k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Ve věci samé podala poslední den lhůty blanketní odvolání, v důsledku nutnosti ji vyzývat k doplnění a úhradě soudního poplatku splatného podáním odvolání se řízení o další měsíc prodloužilo. O další měsíc se pak z důvodů na straně žalobkyně prodloužilo řízení před odvolacím soudem, neboť jednání bylo odročeno z důvodu dovolené zástupce žalobkyně.

18. Stran činnosti soudu lze vytknout celou řadu již výše uvedených průtahů, řízení nelze považovat za plynulé. Vlivem nesprávného postupu soudu byl ve věci vydán v pořadí první rozsudek soudu ve věci samé, aniž by byla žaloba doručena žalované, ostatně bylo rozhodnuto i bez nařízení jednání, ačkoliv žalobkyně vyjádřila výslovný nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Co se týká průtahů v řízení, činily téměř 59 měsíců (4 a více než 10 měsíců).

19. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o řízení, jímž se žalobkyně domáhala ze smlouvy, kterou uzavřela v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně sice uváděla, že řízení pro ni bylo vzhledem k rozsahu její podnikatelské činnosti vedeno o významnou částku, zde je však třeba poukázat, že žalobkyně je podnikatel a spor se týkal výhradně jejího podnikání. Každý podnikatel nese podnikatelské riziko, do nějž lze zahrnout i nutnost se plnění ze smlouvy domáhat soudní cestou, jako tomu bylo v naříkaném řízení. Soud proto neměl důvod význam naříkaného řízení považovat za vyšší. Nadto byla v řízení dne 29. 8. 2016 vznesena námitka promlčení. Řízení však trvalo další více než 3 roky. Žalobkyni bylo známo, že tato námitka byla vznesena, měla a mohla si být v důsledku svého zastoupení advokátem - profesionálem v oboru vědoma, že po oprávněném vznesení námitky promlčení, soud nárok nepřizná. Význam řízení proto v posledních 3 letech řízení významně klesl, neboť zvážila-li žalobkyně pečlivě své možnosti, musela dospět k závěru, že se svým nárokem úspěšná nebude a nejistota ohledně výsledku sporu již významně klesla. Tuto skutečnost soud promítl do hodnocení významu řízení pro žalobkyni.

20. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21.10. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3026/2009).

21. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá, a to ani podle vývoje inflace, průměrné měsíční hrubé mzdy či jiného ukazatele, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat, jak se žalobkyně mylně domnívá. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 9 let a 2 měsíce částku 120 000 Kč (8x15 000+2x1250). Základní částku je pak třeba s ohledem na procesní složitost věci snížit o 10 %, za počet stupňů soudní soustavy o 10 % O dalších 5 % soud základní částku snížil s ohledem na podíl žalobkyně na délce řízení. Důvody pro zvýšení náhrady o 10 % soud shledal v postupu soudu, který vydal ve věci rozsudek, ač tím bylo porušeno právo žalované na spravedlivý proces. Samotná období nečinnosti nevedla ke zvýšení základní výše náhrady, neboť tato jsou již dostatečně zohledněna v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Z hlediska významu řízení pro žalobkyni soud výši přiměřeného zadostiučinění snížil o 15 %. Žalobkyni tak náleží zadostiučinění v celkové výši 85 750 Kč.

22. Soud žalobkyni přiznal též úroky z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., z částky 85 750 Kč, a to od 16. 9. 2020. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 16. 3. 2020, žalovaná vydala stanovisko dne 7. 8. 2020, které bylo žalobkyni doručeno dne 10. 8. 2020. Od následujícího dne by žalobkyni náležel úrok z prodlení, žalobkyně však úrok z prodlení požadovala až od 16. 9. 2020, soud proto tomuto požadavku vyhověl, neboť je pro žalovanou výhodnější. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Výrokem II. byla žaloba co do rozdílu mezi žalovanou a přiznanou částkou a co do úroku z prodlení z nepřiznané částky zamítnuta.

23. Pokud se jedná o žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody, judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že náklady původního řízení může poškozený podle § 31 odst. 1 zákona uplatnit jako vzniklou škodu jen tehdy, vynaložil-li je účelně ke zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31odst. 2 zákona pak může poškozený náhradu nákladů řízení uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Jinými slovy řečeno, zákon vylučuje náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak pak jen tehdy, neměl-li poškozený možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, a v něm uvedenou literaturu). Příčinou vynaložení nákladů řízení je vždy rozhodnutí účastníka řízení, který je vynakládá. Proto by se i v případě nákladů řízení předpokládaných § 31 zákona musel uplatnit § 2918 občanského zákoníku, s tím důsledkem, že by danou škodu nesl v plném rozsahu ten, kdo náklady vynaložil. Smyslem úpravy uvedené v § 31 zákona tak je umožnit náhradu těchto nákladů, jejichž vynaložení by jinak nebylo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Z hypotézy § 31 odst. 1 zákona však vyplývá, že se použije pouze ve vztahu k těm poškozeným, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Netýká se proto jiných osob, které vynaložily náklady toliko v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nikoli však za účelem jejich odstranění. U nich se plně uplatní § 2918 občanského zákoníku a takto vynaložené náklady si nesou ze svého (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2989/2020).

24. Bez ohledu na výše uvedené nelze nezmínit, že žalobkyně účelově cituje z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 294/2018-187 povšechný úvod k otázce posuzování nároku ve věci samé ve vztahu ke vznesené námitce promlčení (odstavec 7 rozsudku) a zcela opomíjí, že v následujícím odstavci odvolací soud již individualizovaně uvádí: V daném případě okresní soud v rámci svého procesního postupu a konečného rozhodnutí ve věci námitku promlčení vznesenou žalovanou skutečně upřednostnil. Při jejím posouzení vycházel důsledně z žalobních tvrzení, provedeného dokazování (zejména k otázce počátku běhu promlčecí doby) I ze správné právní kvalifikace žalovaného nároku… Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně v naříkaném řízení i přes vznesenou námitku promlčení postupoval správně, když vedl dokazování k otázce počátku běhu promlčecí doby a zjištění právní úpravy, podle které byla smlouva mezi účastníky uzavřena a kterážto měla vliv na délku promlčecí doby.

25. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že žalobkyni nárok na náhradu tvrzené škody nevznikl. Žaloba byla proto v rozsahu tohoto nároku zcela zamítnuta.

26. O nákladech řízení proto soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Nárok nemajetkové újmy se na náklady právního zastoupení započítávají tarifní hodnotou sporu 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Nárok žalobkyně byl, ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011 důvodný v rozsahu 50 000 Kč a nedůvodný v rozsahu požadované náhrady škody ve výši 72 428,80 Kč. Úspěch žalobkyně činil 40,84 %, neúspěch 59,16 %. Z rozdílu neúspěchu a úspěchu vyplývá, že žalované náleží 18,32 % účelně vynaložených nákladů. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 900 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tj. 300 Kč za vyjádření k žalobě, 300 Kč za přípravu k jednání a 300 Kč za účast při jednání soudu dne 31. 3. 2021 Celkem je tak žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 164,88 Kč (18,32 % z částky 900 Kč). Tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).