47 C 136/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno o zaplacení 104 000 Kč a 60 000 Kč

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 164 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 2 250 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2025 domáhal po žalované náhrady nemajetková újmy ve výší 104 000 Kč za nezákonné trestní stíhání a náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení. Žalobce uvedl, že proti němu bylo usnesením , adresa, , pro přečin maření spravedlnosti dle § 347a odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb, trestní zákoník (dále jen „t.z.“). Dne 13. 6. 2023 byla podána obžaloba. Dne 19. 9. 2023 byla podána systémová námitka podjatosti , Anonymizováno, , adresa, spolu s návrhem na přikázání věci jinému soudu. Dne 19. 3. 2024 bylo rozhodnuto , Anonymizováno, , že se věc , adresa, neodnímá. Ve dnech 30. 5. 2024, 16. 7. 2024, 18. 7. 2024, 11. 3. 2025 a 18. 3. 2025 se konalo hlavní líčení. Dne 18. 3. 2025 byl vyhlášen zprošťující rozsudek. Právní moc nastala dne 28. 5. 2025. Žalobce uplatnil dne 19. 8. 2025 svůj nárok na náhradu újmy u žalované. Žalovaná projednala nárok žalobce ve stanovisku ze dne 13. 11. 2025, ve kterém jako nezákonné rozhodnutí uznala usnesení o zahájení trestního stíhání a přiznala žalobci náhradu za náklady obhajoby ve výši 53 500,15 Kč a omluvila se. Žalobce nepovažuje omluvu za dostatečné odškodnění. Žalobci v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí vznikla nemajetková újma ve výši 104 000 Kč. K tomu žalobce uvedl, že před zahájením trestního stíhání se těšil pověsti osoby bezúhonné. Trestní stíhání zasáhlo do jeho cti a pověsti. Trestní stíhání představovalo pro žalobce psychickou a osobnostní zátěž. Pociťoval silné pocity úzkosti, stresu, nejistoty a obav z veřejného odsouzení. Obavy se promítly do jeho rodinného a soukromého života. Žalobce žije na malém městě, ve kterém je osobní pověst mimořádně křehká. Informace o zahájeném trestním stíhání se po městě rozšířily. Došlo ke společenské izolaci žalobce, což prohloubilo jeho psychickou nepohodu a bezmoc. Žalobce byl poprvé trestně stíhán, což se ve vztahu k jeho vyššímu věku na něm podepsalo negativně. Ač měl žalobce přechodný pobyt v , Anonymizováno, , tak mu nebylo dovoleno účastnit se hlavního líčení prostřednictvím videokonferencí, což bylo pro žalobce také velmi zatěžující. Zátěž z trestního stíhání a nutnosti cestovat do České republiky vedla ke zhoršení zdravotního stavu žalobce. Trestní stíhání žalobce trvalo 26 měsíců, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody až ve výši 5 let. Je třeba přihlédnout ke skutečnostem, že žalobce dosáhl pokročilého věku a jeho zdravotní stav nebyl dobrý. S trestním stíháním se jeho zdravotní stav zhoršil. Žalobce porovnal svůj případ s rozsudkem , Anonymizováno, ze dne 26. 10. 2022, č.j. , Anonymizováno, , ve kterém byla poškozenému za jeden měsíc trestního stíhání přiznána částka ve výši 3 750 Kč. Poškozený byl stíhán pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 t.z. a byl ohrožen sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 6 měsíců do 5 let. Trestní stíhání trvalo 4 měsíce. Došlo ke zhoršení zdravotního stavu poškozeného, narušení mezilidských vztahů a zhoršení psychického stavu poškozeného. Poškození měl obavy z budoucnosti v souvislosti s podnikáním a zajištěním rodiny. Trestní stíhání mělo negativní dopad na rodinný život poškozeného. Případy žalobce považuje za fakticky totožné, jen trestní stíhání žalobce bylo více než šestkrát delší. Žalobce tak za adekvátní považuje částku 4 000 Kč/za každý měsíc trestního stíhání. Dále žalobce požadoval nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání. Žalobce vycházel ze základní částky 25 000 Kč, neboť požaduje odškodnění zhruba o 20 let později od vydání manuálu Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva na případy odškodňování z roku 2006, ve kterém byla stanovena základní částka ve výši 15 000 Kč. Po připočtení inflace by základní částka měla být zvýšena dokonce na 30 000 Kč. Žalobce dále uvedl, že se na průtazích nepodílel. Řízení mělo pro žalobce zvýšený význam vzhledem k věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Dále byl nucen opakovaně jezdit do České republiky.

2. Žalovaná se podáním ze dne 18. 12. 2025 k žalobě vyjádřila tak, že žalovaný nárok neuznává. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalovaný nárok žalobce dne 19. 8. 2025 uplatnil. K projednání nároku došlo dne 13. 11. 2025. K nároku na nemajetkovou újmu za nezákonně trestní stíhání žalovaná uvedla, že tvrzení žalobce o zásazích jsou pouze obecná. Žalovaná má pochybnosti o narušení dobrého jména žalobce, když žalobce byl již jednou pravomocně odsouzen, a i syn žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Shora uvedené nevrhá dobré světlo na žalobce a členy jeho rodiny. Žalobce netvrdí, jak mělo dojít k narušení jeho dobrého jména, když se polovinu roku v místě bydliště nezdržuje. Žalobce má být od dubna do září v , Anonymizováno, . Opakované cestování z , Anonymizováno, do České republiky jde zcela za žalobcem. Žalobce netvrdí zhoršení zdravotního stavu v příčinné souvislosti v trestním stíháním, ale pouze s nesmyslným opakovaným cestováním. Žalobcem předložený srovnávaný případ nelze na toto řízení vztáhnout, již rozdílností trestních činů či strachem o budoucnost, když žalobce je důchodce bez procesní kariéry. Navíc proti žalobci bylo v době trestního stíhání vedeno insolvenční řízení pro dluhy ve výši cca 7 miliónů korun českých (řízení vedené u , adresa, ). Dále žalovaná shledala, že trestní stíhání žalobce trvalo od 29. 3. 2023 do 28. 5. 2025, tj. 2 roky a 2 měsíce, což je dle žalované doba přiměřená. V posuzovaném řízení nedocházelo k neodůvodněným průtahům. Žalobce se na délce trestního řízení podílel, když například hlavní líčení nařízení na 3. 10. 2023 muselo být odročeno, když žalobce i s vědomím konání hlavního líčení odcestoval do , Anonymizováno, . Postup v trestním řízení mařila i dcera žalobce, která měla být vyslýchána jako svědek a 9 dní před konáním hlavního líčení zakoupila jízdenku do , Anonymizováno, . Žalovaná tak i tento nárok shledala za nedůvodný a navrhla žalobu v plném rozsahu zamítnout.

3. Na jednání dne 19. 2. 2026 žalobce upřesnil, že malým městem myslel , adresa, . Dále uvedl, že rodinné vazby byly trestním stíháním narušeny, avšak nerozpadly se. Následně trestní stíhání překonali. Žalobce musel přesvědčovat manželku , právnická osoba, , že shora uvedený trestný čin nespáchal. Žalobce neuvedl konkrétní osoby, které se mu měli začít stranit.

4. Na jednání dne 19. 2. 2026 bylo mezi účastníky učiněno nesporným, že žalobce své nároky uplatnil u žalované dne 19. 8. 2025.

5. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda by žalobci měla být přiznána relutární satisfakce z nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a zda je dán odpovědností titul v podobě nepřiměřené délky řízení vedeného u , adresa, pod sp. zn. , Anonymizováno, .

6. Soud měl k dispozici následující důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

7. Ze spisu , adresa, , jméno FO, , jméno FO, .

8. Z opisu evidence Rejstříku trestů fyzických osob k osobě žalobce ze spisu , Anonymizováno, , adresa, vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, na č.l. 70 soud zjistil, že žalobce byl odsouzen rozhodnutím ze dne 19. 7. 2005 podle § 147 odst. 1 trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, zkušební doba byla na pět let. Osvědčení nastalo v roce 2011.

9. Soud hodnotil důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech. Pravost a správnost provedených listinných důkazů nebyla nijak zpochybňována, soud tak neměl důvod z nich nevycházet, neboj jim přisuzovat nižší důkazní hodnotu.

10. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše. V krátkosti lze shrnout, že žalobce byl stíhán v rámci trestního řízení vedeném u , Anonymizováno, , adresa, pod sp. zn. , Anonymizováno, pro spáchání přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. V řízení bylo soudem I. stupně ve věci rozhodováno jen jednou, přičemž žalobce byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl žalobce jako obžalovaný stíhán. Trestní řízení žalobce trvalo od 29. 3. 2023 (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání) do 28. 5. 2025 (právní moc zprošťujícího rozhodnutí). Žalobce již byl jednou odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, zkušební doba byla na pět let, za trestní čin dle § 147 odst. 1 trestního zákona, a to v roce 2005.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.Podle § 7 odst. 1 zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.Podle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.Podle § 13 odst. 1 zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.Podle § 15 odst. 2 zákona se může domáhat náhrady škody u soudu poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména ka) celkové délce řízení,b) složitosti řízení,c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. V řízení nebylo sporu, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zákona, věc proto může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zákona).

13. Podřazením zjištěného skutkového stavu shora citovaným zákonným ustanovením dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná.NÁROK A – náhrada nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání ve výši 104 000 Kč14. Zdejší soud se v této části zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

15. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 104 000 Kč. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením , právnická osoba, , , Anonymizováno, , adresa, , , datum, , č.j. , adresa, . Trestní řízení bylo skončeno rozhodnutím, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Trestní stíhání žalobce trvalo zhruba 2 roky a 1 měsíc. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje „pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce stále jako přiměřenou, blíže viz níže.

16. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

17. Žalobce byl obviněn z přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 1–5 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, která byla vedena pro obdobný trestní čin.

18. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

19. Obecně lze říct, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

20. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, lze uzavřít, že žalobci vznikla určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty. Žalobce však netvrdil žádnou konkrétní újmu, která mu měla vniknout v osobní a rodinné sféře. Konkrétně pouze žalobce tvrdil, že byl osobou vyššího věku, přičemž byl prvně trestně stíhán. Provedeným dokazováním dospěl však soud ke zjištění, že se nejednalo v posuzovaném řízení o první trestní stíhání žalobce. Žalobce byl v roce 2005 jednou odsouzen za trestný čin. Navíc jako osoba znalá práva, měl lepší povědomí o průběhu trestního řízení. Žalobce dále k prokázání své újmy navrhoval výslech svědků, tj. manželky a jeho dvou dcer, přičemž tyto důkazní návrhy vzal zpět podáním ze dne 23. 2. 2026. Soud tak uzavírá, že nemá újmu žalobce za prokázanou a při svém hodnocení nemajetkové újmy vycházel jen z obecné újmy frustrace a stresu. Soud se dále nezabýval žalobcovými tvrzeními o zdravotních komplikacích, neboť žalobce jako samostatný nárok neuplatnil újmu na zdraví.

21. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo k tomu, že žalobce trpěl subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty.

22. Pro účely újmy způsobené při výkonu veřejné moci zakládá povinnost odčinit nemajetkovou újmu § 31a odst. 1 zákona. Ani ustanovení § 31a odst. 1 zákona však nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci. Nemajetkovou újmu tudíž nepůsobí každé pochybení veřejné moci (každý nesprávný úřední postupu či nezákonné rozhodnutí), ale pouze pochybení takové, které svou intenzitou zjevně zasahuje též do přirozených práv poškozené osoby garantovaných první částí občanského zákoníku. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím „smyslu“ nutno zdůraznit) a omluva poskytnutá žalovanou se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání jeví dostačující satisfakcí.

23. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy.

24. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 49/2018, kdy poškozenému nebyla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána relutární satisfakce. Poškozený byl stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1, písm. f) trestního zákoníku. Posuzované řízení sice trvalo kratší dobu než řízení žalobce, a poškozený byl ohrožen nižší sazbou, ale na druhou stranu poškozený byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 měsíců. Následně byl návrhu na potrestání zproštěn, neboť na původní rozhodnutí dopadala amnestie. Poškozený mezitím trest nastoupil. Stejně jako u žalobce nebyly shledány žádné významnější dopady. Relutární satisfakce nebyla poškozeným přiznána ani v řízeních vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 15 C 165/2014 a sp. zn. 23 C 141/2011. V prvním případě byl poškozený stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí § 337 odst. 1, písm. a) trestního zákoníku. Trestní stíhání poškozeného trvalo o 5 měsíců déle než trestní stíhání žalobce, Poškozený byl ohrožen nižší sazbou, ale byl stíhán za více trestních činů a hrozil mu souhrnný trest. Poškozený stejně jako žalobce byl již dříve odsouzen. Soud shledal, že omluva je dostatečnou satisfakcí. V druhém případě byl poškozený stíhán pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody až na 2 roky. Poškozený strávil 67 dnů ve vazbě, nemohl se vídat s nezletilou dcerou a léčil se na psychiatrii. Poškozený byl stíhán 67 dnů. Soud v tomto případě došel k závěru, že poškozenému nemajetková újma nevznikla. Ač byl žalobce stíhán delší dobu a byl ohrožen vyšší trestní sazbou, tak nebyl omezen na svých právech takovým způsobem, že by na něj byla uvalena vazba. I ve světle srovnávací judikatury je tak náhrady újmy v podobě omluvy žalobci dostatečnou satisfakcí.

25. Vzhledem k tomu, že žalovaná zadostiučinění v podobě konstatování a omluvy žalobci poskytla, soud žalobu o náhradu nemajetkové újmy v této části zamítl.NÁROK B – náhrada nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení ve výši 60 000 Kč.

26. Žalobce se dále domáhal náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedených u posuzovaného soudu. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.

27. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („…přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

28. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

29. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud neshledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

30. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo ode dne 29. 3. 2023, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do dne 28. 5. 2025, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci. Řízení celkem trvalo celkem tak trvalo 2 roky a 1 měsíc, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu přiměřená.

31. K závěru o tom, že celkovou délku řízení je ještě třeba považovat za přiměřenou, vede soud vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona, zejména pak vyhodnocení kritéria složitosti řízení v kombinaci s kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení. Žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Ve věci žalobce podal námitku podjatosti celého , adresa, s návrhem na delegaci. Věc tak musela být postoupena nadřízenému soudu. Žalobci a jeho dceři jako svědkyni byla uložena pořádková pokuta za maření hlavního líčení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek. Jednou úspěšně a jednou neúspěšně. Věc tak byla dvakrát u odvolacího soudu.

32. Účastníkům řízení nelze přičítat k tíži použití zákonných prostředků procesní obrany, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách. Stát proto nemůže nést odpovědnost za případné průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení.

33. Soud v postupu posuzovaného soudu nebo jiných orgánů činných v trestním řízení neshledal neodůvodněné prodlevy. Soudy v řízení postupovaly koncentrovaně a plynule a činily úkony v běžných lhůtách.

34. K závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení nevede soud ani vyhodnocení kritéria jednání poškozeného, i přes opakované výzvy jeho a jeho rodinných příslušníků na videokonference či odročení hlavního líčení. Dále nelze dospět ani k závěru, že by se žalobce snažil o urychlení řízení, např. podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nebo stížnosti na průtahy.

35. Zásadním pro závěr o tom, že celková délka posuzovaného řízení je přiměřenou, je i vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného. Posuzované řízení, jak vyplývá ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, lze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky. Podle judikatury ESLP poskytují poškozenému zvýšený význam řízení řízení typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne, Anonymizováno, 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). V projednávaném případě se jednalo o trestní řízení. Nicméně v případě zdejšího žalobce je na místě hodnotit význam řízení jako standardní, neboť se žalobce současně domáhal zadostiučinění i za nezákonnost trestního stíhání (rozsudek Nejvyššího soudu 30 Cdo 2800/2009).

36. Délka posuzovaného řízení tak byla s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřená a v důsledku toho nedošlo ke vzniku nemajetkové újmy žalobce. V dané věci soud neshledal existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení, nebyl tak splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za újmu podle zákona, a proto soud žalobu jako zcela nedůvodnou v rozsahu tohoto nároku zamítl, aniž by se zabýval otázkou opodstatněnosti žalobcem požadované částky jakožto finančního zadostiučinění a otázkou příčinné souvislosti.

37. Celkově tak soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji (výrok I.).

38. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 2 250 Kč za pět úkonů (vyjádření k žalobě, 2x příprava na jednání, účast na jednání na jednání dne 19. 2. 2026 a účast na jednání dne 3. 3. 2026) každý po 450 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025. Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce patnácti dnů, protože žalobce žije převážně v zahraničí, přičemž může dojít k delší prodlevě s převodem peněz.