46 C 198/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 36 875 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 63 125 Kč se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 14 342 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že byl v procesním postavení žalovaného účastníkem řízení vedeného název soudu pod sp. zn. spisová značka, zahájeného dne 17. 9. 2014 a pravomocně skončeného dne 29. 9. 2020, tedy po více než 6 letech. Ve věci byl soudem I. stupně vydán pouze jeden rozsudek, stejně tak soudem odvolacím. K rozhodnutí věci stačilo jediné soudní jednání před soudem I. stupně a jedno před soudem odvolacím, délku řízení přesahující 6 let proto nelze považovat za standardní. První rozhodnutí bylo vydáno po 3 ¼ roce po podání žaloby a druhé více než 2 roky po zahájení odvolacího řízení. Žalobce byl celou dobu držen v nejistotě ohledně výsledku řízení a byl nucen se po celou dobu bránit, což pro něj představovalo zátěž, zvláště za situace, kdy byl zažalován o úhradu nezanedbatelné částky na jistině, která v průběhu řízení potenciálně narůstala v důsledku permanentně se navyšujícího příslušenství. Žalobce požaduje přiměřené zadostiučinění ve výši pohybující se při horní hranici rozpětí stanovené Nejvyšším soudem ve stanovisku stanovisko NS, a to s ohledem na to, že Nejvyšší soud sazby definoval již před značnou dobou a tudíž nelze pominout nezanedbatelný vliv růstu inflace, který od té doby nastal.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že k projednání žádosti žalobce došlo dne 12. 11. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), a poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu. Žalovaná shledala v činnosti soudu určité prodlevy, zejména od 29. 6. 2015 do 12. 1. 2016 a následně v odvolacím řízení od 24. 7. 2018 do 21. 7. 2020. V důsledku toho hodnotila celkovou délku jako nepřiměřenou. Žalobce je statutární město, nemohla mu proto vzniknout nemajetková újmy spočívající v nejistotě z výsledku řízení, která by citelně zasahovala do psychické či majetkové sféry žalobce. Psychická sféra je diskutabilní a zásah do majetkové sféry žalovaná s ohledem na možné majetkové poměry žalobce nepředpokládá. Předmětem řízení byla částka 200 000 s příslušenstvím. Ač tuto částku nelze označit za bagatelní, dá se přepokládat, že ve vztahu k žalobci se nejedná o částku existenční a jako taková není předmětem řízení natolik významným, aby odůvodňovala zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích. Odškodnění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu pak považuje žalovaná za odpovídající všem okolnostem případu.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobce se dne 19. 3. 2021 obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného název soudu pod sp. zn. spisová značka, kterou vyčíslil částkou 100 000 Kč, neboť řízení skončilo po více než 6 letech. Uvedené soud zjistil z podání žalobce nazvaného územní celek, městská část obec část obce a část obce – uplatnění práva na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení.

5. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 12. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona, čímž bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná v daném případě dospěla k závěru, že v případě žalobce, který je statutárním městem, nemohla vzniknout nemajetková újma spočívající v nejistotě z výsledku řízení, která by citelně zasahovala do psychické či majetkové sféry žadatele. Žalovaná proto po zhodnocení všech okolností případu, s přihlédnutím k předmětu a celkové době řízení, a s tím související možné nemajetkové újmě dospěla k závěru, že konstatování porušení práva ve smyslu § 31 a odst. 2 zákona, se v daném případě jeví jako dostačující, a žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích nepřiznala.

6. Ze spisu název soudu, sp. zn. spisová značka, soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: -) dne 17. 9. 2014 byl žalobcem právnická osoba podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému anonymizováno městu anonymizováno, městské části obec část obce a část obce. Předmětem žaloby bylo plnění ze smlouvy o dílo ve výši 200 000 Kč -) dne 21. 10. 2014 byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl žalovanému doručen dne 21. 10. 2014 -) dne 3. 11. 2014 podala žalovaná proti platebnímu rozkazu odpor a současně se k žalobě vyjádřila -) dne 6. 11. 2014 požádal žalobce o zaslání odporu -) dne 22. 1. 2015 byl odpor žalovaného zaslán žalobci -) dne 6. 2. 2015 se žalobce k odporu vyjádřil -) dne 25. 3. 2015 bylo vyjádření žalobce zasláno žalovanému -) dne 12. 5. 2015 zaslal žalovaný svou repliku -) dne 29. 6. 2015 byla replika zaslána na vědomí žalobci. Současně byl dán pokyn, aby bylo vyznačeno, že věc čeká na nařízení jednání -) dne 12. 1. 2016 byla věc předložena předsedkyni senátu -) dle referátu z 19. 2. 2016 byla věc založena na kalendář na 4 měsíce -) dle referátu z 27. 12. 2016 byla věc založena na kalendář na 3 měsíce -) dne 12. 6. 2017 byl dán pokyn k vytištění příloh -) dne 31. 7. 2017 byl do spisu založen úřední záznam, dle kterého došlo s účinností od 1. 7. 2017 ke změně v obsazení senátu -) dne 28. 8. 2017 byl dán pokyn k vytištění dosud nevytištěných příloh -) dne 22. 11. 2017 bylo nařízeno jednání na 13. 12. 2017 -) dne 11. 12. 2017 bylo jednání odročeno na 5. 1. 2018 z důvodu nepřítomnosti soudkyně -) dne 11. 12. 2017 sděluje nový zástupce žalobce, že převzal zastoupení a dozvěděl se o jednání nařízeném na 13. 12. 2017 a žádá o odročení jednání -) dne 3. 1. 2018 byl sepsán úřední záznam, dle kterého byla omluva z jednání obsahující novou plnou moc právního zástupce předložena soudkyni až dne 3. 1. 2018. Současně došlo k odročení jednání nařízeného na 5. 1. 2018 na 2. 2. 2018 z důvodu nedoručení vyrozumění o odročení zástupci žalobce -) dne 23. 1. 2018 předložil žalobce doplnění vyjádření -) dne 25. 1. 2018 bylo vyjádření žalobce zasláno protistraně -) dne 30. 1. 2018 se k vyjádření žalobce vyjádřila žalovaná -) dne 2. 2. 2018 se konalo ve věci jednání, při kterém byl proveden pokus o smír, bylo zahájeno jednání, přednesena žaloba a obrana, sděleny výsledky přípravy jednání, provedeno dokazování a předneseny závěrečné řeči, jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 7. 2. 2018 -) dne 2. 2. 2018 byl opis protokolu zaslán účastníkům -) dne 7. 2. 2018 byl vynesen rozsudek -) dne 7. 5. 2018 byl rozsudek rozeslán účastníkům -) dne 22. 5. 2018 se žalobce proti rozsudku odvolal -) dne 25. 5. 2018 byl žalobce vyzván k úhradě soudního poplatku z odvolání -) dne 5. 6. 2018 žalobce soudní poplatek uhradil -) dne 13. 6. 2018 žalobce své odvolání doplnil -) dne 22. 6. 2018 bylo odvolání zasláno žalované k vyjádření -) dne 9. 7. 2018 se žalovaná k odvolání vyjádřila -) dne 24. 7. 2018 byla věc předložena odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání -) dne 25. 5. 2020 bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem na 14. 7. 2020 -) dne 14. 7. 2020 se konalo jednání před odvolacím soudem, které bylo odročeno na 21. 7. 2020 za účelem vyhlášení rozhodnutí -) dne 21. 7. 2020 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 25. 9. 2020 a nabyl právní moci dne 29. 9. 2020.

7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

9. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

11. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

12. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení došlo ke dvěma významným průtahům. V prvém případě v trvání téměř 2,5 roku, tj. od 29. 6. 2015 kdy byla replika zaslána žalobci z naříkaného řízení a spis založen na lhůtu, kde čekal na nařízení jednání s tím, že byl několikrát soudci přeložen, ovšem opětovně založen zpět na lhůtu, potažmo byl dán pokyn k tisku příloh, do 22. 11. 2017, kdy bylo nařízeno jednání. Zde je třeba podotknout, že za úkon nelze považovat každý pohyb spisu nebo soudcem učiněný záznam. Po zmíněnou dobu byly pouze dány pokyny k vytištění příloh z elektronického spisu, což nelze považovat za úkony vedoucí ke skončení věci. Ze spisu je též patrné, že v tomto období došlo ke změně v obsazení senátu. Tato skutečnost s sebou zajisté nese jisté zdržení, neboť nový soudce se musí seznámit jak se samotným spisem, tak s celým senátem a vyhodnotit priority. Toto je sice zcela pochopitelné, ovšem z hlediska posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení je třeba tuto skutečnost přičíst k tíži státu. Druhým obdobím nečinnosti v trvání 1 roku a 10 měsíců byla doba od 24. 7. 2018, kdy byla věc předložena odvolacímu soudu, do 25. 5. 2020, kdy bylo nařízeno jednání před odvolacím soudem. Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také negativně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

13. Vznik újmy ostatně dovodila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 13. 3. 2020, kterým přiznala žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

14. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

15. Žalobce při výpočtu výše újmy vycházel z celkové délky řízení, tj. od 17. 9. 2014 do 29. 9. 2020, ačkoliv v posuzovaném řízení vystupoval v procesním postavení žalovaného. Soud má za to, že nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Žalobce netvrdil, že by se o zahájení řízení dozvěděl dříve než doručením žaloby spolu s elektronickým platebním rozkazem, soud tak vyšel z naříkaného spisu a za den, kdy se žalobce o řízení dozvěděl, považuje datum 21. 10. 2021, kdy byla žalobci žaloba s platebním rozkazem prokazatelně doručena. Posuzované řízení tak ve vztahu k žalobci trvalo od 21. 10. 2014 do 29. 9. 2020, tj. 5 let a 11 měsíců.

16. Posuzované řízení bylo složitější po stránce skutkové a právní, jednalo se o řízení o plnění ze smlouvy o dílo, konkrétně o doplatek ceny díla, ovšem výše nedoplatku se rovnala výši smluvní pokuty započtené žalovanou z naříkaného řízení na cenu díla. Spor byl řešen na dvou stupních soudní soustavy, soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé jednou, odvolací soud taktéž jednou.

17. Žalobce se na délce řízení žádným způsobem nepodílel.

18. Stran činnosti soudu lze zmínit, že téměř ¾ délky naříkaného řízení tvořila dvě výše uvedená období nečinnosti. Ve zbylé části řízení byl postup soudu koncentrovaný a úkony směřovaly ke skončení věci. Pokud se jedná o dva výše zmíněné průtahy, soud I. stupně po dobu 2,5 let, kdy věc čekala na nařízení jednání, nečinil ve věci žádné úkony směřující k vyřízení věci, soud odvolací pak byl v řízení absolutně nečinný celých 22 měsíců.

19. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 30 Cdo 1743/2011 uvedl, že kritérium významu řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Některým druhům řízení přiřazuje Nejvyšší soud obdobně jako Evropský soud pro lidská práva zvýšený či dokonce mimořádný význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase. příjmení tato typová řízení je však třeba vždy zkoumat, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce tedy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Spory o majetek mohou mít pro účastníka řízení zvýšený význam, například pokud se jedná o určení vlastnictví k domu, ve kterém účastník žije a tento dům představuje jeho jediný majetek, nebo u řízení o vypořádání společného jmění manželů, ve kterém se rozhoduje o veškerém majetku účastníků, případně u restitučních sporů, kde se jedná nejen o majetky zpravidla velké hodnoty, ale nadto o křivdy způsobené minulým režimem. Pokud se spor vede o určitou peněžitou částku, bude vždy záležet na osobě účastníka řízení a na tom, nakolik je sporná částka důležitou součástí jeho života, tedy zda tato částka s ohledem na osobní a majetkové poměry účastníka pro něj představovala zcela zásadní položku či nikoliv (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu v databázi nalus). Nelze však obecně uzavřít, od jaké částky by bylo možno považovat řízení za důležitá pro jeho účastníky. Zároveň také nelze v rámci hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného zcela přehlédnout, co je předmětem sporu, případně o jakou částku se sporné řízení vede.

20. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Šlo o obchodněprávní spor. Význam řízení pro žalobce považuje soud naopak za snížený. S ohledem na to, že žalobce je statutárním městem (resp. městskou částí statutárního města), již jen z povahy této entity se řízení jen stěží mohlo citelně dotýkat či dokonce zasáhnout do jeho osobní sféry. Výše částky, o níž v naříkaném řízení šlo, byla pro žalobce jen stěží na natolik významnou, aby jakýmkoliv způsobem zasáhla, ohrozila či naprosto ochromila fungování samotného žalobce. Předmětná částka je pro žalobce s ohledem na výši prostředků, s nimiž hospodaří, v podstatě bagatelní, navíc s vyplacením této částky žalobce již v rámci smluvního vztahu uzavřeného s protistranou nepochybně počítal a s vynaložením prostředků představující jistinu žalované částky ze svého rozpočtu počítal, k jejich vyplacení však v důsledku uplatnění práva na smluvní pokutu nedošlo.

21. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Zdejší soud, obdobně jako žalovaná, vycházel s ohledem na celkovou nepřiměřenou délku řízení z částky 15 000 Kč za rok, neboť neshledal, že by zde byly dány podmínky odůvodňující přiznání částky vyšší, když v daném případě se nejednalo o délku řízení extrémní (viz rozsudek NS ze dne 21.10. 2010, sp.zn. 30 Cdo 3026/2009).

22. Tato paušální částka byla Nejvyšším soudem shledána jako spravedlivá a v souladu s judikaturou ESLP ve vztahu k odškodněním poskytnutým ve světle poměrů České republiky. Není tedy nijak proměnlivá podle vývoje průměrné měsíční hrubé mzdy, inflace či jiných ekonomických ukazatelů, a není proto namístě tuto částku ani z tohoto důvodu navyšovat. Základní částka zadostiučinění činí za řízení dlouhé 5 let a 11 měsíců částku 73 750 Kč (4x15 000+11x1250). Základní částku je pak třeba s ohledem na složitost věci snížit o 20 % (za právní a skutkovou o 10 %, za počet stupňů soudní soustavy o 10 %). O dalších 30 % soud základní částku snížil s ohledem na snížený význam řízení pro žalobce. Důvody pro zvýšení náhrady soud neshledal, neboť má za to, že období nečinnosti je již dostatečně zohledněno v závěru o nepřiměřené délce napadeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Žalobci tak náleží zadostiučinění v celkové výši 36 875 Kč. Ve zbytku byla žaloba výrokem II. zamítnut.

23. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů ve výši 14 342 Kč. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 3 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby a replice) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 3x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a 21 % DPH ve výši 2 142 Kč Lhůta k plnění byla žalované stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.