46 C 223/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobců: celé jméno žalobce , datum narození bytem adresa zastoupeného advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 126 000 Kč

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 126 000 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 126 000 Kč z titulu poskytnutí zadostiučinění dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen jako„ zákon“). Svou žalobu zdůvodnil tím, že mu vznikla nemajetková újma nezákonným rozhodnutím [název soudu] ze dne 12. 9. 2019, čj. [číslo jednací], kterým bylo vysloveno převzetí jeho matky do zdravotnického zařízení v souladu se zákonnými důvody dle zákona o zdravotních službách a současně že důvody detence trvají. Na základě tohoto rozhodnutí došlo k narušení kontaktu a vazby mezi žalobcem a jeho matkou, a to ve velmi útlém věku. Matka žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí podala odvolání, kterému odvolací [název soudu] usnesením ze dne 7. 11. 2019, čj. [číslo jednací], vyhověl. [název soudu] následně usnesením ze dne 25. 11. 2019 nařídil Psychiatrické nemocnici [obec], aby matku žalobce neprodleně propustila. Matka žalobce byla propuštěna dne 27. 11. 2019. Odebráním žalobce z péče jeho matky došlo k extrémnímu zásahu do jeho rodinného života. S ohledem na závažnost zásahu do svých práv, hrubé a bezohledné narušení soukromého a rodinného života a vazby mezi matkou a dítětem požaduje žalobce náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 500 Kč za každý den zásahu do svých práv celkem za 84 dnů od 5. 9. 2019 do 27. 11. 2019. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 6. 5. 2020. Žalovaná dne 3. 11. 2020 zaslala omluvu za nedodržení lhůty pro vyřízení žádosti s tím, že nebylo zatím provedeno nezbytné šetření.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobce (a jeho matka) se obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu újmy ve výši 126 000 Kč spočívajícím v nezákonném rozhodnutí [název soudu], čj. [číslo jednací], kterým bylo vysloveno, že převzetí matky žalobce do zdravotnického zařízení bylo v souladu se zákonnými důvody a že důvody detence trvají, jak je patrné z jeho podání nazvaného Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutí ze dne 6. 5. 2020. Žalovaná přípisem ze dne 12. 5. 2020 potvrdila doručení podání žalobce dne 6. 5. 2020.

6. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2021 soud zjistil, že žalovaná po provedeném šetření dospěla k závěru, že v daném případě došlo ohledně matky žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, za které lze považovat usnesení [název soudu] ze dne 12. 9. 2019, čj. [číslo jednací]. Žalovaná ve vztahu k matce žalobce shledala nárok na zaplacení částky 126 000 Kč důvodným. Pokud se jedná o nárok žalobce na poskytnutí nemajetkové újmy, žalovaná konstatovala, že tento není důvodným, neboť žalobce nebyl účastníkem řízení, ze kterého vznikla újma jeho matce a nebyly tak naplněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku.

7. Z usnesení [název soudu] ze dne 12. 9. 2019, čj. [číslo jednací], vedenému ve věci umístěné [jméno] [příjmení] [jméno] (matky žalobce), zastoupené opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], za účasti Psychiatrické nemocnice [obec] [obec] a [anonymizováno] státního zastupitelství, soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto, že převzetí [jméno] [příjmení] [jméno], do zdravotnického zařízení bylo v souladu se zákonnými důvody a dále, že důvody detence trvají podle § 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb. Jmenovaná byla do zdravotnického zařízení převzata dne 5. 9. 2019 bez svého písemného souhlasu, přičemž soud dospěl k závěru, že umístěná ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem své okolí, jeví známky duševní poruchy, touto poruchou trpí a hrozbu pro okolí pacientky (zejména dítě umístěné) nelze odvrátit jinak. Soud tak dospěl k závěru, že k převzetí pacientky do ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají. Z usnesení [název soudu] ze dne 7. 11. 2019, čj. [číslo jednací], je patrné, že umístněná podala proti usnesení soudu I. stupně odvolání, kterému bylo odvolacím soudem vyhověno a bylo rozhodnuto tak, že převzetí [jméno] [příjmení] [jméno], do zdravotnického zařízení nebylo v souladu se zákonnými důvody. Odvolací soud soudu I. stupně vytkl nedostatek řádného a konkrétního hodnocení zákonných předpokladů nedobrovolné hospitalizace, na základě kterých měl být vyvozen zcela opačný závěr, když podmínky nedobrovolné hospitalizace byly naprosto nedostatečně tvrzeny i doloženy. Usnesením ze dne 25. 11. 2019 [název soudu] pod čj. [číslo jednací] nařídil ústavu, aby [jméno] [příjmení] [jméno], neprodleně propustil, neboť k převzetí nedošlo ze zákonných důvodů.

8. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení právních předpisů Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Dle odst. 2 právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle odst. 4 podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

9. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť žalobce není aktivně legitimován k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ve věci vedené [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka].

10. Důvodnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním (§ 5 písm. a) zákona), je založena na vzniku škody (viz § 1) jako důsledku deliktní odpovědnosti orgánu veřejné moci, tedy v příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Neméně významným předpokladem důvodnosti takového nároku je aktivní legitimace oprávněné poškozené osoby, čímž je nutno rozumět řešení otázky, zda osoba, která tvrdí předpoklady sobě příznivé normy hmotného práva, je skutečným nositelem nároku na její náhradu.

11. Navzdory široce vymezenému ústavnímu zakotvení práva na náhradu škody výrazem "každý" je právě řešení aktivní legitimace zjevným případem, kdy podmínky jejího naplnění stanoví zákon v § 7. I když tento zákon odkazuje ve svém § 26 na subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že primárně se při uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem, který vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu vrchnostenského oprávnění státu. Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou veřejnou mocí (srov. Pl. ÚS 11/10).

12. Ústavní soud opakovaně stanovil (např. II. ÚS 3005/14) ústavní meze a kritéria, kterým musí obsah tohoto zvláštního zákona, předvídaného čl. 36 odst. 4 Listiny, vždy nutně dostát, když konstatoval, že „takový zákon nemůže samotný nárok na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, anulovat (negovat), byť„ pouze“ v jeho dílčím aspektu. Jinými slovy, zvláštní zákon dle čl. 36 odst. 4 Listiny nemůže popřít předmětné ústavně zaručené základní právo, a to nejen jako celek, ale ani jeho dílčí komponenty. Zákonu je svěřena toliko úprava podmínek a podrobností realizace již ústavně zakotveného práva, které vychází z principu ochrany práv každého, kdo byl poškozen nezákonným rozhodnutím státního orgánu či veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Smyslem a účelem„ obyčejného“ zákona dle čl. 36 odst. 4 Listiny je tedy pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli„ materiálně právní“)“. Posléze ovšem Ústavní soud ve stanovisku pléna Pl. ÚS 45/18 uvedl:„ V obecné rovině platí, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené.“ 13. Ač Ústavní soud v mnoha případech v rámci své argumentace dříve vycházel ze shora uvedených zásad a dovozoval přímou aplikovatelnost čl. 36 odst. 3 Listiny, zjevně i on konzistentně v otázce aktivní legitimace oprávněné osoby respektoval normativní dominanci podmínky vyplývající z citovaného ustanovení pro důvodnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, že se totiž musí jednat o účastníka řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno. Tato zásada je výjimečně rozšířena pro opomenutého účastníka v odst. 2 komentovaného znění zákona (k tomu viz NS 30 Cdo 2767/2013).

14. Právě uvedeným však nemá být řečeno, že každý nemá právo na náhradu jemu způsobené škody podle jiných ustanovení pozitivního práva, stát ovšem odpovídá podle komentovaného zákona jen za podmínky účastenství poškozeného v řízení, přičemž účastenství v řízení plyne z jednotlivých procesních předpisů, dle nichž bylo vedeno řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí.

15. S ohledem na uvedené tak nemohou být poškozenými ti, jimž újma vznikla toliko zprostředkovaně, a odvozují ji od účastníka řízení.

16. V řízeních o věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu je ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (§ 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních /dále jen„ z.ř.s.“ /). Dle § 8 odst. 1 písm. g) z.ř.s., státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení ve věcech vylovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče nebo vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb. Dle § 67 odst. 1 je účastníkem také zdravotní ústav.

17. V naříkaném řízení byla účastníkem řízení matka žalobce, ústav zdravotnické péče a státní zastupitelství. Žalobce účastníkem nebyl, ani se nejedná o účastníka, jenž ve smyslu procesního předpisu účastníkem být měl, tj. o účastníka opominutého. Žalobce tak není osobou poškozenou ve smyslu zákona o odpovědnosti státu a právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím mu proto nevzniklo.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobce by byl povinen nahradit účelně vynaložené náklady řízení žalované, ovšem té v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.