46 C 95/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce anonymizována dvě slova údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa pro zaplacení 60 600 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 786,27 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se, co do částky 60 600 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky, od 22. 4. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 53 264,59 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 296 600 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že proti němu bylo usnesením policejního orgánu ze dne 4. 12. 2020 zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže dle § 173 odst. 1, 2, písm. b) trestního zákoníku, spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu dle § 21 idst, 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 4. 12. 2020. Žalobce byl současně dne 3. 12. 2020 zadržen a omezen na svobodě. Dne 5. 12. 2020 byl žalobce usnesením [název soudu], čj. [spisová značka] do vazby. Dne 2. 6. 2021 byla proti žalobci podána obžaloba. Dne 1. 7. 2021, byl žalobce usnesením [název soudu], čj. [číslo jednací], propuštěn z vazby, neboť důvody pominuly, k propuštění žalobce došlo dne 2. 7. 2021. Dne 29. 7. 2021 bylo rozsudkem [název soudu], čj. [číslo jednací], žalobce zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 8. 2021. Žalobce tak strávil 212 dnů ve vazbě neoprávněně a požaduje zadostiučinění za první měsíc vazby v částce 1 500 Kč a za zbylé období 1 300 Kč, celkem tak požaduje částku 281 600 Kč. Pokud jde o prvotní období od uvalení vazby, u žalobce převládal pocit stresu, úzkosti a určité beznaděje. Žalobce se obával ztráty nejbližších, když zejména se svými rodiči udržoval do té doby velmi dobré vztahy, panovaly u něj odůvodněné obavy z průběhu výkonu trestu odnětí svobody, to vše umocněno tím, že mu hrozil vysoký trest. Žalobce je v invalidním důchodu po úrazu, má problém s chůzí a měl strach z toho, jak k němu bude ve vazební věznici přistupováno. Žalobce těžce snášel samotný průběh vazby též z toho pohledu, že první tři měsíce měl v důsledku existence vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu zcela omezen styk s vnějším světem i omezenou možnost vycházek v rámci věznice. Žalobce má dosud problémy s komunikací, sužují jej myšlenky dobu strávenou ve vazbě. Došlo ke zhoršení zdraví, obával se pokusů o mstu ze strany poškozeného, který si značnou část obvinění vymyslel či minimálně upravil k obrazu svému. Vedle zadostiučinění za nezákonnou vazbu, požaduje žalobce též zadostiučinění za nezákonné trestné stíhání ve výši 15 000 Kč. Žalobce se se svými nároky obrátil na žalovanou dne 21. 10. 2021, ta jej dne 28. 1. 2022 vyzvala k doplnění podkladů prokazujících vznik a závažnost tvrzené nemajetkové újmy. Žalobce však má za to, že zásah do svobody pohybu a práva na soukromí prokazovat nemusí, neboť samotné držení ve vazbě mělo negativní dopady do sféry žalobce, což žalované sdělil.

2. Žalobce vzal v průběhu řízení svou žalobu z důvodu dílčího plnění žalovanou částečně zpět, a to co do nároku na odškodnění nezákonné vazby v rozsahu 221 000 Kč a co do nároku na odškodnění nezákonného trestního stíhání ve výši 15 000 Kč. Soud proto usnesením ze dne 5. 9. 2022, čj. 46 C 95/2022-47 řízení v rozsahu zpětvzetí dle § 96 odst. 2 o.s.ř. zastavil.

3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla jej zamítnout. Potvrdila, že u ní žalobce uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši způsobené rozhodnutím o vazbě a nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná konstatovala, že oba nároky jsou co do základu důvodné a poskytla žalobci náhradu újmy způsobené výkonem vazby ve výši 221 000 Kč a na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním částku 50 000 Kč. Za pobyt ve vazbě poskytla za prvních 30 dnů částku 1 300 Kč, když žalobce byl ve vazbě v období adventu a za zbylé období 1 000 Kč. V odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním zohlednila povahu a závažnost trestného činu, pro který byl žalobce stíhán.

4. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění.

5. Z podání žalobce ze dne 22. 10. 2021, nazvaného Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou a nezákonným trestním stíháním je patrné, že se žalobce obrátil na žalovanou se svým požadavkem na náhradu zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí [název soudu] ze dne 5. 12. 2020, č. j. [spisová značka], kterým byl vzat žalobce do vazby, v níž strávil celkem 212 dnů a požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 281 600 Kč, kdy za prvních 30 dnů požaduje částku 1 500 Kč za den a za zbylé období 1 300 Kč za den výkonu vazby. Dále požadoval odškodnění za nezákonné trestní stíhání v částce 87 700 Kč.

6. Z přípisu žalované ze dne 28. 1. 2022 je zřejmé, že žalovaná potvrdila přijetí žádosti žalobce dne 21. 10. 2021 a vyzvala žalobce k doplnění dokladů, kterými bude možné doložit vznik a rozsah závažnosti tvrzené nemajetkové újmy.

7. Z podání žalobce ze dne 18. 2. 2022, adresovaného žalované, nazvaného Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnou vazbou a nezákonným trestním stíháním – vyjádření se k žádosti, plyne, že žalobce odkázal na své prvotní uplatnění a má za to, že nemá ničeho co měnit. Na okraj uvedl, že při hodnocení následků neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost, apod. Tyto skutečnosti není nutno prokazovat. Co se týká hodnocení nezákonnosti trestního stíhání, odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. 417/21 a I. ÚS 554/04.

8. Ze stanoviska žalované ze dne 21. 6. 2022 je zřejmé, že co se týká požadavku na náhradu nemajetkové újmy za vazební stíhání, žalovaná konstatovala, že žalobci vzniklo právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené rozhodnutím o vazbě. Základ vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu je v daném případě dán. Přiznala mu odškodění za nemajetkovou újmu vzniknou vazebním stíháním celkem v částce 221 000 Kč za 212 dní pobytu ve vazbě, přičemž zohlednila individuální okolnosti případu. Vzala v potaz, že žalobce strávil ve vazbě dobu adventu a přiznala mu zadostiučinění ve výši 1 300 Kč za prvních 30 dní vazby a 1 000 Kč za každý zbývající den. Co se týče požadavku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení a vedení trestního stíhání, s ohledem na povahu a závažnost trestného činu dospěla žalovaná po zhodnocení uvedených skutečností k závěru, že je přiměřeným zadostiučiněním nemajetkové újmy částka 50 000 Kč Celkem tak přiznala částku 270 000 Kč.

9. Z potvrzení o platbě ze dne 23. 6. 2022 plyne, že částka 271 000 Kč byla uhrazena na účet zástupkyně žalobce dne 23. 6. 2022.

10. Ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka] soud provedl následující listiny, z nichž zjistil níže uvedené skutečnosti: a. Z usnesení [stát. instituce] ze dne 4. 12. 2020, na č. l. 1, je patrno, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákoníku, spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku. Toto usnesení mu bylo doručeno dne 4. 12. 2020, jak je patrno z dodejky, na č. l. 4. b. Z usnesení [název soudu], ze dne 5. 12. 2020, č. j. [spisová značka] plyne, že žalobce byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Přičemž vazba začíná dnem 5. 12. 2020, v 11:35 hodin a započítává se ode dne 3. 12. 2020, v 15:05 hodin. Písemný slib obviněného přijat nebyl. c. Ze stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 5. 12. 2020, na č. l. 79, je zřejmé, že žalobce jím usiloval o změnu usnesení a propuštění na svobodu. d. Z podání žalobce ze dne 22. 2. 2021, na č. l. 95 vyplývá, že žalobce podal žádost o propuštění z vazby. e. Z usnesení [název soudu] ze dne 17. 3. 2021, č. j. [spisová značka], na č. l. 103 je patrno, že žádost žalobce o propuštění z vazby byla zamítnuta. f. Z usnesení [název soudu] ze dne 23. 3. 2021, [spisová značka] plyne, že na návrh státního zástupce [anonymizována čtyři slova] [obec] bylo rozhodnuto o tom, že se žalobce nadále ponechává ve vazbě. g. Z usnesení [název soudu] ze dne 1. 7. 2021, č. j. [číslo jednací], je patrné, že soud rozhodl o propuštění žalobce z vazby na svobodu, neboť shledal, že u žalobce již důvody vazby nejsou dány. h. Z hlášení změn vězeňské služby České republiky vyplývá, že dne 2. 7. 2021, ve 13:00 hodin byl žalobce propuštěn z výkonu vazby na příkaz [název soudu], č. j. [spisová značka]. i. Z rozsudku [název soudu] ze dne 28. 7. 2021, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 21. 8. 2021 je patrné, že žalobce byl zproštěn obžaloby, neboť uvedený skutek není v případě obžalovaného trestným činem.

11. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie č. 2533/2021 ([anonymizováno] [příjmení]) a [číslo] ([anonymizováno] [příjmení], [anonymizováno]) soud zjistil, že žalobce v době znaleckého zkoumání pobýval ve vazbě. Znalci sdělil, že se dlouhodobě léčí s poraněním od elektrického proudu, měl popáleniny na 63 % těla, na končetinách, má trvalé následky, přepálené vazy a nervy pod kolenem, hůře se mu chodí. Od 18 let pobírá invalidní důchod, nejprve III. stupně, následně II. stupně, protože nechodil na kontroly. Bydlí u rodičů, pobírá invalidní důchod, který má jako kapesné, je svobodný, bezdětný, o rodičích hovoří v superlativech, mrzí jej, kvůli rodičům, že je ve vazbě a že jim udělal ostudu. Rodiče jeho pobyt ve vazbě vnímají jako ostudu, nicméně za ním stojí, mají ho rádi.

12. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. K důkazu byly provedeny pouze listinné důkazy, pravost ani správnost nebyla namítána, soud proto neměl důvod z těchto listin při svém rozhodování nevycházet ani jim v rámci hodnocení důkazů přisuzovat nižší hodnotu. Důkazy na sebe logicky navazovaly, doplňovaly se a na jejich základě bylo lze si vytvořit ucelenou představu o sledu událostí a učinit na jejich základě ucelený skutkový závěr.

13. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše a tímto na ně plně odkazuje.

14. Soud ve věci aplikoval zejména následující ustanovení zákonných předpisů: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ zákon“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Dle odst. 3 nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 9 odst. 1 zákona právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. <b>K nároku na poskytnutí nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím:</b> 16. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto dle soudu nárok na náhradu škody v právním režimu zákona. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usneseními o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu zákona jako s nezákonným rozhodnutím.

17. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).

18. Odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí je tedy v případě žalobce dán. Žalobce byl, jak je zřejmé z výsledku trestního stíhání, nezákonně trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2, písm. b) trestního zákoníku, spáchaného dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství ve smyslu § 23 trestního zákoníku.

19. Žalobce se svou žalobou domáhal z titulu nezákonného rozhodnutí přiznání zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, která mu byla po podání žaloby žalovanou zaplacena a žalobce vzal svou žalobou co do částky 15 000 Kč. Předmětem řízení v této souvislosti tak zůstal úrok z prodlení z této částky.

20. Dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas. Zároveň se náhrady škody může u soudu podle ust. § 15 odst. 2 zákona domáhat poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 21. 10. 2021, lhůta 6 měsíců tak uplynula dne 21. 4. 2022, žalovaná vydala stanovisko, kterým přiznala žalobci zadostiučinění až dne [datum] a plnění vyplatila dne 23. 6. 2022. Žalobci tak náleží zákonný úrok z prodlení z částky od 22. 4. 2022 do 23. 6. 2022 z částky 15 000 Kč, kterou žalovaná žalobci přiznala a vyplatila a který soud v kapitalizované výši (306,21 Kč) žalobci přiznal. <b>K nároku na náhradu nemajetkové újmy za vykonanou vazbu</b> 21. Žalobce se svou žalobou domáhal odškodnění nemajetkové újmy za vykonanou vazbu v celkové výši 284 600 Kč. Žalovaná tento nárok žalobce po podání žaloby částečně plnila, žalobce vzal žalobu částečně zpět, předmětem řízení z titulu nezákonné vazby tak zůstala částka 60 600 Kč.

22. Jak uvedeno výše ve věci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení [stát. instituce] o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 12. 2020, neboť v daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn rozsudkem [název soudu] ze dne 28. 7. 2021. Tím je dána odpovědnost žalované nejen za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 zákona, ale rovněž i z titulu výkonu vazby dle § 9 odst. 1, neboť judikatura dospěla k závěru, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, včetně výkonu vazby (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 590/08), aniž by muselo být rozhodnutí o vzetí do vazby zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona.

23. Nezákonným rozhodnutím je tak ve vztahu k tomuto nároku dále usnesení [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 5. 12. 2020, č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu, s tím, že tato se započítává ode dne 3. 12. 2020, 15:05 hodin.

24. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sv. 4, č. 52/2012, str. 521 mj. uvedl, že soudy v České republice nejsou - ani za současné právní úpravy - ve výši odškodnění vázány žádnými pravidly a ani pevnými částkami. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. To platí tím spíše, jsou-li soudy povolány k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z toho nepochybně plyne, že je toliko na uvážení soudu, aby v každém jednotlivém případě při zvážení jeho individuálních skutkových okolností stanovil adekvátní výši odškodnění nemajetkové újmy vzniklé protiprávním zadržením a vykonáním vazby. Ve prospěch tohoto závěru svědčí i slova ESLP, že„ úplné reparaci (restitutio in integrum) brání vlastní povaha bezpráví, které záleží ve zbavení svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy“. Co se týče relevantních kritérií, těmi základními zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozené osoby. Povahu trestní věci je možno interpretovat zejména jako typovou závažnost trestného činu, pro který byla osoba poškozená stíhána. Ohledně kritéria celkové délky omezení osobní svobody vychází Nejvyšší soud z toho, že časové okolnosti omezení osobní svobody jsou objektivně vyjádřitelným kritériem pro posouzení celkové výše odškodnění. Pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je zjevně vhodné - podobně jako ve většině evropských států - vycházet ze sazby stanovené za jeden den odnětí svobody. Judikatura ESLP však neskýtá žádné pevné vodítko a ani referenční rámec co do výše peněžního odškodnění. Nejvyšší soud proto, vycházeje z úrovně odškodnění jednotlivých evropských států, jakož i ze životní úrovně v České republice, dospívá k závěru, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání odnětí svobody, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.

25. K zásahům vyvolaným vazbou žalobce tvrdil, že pro žalobce bylo nejhorší období ihned po uvalení vazby, a potom období vánočních a velikonočních svátků, které nemohl trávit s rodinou a v neposlední řadě potom, co obdržel či vyslechnul zamítavá rozhodnutí o dalším trvání vazby. V prvním období u žalobce převládal pocit stresu, úzkosti a určité beznaděje. Obával se ztráty nejbližších, když zejména se svými rodiči udržoval do té doby velmi dobré vztahy. Panovaly u něj odůvodněné obavy z průběhu výkonu trestu odnětí svobody, to vše umocněno tím, že mu hrozil vysoký trest a cítil se po celou dobu nevinný. Žalobce je v invalidním důchodu po úrazu, po němž má problém s chůzí a měl strach z toho, jak k němu bude ve vazební věznici přistupováno. Těžce snášel, že měl v důsledku existence vazebního důvodu dle § 67 písm. b) trestního řádu zcela omezen styk s rodinou a vnějším světem i omezené vycházky v rámci věznice. Žalobce se nad to obával msty ze strany poškozeného v trestním řízení, který vůči žalobci cítil nevraživost, o čemž svědčí i jeho lživé a vykonstruované obvinění. Žalobce se obával, že by mohlo ze strany poškozeného dojít k vyřizování účtů, jenž svá zranění dává za vinu žalobci. Žalobce dále uvedl, že ve vazbě došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, problémům s komunikací a trpěl obavou ze ztráty blízkých.

26. V této souvislosti soud vyzval žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. k označení důkazů k tvrzením o obavách ze ztráty nejbližších, své invaliditě způsobující problémy s chůzí a obav z toho, jak k němu bude ve vazební věznici přistupováno, dále o omezených možnostech vycházek, existenci problémů s komunikací, zhoršení zdraví, vč. prokázání příčinné souvislosti mezi zhoršením zdraví a pobytem ve vazbě a pokusech o mstu ze strany poškozeného v trestním řízení. Žalobce však označil důkazy pouze ke své invaliditě a obav ze ztráty blízkých a problémy s komunikací.

27. Pokud jde o následky v osobní sféře žalobce, soud neměl důvod nevěřit, že období svátků bez rodiny pro něj byla ve výkonu vazby náročná, když je nemohl trávit s rodiči, u nichž v dané době bydlel, a s nimiž měl dobré vztahy, jak ostatně vyplývá ze znaleckého posudku. Taktéž není důvodu nevěřit, že žalobce ve vazbě trpěl pocitem stresu, úzkosti a beznaděje, tím spíše, prokázalo-li se, že obvinění vůči němu vznesené a jeho vliv uvalením vazby zesílené bylo liché. Soud však nemá za to, že jeho obavy o ztrátu nejbližších byla odůvodněná, pokud mu rodiče v dopisech psali, že za ním stojí (i přes jím způsobenou ostudu), nicméně omezení styku s rodinou i s vnějším světem je zásahem do rodinného života. Pokud jde o zásahy do zdraví, je zřejmé, že žalobce v dětství prodělal úraz, z nějž má trvalé následky, ke zhoršení zdravotního stavu v souvislosti s výkonem vazby žalobce důkazy ani přes výzvu soudu nenabídl. Nicméně soud nemá pochyb, že vlivem jeho postižení vnímal svůj pobyt ve věznici úkorněji. Obavy z výkonu trestu souvisí s trestním stíháním samotným, nikoliv s výkonem vazby a v této souvislosti byly i žalovanou odškodněny. Pokud jde o obavy z pomsty poškozeného v trestním řízení, tyto nejsou v příčinné souvislosti s výkonem vazby (resp. tyto by existovaly i bez uvalení vazby). V souhrnu tak lze konstatovat, že soud shledal na straně žalobce zásahy ve sféře rodinné vyvolané vazbou. Co se týká zásahů do svobody pohybu, o těch nemůže být už jen z povahy institutu vazby pochyb. Soud shledal zásahy, které odůvodňují navýšení odškodnění za prvních 30 dnů vazby, neboť se jednalo o první pobyt ve vězení, navíc v období adventu, Vánoc a přelomu roku, tedy lze uzavřít, že odnětí svobody pro žalobce bylo obdobím náročnějším.

28. Pokud jde o povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce vzat do vazby, pak sama povaha této trestné činnosti nenasvědčuje tomu, že by výkon vazby byl pro ni u žalobce obtížnějším, jako je tomu například u deliktů sexuálních, ale je třeba ale vzít v potaz, že žalobce byl stíhán pro trestný čin násilné povahy.

29. Žalobce se domáhá odškodnění za dobu trvání vazby od 3. 12. 2020 do 2. 7. 2021, přičemž tato doba trvání vazby odpovídá provedeným důkazům. Žaloby pobyl ve vazbě 212 dnů (téměř 7 měsíců).

30. Soud dospěl k závěru, že za přiměřenou lze v souzeném případě považovat výši finančního odškodnění ve výši 1 000 Kč za 1 den trvání vazby, tedy středovou částku finančního zadostiučinění, stanoveného judikaturou. S ohledem na uvedená kritéria, a to dobu, trvání vazby, povahu trestné činnosti, tak následky v osobní sféře neodůvodňuje přiznání zadostiučinění na samé horní hranici judikaturou stanoveného rozpětí, neboť doba vazby nebyla neúměrná, povaha trestné činnosti taktéž nenasvědčuje tomu, že by výkon vazby byl pro žalobce ztížený. Pokud jde o následky v osobní sféře, soud, aniž by chtěl situaci vazebně stíhaných osob marginalizovat, má za to, že nebyly natolik zásadní ani nenávratné či vymykající se následkům, které pociťuje každá osoba na místě žalobce. V případě žalobce tak nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by v konkrétním případě odůvodňovaly poskytnutí vyššího odškodnění než je právě částka 1 000 Kč za 1 den trvání odnětí svobody, tedy částka ve středu rozpětí stanoveného judikaturou. Ovšem tuto částku je však namístě zvýšit za prvních 30 dnů, když žalobce byl vzat do vazby 5. 12. 2020, nicméně tato se započítávala od 3. 12. 2020, kdy byl žalobce zadržen. S ohledem na první pobyt žalobce ve věznici, navíc v předvánoční době, kdy rodina více inklinuje k soudržnosti, byl žalobce nucen tento čas strávit mimo rodinný kruh, což muselo být pro žalobce o to obtížnější. Je proto namístě za prvních 30 dnů výši odškodnění navýšit na 1 300 Kč za den pobytu ve vazbě. Celkem tak žalobci na zadostiučinění za výkon nezákonné vazby náleží částka 221 000 Kč, která již byla žalovanou přiznána v jejím stanovisku a dne 23. 6. 2022 uhrazena. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 21. 10. 2021, lhůta 6 měsíců tak uplynula dne 21. 4. 2022, žalovaná vydala stanovisko, kterým přiznala žalobci zadostiučinění až dne 21. 6. 2022 a plnění vyplatila dne 23. 6. 2022. Žalobci tak náleží zákonný úrok z prodlení z částky od 22. 4. 2022 do 23. 6. 2022 z částky 221 000 Kč, kterou žalovaná žalobci přiznala a vyplatila a který soud v kapitalizované výši (4 786,27 Kč) žalobci přiznal.

31. Závěrem lze shrnout, že žalobci náleží úrok z prodlení z jím požadovaných nároků, a to ve výši 301,21 Kč a 4 482,06 Kč, celkem tedy 4 786,27 Kč, kterou soud žalobci ve výroku I. přiznal. Ve zbytku shledal nárok žalobce nedůvodným a proto jej výrokem II. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom vycházel z toho, že žaloba byla v celém rozsahu podána důvodně ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 ze dne 10. 2. 2015, příp. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011, když žalovaná částečně plnila, to však až po uplynutí 6 měsíční lhůty pro projednání uplatněného nároku podle § 15 zákona. Žalobce má tedy nárok na plnou náhradu vzniklých nákladů. Náhradu nákladů řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč, odměna advokáta ve výši dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za 6 úkonů právní služby (spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby, částečném zpětvzetí žaloby ze dne 28. 6. 2022, účasti při jednání dne 6. 1. 2023, podání ze dne 18. 1. 2023 a účasti při jednání dne 15. 3. 2023) ve výši 5 100 Kč za úkon (z tarifní hodnoty 100 000 Kč – 2 x 50 000 podle § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky), dále 6x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky. Zástupkyni dále vznikly cestovních výdaje za užití osobního automobilu dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. advokátního tarifu, ve výši 3 157,27 Kč za každou cestu k soudu k jednáním dne 6. 1. 2023 a 15. 3. 2023 při vzdálenosti z [obec] do [obec] a zpět 416 km, průměrné spotřebě 5,8 litrů benzínu na 100 km, ceně benzínu dle vyhl. 467/2022 Sb., 41,20 Kč za litr a sazbě náhrad 5,20 Kč za km. Zástupkyni náleží též náhrada za promeškaný čas za každou ze dvou cest k soudu, a to za každou v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč za půlhodinu dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem tedy 20 půlhodin, tj. 2 000 Kč a DPH z uvedených částek ve výši 8 55005 Kč Celkem tak žalobci náleží na náhradě nákladů řízení částka 53 264,59 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalobce.