46 C 219/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa pro zaplacení 93 750 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 31 393 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 13. 10. 2021 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 62 357 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 62 357 Kč od 13. 10. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 24 834,67 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 93 750 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnila tím, že byla v procesním postavení žalobkyně účastníkem řízení vedeného [anonymizována tři slova] [obec], sp. zn. [spisová značka], zahájeného dne 1. 7. 2014 a skončeného dne 11. 10. 2020. Předmětem řízení bylo vyklizení nemovitosti a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 000 Kč. Žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení byla následně vyloučena k samostatnému projednání usnesením ze dne 7. 4. 2016 O nároku na vyklizení nemovitosti bylo rozhodnuto dne 29. 6. 2018, tak že byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a řízení zastaveno. Spor o vydání bezdůvodného obohacení byl následně veden pod sp. zn. [spisová značka] a byl skončen dne 11. 10. 2020 potvrzením rozsudku odvolacím soudem. O žalobě na vyklizení bylo rozhodnuto po 4 letech, což žalobkyně považuje za zcela nepřiměřené, k jednání a rozhodnutí věci došlo až po návrzích žalobkyně na určení lhůty, soud nepřihlížel k závažnosti zásahu do majetkových práv žalobkyně a neprojednal věc v co nejkratší lhůtě. Celkově řízení trvalo více než 6 let, délka řízení tak byla s ohledem na jeho charakter zcela nepřiměřená, v řízení docházelo k průtahům, žalobkyně podala dva návrhy na určení lhůty. Žalobkyně proto požaduje přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení částku 93 750 Kč.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že k projednání žádosti žalobce došlo dne 14. 10. 2021. Žalovaná vznesla námitku promlčení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za řízení vedené [anonymizována tři slova] [obec], sp. zn. [spisová značka], neboť toto řízení bylo pravomocně skončeno dne 13. 7. 2018, žádost o mimosoudní projednání nároku byla podána až dne 12. 4. 2021 a žaloba byla podána dne 12. 10. 2021. Pokud žalobkyně uvedla skutečnosti k řízení vedenému [anonymizována tři slova] [obec] sp. zn. [spisová značka], žalovaná má za to, že řízení bylo zahájeno dne 18. 4. 2019 a skončeno dne 16. 10. 2020, délka tohoto řízení je přiměřená. Žalovaná tak dospěla k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), nedošlo.

3. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Žalobce se podáním ze dne 29. 3. 2021, doručeným žalované dne 12. 4. 2021 obrátil na žalovanou se svým nárokem na poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky naříkaného řízení, které vyčíslil částkou 93 750 Kč, jak je patrné z jeho podání nazvaného Žádost o náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup a doručenky k tomuto podání.

5. Ze stanoviska [stát. instituce] ze dne 14. 10. 2021 soud zjistil, že žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 93 750 Kč za nepřiměřenou délku řízení je nedůvodný. Naříkané řízení [anonymizována tři slova] [obec], sp. zn. [spisová značka], bylo zahájeno dne 2. 7. 2017 a bylo pravomocně skončeno dne 13. 7. 2018. Odkázala na § 32 odst. 3 zákona, dle kterého se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

6. Ze spisu [anonymizována tři slova] [obec], sp. zn. [spisová značka], soud ohledně průběhu řízení zjistil následující: -) dne 2. 7. 2014 byla podána žaloba o vyklizení nemovitosti žalobkyní [celé jméno žalobkyně] proti žalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Kromě vyklizení nemovitosti žalobkyně žádala též vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 000 Kč. Současně s žalobou žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků -) dne 10. 7. 2014 soud zaslal žalobkyni k vyplnění tiskopis prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a současně učinil dotaz na cizineckou policii, zda má žalovaný povolen pobyt na území České republice, případně na jaké adrese se zdržuje -) dne 15. 7. 2017 obdržel soud vyjádření cizinecké policie -) dne 16. 7. 2014 předložila žalobkyně vyplněné prohlášení -) dne 22. 7. 2014 soud v rámci šetření poměru žalobkyně učinil dotazy na katastrální úřad, úřad práce, městský úřad a okresní správu sociálního zabezpečení -) v období od 1. do 3. 9. 2014 příslušné orgány poskytly soudu součinnost -) dne 14. 11. 2014 byla žalobkyně vyzvána k odstranění vad v žalobě -) dne 24. 11. 2014 žalobkyně svou žalobu doplnila -) dne 11. 2. 2015 žalobkyně podala návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí -) dne 16. 2. 2015 soudkyně sepsala úřední záznam k podanému návrhu, v němž uvedla, že žalovaný 1) je cizí státní příslušník a žalovaná 2) nebyla dostatečně identifikována. Taktéž žalobkyně požádala o osvobození od soudních poplatků. Na výzvu žalobkyni k identifikaci žalované 2) žalobkyně sdělila, že soud má možnost si tuto skutečnost zjistit prostřednictvím policie nebo žalovaného 1). Doposud není dostatečně identifikována žalovaná 2). Na adrese uvedené v žalobě neprochází přes CEO, a v obci se zdržuje jen zřídka. Spis byl předložen k rozhodnutí [název soudu] -) dne 13. 3. 2015 [název soudu] usnesením návrh na určení lhůty zamítnul -) dne 1. 4. 2015 soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v rozsahu 50 % -) dne 15. 4. 2015 žalobkyně zaplatila soudní poplatek -) dne 24. 4. 2015 byla žaloba zaslána žalovanému 1) a žalované 2) -) dne 22. 5. 2015 bylo nařízeno jednání na 16. 6. 2015 -) dne 9. 6. 2015 byl sepsán úřední záznam, dle kterého se žalovaný 1) telefonicky omluvil z jednání s tím, že se v současné době nachází mimo Českou republiku a navíc je po operaci a požádal o odročení jednání -) dne 11. 6. 2015 soud obdržel omluvu žalovaného 1) též v písemné podobě -) dne 16. 6. 2015 se konalo jednání, při kterém byla přítomna pouze strana žaloby. Bylo zahájeno jednání přednesem žaloby. Byly provedeny listinné důkazy. Jednání bylo odročeno na neurčito s tím, že soud žalovanému 1) uložil lhůtu k doložení, že učinil potřebné právní kroky včetně podání žaloby na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti -) dne 29. 7. 2015 obdržel soud vzájemný návrh, kterým žalovaný 1) požaduje po žalobkyni úhradu částky 771 000 Kč -) dne 6. 8. 2015 předložila žalobkyně vyjádření a žádost o nařízení jednání -) dne 25. 9. 2015 byl žalovaný vyzván k úhradě soudního poplatku za protinávrh. Žalovaný 1) byl vyzván k označení důkazů -) dne 7. 10. 2015 žalovaný 1) doplnil svá tvrzení a předložil listinné důkazy -) dne 8. 10. 2015 požádal o osvobození od soudního poplatku -) dne 13. 10. 2015 byl žalovanému zaslán tiskopis prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudního poplatku a současně byl v rámci šetření o poměru žalovaného učiněn dotaz na úřad práce, městský úřad, katastrální úřad a okresní správu sociálního zabezpečení -) dne 30. 10. 2015 žalovaný své poměry doložil -) dne 5. 11. 2015 soud žalovanému 1) osvobození od soudního poplatku nepřiznal -) dne 10. 11. 2015 žalobce reagoval na výzvu soudu z 29. 9. 2015 -) dne 20. 11. 2015 se žalovaný odvolal proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku -) dne 15. 1. 2016 bylo odvolání předloženo odvolacímu soudu -) dne 27. 1. 2016 odvolací soud usnesení zrušil a vrátil soudu k dalšímu řízení -) dne 17. 2. 2016 podala žalobkyně návrh na určení lhůty -) dne 1. 3. 2016 byl protinávrh žalovaného 1) vyloučen k samostatnému projednání -) dne 7. 4. 2016 se konalo jednání při němž byl návrh, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 21 000 Kč se vylučuje k samostatnému projednání. Bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, byly navrženy výslechy svědků, byl žalovaný 1) slyšen jako účastník řízení. Žalovaná 2) byla slyšena jako účastník řízení, byly předneseny závěrečné návrhy. Žaloba byla vzata a vůči žalované 2) zpět a soud rozhodl o povinnosti žalovaného 1) vyklidit nemovitost řízení proti žalované 2) bylo zastaveno -) dne 12. 4. 2016 bylo Krajským soudem rozhodnuto o zamítnutí návrhu na určení lhůty -) rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 13. 5. 2016 -) dne 16. 5. 2016 se žalovaný 1) proti rozsudku odvolal -) dne 31. 5. 2016 se do výroku o náhradě nákladů řízení odvolala též žalobkyně -) dne 18. 7. 2016 žalovaný 1) své odvolání doplnil -) dne 24. 8. 2016 byl žalovaný 1) vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání -) dne 16. 9. 2016 žalovaný 1) soudní poplatek uhradil -) dne 19. 9. 2016 bylo odvolání žalovaného zasláno žalobkyni a odvolání žalobkyně žalovanému -) dne 13. 10. 2016 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání [název soudu]. -) dne 31. 1. 2017 žalobkyně podala návrh na určení lhůty -) dne 2. 2. 2017 se k návrhu na určení lhůty vyjádřil předseda senátu -) dne 6. 2. 2017 byl spis předložen k rozhodnutí o návrhu žalobkyně na určení lhůty [název soudu] -) usnesením ze dne 14. 2. 2017 byl návrh na určení lhůty zamítnut -) dne 21. 9. 2017 bylo nařízeno jednání na 14. 2. 2018 -) dne 2. 2. 2018 vzala žalobkyně svou žalobu zpět, neboť se žalovaný z předmětné nemovitosti vystěhoval -) dne 19. 2. 2018 bylo zpětvzetí žaloby zasláno žalovanému k vyjádření -) dne 5. 3. 2018 vyjádřil žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlas -) dne 31. 5. 2018 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu řízení zastaveno -) dne 31. 1. 2017 podal žalovaný návrh na vydání předběžného opatření, které bylo usnesením z 31. 1. 2017 odmítnuto -) rozhodnutí Odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení zastaveno nabyl právní moci 13. 7. 2018 -) dne 23. 4. 2019 bylo usnesením žalovaným 1) a 2) uloženo aby uhradili soudní poplatek. -) dne 20. 11. 2019 byl sepsán úřední záznam, z nějž je patrno, že návrh na zaplacení 21 000 Kč byl vyloučen k samostatnému projednání a je nově veden pod č. [spisová značka] -) dne 19. 11. 2019 bylo usnesení o uložení soudního poplatku změněno tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 2 500 Kč -) dne 6. 12. 2019 se proti tomuto usnesení žalovaný 1) odvolal -) dne 5. 2. 2020 bylo odvolání předloženo odvolacímu soudu -) dne 29. 5. 2020 soud usnesení změnil tak, že se žalovaným povinnost zaplatit České republice soudní poplatek neukládá -) usnesení nabylo právní moci dne 7. 7. 2020. Ze spisu [anonymizována tři slova] [obec] [spisová značka] soud dále zjistil: -) dne 7. 4. 2016 bylo vydáno usnesení, kterým byl návrh žalobkyně [celé jméno žalobkyně] proti žalovaným [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] o zaplacení částky 21 000 Kč vyloučen k samostatnému projednání. -) dne 18. 4. 2019 byl sepsán úřední záznam, dle kterého soud dne 18. 4. 2019 obdržel návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí ze strany žalobkyně na jehož základě bylo zjištěno, že po právní moci usnesení o vyloučení návrhu k samostatnému projednání k faktickému vyloučení nedošlo. Věc tak byla jako samostatný nový návrh zapsána až dne 18. 4. 2019 -) dne 23. 4. 2019 byl vydán platební rozkaz. -) dne 23. 4. 2019 byla doručena změna návrhu na určení lhůty k vydání rozhodnutí. -) dne 20. 5. 2019 byl platební rozkaz zrušen. -) dne 20. 5. 2019 byli žalovaní vyzváni, aby se k žalobě ve lhůtě 10 dnů vyjádřili -) dne 20. 5. 2019 byli žalovaní i žalobkyně vyzváni aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání -) dne 5. 6. 2019 byl sepsán úřední záznam, dle kterého se má žalovaná 2) nacházet v zahraničí a nesouhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Kontaktovala proto žalovaného 1) z jehož strany bylo sděleno, že částka 21 000 Kč byla uhrazena ve čtyřech splátkách -) dne 12. 6. 2019 bylo nařízeno jednání na 10. 9. 2019 -) dne 19. 6. 2019 se žalovaný vyjádřil -) dne 6. 9. 2019 zaslal žalovaný 1) soudu omluvu a žádost o odročení jednán -) dne 6. 9. 2019 se z jednání omluvil jménem žalobkyně též její zástupce -) dne 10. 9. 2019 se konalo jednání, jehož se zúčastnila pouze žalovaná 2). Jednání bylo odročeno na 22. 10. 2019 s tím, že si soud vyžádá listinné důkazy od banky -) dne 11. 10. 2019 se žalobkyně spolu se svým zástupcem omluvili z jednání -) dne 22. 10. 2019 se konalo jednání, při němž byly k důkazu provedeny výpisy z účtu žalobkyně, a byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta -) dne 23. 10. 2019 se proti rozsudku odvolala žalovaná 2) to konkrétně proti výroku o náhradě nákladů řízení -) dne 18. 11. 2019 byl rozsudek rozeslán účastníkům -) dne 18. 11. 2019 byla žalovaná 2) vyzvána k doplnění odvolání -) dne 29. 11. 2019 se proti rozsudku odvolala žalobkyně -) dne 3. 12. 2019 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku za odvolání -) dne 13. 12. 2019 žalobkyně soudní poplatek složila -) dne 3. 1. 2020 bylo odvolání žalobkyně zasláno žalovaným -) dne 5. 2. 2020 byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání [název soudu] -) dne 16. 4. 2020 byli účastníci vyzváni, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu bez nařízení jednání -) dne 30. 4. 2020 se žalobkyně vyjádřila a současně doplnila svoje odvolání -) dne 5. 5. 2020 žalovaný 1) vyjádřil svůj nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání -) dne 14. 5. 2020 bylo nařízeno jednání na 15. 9. 2020 -) dne 26. 5. 2020 se žalobkyně se svým zástupcem z jednání omluvili -) dne 15. 9. 2020 se konalo jednání na niž se nedostavil žádný z účastníků a byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního soudu potvrzen ve výroku I. a II. a ve výroku III. byl změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení částku 10 393 Kč -) rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 9. 10. 2020 a nabyl právní moci dne 16. 10. 2020.

7. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek tímto zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět mohla.

8. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

9. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

10. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

11. Žalobkyně dne 2. 7. 2014 podala u [anonymizována tři slova] [obec] žalobu o vyklizení a vydání bezdůvodného obohacení, která byla zapsána pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení tak nebylo zahájeno až 18. 4. 2019, jak se žalovaná mylně domnívá, ale již dne 2. 7. 2014. Z uvedeného řízení pak byl při jednání konaném dne 7. 6. 2016 vyloučen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 000 Kč. Řízení o vyklizení bylo pravomocně skončeno dne 13. 7. 2018. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení však bylo fakticky vyloučeno až dne 18. 4. 2019 a nadále vedeno pod sp. zn. [spisová značka] a pravomocně skončeno dne 16. 10. 2020. Řízení o vydání bezdůvodného obohacení tak bylo vedeno od 2. 7. 2014 do 16. 10. 2020.

12. Pokud se jedná o nepřiměřenou délku řízení o nároku na vyklizení, žaloba o vyklizení byla podána dne 2. 7. 2014 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 13. 7. 2018. Žalovaná ve vztahu k tomuto nároku vznesla námitku promlčení.

13. Ustanovení § 32 odst. 1 věty první zákona upravuje délku a počátek běhu promlčecí lhůty, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím. Běh promlčecí doby se odvíjí od právní moci rozsudku. V dané věci tak počala promlčecí doba běžet 13. 7. 2018 a uplynula marně dne 13. 1. 2019. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila u žalované až 12. 4. 2021, tj. výrazně po uplynutí promlčecí doby.

14. Ačkoliv by se mohlo zdát, že promlčecí lhůta v délce 6 měsíců je poněkud krátkou, byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní, neboť jí není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).

15. Soud tak považuje nárok žalobkyně na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vyklizení za promlčený a dále se věnuje pouze nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

16. Co se týká existence prvého z výše uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud má za to, že tento je naplněn, neboť v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

17. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 000 Kč. V řízení došlo k jednomu významnému průtahu, a to od 7. 6. 2016, kdy byl nárok o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč vyloučen ze společného z řízení vedeného spolu s nárokem na vyklizení, do 18. 4. 2019, kdy došlo k faktické realizaci zápisu tohoto nároku pod samostatnou spisovou značku. Jedná se tak o porušení zásady rychlosti řízení a takto vzniklý nesprávný úřední postup pak také zásadně ovlivnil celkovou délku posuzovaného řízení.

18. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

19. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

20. Posuzované řízení trvalo od 2. 7. 2014, kdy žalobkyně podala žalobu, do 16. 10. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl rozsudek ve věci samé změněn, tj. 6 let a 3 měsíce.

21. Posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce, v řízení nebyla řádně označena žalovaná 2), soud byl tak nucen činit šetření k ověření její totožnosti a bydliště, aby s ní mohl řádně jednat, taktéž bylo rozhodováno o osvobození žalobkyně i žalovaného 1) od soudních poplatků, soud byl nucen žalobkyni vyzývat k odstranění vad žaloby, ve věci byl vznesen vzájemný návrh. Spor byl řešen na dvou stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval ve věci samé jednou a dále též o odvolání žalovaného 1) proti usnesení o neosvobození od soudního poplatku a po dobu spojeného řízení dvakrát o návrhu na určení lhůty.

22. Žalobkyně se na délce řízení podílela tím, že podávala návrhy na určení lhůty a požadovala provedení úkonů, které byly s ohledem na stav řízení zcela nevhodné a byly zamítány.

23. Stran činnosti soudu lze vytknout jeden významný průtah v délce 3 let, tj. téměř poloviny délky řízení jako celku. Vyjma tohoto průtahu bylo řízení plynulé a jeho délka přiměřená dané procesní situaci.

24. Namítané řízení není spojeno, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, s vyšším typovým významem pro účastníka, jaký mají např. řízení trestní, vazební či osobnostní. Žalobkyně sice uváděla, že řízení pro ni bylo významné, význam však vázala k řízení o vyklizení. Tento nárok byl však shledán promlčeným a soud proto bral v potaz pouze význam řízení o vydání bezdůvodného obohacení a zvýšený význam nedovodil, když se jednalo o prosté řízení o peněžité plnění, které navíc bylo ze strany žalovaných poskytnuto již v průběhu řízení, což muselo být žalobkyni známo.

25. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10.

26. S ohledem na uvedené tak soud při výpočtu výše finančního zadostiučinění nevycházel ze stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého je základní částkou přiznávanou za jeden rok průtahů v řízení částka 15 000 Kč až 20 000 Kč, ale z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, dle kterého zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2 zákona v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) z.č. 82/1998 Sb.

27. Z toho důvodu při posuzování významu předmětu řízení pro žalobkyni bral soud v potaz výši předmětu řízení o vydání bezdůvodného obohacení, tj., 21 000 Kč a náklady řízení, které byly v rozhodnutí uloženy žalobkyni jako neúspěšné k náhradě tj. 10 393 Kč. Jejich součtem dospěl k částce 31 393 K, kterou žalobkyni ve výroku I. tohoto rozhodnutí přiznal, když současně neshledal, že by ostatní kritéria dle § 31a odst. 1 písm. a) až d) zákona vykazovala mimořádnost odůvodňující přiznání zadostiučinění vyššího.

28. Výrokem I. vedle přiměřeného zadostiučinění soud přiznal i úrok z prodlení v zákonné výši podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od 13. 10. 2021, neboť žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 12. 4. 2021, lhůta šesti měsíců tak uplynula dne 12. 10. 2021. Žalovaná se tedy dostala do prodlení dne 13. 10. 2021 29. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 15 dnů s ohledem na specifika plnění ze státního rozpočtu.

30. Výrokem II. byla žaloba co do rozdílu mezi žalovanou a přiznanou částkou zamítnuta.

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011. Žalobkyně má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 4 úkony právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, replika a účast při jednání soudu) ve výši 3 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 4x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Zástupci dále vznikly cestovní výdaje za užití osobního automobilu dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 3 871,36 Kč za cestu dne 13. 4. 2022 k jednání při vzdálenosti z [obec] do [obec] a zpět 594 km, průměrné spotřebě 4,9 litrů benzínu na 100 km, ceně benzínu dle vyhl. 511/2021 Sb., 37,10 Kč za litr a sazbě náhrad 4,70 Kč za km. Zástupci náleží také náhrada za promeškaný čas, a to za každou v rozsahu 2 x 7 půlhodin po 100 Kč za půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 14 půlhodin, tj. 1 400 Kč a DPH z odměny za zastupování ve výši 3 963,04 Kč. Náhrada nákladů řízení tedy celkem činí částku 24 834,67 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Odměna za uplatnění nároku u žalované žalobkyni dle § 31 odst. 4 zákona nenáleží.