47 C 109/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 235 594 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 105 00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 10. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 130 594 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 13. 10. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20 906 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 8. 10. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 235 594 Kč spolu s příslušenstvím, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově (dále jen„ okresní soud“) pod sp. zn.: 26 EXE 7261/2010 (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba trvání řízení téměř 9 let a 9 měsíců je nepřiměřená. Ačkoliv netvrdila konkrétní průtahy v řízení, má za to, že spor měl skončit poté, co povinný hned na počátku exekuce plnil, a to včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Místo toho řízení probíhalo dalších devět a nakonec to byla žalobkyně, která byla povinována k náhradě jeho nákladů, a to přestože návrh na nařízení exekuce byl podán až poté, co povinný v tříleté lhůtě splatnosti neuhradil žalobkyni coby nezletilé vypořádací podíl z dědické dohody. Poukazovala, že řízení nebylo složité, svým jednáním nezavdala příčinu k vzniklým průtahům, postup soudu ve věci označila jako zmatečný a konečně zdůraznila, nakolik bylo pro ni naříkané řízení významné. Ze všech těchto důvodů požadovala základní zadostiučinění ve výši 123 997 Kč navýšit o dalších 90 %.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 3. 12. 2020 uvedla, že u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 235 594 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Chomutově v řízení vedeném pod sp. zn.: 26 EXE 7261/2010. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 1. 12. 2020 s tím, že žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, avšak nárok na poskytnutí zadostiučinění v penězích neshledala důvodným. Žalovaná uvedla, že v řízení byl shledán výrazný průtah v období od 2. 12. 2011 do 11. 5. 2015. Bylo rozhodováno na všech třech stupních obecné soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval opakovaně. K relutární náhradě škody žalovaná nepřistoupila, když z posuzovaného řízení vyplývá, že exekucí vymáhaná pohledávka byla povinným zaplacena den poté, co žalobkyně podala návrh na nařízení exekuce, usnesením z 11. 5. 2010 byla exekuce částečně zastavena a následně probíhala pouze pro náklady exekuce, tj. pro částku 18 744 Kč. Z rozhodnutí odvolacího soudu z 2. 5. 2019 se podává, že se jednalo o šikanózní návrh a že žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost. Závěrem uvedla, že poskytnutí odškodnění v penězích by proto bylo v rozporu s principem spravedlnosti, kdy samotné zahájení a délka namítaného řízení byla zapříčiněna šikanózním procesním chováním žalobkyně.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 12. 4. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem z 12. 4. 2020; potvrzení žalované z 14. 4. 2020 a vyjádření žalované k žalobě z 3. 12. 2020).

5. Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 26 EXE 7261/2010 zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti.

6. Pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, které vzal za prokázané. Účastníci na dalších důkazních návrzích netrvali. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Návrh na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi doručen dne 13. 1. 2010. Žádost soudního exekutora o pověření provedení exekuce z 20. 1. 2010 doručena okresnímu soudu ve věci žalobkyně v postavení oprávněné. Přiložen je návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora žalobkyně z 13. 1. 2010. Přípisem z 26. 1. 2010 byl zaslán okresním soudem soudnímu exekutorovi přípis s žádostí o zaslání návrhu oprávněné na nařízení exekuce v konvertované podobě. Referátem soudu ze 17. 2. 2010 byl u soudního exekutora urgován tento přípis. Přípisem z 26. 2. 2010 byl zaslán tento konvertovaný návrh. Usnesením okresního soudu ze 4. 3. 2010 byla nařízena exekuce. Usnesením soudního exekutora z 11. 5. 2010 byla exekuce částečně zastavena, a to co do částky 133 717 Kč. Dne 8. 6. 2010 si podal povinný odvolání do usnesení okresního soudu o nařízení exekuce právě s ohledem na to, že již dne 11. 5. 2010 byla exekuce částečně zastavena. Referátem soudu z 13. 7. 2010 bylo žádáno o zaslání přílohové dědického spisu, zároveň bylo žádáno o prověření částečného zastavení exekuce. Podáním z 12. 10. 2010 žalovaný podal návrh na posouzení podání dle obsahu, kdy žádá, aby jeho podání z 8. 6. 2010 bylo posouzeno jako návrh na zastavení exekuce a bylo postoupeno k rozhodnutí příslušnému exekutorovi. Referátem soudu z 19. 10. 2010 soud žádá soudního exekutora, aby sdělil, kdy přesně nabylo právní moci rozhodnutí usnesení o částečném zastavení exekuce. Dáno k prověření, zda ze strany povinného se skutečně jednalo o odvolání, či o návrh na zastavení exekuce. Podáním z 25. 10. 2010 povinný upřesňuje, že podáním z 8. 6. 2010 mínil podat návrh na zastavení exekuce a nikoliv odvolání. Přípisem z 29. 10. 2010 soudní exekutor sděluje, že usnesení o částečném zastavení exekuce nabylo právní moci dne 3. 6. 2010. Referátem soudu z 22. 11. 2010 byl dán pokyn k vyznačení právní moci usnesení o nařízení exekuce. Podáním z 6. 12. 2010 se žalobkyně vyjádřila k odvolání povinného. Přípisem soudního exekutora z 24. 1. 2011 je soudu zasláno vyjádření povinného k návrhu žalobkyně z 6. 12. 2010 a návrh, aby bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zastavení exekuce. Referátem soudu z 3. 2. 2011 bylo žádáno upřesnění dalších informací, k čemuž soudní exekutor zaslal odpověď dne 18. 2. 2011 s tím, že upřesnil, kdy byl doručen návrh soudnímu exekutorovi na zastavení exekuce a kdy bylo doručeno vyjádření oprávněné. Dne 24. 2. 2011 došel soudu přípis soudního exekutora označený jako předložení námitek povinného do příkazu k úhradě nákladu exekuce soudu k rozhodnutí, kdy soudní exekutor rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce ve výši 26 544 Kč s tím, že námitky povinného byly doručeny dne 9. 2. 2011, soudní exekutor těmto námitkám nevyhověl, a předložil je exekučnímu soudu. Z úředního záznamu z 28. 2. 2011 se podává, že námitky povinného došly do exekuční kanceláře dne 25. 2. 2011, byly spolu se spisem předloženy zastupujícímu soudci v době nepřítomnosti soudkyně. Přípisem doručeným soudu dne 1. 3. 2011 byly k žádosti soudu soudním exekutorem zaslány vyžádané důkazy v listinné podobě. Referátem soudu ze 4. 3. 2011 je konstatováno, kdy došlo k doručení námitek a referátem je spis předáván zákonné soudkyni k rozhodnutí o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a k meritornímu rozhodnutí. Přípisem z téhož dne je soudní exekutor vyzván ke specifikaci nákladů exekuce. Dále je soudní exekutor vyzván ke sdělení, zda povinný uhradil také náklady exekuce a náklady oprávněného. Přípisem soudního exekutora z 11. 3. 2011 soudní exekutor sděluje, že zbývající dlužná částka ve výši 26 544 Kč, tedy náklady exekuce a náklady oprávněné byla uhrazena dne 21. 6. 2010. Usnesením z 23. 3. 2011 okresní soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce z 31. 1. 2011. Usnesením ze 4. 5. 2011 bylo okresním soudem rozhodnuto o odložení exekuce do právní moci rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce. Žalobkyně si podala dne 26. 5. 2011 do usnesení o odložení exekuce odvolání. Dne 1. 6. 2011 bylo soudu doručeno vyjádření povinného k odvolání žalobkyně. Dne 6. 6. 2011 bylo doručeno vyjádření soudního exekutora. Referátem soudu ze 7. 6. 2011 byl opětovně exekutor vyzýván ke sdělení informací, vyjádření zákonné soudkyně k námitce podjatosti. Vyjádření žalobkyně došlo soudu dne 20. 6. 2011 k dotazu soudu. Na základě předkládací zprávy z 20. 6. 2011 byl spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Stejně tak byl spis předložen k rozhodnutí o námitce podjatosti. Spis byl doručen krajskému soudu dne 7. 7. 2011. Usnesením z 21. 7. 2011 bylo krajským soudem rozhodnuto, že se usnesení okresního soudu mění tak, že se nařízená exekuce neodkládá. Referátem soudu z 2. 9. 2011 bylo usnesení rozesláno účastníkům. Referátem soudu z 30. 9. 2011 bylo zasláno soudnímu exekutorovi. Usnesením z 5. 10. 2011 byl povinný vyzván k doplnění svého odvolání, které následně pozměnil jako návrh na zastavení exekuce. Referátem soudu z 5. 10. 2011 bylo usnesení zasláno účastníkům. Přípisem z 18. 10. 2011 povinný doplnil své podání. Referátem soudu z 25. 10. 2011 byl spis dán na lhůtu 10ti dnů ke sdělení soudního exekutora. Sdělení soudního exekutora došlo dne 26. 10. 2011. Referátem soudu z 11. 11. 2011 byl stejnopis soudního exekutora vrácen, když pravděpodobně došlo mylně k odeslání prázdného podání. Z úředního záznamu z 23. 11. 2011 se podává, že z důvodu předložení zákonné soudkyně k jinému soudu bude věc přidělena soudkyni JUDr. [příjmení]. Přípisem soudního exekutora z 2. 12. 2011 bylo soudu sděleno, že povinným došlo k úhradě celé exekuce včetně nákladů exekuce a s vydáním příkazu k úhradě nákladů exekuce čekají až do doby vydání rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce. Úředním záznamem z 5. 4. 2012 bylo zjištěno, že z důvodu nástupu zákonné soudkyně na mateřskou dovolenou byl spis přidělen k 6. 4. 2012 Mgr. [příjmení]. Přípisem z 26. 11. 2013 soudní exekutor žádá o sdělení, jakým bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce. Totožná žádost soudního exekutora je z 21. 11. 2014. Stejná žádost je založena dne 15. 4. 2015. Referátem soudu z 5. 5. 2015 bylo zažádáno u soudního exekutora o zapůjčení exekučního spisu a dále účastníkům byla zaslána žádost, zda požadují přiznat náhradu nákladů řízení. Exekuční spis byl soudu zaslán dne 13. 5. 2015. Sdělení žalobkyně došlo soudu dne 11. 6. 2015. Referátem soudu z 23. 6. 2015 byl exekutor vyzván k řádné specifikaci a vyčíslení skutečně vynaložených výdajů, když v paušální výši tyto nelze přiznat. Sdělení soudního exekutora došlo soudu 25. 6. 2015. Usnesením z 16. 9. 2015 bylo rozhodnuto, že se o návrhu povinného na zastavení exekuce řízení zastavuje. Rozhodnutí rozesláno účastníkům a soudnímu exekutorovi dne 21. 9. 2015. Povinný si do tohoto rozhodnutí podal odvolání dne 7. 10. 2015. Stejnopis odvolání byl referátem soudu z 8. 10. 2015 zaslán soudnímu exekutorovi s tím, aby byl rozeslán k vyjádření dalším účastníkům. Soudní exekutor přípisem z 12. 10. 2015 zasílá soudu doručenky k usnesení. Referátem soudu z 18. 11. 2015 bylo odvolání povinného zasláno žalobkyni k možnému vyjádření. Dne 20. 11. 2015 došlo soudu doplnění odvolání povinného. Referátem soudu z 23. 11. 2015 bylo doplněné odvolání zasláno žalobkyni k možnému vyjádření. Na základě předkládací zprávy z 10. 12. 2015 byl spis předložen krajskému soudu dne 15. 12. 2015. Usnesením krajského soudu ze 17. 12. 2015 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že se o návrhu povinného na zastavení exekuce řízení nezastavuje. Dne 28. 12. 2015 došlo vyjádření žalobkyně k odvolání povinného. Referátem soudu z 28. 1. 2016 bylo usnesení krajského soudu zasláno soudnímu exekutorovi k dalšímu rozeslání účastníkům. Dne 6. 4. 2016 došlo sdělení právního zástupce povinného, že povinného již nezastupuje. Referátem soudu z 13. 4. 2016 došlo k přeposlání usnesení povinnému. Přípisem z 6. 3. 2017 se soudní exekutor dotazuje, zda došlo již k nabytí právní moci daného usnesení. Referátem soudu z 14. 3. 2017 bylo soudnímu exekutorovi zasláno usnesení s doložkou právní moci, spis byl předložen soudci k nařízení jednání. Dne 26. 4. 2017 a 25. 5. 2017 jsou založeny žádosti soudního exekutora o zaslání usnesení s doložkou právní moci. Přípisem z 13. 9. 2017 se povinný dotazuje na stav řízení. Soudní exekutor sděluje stav řízení téhož dne. Referátem soudu z 8. 3. 2018 bylo nařízeno jednání na 18. 4. 2018. Dne 29. 3. 2018 byly soudu doručeny důkazní návrhy povinného. Dne 18. 4. 2018 proběhlo jednání, jež bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na 13. 6. 2018. Podáním z 24. 4. 2018 je založená žádost zástupce povinného o odročení jednání na jiný termín z důvodu kolize. Referátem soudu ze 7. 5. 2018 bylo jednání odročeno na 8. 8. 2018. Jednání se konalo dne 8. 8. 2018, odročeno za účelem dalšího dokazování na 7. 11. 2018. Referátem soudu z 8. 8. 2018 bylo zažádáno u soudního exekutora o kompletní exekuční spis. Podání povinného došlo dne 29. 10. 2018. Podání žalobkyně došlo 7. 11. 2018. Další jednání se konalo dne 7. 11. 2018. Jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 16. 11. 2018. Dne 8. 11. 2018 bylo soudu doručeno vyčíslení náhrady nákladů řízení povinného. Dne 16. 11. 2018 bylo vyhlášeno usnesení o zastavení exekuce s tím, že bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna nahradit povinnému náklady exekuce. Usnesení bylo účastníkům rozesláno na základě referátu soudu z 11. 12. 2018. Podání exekutora došlo dne 13. 12. 2018, a to k výši nákladů exekuce. Dne 18. 12. 2018 došlo odvolání povinného. Dne 26. 12. 2018 došlo odvolání žalobkyně. Referátem soudu z 9. 1. 2019 byl spis dán na lhůtu k doplnění odvolání. Referátem soudu z 28. 1. 2019 byly soudnímu exekutorovi zaslány na vědomí podaná odvolání. Téhož dne byla odvolání rozeslána protistranám k možnému vyjádření. Vyjádření povinného k odvolání oprávněné došlo dne 15. 2. 2019. Na základě předkládací zprávy z 19. 2. 2019 byl spis předložen krajskému soudu dne 5. 3. 2019. Usnesením z 21. 3. 2019 byli účastníci vyzváni, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Podáním doručeným soudu 1. 4. 2019 povinný sdělil, že souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Žalobkyně podáním z 1. 4. 2019 sdělila, že nesouhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Referátem soudu z 3. 4. 2019 bylo jednání nařízeno na 16. 4. 2019. Podáním ze 4. 4. 2019 je založena žádost povinného o odročení jednání. Žalobkyně se podáním z 5. 4. 2019 žádá o odročení jednání. Referátem soudu z 9. 4. 2019 bylo jednání odročeno na 23. 4. 2019. Dne 22. 4. 2019 došlo soudu doplněné odvolání žalobkyně. Dne 23. 4. 2019 se konalo jednání před odvolacím soudem s tím, že jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí na 2. 5. 2019. Dne 2. 5. 2019 bylo vyhlášeno usnesení tak, že se změnila výše nákladů řízení. Usnesení krajského soudu bylo rozesláno na základě referátu z 30. 5. 2019. V poučení je uvedeno, že proti tomu usnesení je dovolání přípustné. Dne 29. 7. 2019 došlo dovolání žalobkyně. Vyjádření povinného k dovolání oprávněné došlo soudu dne 21. 8. 2019. Na základě předkládací zprávy z 23. 8. 2019 byl spis předložen Nejvyššímu soudu dne 29. 8. 2019. Usnesením Nejvyššího soudu z 10. 9. 2019 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek dne 18. 9. 2019. Usnesením Nejvyššího soudu z 15. 10. 2019 bylo rozhodnuto, že se dovolání žalobkyně odmítá. Spis byl vrácen okresnímu soudu dne 24. 10. 2019. Na základě referátu z 31. 10. 2019 bylo usnesení rozesláno účastníkům s tím, že žalobkyni bylo usnesení doručeno dne 1. 11. 2019.

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 12. 4. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobkyni dostat (zjištěno ze stanoviska žalované z 1. 12. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z 3. 12. 2020).

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

17. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 13. 1. 2010, tj. doručením návrhu na nařízení exekuce soudnímu exekutorovi, do 1. 11. 2019, kdy jí bylo doučeno usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobkyně ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení tedy trvalo 9 let a 9 měsíců. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. S ohledem na celkovou délku řízení 9 let a 9 měsíců dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích.

19. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 9 let a 9 měsíců přiznal soud žalobkyni základní částku ve výši 140 000 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 16 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá.

20. Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč [ulice] rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 Měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud ve shodě s žalovanou za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

21. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či právně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami, jak vyplynulo z provedeného dokazování, povinný uhradil částku, jež byla předmětem exekuce ihned po zahájení řízení, a to včetně nákladů exekuce a nákladů žalobkyně jakožto oprávněné. Nicméně soud má za to, že posuzované řízení vykazovalo určitou složitost procesní, neboť bylo nezbytné rozhodnout o námitce podjatosti, u soudního exekutora byl pravidelně kontrolován stav řízení, soud musel se soudním exekutorem v rámci jednotlivých návrhů účastníků neustále kooperovat a i jeho prostřednictvím účastníkům doručovat. Soud tedy zohlednil všechny tyto procesní složitosti a základní částku snížil o 10 %.

22. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, s čímž je úzce spjata četnost rozhodování soudů. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodoval třikrát, Nejvyšší soud v posuzovaném řízení rozhodoval jedenkrát. Soud proto s ohledem na počet rozhodnutí vydaných napříč celým soudním systémem snížil základní částku o 25 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

23. Pokud pak jde o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílela, proto soud za jednání žalobkyně výši zadostiučinění neupravoval. Žalobkyně sice sama částečně přispěla k délce řízení, když např. dne 5. 4. 2019 žádala o odročení jednání či když návrhy na doplnění dokazování s vyjádřením ve věci zaslala soudu těsně před jednáním, avšak soud dospěl k závěru, že tato skutečnost se dostatečně odrazila v procesní složitosti věci.

24. Jde-li o postup orgánů veřejné moci, ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny, nicméně soud dospěl k závěru, že na celkovou délku řízení mělo vliv především výrazné období nečinnosti soudu, a to v období od 2. 12. 2011, kdy došlo soudu sdělení soudního exekutora, do 5. 5. 2015, kdy si okresní soud opakovaně vyžádal exekuční spis a nekoordinovaný postup okresního soudu a soudního exekutora, kdy bylo ze strany okresního soudu několikrát žádáno o zaslání nejen exekučního spisu, ale i jednotlivých podání účastníků, dále bylo od soudního exekutora vyžádáno opakovaně doplnění informací stran průběhu exekučního řízení, a to i doby doručování účastníkům, či specifikace nákladů exekuce. Důsledkem tohoto nekoordinovaného postupu a takřka 4-letého období nečinnosti (i přestože jsou ve spise založeny minimálně 4 dotazy na stav řízení 3x soudní exekutor, 1x povinný) je nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení trvající více jak 9 let, ikdyž povinný již v roce 2010 uhradil celou vymáhanou částku včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Namítá-li žalovaná, že předmětem řízení byla po částečném zastavení exekuce částka toliko 18 744 Kč tvořící náklady exekuce, je třeba doplnit, že předmětem řízení nebyly jen náklady exekuce, ale i náklady oprávněné, a to v celkové výši 26 544 Kč a jak okresní, tak krajský soud při svém rozhodování v posuzovaném řízení vycházely z tarifní hodnoty sporu ve výši 133 717 Kč Krajský soud posléze žalobkyni i nesprávně poučil o přípustnosti dovolání ve věci. Soud proto za postup orgánů veřejné moci zadostiučinění navýšil o 10 %.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam tomuto typu řízení oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Pokud jde o navrhované navýšení o 30 % z důvodu významu řízení pro nezletilou, když se domáhala jen toho, v co jí svědčil exekuční titul, soud v této okolnosti neshledal důvod pro zvyšování zadostiučinění. V zásadě každé soudní řízení má pro účastníky i morální rozměr, neboť je vedeno i se snahou k výchově k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 o. s. ř.). To, z čeho pro sebe žalobkyně dovozuje vyšší význam, je naprosto standardní a integrální součástí soudního řízení, ve kterém jsou závazně ukládány práva a povinnosti, o kterých jsou strany ve sporu. Tyto závěry soudu v obdobné věci byly pak potvrzeny jako věcně správné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 35 Co 319/2020 – 121). Žalobkyni bylo v době zahájení řízení 16 let a při jednání s povinným ji zletilými zákonnými zástupci – rodiči, proto soud ani v této skutečnosti neshledal důvod k zvýšení základní částky zadostiučinění. Stran námitky žalované, že po částečném zastavení řízení bylo řízení vedené toliko pro náklady exekuce ve výši 18 744 Kč, soud uvádí, že dle judikatury je při zohlednění významu předmětu řízení nezbytné vzít na zřetel též příslušenství pohledávky a náhradu nákladů řízení. Exekuce byla zahájena pro vymožení pohledávky ve výši 133 717 Kč, což jistě není částka zanedbatelná a v konečném rozhodnutí byla žalobkyně uložena náhrada nákladů řízení ve výši téměř 64 000 Kč, což zcela jistě také není zanedbatelná částka.

26. Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že by poskytnutí v penězích bylo v rozporu s principem spravedlnosti a že by délka namítaného řízení byla zapříčiněna šikanózním procesním chováním žalobkyně. Žalobkyně podala návrh na nařízení exekuce poté, co povinnému marně uplynula 3- letá lhůta k dobrovolnému plnění, kdy z posuzovaného řízení vyplývá, že povinný byl několikrát před podáním návrhu na výkon rozhodnutí k plnění vyzván ze strany zákonných zástupců žalobkyně, přesto k plnění přistoupil až po lhůtě. Obiter dictum lhůta k plnění dle dědické dohody v délce tří let je lhůta stanovena vůči dlužníku jistě velmi benevolentně a přistoupila-li žalobkyně marným uplynutím takto stanovené lhůty k podání návrhu na výkon rozhodnutí, zdejší soud v uvedeném postupu neshledává ničeho šikanózního. Stejně tak po provedeném dokazování neshledal, že by délka řízení byla způsobena chováním žalobkyně (viz bod 23. odůvodnění rozsudku).

27. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 25 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 105 000 Kč.

28. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 13. 10. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 12. 4. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 12. 10. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 13. 10. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 18 906 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, replika k vyjádření žalované z 20. 2. 2021 a účast na jednání dne 22. 2. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t., náhrada za promeškaný čas 6 x 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) odst 3 a. t., k tomu cestovné vozidlem AUDI A8, [registrační značka] vzdálenost [obec] – [obec] a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 96 km, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 31,50 Kč litr, při spotřebě 9,6 l [číslo] km = sazba za 1 km – celkem 7,42 Kč. Tedy 192 km x 7,42 Kč = 1 425 Kč (cestovné dne 22. 2. 2021). Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.