47 C 10/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/2 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1 pro zaplacení 939 909 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se, co do částky 442 401 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z této částky od , datum, do zaplacení, zastavuje.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 007 902 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 1. 2024 domáhala jednak náhrady škody ve výši 939 909 Kč a jednak zadostiučinění ve výši 510 401 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v řízení vedeném Krajským soudem v Plzni (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“). V napadeném řízení se navrhovatel domáhal po žalobkyni jakožto žalované zaplacení vypořádacího podílu v souvislosti s ukončením jeho účasti v ní. Řízení probíhalo toliko před nalézacím a odvolacím soudem, když i bez využití mimořádných opravných prostředků trvalo 17 let a 11 dnů. Posuzované řízení bylo stiženo řadou průtahů, přičemž hlavní příčinou bylo chybné zadání znaleckého posudku nalézacím soudem a dále průtahy způsobené v odvolacím řízení. Majetkovou škodu představuje úrok z prodlení, který byl přiznán navrhovateli k částce hodnoty vypořádacího podílu, když tento činí , částka, . Při určení požadovaného zadostiučinění pak žalobkyně vycházela ze základní částky 20 000 Kč za rok řízení s tím, že tuto částku každoročně o 20-50 % navýšila s ohledem na význam řízení, celkem se tak domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřeně dlouhém řízení ve výši 510 401 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření z 12. 2. 2024 uvedla, že u ní žalobkyně dne 28. 7. 2023 uplatnila svůj nárok na přiznání náhrady škody ve výši 939 909 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 544 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, . Konstatovala, že v napadeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a v rámci navazujícího mimosoudního projednání, když nárok žalobkyně byl již předešle soudem projednán a bylo jí přiznáno odškodnění ve výši 99 734 Kč, žalobkyni poskytla další zadostiučinění ve výši 33 599 Kč. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění žalovaná vycházela z posouzení obsaženého ve zde projednávané věci pod sp. zn. , spisová značka, . Nárok na náhradu škody odmítla s tím, že úroky z prodlení není možno ve smyslu konstantní judikatury považovat za škodu. S ohledem na uvedené navrhla žalobu zamítnout.

3. Žalobkyně podáním ze dne 14. 5. 2024 vzala žalobu částečně zpět, a to co do částky 442 401 Kč s příslušenstvím s tím, že až po podání žaloby zjistila, že za 15 let a 8 měsíců byla již odškodněna rozsudkem zdejšího soudu č. j.: , spisová značka, ze dne , datum, . Se zřetelem na uvedené soud řízení v této části ve smyslu ust. § 96 o. s. ř. zastavil (výrok I.).

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 28. 7. 2023. Žalovaná stanoviskem ze dne 16. 1. 2024 žalobkyni odškodnila, a to částkou 33 599 Kč.

6. Dále bylo mezi účastníky nesporným, že žalobkyně byla v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, již odškodněna za délku napadeného řízení, konkrétně za období od 19. 4. 2006 do 6. 12. 2021, a to přiznáním zadostiučinění ve výši 99 734 Kč. V této části tak zdejší soud vyšel ze skutkových zjištění obsažených v rozsudku tamního soudu z , datum, č. j.: , spisová značka, . Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , spisová značka, se podává, že žalobkyně v řízení vystupovala v procesním postavení žalované a předmětem řízení bylo zaplacení vypořádacího podílu ve výši 3 146 470 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla žalované doručena dne 19. 4. 2006. Ta se k žalobě vyjádřila podáním došlým soudu dne 3. 5. 2006. Pokynem soudce ze dne 15. 10. 2007 bylo nařízeno ústní jednání na den 14. 11. 2007. Při tomto jednání si účastníci sdělili svá procesní stanoviska a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Unesením ze dne 19. 11. 2007 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika. Věc byla znalci zaslána dne 22. 11. 2007. Znalecký posudek byl soudu zaslán dne 11. 12. 2007. Usnesením ze dne 2. 1. 2008 bylo znalci přiznáno znalečné. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 15. 1. 2008 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu s odvoláním dne 30. 1. 2008. Tento usnesením ze dne 23. 6. 2008 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Pokynem soudce ze dne 27. 8. 2008 bylo nařízeno ústní jednání na den 24. 9. 2008. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a bylo rozhodnuto ve věci samé. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 14. 11. 2008 odvolání. Usnesením ze dne 9. 12. 2018 byl žalobce vyzván ke sdělení rozhodných skutečností stran podaného odvolání. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 22. 12. 2008. Přípisem ze dne 5. 1. 2009 vyžadoval soud u České pošty sdělení stran doručení zásilky (rozhodnutí). Na to bylo reagováno poštou přípisem ze dne 8. 1. 2009. Usnesením ze dne 14. 1. 2009 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního oplatku za odvolání. Žalovaná se k odvolání vyjádřila dne 10. 3. 2009. Spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním dne 30. 3. 2009. Pokynem předsedy odvolacího soudu ze dne 5. 5. 2009 bylo nařízeno odvolací jednání na den 12. 11. 2009. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo usnesení soudu prvého stupně zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípisem ze dne 27. 1. 2010 byla žalovaná vyzvána k předložení mimořádné účetní závěrky. Podáním ze dne 27. 4. 2010 žádala žalovaná o prodloužení lhůty k předložení mimořádné účetní závěrky do 15. 6. 2010. Tato lhůta byla usnesením ze dne 28. 4. 2010 prodloužena. Následně podáním ze dne 17. 6. 2010 a ze dne 11. 8. 2010 žádala žalovaná opět o prodloužení lhůty. Tato mu byla prodloužena usnesením ze dne 11. 8. 2010 do 15. 10. 2010. Pokyn soudu žalovaná splnila dne 18. 10. 2010. Přípisem ze dne 27. 12. 2010 byl žalobce vyzván, aby se vyjádřil k předložené účetní závěrce. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 2. 2. 2011. Usnesením ze dne 3. 2. 2011 byla žalovaná vyzvána, aby se vyjádřila k vyjádření žalobce. Opakovaně pak bylo soudem urgováno vyjádření, a to usnesením ze dne 15. 3. 2011. Na to žalovaná reagovala podáním došlým soudu dne 5. 4. 2011 s tím, že žádala o prodloužení lhůty do 22. 4. 2011 a následně pak o další prodlužení lhůty. Vyjádření žalovaná zaslala soudu dne 2. 5. 2011. Pokynem soudce ze dne 3. 5. 2011 bylo nařízeno ústní jednání na den 24. 6. 2011. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami, byl vyslechnut svědek a jednání bylo odročeno za účelem dokončení výslechu svědka na den 2. 9. 2011. Při jednání konaném dne 2. 9. 2011 bylo pokračováno ve výslechu svědka a jednání bylo odročeno za účelem vyjádření se svědka k ocenění nemovitosti a upřesnění důkazního návrhu ze strany žalobce v podobě forenzního auditu na neurčito. Usnesením ze dne 16. 11. 2011 byl svědek vyzván, aby se vyjádřil k výpočtu ceny nemovitosti a dále byl vyzván žalobce, aby upřesnil důkazní návrh provedením forenzního auditu. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 1. 12. 2011. Dne 16. 12. 2011 byl soudu zaslán doplněk znaleckého posudku (od , tituly před jménem, , jméno FO, – svědek). Přípisem ze dne 20. 12. 2011 byli účastníci vyzváni, aby se vyjádřili k doplňku znaleckého posudku. Na to žalovaný reagoval podáním došlým soudu dne 13. 1. 2012 a žalobce podáním ze dne 17. 1. 2012. Z úředního záznamu ze dne 27. 1. 2012 se podává, že znalecký ústav , Anonymizováno, , právnická osoba, . byl požádán o sdělení odhadu ceny znaleckého posudku na forenzní audit společnosti. Následně byl urgován o sdělení této skutečnosti dne 7. 2. 2012, dne 10. 2. 2012 a dne 13. 2. 2012. Na to znalecký ústav reagoval podáním ze dne 13. 2. 2012. Usnesením ze dne 2. 3. 2012 byl žalobce vyzván ke sdělení rozhodných skutečností stran navrhovaného auditu. Usnesením ze dne 22. 3. 2012 soud vyzýval žalovanou ke sdělení rozhodných skutečností zejména stran termínu k nahlédnutí do účetních dokladů žalované. Na to žalovaná reagovala podáním došlým soudu dne 5. 4. 2012. Podáním ze dne 17. 7. 2012 žalobce upřesnil návrh na provedení forenzního auditu. Přípisem ze dne 25. 7. 2012 žádal soud znalecký ústav , Anonymizováno, , právnická osoba, . ke sdělení, zda specifikace rozsahu prověrky mimořádné účetní závěrky je dostatečná. Na to bylo reagováno znaleckým ústavem dne 15. 8. 2012. Usnesením ze dne 19. 9. 2012 vyzval žalobce k zaplacení zálohy na znalecký posudek v podobě zpracování forenzního auditu. Na to žalobce reagoval podáním ze dne 4. 10. 2012 s žádostí o zproštění povinnosti platit zálohu na náklad důkazu. Usnesením ze dne 18. 10. 2012 byl žalobce zproštěn povinnosti zaplatit zálohu na náklad důkazu v rozsahu jedné poloviny a byl vyzván k zaplacení zálohy ve výši 50 000 Kč. Usnesením ze dne 29. 11. 2012 byl ve věci ustanoven znalecký ústav , Anonymizováno, , právnická osoba, ., ke , Anonymizováno, forenzního auditu k mimořádné účetní závěrce žalované. Usnesením ze dne 28. 12. 2012 soud s ohledem na zúžení oboru znalecké činnosti znaleckého ústavu , Anonymizováno, , vyzval účastníky řízení, aby sdělili návrhy na znalecký ústav či znalce. Na to žalobce reagoval podáním došlým soudu dne 18. 1. 2013. K tomuto návrhu soud usnesením ze dne 24. 1. 2013 sděloval, že návrh žalobce na jmenování znalce není vhodné použít, neboť tento nemá oprávnění k výkonu znalecké činnosti v daném oboru. Usnesením ze dne 11. 2. 2013 byl ve věci ustanoven znalec – , Anonymizováno, – znalecký ústav. Spis byl znaleckému ústavu zaslán dne 20. 2. 2013. Přípisem ze dne 29. 3. 2013 žádal znalecký ústav o upřesnění otázek, následně dne 18. 4. 2013 o prodloužení lhůty ke zpracování znaleckého posudku, opětovně pak dne 18. 6. 2013, dne 12. 7. 2013, dne 6. 9. 2013, dne 24. 10. 2013, kdy lhůty k vypracování znaleckého posudku byly soudem opakovaně prodlužovány, nejpozději do 20. 11. 2013. Znalecký posudek byl soudu předložen dne 22. 11. 2013. Usnesením ze dne 25. 11. 2013 bylo znaleckému ústavu přiznáno znalečné. Následně byli usnesením ze dne 10. 11. 2013 účastníci vyzváni, aby se vyjádřili ke znaleckému posudku do 10. 1. 2014. Žalobce se vyjádřil podáním došlým soudu dne 10. 1. 2014. Žalovaný se vyjádřil podáním došlým soudu dne 16. 1. 2014. Pokynem soudce ze dne 5. 6. 2015 bylo nařízeno ústní jednání na den 24. 8. 2015. Při tomto ústním jednání si účastníci řízení sdělovali svá procesní stanoviska, bylo provedeno dokazování znaleckým posudkem a jednání bylo odročeno za účelem ustanovení znalce ke zpracování doplňku znaleckého posudku, popřípadě za účelem mimosoudních jednání. Usnesením ze dne 20. 10. 2015 byl ve věci ustanoven tentýž znalecký ústav k doplnění znaleckého posudku. Přípisem ze dne 31. 10. 2015 sdělovala žalovaná výsledky mimosoudního jednání. Přípisem ze dne 2. 11. 2015 soud vyzýval žalobce ke sdělení, zda dosud probíhá mimosoudní jednání. Přípisem ze dne 16. 11. 2015 byla žalovaná vyzvána, zda účastníci nadále vedou mimosoudní jednání. Následně odpověď soud urgoval přípisem ze dne 2. 12. 2015. Na to reagoval žalovaný podáním ze dne 7. 12. 2015. Přípisem ze dne 14. 1. 2015 žádal znalecký ústav o zaslání podkladů pro vypracování znaleckého posudku. K danému soud vyzval účastníky řízení přípisem ze dne 19. 1. 2016. Přípisem ze dne 8. 2. 2016 žádal znalec o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku a následně pak přípisem ze dne 14. 4. 2016. Lhůta k vypracování znaleckého posudku byla prodloužena do 20. 5. 2016. Dodatek znaleckého posudku byl soudu předložen dne 26. 5. 2016. Usnesením ze dne 20. 6. 2016 bylo znalci přiznáno znalečné. Pokynem soudce ze dne 20. 6. 2016 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 8. 2016. Při jednání konaném dne 22. 8. 2016 si účastníci řízení vyjasňovali svá procesní stanoviska a žalovaný byl poučen podle ust. § 118a odst. 3 k prokázání tvrzení, že poskytoval žalobci platby na vypořádací podíl. Jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 24. 10. 2016. Při jednání konaném dne 24. 10. 2016 bylo provedeno dokazování listinami a bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání dne 16. 11. 2016. Usnesením ze dne 21. 11. 2016 byla žalovaná vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 21. 11. 2016 podal proti usnesení odvolání žalobce. Usnesením ze dne 5. 12. 2016 bylo opraveno usnesení ze dne 23. 11. 2016 stran částky o zaplacení soudního poplatku za odvolání žalobcem. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil podáním ze dne 7. 12. 2016. Věc byla předložena s odvoláním Vrchnímu soudu v Praze dne 6. 2. 2017. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 bylo odvolání žalobce stran výroku I. týkající se příslušenství pohledávky odmítnuto, ve výroku I. a II. v části týkající se příslušenství pohledávky bylo usnesení zrušeno a dále bylo zrušeno ve výroku III. a IV. a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Pokynem soudce ze dne 10. 1. 2020 bylo nařízeno ústní jednání na den 24. 2. 2020. Při jednání konaném dne 24. 2. 2020 bylo rozhodnuto ve věci samé ve znění opravného usnesení ze dne 2. 3. 2020. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání dne 3. 3. 2020. Proti usnesení podala odvolání i žalovaná podáním ze dne 11. 3. 2020. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 31. 3. 2020. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021 bylo odvolací řízení ve výroku III. ve vztahu k žalobci zastaveno. Usnesením ze dne 15. 4. 2021 vyzval odvolací soud účastníky, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Následně k žádosti Krajského soudu v Plzni mu byl spis zapůjčen dne 7. 5. 2021. Spis byl Vrchnímu soudu v Praze vrácen dne 8. 11. 2021.

7. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. , spisová značka, soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení. Účastníci shodně zaslali Vrchnímu soudu v Praze žádosti o sdělení stavu odvolacího řízení. Usnesením ze dne 27. 2. 2023 bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto, že se usnesení soudu I. stupně ve výrocích II. – V. potvrzuje. Usnesení nabylo právní moci 14. 3. 2023. Dne 3. 5. 2023 si zdejší žalobkyně podala dovolání. Dovolání bylo přeposláno tamějšímu žalobci k vyjádření na základě referátu ze dne 5. 6. 2023 a žalovaná byla vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podané dovolání. Soudní poplatek byl zaplacen dne 13. 6. 2023. Spis byl předložen s dovoláním Nejvyššímu soudu v Praze 26. 6. 2023 s tím, že Nejvyšší soud rozhodl ve věci dne 26. 2. 2024 tak, že se dovolání žalované odmítá. Předmětné usnesení nabylo právní moci 21. 3. 2024.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 28. 7. 2023, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

19. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 19. 4. 2006, kdy jí byla doručena žaloba, neboť řízení nemohlo žalobkyni způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděla-li o něm. Proto jí za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděla, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo do 21. 3. 2024, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 17 let a 11 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo složitější, žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, v postupu orgánů moci byly shledány průtahy a do určité míry nekoncentrovaný postup a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobkyni. Soud shledal v řízení průtah od 3. 5. 2006 do 15. 10. 2007, od 16. 1. 2014 do 5. 6. 2015 a před odvolacím soudem od 6. 2. 2017 do 30. 10. 2019, od 31. 3. 2020 do 15. 4. 2021 a od 15. 4. 2021 do 27. 2. 2023. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a na do určité míry nekoncentrovaný postup krajského soudu, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složitější. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobkyni, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích. Ostatně k totožnému závěru dospěla i sama žalovaná.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 17 let a 11 měsíců, soud vycházel z částky 17 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 17 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 417 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 17 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, tak jak žalobkyně požadovala, zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Při porovnáními s uvedeným rozhodnutím považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 17 000 Kč.

22. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově, hmotněprávně i procesně složité. Předmětem řízení byla žaloba na vyplacení vypořádacího podílu při ukončení činnosti v obchodní společnosti. Právní složitost ( - 10 %) je dána i tím, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud (k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020- 122, „Soud I. stupně nepochybil, pokud právní složitost věci odůvodnil také poukazem na to, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud, neboť právě právní složitost věci hraje významnou roli při určení věcné příslušnosti soudu. Z ust. § 9 o. s. ř. je zřejmé, že spory a jiné právní věci, pro něž je typická skutková nebo právní obtížnost nebo které se v soudní praxi vyskytují méně často, zákon svěřuje v prvním stupni krajským soudům.“). Tvrzení žalobkyně o absenci složitosti řízení se jeví soudu jako naprosto účelové, a to zejména vzhledem k chování samotné žalobkyně, jež opakovaně právě z důvodu složitosti žádala o prodloužení lhůt k podání vyjádření ve věci. Posuzovaná věc byla dále obtížnější po stránce skutkového zjištění, neboť byl v řízení vyslechnut svědek, znalci, vypracován znalecký posudek, včetně jeho doplňku, dále vyvstala potřeba zpracování revizního znaleckého posudku včetně forenzního auditu k mimořádné účetní závěrce a jeho dodatku (-15 %), když i žalobkyně předložila soudu znalecký posudek a délka řízení tak zejména byla ovlivněna opakovaným zpracováním znaleckých posudků či jejich doplňků. Procesní obtíže soud spatřuje zejména v tom, že strany byly soudem opakovaně vyzývány k umožnění forenzního auditu, ke sdělení podstatných skutečností, dále se vyskytly obtíže při ustanovení znalce pro zpracování revizního znaleckého posudku, neboť původně ustanovený znalec ztratil odbornost k vypracování znaleckého posudku, resp. tato odbornost byla zúžena. Znalec také žádal pro vypracování znaleckého posudku v podobě auditu, o prodloužení lhůty, a to opakovaně. Obdobně pak stran vypracování dodatku ke znaleckému posudku, byla lhůta soudem dvakrát prodlužována. Soud tedy opakovaně rozhodoval o ustanovení znalce, o znalečném, o prodloužení lhůt (jak ke zpracování znaleckých posudků, tak k podání vyjádření účastníků), o zproštění povinnosti platit zálohu na znalecký posudek, opakovaně vyzýval účastníky k předložení podkladů pro zpracování znaleckých posudků, k zaplacení soudních poplatků. Za procesní složitost tak soud snížil základní zadostiučinění o 15 %.

23. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval třikrát, stejně jako odvolací soud, Nejvyšší soud jedenkrát s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Dále bylo odvolacímu přezkumu podrobeno i procesní rozhodnutí – o určení znalečného. Soud proto snížil základní částku o 20 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze z 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97: „Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %...“).

24. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení částečně negativně podílela, když opakovaně žádala soud o prodloužení lhůty k vyjádření, a to nejprve dne 27. 4. 2010, když byla vyzvána k předložení mimořádné účetní uzávěrky, dále žádala o prodloužení lhůty dne 17. 6. 2010 a dále 11. 8. 2010, když svou povinnost splnila po 10ti měsících dne 18. 10. 2010. Rovněž nelze odhlédnout, že žalobkyně byla usnesením ze dne 3. 2. 2011 vyzvána k vyjádření ve věci, když toto muselo být usnesením ze dne 15. 3. 2011 opětovně urgováno, načež žalobkyně žádala zase opakovaně prodloužení lhůty a své vyjádření zaslala až 2. 5. 2011. I tato skutečnost měla částečný vliv na celkovou dobu řízení, včetně např. skutečnosti, že k zaplacení soudního poplatku musela být žalobkyně taktéž vyzvána, když svou povinnost nesplnila s podáním odvolání. Konečně jednání konané dne 24. 8. 2015 bylo odročeno za účelem mimosoudního jednání účastníků. Usnesením ze dne 16. 11. 2015 soud vyzval žalobkyni ke sdělení výsledku těchto jednání, avšak žalobkyně reagovala až k další urgenci soudu dne 7. 12. 2015. Tedy se zřetelem na uvedené soud snížil pro chování žalobkyně základní částku zadostiučinění o 15 %, když svým jednáním prodloužila řízení o více jak 17 měsíců.

25. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, zdejší soud seznal v řízení průtah od 3. 5. 2006, kdy došlo podání žalované, do vydání pokynu k nařízení jednání dne 15. 10. 2007, od 16. 1. 2014, kdy došlo podání žalované, do vydání pokynu k nařízení jednání dne 5. 6. 2015 a před odvolacím soudem od 6. 2. 2017 do 30. 10. 2019, od 31. 3. 2020 do 15. 4. 2021 a od 15. 4. 2021 do 27. 2. 2023. S ohledem na zmiňovaná období nečinnosti a se zřetelem na do určité míry nekoncentrovaný postup krajského soudu, jenž opakovaně vyžadoval po účastnících „vyjádření k vyjádření“, když tyto následně opakovaně „vymáhal“, tedy uvedený postup soudu nelze označit jako hospodárný a koncentrovaný, přistoupil k zvýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Nad rámec zmíněného soud uvádí, že je judikatorně ustáleno, že důvodem pro navýšení základní částky zadostiučinění není rozdílný právní názor jednotlivých instancí oproti např. zrušení rozsudku z důvodu nepřezkoumatelnosti či nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně.

26. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Vzhledem k předmětu řízení a výši žalované částky lze mít sice za to, že řízení mělo pro žalobkyni nezanedbatelný, avšak nikoli zvýšený význam - neboť se stále jednalo o spor k peněžitému plnění (k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze z 28. 8. 2019, č. j. 69 Co 97/2019 – 194, ve kterém poškozená fyzická osoba čelila žalobě z ručitelského prohlášení o zaplacení jistiny převyšující 8 000 000 Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že se jednalo o peněžité plnění, nebyl shledán vyšší význam, či obdobně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020, č. j. 23 Co 318/2020-122 s předmětem posuzovaného řízení 2 500 000 Kč). Se zřetelem na výše uvedené, soud nepřistoupil k snížení ani k zvýšení základní částky zadostiučinění.

27. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 17 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 55 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 129 413 Kč. Nicméně žalovaná poskytla již žalobkyni částku 133 333 Kč (99 734 Kč + 33 599 Kč), proto soud žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (68 000 Kč) neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.). Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyně se nejprve domáhala částky 510 401 Kč a po částečném zpětvzetí toliko částky 68 000 Kč (510 401 Kč -442 401 Kč). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

28. Dále se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 939 909 Kč, Anonymizováno, představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení, který musela žalobkyně vyplatit navrhovateli v napadeném řízení z jemu přiznané částky v souvislosti s ukončením jeho účasti ve společnosti žalobkyně z titulu dohody ze dne , datum, . Nicméně tento nárok soud zamítl jako zcela bezdůvodný, aniž by se soud blíže zabýval tvrzenou výší způsobené škody, neboť povinnost žalobkyně, která spočívá v úhradě příslušenství pohledávky, tj. úroku z prodlení, je v daném případě soudem deklarovaný následek skutečnosti, že jako dlužník neplnila svou povinnost řádně a včas. Z uvedeného plyne, že povinnost zaplatit v namítaném řízení navrhovateli úrok z prodlení nemůže být v příčinné souvislosti s dobou vedení posuzovaného řízení, když přirůstání úroků z prodlení k jistině pohledávky souvisí toliko s okolností, že žalobkyně jakožto dlužník svůj závazek včas nesplnila, nikoli s délkou řízení, v němž je existence pohledávky jakožto sporná otázka řešena (srovnej rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 96/2012). Celý zamítavý výrok II. je pak součtem zamítnutého nároku na zadostiučinění z nepřiměřené délky řízení ve výši 68 000 Kč a výše popsaného nároku na náhradu škody á 939 909 Kč, tj. celkem 1 007 909 Kč.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobkyně byla neúspěšná, proto je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 16. 5. 2024 dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok III.).