46 C 188/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 215 627 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 20 729,79 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 61 083,29 Kč od 8. 5. 2020 do 22. 12. 2020 a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 729,79 Kč od 23. 12. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 7 001,71 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 7 001,71 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 17 266,41 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 215 627 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti němu bylo usnesením ze dne 26. 1. 2016 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu, přičemž usnesením ze dne 1. 4. 2016 bylo původní rozhodnutí rozšířeno. Žalobce byl ohrožen trestní sazbou [číslo] let odnětí svobody. Jednalo se případ nutné obhajoby, proto si žalobce zvolil obhájcem JUDr. [příjmení], advokáta. Obžaloba byla podána ke Krajskému soudu v [obec] a byla vedena pod sp. zn. 50 T 10/2016, přičemž žalobce byl rozsudkem ze dne 5. 12. 2017 zproštěn obžaloby. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, přičemž Vrchní soud v Olomouci jeho odvolání usnesením ze dne 22. 8. 2018 zamítl. Žalobce tak byl pravomocně zproštěn obžaloby, trestní stíhání vůči němu nemělo být vůbec zahajováno a usnesení o zahájení trestního stíhání jsou tak nezákonná. Žalobce má proto právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 215 627 Kč, spočívající v náhradě účelně vynaložených nákladů na obhajobu. Žalobce se se svým nárokem dne 9. 10. 2019 obrátil na žalovanou. Tato jej sice dne 11. 2. 2020 vyzvala ke sdělení čísla účtu pro zaslání požadované částky pro případ, že by byl nárok uznán, nicméně dále ve věci nijak nereagovala, nesdělila z jakého důvodu nárok neuznává ani náhradu nákladů řízení neposkytla, žalobci proto nezbylo, než se se svým nárokem obrátit na soud. Obhájce celkem v řízení učinil 43 úkonů po 2 300 Kč, 3 úkony s odměnou poloviční, dále požaduje 46 paušálních náhrad á 300 Kč, tj., 116 150 Kč a DPH ve výši 24 392 Kč Celkem tedy na nákladech odměny advokáta požaduje částkou 140 524 Kč, náklady cestovného obhájce činí 56 485 Kč a náklady ubytování 18 113 Kč.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Uvedla, že k projednání žádosti žalobce došlo dne 27. 1. 2021, přičemž žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“). Žalovaná shledala nárok žalobce důvodným co do částky 186 540,70 Kč a ve zbytku jej zamítla. Co se týče náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na obhajobu, žalovaná má za to, že nárok žalobce je oprávněný co do důvodu ovšem nikoliv co do výše. Po nahlédnutí do trestního spisu žalovaná ověřila, že účtované úkony jsou co druhu, délky a použité sazby v souladu s jeho obsahem s následujícími výjimkami: -) 14. 3. 2016 – doplnění stížnosti ze dne 29. 1. 2016 – byla přiznána odměna za stížnost, stížnost má být perfektní a nemá být již doplňována; nejedná se o účelně vynaložený úkon, -) 8. 8. 2016 – žádost k VSZ v [obec] – přezkoumání postupu P ČR – nejedná se o úkon právní služby, nebyl podán důvodně, nejedná se o účelně vynaložený náklad, -) 21. 11. 2016 – podání ke KS v [obec] – nepříslušnost – není úkonem právní služby, námitka nebyla podána důvodně, nejedná se o účelně vynaložený náklad, -) 19. 6. 2017 podání ke KS v [obec] – není úkonem právní služby, pokud pouze obsahuje návrhy na doplnění dokazování; jednalo se o pouze o písemnost, kde byl uveden seznam navržených svědků bez jakéhokoliv vyjádření, -) 23. 11. 2017 – písemné podání ve věci samé – není úkonem právní služby, nejedná se o účelně vynaložený náklady. Samotné podání obsahuje 9 řádků textu, -) 30. 11. 2017 – písemné podání ve věci samé – není úkonem právní služby, nejedná se o účelně vynaložený náklad. Žalobci s ohledem na uvedené byly přiznány náklady obhajoby ve výši 123 057 Kč za 38 úkonů právní služby, 2 půlúkony a 40 režijních paušálů po 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Pokud se jedná o cestovné, žalovaná přiznala žalobci částku 43 173,70 Kč včetně DPH a náhradu za promeškaný čas ve výši 13 310 Kč včetně DPH, tj. celkem ve výši 56 483,70 Kč. Odchylka ve výši 1,30 Kč oproti žalobou uplatněnému nároku 56 485 Kč je dána zaokrouhlováním nikoliv každé položky jednotlivě, ale zaokrouhlením konečné částky. Náhradu hotových výdajů za ubytování žalovaná shledala oprávněnou ve výši 7 000 Kč. Žalobce doložil faktury za ubytování, přičemž bylo zjištěno, že právní zástupce žalobce pobýval na předmětném ubytovacím zařízení vždy dvě noci a dále mu v některých případech byly připočteny další náklady, které však nebyly jakkoli specifikovány a z faktur nebylo zřejmé, o jaké výdaje se jedná. Hlavní líčení však končila v dopoledních nebo brzkých odpoledních hodinách, nebyla shledána odůvodněnost požadovaných výdajů za druhou noc v hotelu. Žalovaná proto přiznala náhradu vždy za jednu noc v hotelu, tedy částka ve výši 1 400 Kč za 5 nocí v hotelu k úkonům konaným dne 19. 4. 2017, 23. 6. 2017, 2. 8. 2017, 17. 10. 2017 a 5. 12. 2017. Za ubytování v [obec] žalovaná nepřiznala ničeho, neboť jí toto nebylo doloženo.

3. Žalobce vzal svým podáním ze dne 20. 5. 2021 svou žalobu co do částky 186 540,70 Kč částečně zpět, neboť žalovaná dne 28. 1. 2021 v tomto rozsahu náhradu škody poskytla. Soud proto řízení v rozsahu zpětvzetí usnesením ze dne 20. 5. 2021, čj. 46 C 188/2020-168 částečně zastavil.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Z dopisu žalobce ze dne 9. 10. 2019 je zřejmé, že se obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu škody ve výši 215 627 Kč představující náhradu nákladů obhajoby včetně cestovného a nocležného zvoleného obhájce. Žalovaná přípisem ze dne 11. 2. 2020 potvrdila doručení podání žalobce dne 9. 10. 2019 a požádala žalobce o doplnění podání. Z podání žalobce ze dne 12. 2. 2020 vyplývá, že žalobce výzvě žalované vyhověl a požadované jí zaslal.

6. Ze stanoviska žalované ze dne 27. 1. 2021 soud zjistil, že žalovaná dospěla k závěru, že v řízení vedeném Krajským soudem v [obec] pod sp. zn. 50 T 10/2016 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 1. 2016 a 1. 4. 2016. Na náhradu nákladů obhajoby vyhověla pouze co do částky 186 540,70 Kč a nepřiznala odměnu za úkony uvedené v jejím vyjádření - viz odstavec 2 tohoto rozsudku, na cestovném přiznala vlivem zaokrouhlení o 1,70 Kč méně, než bylo uplatněno a náklady ubytování shledala oprávněnými pouze co do částky 7 000 Kč.

7. Ze spisu Obvodního soud soudu pro [část Prahy] zn. 25 C 111/2019 je patrné, že žalobce se svou žalobou ze dne 13. 5. 2019 domáhal po žalovaném poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 160 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 3 T 26/2013 za období od prosince 2013 do prosince 2018. V průběhu řízení byla připuštěna změna žaloby v podobě jejího rozšíření tak, že žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění za období od prosince 2012 do prosince 2018, jak je patrno z protokolu o jednání konaném dne 15. 1. 2020. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, čj. 25 C 111/2019-114 bylo žalobci přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání ve výši 75 000 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, čj. 35 Co 160/2020-152, dospěl k závěru, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v celkové výši 120 000 Kč. Soud vyšel ze základní částky odškodnění ve výši 16 000 Kč za rok řízení, přičemž přistoupil ke zvýšení výše zadostiučinění z důvodu významu pro žalobce o 30 %, neboť se jednalo o trestní řízení, navíc žalobce je osobou pokročilejšího věku a byl obviněn ze skutku citlivě vnímaného (onanie před nezletilými). O dalších 30 % byla základní částka zvýšena z důvodu postupu soudu, který postupoval v rozporu se zásadami a samotným smyslem procesu podle trestního řádu a postup odvolacího soudu překračující pravomoc byl hodnocen dovolacím soudem jako projev libovůle, což jsou nepochybně okolnosti srovnatelné se situací, kdy jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena pro závažné vady spočívající např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či nerespektování závazného právního názoru. Výše zadostiučinění byla snížena o 10 % pro rozhodování sporu minimálně ve dvou stupních soudní soustavy. Celkem tak bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za 6 let řízení ve výši 80 000 Kč (5 x 16 000) zvýšená o 50 % na 120 000 Kč.

8. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 3 T 26/2013, soud ohledně řízení za dobu od 4. 12. 2018 do 28. 8. 2020 zjistil následující: -) dne 22. 1. 2019 bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení -) dne 28. 1. 2019 byla proti rozhodnutí podána obhájcem stížnost -) dne 29. 1. 2019 byla stížnost odůvodněna -) dne 31. 1. 2019 Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že se k dovolání odsouzeného vyjádří po seznámení se spisovým materiálem -) dne 11. 3. 2019 byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání -) dne 27. 3. 2019 bylo soudem I. stupně dosláno nejvyššímu soudu vyjádření nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného -) dne 17. 5. 2019 bylo Nejvyšším soudem nařízeno neveřejné zasedání na 21. 5. 2019 -) dne 21. 5. 2019 se konalo neveřejné zasedání, při kterém bylo usnesením rozhodnuto o zrušení usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2015, jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu I. stupně ze dne 2. 12. 2014 a jemu přecházející řízení včetně usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 1. 2014 a dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících a bylo odvolacímu soudu přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Uvedené usnesení bylo doručeno odvolacímu soudu dne 3. 6. 2019 -) dne 3. 7. 2019 byl vyžádán RT obžalovaného -) dne 31. 7. 2019 bylo nařízeno veřejné zasedání na 28. 8. 2019 -) dne 28. 8. 2019 bylo odvolání zamítnuto.

9. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 26/2013, konkrétně z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 3. 2013, soud zjistil, že uvedeného dne hlavní líčení probíhalo od 10:00 do 10:

55. Z potvrzení o poradě s klientem ze dne 21. 3. 2013 se podává, že mezi obhájcem a žalobcem proběhla porada/konzultace, a to v čase od 10:00 do 11:20 hod.

10. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, a to z nahrávky z vyhlášení rozsudku ze dne 9. 5. 2013 vyplynulo, že se obhájce vyhlášení rozsudku neúčastnil.

11. Žalobce s JUDr. MgA. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátem, dne 11. 3. 2013 uzavřel příkazní smlouvu o poskytnutí právní pomoci, kterou byla sjednána odměna za jeden úkon právní služby v částce 1 500 Kč bez DPH za obhajobu ve věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp, zn. 3 T 26/2013, jak je patrno z uvedené smlouvy.

12. Obhájce právní služby za období od 11. 3. 2013 do 7. 5. 2013 vyúčtoval dne 20. 5. 2013, vystavil fakturu č. 2013 na částku 10 257 Kč splatnou dne 4. 6. 2013, což soud zjistil z předmětného vyúčtování a faktury. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] je zřejmé, že žalobce vyúčtované právní služby uhradil.

13. Obhájce dále dne 10. 3. 2015 vyúčtoval právní služby za období od 9. 5. 2013 do 4. 3. 2015 částkou 16 314 Kč a vystavil fakturu [číslo] na částku 16 314 Kč, splatnou dne 9. 4. 2015. Žalobce fakturovanou částku obhájci uhradil dne 1. 4. 2015. Uvedené soud zjistil z předmětného vyúčtování právních služeb, faktury a výpisu z účtu ze dne 1. 4. 2015.

14. Právní služby vykázané v období od 29. 5. 2015 do 28. 8. 2019 obhájce vyúčtoval dne 23. 10. 2019 částkou 23 644 Kč. Dne 23. 10. 2019 vystavil na předmětnou částku fakturu [číslo] splatnou dne 22. 11. 2019. [příjmení] 23 644 Kč byla obhájci uhrazena dne 29. 10. 2019. Uvedené skutečnosti jsou patrné z vyúčtování právních služeb ze dne 23. 10. 2019, předmětné faktury a potvrzení o provedené transakci ze den 29. 10. 2019.

15. Z kopií velkého technického průkazu k vozu [registrační značka] a 3J95019 soud čerpal údaje pro výpočet výše cestovních náhrad. De minimis non curat praetor (lat., česky maličkostmi se soudce nezabývá) je právnická fráze, která vyjadřuje zásadu, že věci bagatelního významu nemají být projednávány před soudem 16. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Žalobce byl v období od 4. 12. 2012 do 28. 8. 2019 stíhán pro trestný čin výtržnictví, kterého se měl dopustit onanií před nezletilými. Žalobce byl v řízení před Okresním soudem v Třebíči dvakrát zproštěn obžaloby, přičemž dvakrát byl rozsudek odvolacím soudem zrušen a následně bylo uloženo, aby soud rozhodl v jiném složení senátu. Žalobce byl následně soudem prvního stupně shledán vinným, byl mu uložen podmíněný trest a nařízeno ochranné léčení sexuologické Odvolací soud k odvolání žalobce zrušil výrok o uložení ochranného léčení a věc vrátil soudu I. stupně. K dovolání žalobce Nejvyšší soud konstatoval flagrantní porušení práva žalobce na spravedlivý proces, zrušil několikero nezákonných rozhodnutí a vrátil věc do stadia v pořadu druhého zprošťujícího rozsudku, proti kterému podal státní zástupce odvolání v neprospěch žalobce. Odvolání bylo následně projednáno ve veřejném zasedání Krajským soudem v [obec] dne 28. 8. 2019 a bylo jako nedůvodné zamítnuto. Žalobce ještě v průběhu trestního stíhání uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání. V řízení před Obvodním soudem pro Prahu ve 2, sp. zn. 25 C 111/2019, bylo rozsudkem Městského soud v Praze ze dne 30. 6. 2020, čj. 35 Co 160/2020-152, žalobci přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za období od 3. 12. 2012 do 3. 12. 2018. Soud vyšel ze základní částky odškodnění ve výši 16 000 Kč za rok řízení, zvýšené z důvodu významu pro žalobce o 30 %, dále o 30 % z důvodu postupu soudu a snížené o 10 % pro rozhodování sporu minimálně ve dvou stupních soudní soustavy. Celkem tak bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za 6 let řízení ve výši 80 000 Kč (5 x 16 000) zvýšené o 50 % na 120 000 Kč. Žalobce u žalované podáním ze dne 7. 11. 2019 uplatnil nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání za období od 4. 12. 2018 do 28. 8. 2019 a dále náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 50 485 Kč. Žalovaná požadavku žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nevyhověla, neboť v dosud neodškodněném období k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Požadavku na náhradu nákladů obhajoby vyhověla pouze co do částky 40 353,50 Kč a nepřiznala odměnu (resp. přiznala sníženou odměnu) za některé žalobcem uplatněné úkony. Žalobce si v trestním řízení zvolil obhájce JUDr. MgA. [příjmení], se kterým uzavřel příkazní smlouvu o poskytnutí právní pomoci. Obhájce žalobci během trestního stíhání 3x vyúčtoval právní služby, které byly ze strany žalobce v plné výši uhrazeny.

17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení: Podle ust. § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „zákon“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 12 odst. 1 zákona právo na náhradu škody nemá ten: a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo; b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Podle § 12 odst. 2 písm. d) právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 má nárok na náhradu škody ten, komu byla nesprávným úředním postupem tato způsobena. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 31 odst. 1 zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odst. 3 téhož ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Polde § 15 odst. 2 zákona se poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

19. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

20. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je nezpochybnitelný. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro trestný čin výtržnictví a obžaloby zproštěn.

21. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda soud vydal rozhodnutí v posuzovaném řízení v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 zákona, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

22. Žalobci již bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za období od 3. 12. 2012 do 3. 12. 2018. Soud je přesvědčen, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění i za období od 4. 12. 2018 do 28. 8. 2018 (tj. do data skončení trestního řízení). Soud vychází z toho, že v řízení vedeném Okresním soudem v Třebíci, sp. zn. 3 T 26/2013, došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Řízení celkem trvalo 6 let a 9 měsíců. Soud se plně ztotožil s argumentací Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 6. 2020, čj. 35 Co 160/2020-152, vyšel ze základní částky odškodnění ve výši 16 000 Kč za rok řízení, přičemž přistoupil ke zvýšení výše zadostiučinění z důvodu významu pro žalobce o 30 %, neboť se jednalo o trestní řízení, navíc žalobce je osobou pokročilejšího věku a byl obviněn ze skutku citlivě vnímaného (onanie před nezletilými). O dalších 30 % z důvodu postupu soudu, který postupoval v rozporu se zásadami a samotným smyslem procesu podle trestního řádu a postup odvolacího soudu překračující pravomoc byl hodnocen dovolacím soudem jako projev libovůle, což jsou nepochybně okolnosti srovnatelné se situací, kdy jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena pro závažné vady spočívající např. v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či nerespektování závazného právního názoru. Výše zadostiučinění byla snížena o 10 % pro rozhodování sporu minimálně ve dvou stupních soudní soustavy. Celkem tak bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za 6 let řízení ve výši 80 000 Kč (5 x 16 000) zvýšená o 50 % na 120 000 Kč. Jak výše uvedeno, soud se s argumentací i výší přiměřeného zadostiučinění plně ztotožnil a přiznal žalobci zadostiučinění za zbylou část řízení, tj. od 4. 12. 2018 do 28. 8. 2018 ve výši 17 600 Kč, když tak nebylo rozhodnuto již v řízení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 25 C 111/2019. Žalobce sice požadoval poskytnutí přiměřeného zadostiučinění - v době podání žaloby ve věci 25 C 111/2019 - za dosud neskončené trestní řízení. Nicméně ze stanoviska Cpjn 206/2010 vyplývá, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu I. stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř. tím není dotčeno. Je tedy zřejmé, že trestní stíhání již bylo ke dni rozhodnutí ve věci zdejšího soudu sp. zn. 25 C 111/2019 skončeno, ovšem zadostiučinění za celé řízení přiznáno pouze za období do 3. 12. 2018.

23. Nejvyšší soud ve stanovisku Cpjn 206/2010 dále uvádí: zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou. Soud však má za to, že za situace, kdy bylo soudem ve věci 25 C 111/2019, přiznáno přiměřené zadostiučinění pouze za část řízení, ačkoliv toto bylo již ke dni rozhodování soudu skončeno, byl by postup, kterým by soud odepřel žalobci poskytnutí zadostiučnění i za zbylou část řízení, za nespravedlivé, neboť bylo-li by řízení hodnoceno jako celek, byla by výše přiznaného zadostiučinění vyšší. Soud proto návrhu žalobce co do požadované výše přiměřeného zadostiučnění za nepřiměřenou délku trestního řízení vyhověl, neboť za odškodňovanou dobu 9 měsíců řízení při výši zadostiučinění 16 000 Kč zvýšené o 50 %, by žalobci náleželo zadostiučinění ve výši 18 000 Kč, žalobce však požaduje toliko částku 17 600 Kč, soud proto jeho požadavku vyhověl.

24. Žalobce se dále domáhal žalobou náhrady škody ve výši 50 485 Kč jakožto nákladů vynaložených na obhajobu. Žalovaná na náhradu nákladů obhajného žalobci zaplatila dne 22. 12. 2021 částku 40 353,50 Kč, řízení bylo proto v uvedeného rozsahu zastaveno a žalobce dále trval na náhradě nákladů obhajoby ve výši 10 131,70 Kč.

25. Žalovaná nepřiznala náhradu nákladů obhajoby, resp. přiznala náhradu ve snížené výši, za následující: -) 21. 3. 2013 – porada s klientem – nejedná se o účelně vynaložený úkon -) 25. 3. 2013 – návrh na doplnění dokazování -) 9. 5. 2013 – účast při vyhlášení rozhodnutí -) 19. 10. 2016 – obhajoba při veřejném zasedání -) 29. 1. 2019 – stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 22. 1. 2019 -) nebylo přiznáno cestovné k veřejným zasedáním ve dnech 4. 3. 2015 a 28. 8. 2016 -) nebylo přiznáno cestovné za doprovod při znaleckém posouzení, ani náhrada času za tuto cestu – nebyl předložen technický průkaz vozidla, ani nebylo doloženo, že obhájce doprovázel žalobce ke znalkyni 26. Soud se ztotožnil s názorem žalované, že žalobci nepřísluší náhrada za poradu s klientem uskutečněnou dne 21. 3. 2013. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že v době, kdy se měla tato porada konat, tj. 21. 3. 2013 od 10:00 hodin, se ve věci konalo hlavní líčení, kterému byl obhájce i žalobce přítomni. Je proto nemyslitelné, aby v tutéž dobu probíhala porada a žalobci proto za tento úkon náhrada nenáleží. Na rozdíl od žalované však má soud za to, že žalobci náleží náhrada za návrh na doplnění dokazování ze dne 25. 3. 2013. Je zřejmé, že se jednalo o návrh související s hlavním líčením konaným dne 21. 3. 2013. Na jeho základě došlo k výslechu svědkyň, které měly pro výsledek řízení nesporný význam. Soud proto přiznal náhradu za tento úkon, za který žalobce uhradil svému obhájci částku 500 Kč. Odměna za účast obhájce při vyhlášení rozsudku dne 9. 5. 2013 přiznána nebyla. Z nahrávky pořízené při vyhlášení rozsudku a založené v trestním spisu vyplynulo, že se obhájce tohoto úkonu neúčastnil. Podobně tak nebyla přiznána odměna za účast při veřejném zasedání dne 19. 10. 2016. Na tento den bylo sice veřejné zasedání nařízeno, ovšem bylo odročeno na 21. 10. 2016 z důvodů na straně znalkyně. O tom, že bude hlavní líčení nařízené na 19. 10. 2016 odročeno na 21. 10. 2016 byl žalobce i jeho obhájce vyrozuměni dne 17. 10. 2016. Žalovaná za stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 22. 1. 2019, kterým bylo žalobci uloženo nahradit poškozené náklady v souvislosti s její účastí v trestním řízení, přiznala odměnu v poloviční výši s odkazem na § 11 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. Žalobce však požadoval úhradu plné odměny. Soud má za to, že žalobci skutečně náleží náhrada pouze ve výši jedné poloviny, jak žalovaná správně uvedla, neboť se jedná o úkon dle § 11 odst. 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť šlo o odvolání proti rozhodnutí a nešlo o rozhodnutí ve věci samé.

27. Soud dále přiznal žalobci náhradu cestovného k veřejným zasedáním konaným ve dnech 4. 3. 2015 a 28. 8. 2019. Výši cestovních výdajů soud vypočetl z technického průkazu vozidla Chrysler Voyager dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve výši 1 009,86 Kč za cestu dne 4. 3. 2015 při vzdálenosti z [obec] do [obec] a zpět 150 km, průměrné spotřebě 8,4 litrů nafty na 100 km, ceně nafty dle vyhl. 328/2014 Sb., 36,10 Kč za litr a sazbě náhrad 3,70 Kč za km. Z technického průkazu vozidla SUBARU FORESTER pak vyplývá, že výše cestovného za cestu k veřejnému zasedání konanému dne 28. 8. 2019 při vzdálenosti z [obec] do [obec] a zpět 150 km, průměrné spotřebě 9,3 litrů benzínu na 100 km, ceně benzínu dle vyhl. 333/2018 Sb., 33,10 Kč za litr a sazbě náhrad 4,10 Kč za km, činila 1 076,74 Kč.

28. Nad rámec nákladů vynaložených na obhajobu žalobci náleží částka 2 586,60 Kč (500 Kč za návrh na provedení důkazu a cestovné ve výši 1 009,86 Kč a 1 076,74 Kč za cesty k veřejným zasedáním konaným ve dnech 4. 3. 2015 a 28. 8. 2019) a DPH z uvedených částek ve výši 21 %, celkem tedy 3 129,79 Kč. Soud nepřiznal náhradu cestovních výdajů a náhradu ušlého času za doprovod obhájce při znaleckém zkoumání žalobce ve Fakultní nemocnici [obec] dne 2. 8. 2018. Tuto žalobce zdůvodnil tím, že nemá žádné příbuzné, kteří by jej tam odvezli. Navíc je osobou se sníženou mobilitou a díky jeho odsouzení a sexuologickému zkoumání byl jeho psychický stav velmi špatný, proto potřeboval podporu při tomto úkonu. Ze strany obhájce lze tuto formu podpory považovat za velkorysé a lidsky úctyhodné gesto, ovšem nejedná se o úkon právní služby a náhrada za něj proto nenáleží.

29. S ohledem na výše uvedené tak soud přiznal žalobci částku 20 729,79 Kč (17 600 Kč za zadostiučinění způsobené nepřiměřenou délkou řízení a 3 129,79 Kč na náhradě nákladů na obhajobu). Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 7. 11. 2019, lhůta 6 měsíců tak uplynula dne 7. 5. 2020, žalovaná vydala stanovisko, kterým přiznala žalobci zadostiučinění až dne 21. 12. 2020. Žalovaná se tak dostala do prodlení od 8. 5. 2020. Od tohoto dne mu proto náleží úrok z prodlení z částky 61 083,29 Kč (tj. ze součtu přisouzené částky a částky vyplacené žalované v rámci předběžného projednání) od 8. 5. 2020 a od data 23. 12. 2020 z částky 20 729,79 Kč, která představuje částku poníženou o částečné plnění ze strany žalované. Ve zbytku byla žaloba žalobce výrokem II. zamítnuta.

30. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

31. O nákladech řízení proto soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.