46 C 34/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 150 000 Kč a 350 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení žalované zaplatit žalobci částku 500 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši 500 000 Kč představující náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (dále jen jako„ exekutor“) ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce uvádí, že ve věci jeho žaloby o vyloučení věcí z exekuce vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] proti žalovanému [právnická osoba], byl dne 28. 7. 2017 vydán rozsudek, kterým se téměř všechny věci žalobce vylučují z exekuce vedené exekutorem ve výše uvedené věci. Jednalo se o starožitnosti ve vlastnictví žalobce, zejména obrazy, sošky a nábytek a dále [značka automobilu] [anonymizováno 6 slov]. [příjmení] vyloučení z exekuce předcházelo řízení u exekutora, který nařídil, aby veškeré jím zabavené věci byly přijaty do mobiliární exekuce, jejímž výsledkem měla být dražba. Žalobce se tomuto od počátku bránil a navrhoval jejich vyškrtnutí z exekuce. Exekutor však návrhu nevyhověl, neboť měl za to, že nebylo prokázáno vlastnické právo žalobce k předmětným movitým věcem zahrnutým do soupisu. Z rozsudků soudů přitom plyne, že bez pochyby již od počátku k movitým věcem žalobce měl vlastnické právo, ke starožitnostem měl ve valné většině paragony či čestná prohlášení právních předchůdců, ohledně automobilu měl k dispozici kupní smlouvu. Nebyl tedy důvod, aby exekutor přes zřejmé doklady k existenci vlastnického práva návrh žalobce na vyškrtnutí movitých věcí zamítl a dal tak podnět k zahájení řízení o excindační žalobě. Nesprávný úřední postup tak žalobce spatřuje v tom, že exekutor přišel do bytu žalobce, který se nachází ve větším rodinném domě s několika byty (žalobce má užívací právo k celému domu), zahrnul věci žalobce do soupisu, následně nevyhověl návrhu žalobce na vyškrtnutí věci z exekuce, byť žalobce prokázal vlastnictví věcí sepsaných do soupisu, a to včetně automobilu, k němuž předložil kupní smlouvu. Žalobce proto požaduje po žalované náhradu materiální škody ve výši 150 000 Kč a částku 350 000 Kč představující nemateriální újmu spočívající v újmě psychické. Pokud se jedná o žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, žalobce odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 3391/15, z nějž dovozuje, že námitka promlčení státu ohledně neuplatnění nemajetkové újmy do 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o nároku dozvěděl, je v rozporu s dobrými mravy a takovou námitku žalovaná nesmí vznést.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Žalovaná uvedla, že v postupu exekutora neshledala nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon“). Exekutor při své činnosti a v pochybnostech postupoval zcela v souladu s právními předpisy upravujícími jeho činnost. Navíc co se týká náhrady škody ve výši 150 000 Kč, dospěla k závěru, že škoda v podobě ušlého zisku za nemožnost užívat či prodat vozidlo není ničím doložena a k nároku na náhradu nemajetkové újmy vznesla žalovaná námitku promlčení.

3. Z provedených důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Z podání ze dne 26. 5. 2020, doručeného žalované dne 2. 6. 2020, nazvaného Uplatnění náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, soud zjistil, že žalobce se se svými nároky obrátil na žalovanou.

5. Stanoviskem ze dne 11. 1. 2021 žalovaná potvrdila přijetí podání žalobce dne 2. 6. 2020. Žalovaná po provedeném šetření uzavřela, že v postupu exekutora nelze shledat nesprávný úřední postup, když soudní exekutor při své činnosti a v pochybnostech postupoval v souladu s právními předpisy upravujícími jeho činnost. Vzhledem k absenci nesprávného úředního postupu tak uzavřela, že v pojednávaném případě nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona, proto tvrzený nárok neuznala a náhradu škody žalobci nepřiznala.

6. Z návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu ze dne 5. 3. 2015, adresovaného exekutorovi vyplývá, že jím žalobce usiloval o vyškrtnutí položek 5, 6, 8-34 ze soupisu movitých věcí postižených exekucí dle protokolu o soupisu movitých věcí čj. [spisová značka] ze dne 12. 2. 2012. V příloze byla k jednotlivým věcem uvedena prohlášení osob o tom, že žalobci dané věci náleží, případně zde byly kopie paragonů o jich pořízení. Přílohou byl též protokol o soupisu movitých věcí ze dne 12. 2. 2015 a vyrozumění o provedeném vkladu do katastru nemovitostí, dle kterého svědčí žalobci věcné břemeno užívání na základě smlouvy ze dne 6. 1. 2014 s právními účinky zápisu ke dni 6. 2. 2014. Součástí bylo prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] s ověřovací doložkou týkající se toho, kterou část domu užívá žalobce a kterou povinný.

7. Z protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 26. 2. 2015 plyne, že bylo sepsáno vozidlo [anonymizováno] a že povinný sdělil, že vozidlo je v důsledku smlouvy o zřízení zástavního práva k movité věci v majetku žalobce i na základě kupní smlouvy, kterou žalobce vlastní. Povinný vyjádřil souhlas s případnou dražbou vozidla s tím, že jí bez průtahů umožní.

8. Z usnesení exekutora čj. [číslo jednací] plyne, že exekutor zamítl návrh žalobce na vyškrtnutí věcí ze soupisu, které byly pojaty do soupisu protokolem o soupisu movitých věcí čj. [číslo jednací] dne 12. 2. 2015 pod položkami 5, 6, 8-34 (jednalo se zejména o obrazy, hodiny, sošky a figury) a dále zamítl návrh žalobce na vyškrtnutí vozu [anonymizováno 7 slov] ze soupisu, který byl pojat do soupisu protokolem o soupisu movitých věcí čj. [číslo jednací] dne 26. 2. 2015. V odůvodnění je uvedeno, že žalobce ve svých návrzích tvrdil, že věci pod položkami 5,6 a 8-34 byly sepsány věci v bytě navrhovatele, k němuž má zřízeno zástavní právo a věcné břemeno užívání a svědčí mu vlastnické právo k věcem. Přiložil výpis z katastru nemovitostí a čestná prohlášení osob, od nichž movité věci nabyl, k položce č. 16 a 30 předložil fotokopii zjednodušeného daňového dokladu s otiskem razítka prodávajícího a kupujícího, jímž má být žalobce. K automobilu pak žalobce tvrdil, že je výhradně v jeho vlastnictví, a to z titulu kupní smlouvy mezi ním a povinným, která byla uzavřena dne 20. 7. 2013 a dále z titulu zřízeného zástavního práva na základě smlouvy ze dne 30. 7. 2013 uzavřené s povinným. Fotokopie byly k návrhu přiloženy. Exekutor však po nahlédnutí do evidence katastru nemovitostí zjistil, že vlastnické právo k bytu svědčí povinnému a exekutor postupoval v souladu s § 325 a násl. o.s.ř. a předložený výpis z listu vlastnictví k předmětné nemovitosti není ve vztahu k podanému návrhu relevantní. Skutečnost, že se povinný na dané adrese zdržuje je patrná i z protokolu o soupisu ze dne 26. 2. 2015, kdy byl na této adrese zastižen. Z listin přiložených k návrhu navíc vlastnické právo žalobce jednoznačně nevyplývá, neboť čestná prohlášení osob nejsou úředně ověřena a lze mít pochybnosti o jejich pravosti. Rovněž nelze vyloučit, že přiložené daňové doklady byly opatřeny razítkem navrhovatele až následně. Exekutor uzavřel, že vlastnické právo nebylo na základě přiložených listin prokázáno. Předložené smlouvy k osobnímu automobilu jsou fotokopiemi prostých doložek o legalizaci podpisů a lze spíše uvažovat o jejich účelovosti ve vztahu k podanému návrhu na vyškrtnutí věci a exekučnímu řízení vůbec, neboť toto je vedeno proti povinnému, jenž je blízkým přítelem žalobce. Navíc z Centrálního registru vozidel vyplývá, že povinný je vlastníkem motorového vozidla, vlastnické právo žalobce tak prokázáno není.

9. Žalobce při jednání potvrdil, že osobní vozidlo bylo v době rozhodování exekutora v Centrálním registru vozidel registrováno na povinného.

10. Z rozsudku [název soudu] ze dne 28. 2. 2017, čj. [číslo jednací], je patrné, že soud o excindační žalobě žalobce rozhodl tak, že většinu movitých věcí žalobce vyloučil, ovšem žalobu o vyloučení vozidla [anonymizováno] zamítl. Podkladem byly např. též paragony k některým položkám. Rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 6. 2017, čj. [číslo jednací], odvolací soud rozhodl též o vyloučení vozidla [anonymizováno] z exekuce.

11. Z protokolu o vrácení věcí ze dne 11. 8. 2017 vyplývá, že věci byly žalobci vráceny, přičemž žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že byly vráceny ve stavu, v němž byly odvezeny. K některým položkám pak uvedl druh a míru poškození.

12. Na základě uvedených zjištění soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci exekuce proti povinnému byla provedena v nemovitosti povinného, k jejímuž užívání svědčí žalobci věcné břemeno užívání, mobiliární exekuce, při níž byla řada movitých věcí a vozidlo [anonymizováno] pojato do soupisů movitých věcí. Žalobce podal exekutorovi návrh na vyškrtnutí věcí ze soupisů movitých věcí, přičemž své vlastnictví prokazoval kopiemi čestných prohlášení a kopiemi smluv. Exekutor však dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobce z předložených listin nevyplývá a své závěry zdůvodnil. Žalobce následně uplatnil svůj nárok excindační žalobou, jíž bylo pro většinu věcí vyhověno a tyto z exekuce vyloučeny. O vyloučení vozidla [anonymizováno] rozhodl soud prvního stupně zamítavě, o vyloučení rozhodl až soud odvolací. Následně byly vyloučené věci žalobci vydány.

13. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 odst. 1 zákona se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. Ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 zákona pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

15. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

16. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k zákonu (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) konstatuje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.

17. Soud se nejprve zabýval otázkou existence odpovědnostního titulu v posuzovaném případě, přičemž v tomto ohledu uzavírá, že z důvodů uvedených níže není ve věci dán odpovědnostní titul, tedy z tohoto důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Soupisem se rozumí pojetí věcí povinného, které by mohly být prodány nebo jinak zpeněženy, do listiny k tomu oprávněnou soudní osobou (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s. ISBN 978-80-7400 -107-9 S. 2449). Z výše uvedeného vyplývá, že o soupisu movitých věcí je rozhodováno v nařízení výkonu rozhodnutí, o němž soud rozhoduje před provedením soupisu. Soupis je následně proveden před právní mocí tohoto usnesení, neboť povinnému se usnesení doručuje nejdříve při soupisu. Samotný soupis tak není rozhodnutím dle procesních předpisů a nelze jej považovat ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Uvedenému závěru rovněž nasvědčuje ta okolnost, že případná pochybení při provedení soupisu nelze napravit v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků. Naopak procesní právo upravuje zvláštní prostředky nápravy, jimiž je jednak návrh dle § 68 odst. 1 exekučního řádu, jednak excindační žaloba dle § 267 o.s.ř. Nelze však vyloučit, že při provádění soupisu bude soudní exekutor, případně jiná oprávněná osoba, postupovat v rozporu s právními předpisy. Takováto pochybení je nutné posoudit jako nesprávný úřední postup dle § 13 zákona.

19. Na druhou stranu, pokud v řízení je věc ze soupisu vyloučena, děje se tak na základě rozhodnutí soudu, případně soudního exekutora (srov. § 68 odst. 2 exekučního řádu nebo § 330 odst. 4 in fine o.s.ř.). Nejde však o rozhodnutí měnící, či rušící ve smyslu § 8 odst. 1 zákona, neboť nedochází ke změně ani zrušení předcházejícího pravomocného rozhodnutí. Odpovědnost státu za škodu tak bude posuzována pouze ve spojitosti s případným nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 25 Cdo 2120/2000). Případné porušení zákonných pravidel musí být v řízení skutečně prokázáno, včetně příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Vyškrtnutí věci ze soupisu dle uvedených ustanovení ani případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení bez dalšího samy o sobě ještě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona, neboť při provádění soupisu není povinností soudního exekutora zjišťovat vlastnické právo povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 901/2010). Z čehož ovšem neplyne, že k nesprávnému úřednímu postupu při provádění soupisu dojít nemohlo (např. zahrnutím do soupisu věci navzdory tomu, že o této věci bylo na místě nepochybně prokázáno, že nepatří povinnému, srov. § 51 odst. 1 věta druhá vyhlášky č. 37/1992 Sb.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5170/2014).

20. Žalobce dovozoval nesprávný úřední postup exekutora právě z toho, že nevyškrtl ze soupisu věci, které následně soud z exekuce vyloučil na základě řízení o excindační žalobě.

21. Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení, jež není uzpůsobeno k řešení skutkově složitých sporů vyžadujících dokazování, totiž nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně z výkonu (exekuce) vyloučeny, popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně prohlásí, že nemají být sepsány. Z uvedeného vyplývá, že za nesprávný úřední postup by bylo lze považovat takový postup exekutora, který by zahrnul do soupisu/nevyškrtl ze soupisu věci, které zcela zřejmě nepatří povinnému a tato skutečnost je očividná, a zřejmá bez všech pochybností a složitých právních úvah. V případě dalšího dokazování či odstranění pochybností, je namístě využití institutu excindační žaloby.

22. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že exekutor se v projednávané věci nedopustil nesprávného úředního postupu, když věci, které byly následně v excindačním řízení vyloučeny z exekuce, pojal do soupisu a návrhu žalobce na jejich vyškrtnutí nevyhověl. Exekutor ve svém usnesení zdůvodnil, v čem shledává pochybnosti o vlastnictví věcí žalobcem a odkázal jej na řízení o vylučovací žalobě. Žalobce ve své žalobě sice uvádí, že z rozsudků soudů v excindačním řízení plyne, že bez pochyby již od počátku k movitým věcem žalobce měl vlastnické právo, nicméně zde se jedná jen o zpětně dovozovaný závěr v kontextu výsledku excindačního řízení. Nelze pominout již jen rozsah spisu, z nějž lze dovodit, že bylo prováděno poměrně rozsáhlé dokazování a co se týká například vlastnictví vozu, zde soud prvního stupně měl pochybnosti, které zvrátilo až rozhodnutí soudu odvolacího. Jak výše uvedeno, exekuční řízení není uzpůsobeno k řešení skutkově složitých sporů vyžadujících dokazování a exekutor se nesprávného úředního postupu nedopustil, když zamítl návrh žalobce na vyloučení věcí z exekuce.

23. Vzhledem k nedostatku odpovědnostního titulu se soud nezaobíral dalšími předpoklady, které zakládají odpovědnost státu za škodu, a rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a v řízení zcela úspěšné žalované přiznal paušální náhradu á 300 Kč za každý úkon - vyjádření k žalobě, příprava jednání a účast při jednání dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tedy celkem částku 900 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě 15 dnů dle § 160 odst. 1 o.s.ř.