47 C 137/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: Jméno žalobce , Datum narození žalobce proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 121 992 Kč s příslušenstvím, doplňujícím rozsudkem, Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. září 2024 č.j.: 47 C 137/2024-32 se doplňuje tímto výrokem:III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 121 992 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení, se zamítá. Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 12. 8. 2024 domáhal po žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 121 992 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12. 4. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále jen „napadené řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 28. 4. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 17. 4. 2024. Za 736 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 129 780 Kč (180 Kč/den průtahů).Rozsudkem ze dne 30. září 2024 pod č.j. 47 C 137/2024-32 soud žalobu co do jistiny, tj. co do částky 121 992 Kč jako nedůvodnou zamítl a pod výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.Dne 19. 12. 2024 byl spis s odvoláním žalobce předložen Městskému soudu v Praze. Odvolací soud vrátil věc bez věcného vyřízení s tím, že soud měl o konstatování porušení práva žalobce jakožto přiměřené formě zadostiučinění rozhodnout ve výroku o věci samé a dále s upozorněním, že ve věci nebylo též rozhodnuto o požadovaném příslušenství.Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníkyJak vyplývá z odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2024, soud shledal nárok žalobce zcela neopodstatněným a žalobu zamítl. Soud však opomenul rozhodnout o zamítnutí žaloby též co do požadovaného příslušenství, tj. co do zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 121 992 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení. Proto podle ust. § 166 odst. 1 o. s. ř. byl uvedený rozsudek, který dosud nenabyl právní moci, doplněn.Soud se vší úctou k názoru odvolacího soudu nerozhodl o konstatování porušení práva samostatným výrokem, když je judikatorně ustáleno, že přiznat odškodnění formou konstatování porušení práva neumožňuje přiznání odškodnění v penězích (Srovnej 30 Cdo 1684/2010- „Dovolací soud zastává názor, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Není tedy podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009“). Tedy pokud bylo již žalobci přiznáno finanční zadostiučinění, v tomto bylo implicitně již obsaženo konstatování porušení práva, které je předpokladem pro takové přiznání. Konečně nutno zdůraznit, že žalobce žádné morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva či omluvy ani v žalobě nežádal. Pro úplnost si zdejší soud dovoluji upozornit na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve skutkově obdobné věci (Srovnej 69 Co 505/2024).