47 C 136/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí, IČO: 00551023 sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 - Nové Město pro zaplacení 133 476 Kč

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 133 476 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 12. 8. 2024 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 133 476 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 21. 1. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále jen „napadené řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 6. 2. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 8. 4. 2024. Za 808 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 142 740 Kč. S ohledem na částečné plnění žalovanou se žalobce v žalobě nadále domáhal částky 133 476 Kč s příslušenstvím. Při výpočtu částky žalobce vycházel z částky 100 kč/den prodlení, když tuto částku žalobce dále navýšil o 30 % za nutnost podávat opravné prostředky, o 30 % za skutečnost, že věc bylo možno vyřídit v řádu dnů a o 20 % za zvýšený význam pro žalobce (tento prokazuje vynaložené úsilí). V závěru uvedl, že žalobce jako žadatel neměl povinnost informaci odůvodňovat, neboť motivace k získání informace nemá žádnou roli.

2. Žalovaná ve svém podání z 29. 8. 2024 učinila nesporným, že žalobce uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu u žalované dne 14. 4. 2024, když spolu s tímto nárokem uplatnil zadostiučinění za dalších 24 průtažných řízení týkajících se žádostí o poskytnutí informace. Žalobce svůj nárok uplatnil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 142 740 Kč, když žalovaná přiznala stanoviskem ze dne 5. 6. 2024 zadostiučinění ve výši 9 264 Kč. Žalovaná shledala marginální význam řízení pro žalobce, protože nemajetkovou újmu žalobce dle žalované dále snižuje skutečnost, že mnohačetné žádosti žalobce byly obsahově obdobné (žalobce je osobou, která podává desítky žádostí ročně) a nutno s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II ÚS 156/02 konstatovat, že primárním záměrem je umožnit výkon aktivního základního práva na přístup k informacím, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti. Žalobce tak mohl jen těžko přisuzovat vysoký význam konkrétnímu řízení vzhledem k množství obdobných sporů, a tudíž délka konkrétního posuzovaného řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout jeho psychickou sféru ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Přiznané zadostiučinění považuje žalovaná v rámci mimosoudního projednání za přiměřené a dostačující.

3. Žalobce nesouhlasil s vyjádřením ze strany žalované, když postup povinného subjektu v napadeném řízení považoval za obstrukční. Konstatování porušení práva chápe jako zadostiučinění, které nemá váhu a nepůsobí preventivně. V závěru poukazoval, že se poměry v ČR od doby vydání Stanoviska výrazně změnily a z tohoto důvodu žádal další zvýšení základní částky zadostiučinění.

4. Protože byly splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř., soud rozhodl, aniž by ve věci nařizoval jednání.

5. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

6. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 14. 4. 2024, když žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala dne 5. 6. 2024 žalobci finanční odškodnění ve výši 9 264 Kč.

7. Nesporným byl i průběh posuzovaného řízení o žádosti o poskytnutí informací ze dne 21. 1. 2022 vedené pod sp. zn. , Anonymizováno, . Žalobce konkrétně žádal o poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j.: , Anonymizováno, ze dne 28. 4. 2020 a dále o poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 č.j.: , Anonymizováno, . Dne 31. 1. 2022 bylo ve věci žalobce vydáno zamítavé rozhodnutí, č. j.: , Anonymizováno, proti kterému podal žalobce dne 7. 2. 2022 rozklad, o němž bylo dne 29. 4. 2022 rozhodnuto tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání (jednání rozkladové komise proběhlo dne 17. 3. 2022). Následně byla žalobci požadovaná informace poskytnuta - v části rozhodnutí žalované ze dne 27. 2. 2019 vyjma citlivých údajů a současně rozhodnutím ze dne 24. 2. 2023 byla žádost žalobce částečně odmítnuta – ve věci poskytnutí kasační stížnosti ze dne 18. 4. 2020. Proti tomuto rozhodnutí žalobce opětovně podáním ze dne 27. 2. 2023 podal rozklad, o kterém bylo dne 21. 2. 2024 rozhodnuto tak, že se napadené rozhodnutí ruší a věc se vrací k novému projednání. Informace byla žalobci konečně poskytnuta dopisem ze dne 5. 4. 2024, který mu byl doručen dne 8. 4. 2024. Řízení o žádosti o poskytnutí informace tak trvalo 808 dnů. Mezi účastníky nebylo dále sporu, že žalobce nebyl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, o jejichž poskytnutí žádal.

8. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 14. 4. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

17. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

19. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Co se týká právního hodnocení, soud stejně jako účastníci řízení dospěl k závěru, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno dne 21. 1. 2022 podáním žádosti o informaci, a trvalo do 8. 4. 2024, kdy byla informace zdejšímu žalobci poskytnuta. Řízení tedy trvalo celkem 808 dní.

22. Předmětné řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Věc byla opakovaně řešena druhým stupněm při rozhodování o rozkladu. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska).

23. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel.

24. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, soud ve věci opakovaně shledal průtahy, a to především v období od 29. 4. 2022, kdy byl vydán první rozklad, do vydání rozhodnutí žalované dne 24. 2. 2023 a následně od podání druhého rozkladu ve věci dne 27. 2. 2023 do rozhodnutí žalované ze dne 21. 2. 2024.

25. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako nepatrný. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39) zvýšený význam. Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Požadovaná rozhodnutí se žalobce osobně nijak netýkala a význam požadované informace byl pro něj toliko zprostředkovaný. Žalobce význam řízení odvozoval toliko od množství vloženého času a úsilí o poskytnutí informace, zejména v podobě opravných prostředků. Nicméně podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu.

26. Soud tak dospěl k závěru, že není na místě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení soud shledal jako nepatrný. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I.).

27. Pro úplnost soud uvádí, že z rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby.

28. Soud s ohledem na výše uvedené seznal, že význam řízení byl pro žalobce zanedbatelný, když ani další kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk nepřeváží kritérium významu řízení (nepatrného) a konstatování porušení práva shledal jako přiléhavou formu satisfakce a v poměrech posuzované věci zcela plnohodnotnou formu kompenzace. V této souvislosti nutno zejména poukázat na novější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022-389, kde se Nejvyšší soud zabýval otázkou významu řízení podle zákona č. 106/1999.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. ve výši 300 Kč za jeden úkon spočívající ve vyjádření ve věci samé.

30. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.