46 C 28/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 193 200 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 193 200 s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od 19. 3. 2021 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 193 200 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí. Žalobkyně uvedla, že byla [název soudu] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] stíhána pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, které bylo zahájeno dne 5. 3. 2014 a ukončeno doručením usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku dne 16. 3. 2021. Vydáním nezákonného rozhodnutí bylo zasaženo do práv žalobkyně, žalobkyně trpěla psychickými problémy, nespavostí, nervozitou a nevolností. Změnila z důvodu špatné pověsti původní pracoviště, nicméně její pověst se dostala až na nové pracoviště, což jí významně komplikovalo začlenění do pracovního kolektivu, hodnocení ze strany zaměstnavatele i postavení na pracovišti obecně. Při práci čelila psychickému traumatu a nepřiměřenému stresu. Trestní stíhání navíc trvalo 7 let. Žalobkyně se se svým nárokem obrátila na žalovanou, která základ nároku žalobkyně uznala a omluvila se, peněžité zadostiučinění ovšem neposkytla.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla žalobu zamítnout. Žalovaná současně vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, když namítané trestní řízení, v němž žalobkyně vystupovala v procesním postavení obžalované, bylo pravomocně skončeno dne 3. 2. 2021, kdy bylo při veřejném zasedání konaném u [název soudu] vyhlášeno rozhodnutí čj. [číslo jednací], o zamítnutí odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu I. stupně. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci téhož dne. Právní zástupce žalobkyně se veřejného zasedání dne 3. 2. 2021 účastnil. Žalobkyně se tak dne [datum] dozvěděla výsledek trestního stíhání a následné doručení písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu je pro posouzení okamžiku skončení trestního stíhání bez významu.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili.

4. Na základě předložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobkyně se dne [datum] obrátila na žalovanou se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] v částce 140 000 Kč, poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 400 000 Kč a náhrady škody v podobě nákladů obhajoby ve výši 5 547 Kč, jak je patrné z jejího podání nazvaného Žádost o náhradu újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. Přípisem ze dne 22. 3. 2021 žalovaná potvrdila přijetí žádosti dne 18. 3. 2021.

6. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 9. 2. 2022 je patrné, že žalovaná shledala nárok žalobkyně důvodný co do náhrady škody ve výši 5 547 Kč v podobě nákladů obhajného a poskytla přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 70 000 Kč. Co se týká posouzení nemajetkové újmy za trestní stíhání, žalovaná s ohledem na vydaný zprošťující rozsudek konstatovala, že naříkané trestní řízení bylo nezákonné, a za toto trestní stíhání se žalovaná žalobkyni omluvila. Konstatování a omluvu považuje žalovaná za odpovídající odškodnění, nárok na poskytnutí zadostiučinění za důvodný nepovažuje.

7. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že: -) dne [datum] bylo zahájeno usnesením trestní stíhání žalobkyně a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako obviněných ze spáchání přečinu těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 odst. 2 trestního zákoníku, kdy měli jinému z nedbalosti způsobit těžkou újmu na zdraví proto, že měli porušit důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne [datum] -) dne [datum] se konalo hlavní líčení, při kterém byly provedeny listinné důkazy, znalecký posudek, předneseny závěrečné řeči a vynesen zprošťující rozsudek. Tento byl účastníkům rozeslán dne [datum] a nabyl právní moci [datum] -) dne [datum] se v neprospěch obžalovaných odvolala státní zástupkyně -) dne [datum] byla státní zástupkyně vyzvána k odstranění vad odvolání -) dne [datum] státní zástupkyně odvolání doplnila -) dne [datum] byla věc předložena [název soudu] k rozhodnutí o odvolání -) dne [datum] bylo nařízeno veřejné zasedání na [datum] -) dne [datum] se konalo veřejné zasedání, při němž bylo odvolání státní zástupkyně proti rozsudku [název soudu] zamítnuto. Žalobkyně se tohoto veřejného zasedání neúčastnila, přítomen byl však její obhájce -) dne [datum] byl spis vrácen soudu I. stupně. Usnesení bylo účastníkům rozesláno dne [datum] a nabylo právní moci dne [datum].

8. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným předním postupem (dále jen„ zákon“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 32 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 odst. 1 zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Podle § 609 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 obč. zák. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 619 odst. 1 jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět mohla.

9. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobkyně nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

10. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobkyně byla, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený přečin.

11. Ačkoliv je v řízení dán odpovědnostní titul, byla v řízení vznesena námitka promlčení, kterou soud považuje za důvodnou. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se proto soud nezabýval ani skutečností, zda žalobkyni vznikla újma ani druhem a výší přiměřeného zadostiučinění či existencí vztahu příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody.

12. Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě, přičemž jde o kombinaci na sobě nezávislé subjektivní a objektivní promlčecí lhůty.

13. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky, nikoliv od vědomosti o samotné okolnosti tento důsledek vyvolávající. V případě nezákonného rozhodnutí se i v tomto případě uplatní kumulativní podmínka vyplývající z § 8, tj. pravomocné zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. V případě, kdy vznik nemajetkové újmy pokračoval i po odstranění nezákonného rozhodnutí, judikatura dovodila, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu pokračující nemajetkové újmy počíná běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém poškozený svou újmu pociťuje (rozsudek NS ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Nicméně sama skutečnost, že poškozený pociťuje například určité negativní důsledky trestního stíhání i po jeho skončení, nepředstavuje další konkrétní nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno spojit běh subjektivní promlčecí lhůty.„ Objektivizace“ újmy rovněž není skutečností, se kterou by zákon běh subjektivní promlčecí lhůty spojoval (rozsudek NS ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. (BIČÁK, Vít. § 32 (Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem). In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 374.)

14. Vznikla-li nemajetková újma trestním stíháním, výkonem vazby, trestu či ochranného opatření, ačkoliv trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, přiklonila se v minulosti judikatura dovolacího soudu k odsunu počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, či kdy byl obžalovaný obžaloby zproštěn. Od tohoto závěru se však Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011. Z něj jednoznačně vyplývá, že poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání (resp. je v rámci takového trestního stíhání omezen na osobní svobodě vzetím do vazby), nicméně počátek běhu promlčecí lhůty může být vázán až k okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Jinak by totiž mohla promlčecí lhůta uběhnout předtím, než by poškozený vůbec mohl své právo uplatnit. Promlčecí lhůta tedy počne plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012).

15. Rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu promlčecí lhůty je v tomto případě den, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí v naříkaném řízení, promlčecí doba pak činí 6 měsíců. Usnesení o zamítnutí odvolání v naříkaném řízení nabylo právní moci dne 3. 2. 2021, promlčecí doba počala běžet 4. 2. 2021, žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 18. 3. 2021, čímž ve smyslu § 35 zákona promlčecí doba neběžela po dobu 6 měsíců, tj. do 18. 9. 2021, následně však bez ohledu na skutečnost, že žalovaná nárok ve lhůtě předběžně neprojednala, opětovně počínaje dnem 19. 9. 2021 plynula dál a uběhla marně dne 3. 2. 2022. Žalobkyně však svůj nárok uplatnila žalobou u soudu až dne 4. 3. 2022, tj. po uplynutí promlčecí doby.

16. Ačkoliv by se mohlo zdát, že promlčecí lhůta v délce 6 měsíců je poněkud krátkou, byla Ústavním soudem shledána ústavně konformní, neboť jí není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).

17. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jak je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 4112/2020).

18. Výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010).

19. Samotná okolnost, že příslušný ústřední orgán se k předběžně uplatněnému nároku v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřil, nepředstavuje nepřípustnou šikanu poškozeného, která by vylučovala možnost uplatnění námitky promlčení ze strany státu jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 3838/2014).

20. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že námitka promlčení byla vznesena žalovanou oprávněně. Žalobkyně se o zproštění obžaloby dozvěděla dne 3. 2. 2021, neboť rozhodnutí bylo vyhlášeno při veřejném zasedání, jehož se účastnil její obhájce. Tentýž den nabylo usnesení právní moci. Promlčecí lhůta jí tak počala plynout dne 4. 2. 2021. Na počátek běhu promlčecí lhůty nemá doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o zamítnutí odvolání státní zástupkyně vliv. Soud s přihlédnutím k citované judikatuře taktéž neshledal, že by námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Je zejména věcí žalobkyně, která navíc byla zastoupena advokátem, aby dbala o svá práva. V daném případě soud neshledal důvody, které by byly natolik výjimečné nebo extrémně intenzivní, aby jimi bylo lze odůvodnit tak markantní zásah do principu právní jistoty, kterým je odepření práva vznést námitku promlčení.

21. Soud vzhledem k výše uvedenému proto žalobu zamítl, když žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby a žalovaná námitku promlčení řádně vznesla.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. dle výsledku sporu tak, že povinnost k jejich náhradě byla uložena žalobkyni, když žalovaná byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení žalovanou účelně vynaložené spočívají v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč dle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření k žalobě. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku dle ust § 160 odst. 1 věta 1 o.s.ř.