47 C 160/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 232 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 49 087 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 8. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 124 313 Kč od 4. 8. 2020 do 16. 12. 2020, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 59 100 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 4. 8. 2020 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 14. 10. 2020 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 232 500 Kč s příslušenstvím, jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči (dále„ okresní soud“) pod sp. zn.: 12 C 96/2006 (dále„ posuzované řízení“). Ačkoliv netvrdila konkrétní průtahy v řízení, měla za to, že celková doba trvání řízení v délce 13 let a 11 měsíců je nepřiměřená. Žalobkyně vystupovala v posuzovaném řízení o vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím v postavení žalované. Uvedla, že celé řízení prožívala velmi úkorně, neboť po ni sát požadoval peníze za to, že byla nucena opustit spolu s dětmi domácnost kvůli manželovi, jenž ji fyzicky atakoval, v důsledku čehož nesplnila závazek trvalého bydlení v budově, na jejíž výstavbu byl státní příspěvek čerpán. S ohledem na výše uvedené požadovala relutární náhradu škody navýšenou v základní výši o 20 % s tím, že za první dva roky řízení nárokovala částku 15 000 Kč a za každý další rok řízení částku ve výši 20 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 16. 12. 2020 uvedla, že u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) ve výši 390 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Třebíči v řízení vedeném pod sp. zn.: 12 C 96/2006. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 16. 12. 2020 s tím, že žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni poskytla zadostiučinění ve výši 124 313 Kč. Žalovaná uvedla, že v činnosti soudu byly shledány určité prodlevy, a to v období od 25. 4. 2006 do 13. 2. 2007, dále v obdobích od 22. 12. 2008 do 11. 8. 2009; od 25. 8. 2010 do 30. 4. 2013 a v období od 3. 11. 2014 do 23. 5. 2016. Se zřetelem na délku naříkaného řízení žalovaná základní částku zadostiučinění navýšila na 18 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Při stanovení výše zadostiučinění přistoupila ke snížení základní částky o 35 % z důvodu složitosti řízení a z důvodu četnosti rozhodování soudů. Uvedla, že posuzované řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti. V řízení nastala potřeba širšího dokazování včetně výslechu svědků. Poukázala, že řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, rozhodoval i Ústavní soud ČR. Řízení vykazovalo i určitou míru procesní složitosti. Závěrem konstatovala, že význam řízení hodnotila jako běžný a poskytnutou výši zadostiučinění považuje za zcela přiměřenou a postačující a není dán důvod pro její navýšení, a proto navrhla žalobu zamítnout.

3. Usnesením z 11. 1. 2021, č.j.: 47 C 160/2020-113, soud řízení ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky 124 313 Kč zastavil.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně u žalované uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 3. 2. 2020 (zjištěno z výzvy k náhradě škody způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem z 28. 1. 2020; potvrzení o podání DS z 30. 1. 2020 a potvrzení žalovanou dne 3. 2. 2020).

6. Ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 12 C 96/2006 zjistil zdejší soud následující podstatné skutečnosti. Dne 22. 2. 2006 byl soudu doručen návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení částky 130 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla v pozici žalované, když se stát v pozici žalobce domáhal vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu. Dne 24. 3. 2006 byl Okresním soudem v Třebíči vydán platební rozkaz, jenž byl žalobkyni doručen dne 10. 4. 2006. Dne 21. 4. 2006 si žalobkyně podala odpor. Dne 19. 5. 2006 bylo doručeno vyjádření žalobce k podanému odporu. Referátem soudu z 28. 6. 2006 bylo žalované přeposláno vyjádření žalobce. Referátem soudu z 24. 1. 2007 bylo nařízeno jednání na 13. 2. 2007. Dne 13. 2. 2007 se konalo jednání s tím, že jednání bylo odročeno na neurčito. Usnesením z 22. 12. 2008 bylo rozhodnuto o připuštění na straně žalované účastníkům [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Referátem soudu z 14. 6. 2009 bylo nařízeno jednání na 11. 8. 2009. Dne 11. 8. 2009 se konalo další jednání. Dne 14. 8. 2009 došlo doplnění závěrečného návrhu za žalovanou. Dne 18. 8. 2009 byl ve věci vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobě vyhověno. Dne 17. 9. 2009 bylo požádáno o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozhodnutí ve věci do 25. 9. 2009. Rozsudek Okresního soudu v Třebíči 12 C 96/2006-43 byl rozeslán na základě referátu soudu z 24. 9. 2009. Odvolání žalované došlo soudu dne 12. 10. 2009 spolu s prohlášením o majetkových, výdělkových a osobních poměrech. Dne 16. 10. 2009 došlo soudu odvolání čtvrtého žalovaného. Téhož dne došlo soudu odvolání + žádost o ustanovení zástupce třetího žalovaného. Usnesením z 19. 10. 2009 bylo žalovaným č. 2) a 3) přiznáno osvobození od soudních poplatků a žalovaným č. 2) a 3) byl ustanoven zástupce. Dne 23. 10. 2009 bylo doručeno odůvodnění odvolání žalovaného č. 3). Téhož dne bylo doručeno odůvodnění odvolání žalované č.

2. Usnesením soudu ze 4. 11. 2009 byla žalovaná č. 1) a žalovaný č. 4) vyzván k zaplacení soudního poplatku z podaného odvolání. Dne 1. 12. 2009 došlo vyjádření žalobce k odvolání žalovaných. Dne 4. 12. 2009 bylo soudem vydáno opravné usnesení. Na základě předkládací zprávy ze 7. 1. 2010 byla odvolání předložena spolu se spisem Krajskému soudu v Brně dne 21. 1. 2010. Referátem soudu z 21. 4. 2010 byl zástupce žalované č. 1) vyzván k předložení plné moci. Referátem odvolacího soudu z 3. 5. 2010 bylo nařízeno jednání na 1. 6. 2010. Dne 25. 5. 2010 došlo vyjádření prvé žalované. Dne 1. 6. 2010 se konalo jednání před odvolacím soudem, na kterém byl vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba ve vztahu k dětem žalobkyně zamítnuta a ve vztahu k ní byl rozsudek okresního zrušen a vrácen k novému projednání. Rozsudek Krajského soudu v Brně byl účastníkům rozeslán na základě referátu soudu z 9. 6. 2010 s tím, že spis byl vrácen Okresnímu soudu v Třebíči dne 8. 6. 2010. Referátem soudu z 29. 6. 2010 bylo jednání nařízeno na 22. 7. 2010. Dne 1. 7. 2010 došla žádost o odročení jednání ze strany žalobce. Dne 1. 7. 2010 bylo doručeno dovolání žalobce. Referátem soudu z 12. 7. 2010 bylo jednání odročeno. Usnesením z 21. 7. 2010 bylo řízení přerušeno do skončení dovolacího řízení. Dne 31. 7. 2010 došlo vyjádření žalovaných k dovolání žalobce. Na základě předkládací zprávy ze 17. 8. 2010 byl spis dne 25. 8. 2010 spolu s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu. Spis byl okresnímu soudu vrácen dne 24. 1. 2011 bez věcného vyřízení, neboť výrok odvolacího soudu nekorespondoval s výrokem vyhlášeným odvolacím soudem při jednání. Spis byl předložen Krajskému soudu v Brně dne 8. 2. 2011. Opravným usnesením z 10. 2. 2011 bylo rozhodnuto o opravě výroku č. I. Téhož dne byl spis vrácen okresnímu soudu. Dne 10. 3. 2011 došlo doplnění dovolání ze strany žalobce. Spis byl opětovně předložen Nejvyššímu soudu dne 23. 3. 2011. Dne 30. 4. 2013 byl vyhlášen rozsudek před dovolacím soudem s tím, že rozsudky okresního i krajského soudu byly zrušeny a věc se vrátila okresnímu soudu k dalšímu projednání. Spis byl vrácen dne 3. 6. 2013. K rozeslání rozhodnutí došlo na základě referátu ze 4. 6. 2013. Referátem soudu z 11. 6. 2013 bylo nařízeno jednání na 8. 8. 2013. Dne 6. 8. 2013 došlo soudu podání třetího žalovaného s tím, že souhlasí s projednáním bez své přítomnosti. Dne 8. 8. 2013 proběhlo jednání, jež bylo odročeno na 17. 10. 2013. Referátem soudu z 8. 8. 2013 byl obeslán žalovaný č. 4) s tím, aby se dostavil k dalšímu jednání, neboť je navrhována jeho účastnická výpověď. Podání žalobkyně došlo dne 28. 8. 2013. Referátem soudu z 30. 8. 2013 byl obeslán žalobce, aby sdělil sadu otázek na navrhovaného svědka. Dne 26. 8. 2013 došel soudu návrh na doplnění dokazování ze stany žalovaných. Dne 5. 9. 2013 došlo podání žalobce s navrženými otázkami na svědka. Referátem soudu z 6. 9. 2013 byl obeslán bývalý starosta [územní celek], který odpověděl přípisem dne 27. 9. 2013. Podání bylo rozesláno účastníkům na základě referátu soudu z 30. 9. 2013. Dne 17. 10. 2013 se konalo další jednání, které bylo odročeno na 29. 10. 2013. Dne 22. 10. 2013 došel závěrečný návrh žalovaných. Dne 29. 10. 2013 byl ve věci vyhlášen rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta. Na základě žádosti z 28. 11. 2013 bylo rozhodnuto o prodloužení lhůty k vypracování písemného vyhotovení rozhodnutí ve věci do 9. 12. 2013. Rozsudek byl rozeslán na základě referátu soudu z 9. 12. 2013. Dne 18. 12. 2013 došlo soudu odvolání žalobce. To bylo rozesláno na základě referátu soudu z 6. 1. 2014. Na základě předkládací zprávy z 6. 1. 2014 byl spis předložen spolu s odvoláním Krajskému soudu v Brně dne 16. 1. 2014. Dne 12. 2. 2014 došlo vyjádření žalovaných k odvolání žalobce. Usnesením odvolacího soudu z 5. 3. 2014 byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Usnesením soudu z 30. 5. 2014 bylo rozhodnuto o částečném zastavení řízení. Usnesení bylo rozesláno na základě referátu soudu z 27. 6. 2014. Dne 10. 7. 2014 došlo odvolání žalobce. Na základě předkládací zprávy z 24. 7. 2014 byl spis spolu s odvoláním předložen opětovně odvolacímu soudu dne 31. 7. 2014. Usnesením odvolacího soudu z 15. 10. 2014 bylo usnesení okresního soudu o zastavení řízení potvrzeno. Usnesení bylo rozesláno na základě referátu soudu z 5. 11. 2014. Usnesením soudu z 23. 5. 2016 bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Usnesení bylo rozesláno na základě referátu soudu z 1. 6. 2016. Dne 8. 6. 2016 došlo odvolání žalobce. Na základě předkládací zprávy z 21. 6. 2016 byl spis s odvoláním předložen Krajskému soudu v Brně dne 8. 7. 2016. Přípisem z 8. 7. 2016 byl zástupce žalovaných vyzván, ať doloží plnou moc k zastupování prvé žalované. Dne 18. 7. 2013 došlo vyjádření žalovaných k odvolání žalobkyně. Usnesením odvolacího soudu z 2. 8. 2016 bylo rozhodnuto tak, že se o náhradě nákladů řízení mezi účastníky nerozhoduje. Rozhodnutí bylo rozesláno na základě referátu soudu z 16. 8. 2016. Usnesením z 25. 8. 2016 bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného zástupce žalovaných. Dne 8. 9. 2016 bylo doručeno dovolání žalovaných č. 1) a 4). Dovolání žalovaných bylo zasláno žalobci na základě referátu soudu z 26. 4. 2016 k vyjádření. Dne 11. 5. 2017 došlo vyjádření žalobce k dovolání žalovaných. Na základě předkládací zprávy z 23. 2. 2018 byl spis spolu s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu dne 12. 3. 2018. Dne 30. 4. 2018 byl spis vrácen, neboť nebyl vybrán soudní poplatek z podaného dovolání. Usnesením z 2. 5. 2018 byli žalovaní vyzváni k zaplacení soudního poplatku z podaného dovolání. Dne 21. 5. 2018 došel návrh na osvobození žalované č. 1) od soudních poplatků, téhož dne došel návrh na osvobození od soudních poplatků i žalovaného č. 4). Usnesením z 30. 5. 2018 soud přiznal žalované č. 1) a žalovanému č. 4) osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Na základě předkládací zprávy z 11. 6. 2018 byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Usnesením Nejvyššího soudu z 31. 1. 2019 bylo rozhodnuto tak, že se dovolání žalovaných odmítají. Spis byl vrácen dne 8. 2. 2019 okresnímu soudu. Usnesení bylo rozesláno na základě referátu soudu z 11. 8. 2019. Dne 21. 1. 2020 bylo Ústavním soudem České republiky rozhodnuto tak, že se ústavní stížnost žalované č. 1) a žalovaného č. 4) odmítá. Žalobkyni v postavení žalované bylo doručeno dne 28. 1. 2020.

7. Pro posouzení výše přiměřeného zadostiučinění byl hlavním důkazem spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, které vzal za prokázané. Účastníci na dalších důkazních návrzích netrvali. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 3. 2. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným. Mezi účastníky ani nebylo sporu o tom, že ve věci byl dán odpovědnostní titul (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce naříkaného řízení), avšak sporným zůstalo, jaké zadostiučinění by se mělo žalobkyni dostat (zjištěno ze stanoviska žalované z 16. 12. 2020 a jejího vyjádření k žalobě z téhož dne).

16. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

17. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 10. 4. 2006, kdy jí byla doručena žaloba spolu s platebním rozkazem, neboť řízení nemohlo žalobkyni způsobovat nemajetkovou újmu, nevěděla-li o něm. Proto jí za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděla, nemohla vzniknout nemajetková újma (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Řízení pro žalobkyni skončilo doručením usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti dne 28. 1. 2020. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobkyně ohledně výsledku napadeného řízení. Řízení tedy trvalo 13 let a 9 měsíců. Se zřetelem na nespornost skutečnosti, že naříkané řízení bylo ve smyslu ust. OdpŠk nepřiměřené dlouhé, se soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění dále zabýval toliko kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

18. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou. S ohledem na celkovou délku řízení 13 let a 9 měsíců dospěl soud k závěru, že konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích.

19. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání 13 let a 9 měsíců přiznal soud žalobkyni základní částku ve výši 216 750 Kč, když vycházel z částky 17 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 17 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 417 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 17 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá.

20. Žalobkyně se v žalobě domáhala odčinění ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, avšak jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud vychází při rozhodování o výši odškodnění ze základní částky 15 000 Kč [ulice] rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 Měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 17 000 Kč.

21. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení relativně skutkově i právně složité. Složitost věci pak soud spatřuje především ve složitosti skutkové. V dané věci se jednalo o spor o vrácení poskytnutého státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a v řízení nastala potřeba výslechu několika svědků. Předmětem dokazování byly okolnosti, pro které žalobkyně nesplnila závazek trvalého bydlení v budově, na jejíž výstavbu byl státní příspěvek čerpán. Dále má soud za to, že posuzované řízení vykazovalo i složitost procesní, neboť bylo nezbytné rozhodnout o vstupu nových účastníků do řízení, o jejich žádostech o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, když na straně žalované stáli 4 účastníci. Soud tedy zohlednil všechny tyto složitosti, zejména skutkové a právní a základní částku snížil o 15 %.

22. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, rozhodoval i Ústavní soud s čímž je úzce spjata četnost rozhodování soudů. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně a odvolací soud rozhodoval čtyřikrát, Nejvyšší soud v posuzovaném řízení rozhodoval dokonce dvakrát. Soud proto s ohledem na počet rozhodnutí vydaných napříč celým soudním systémem snížil základní částku o 25 % (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 54 Co 361/2020 – 97:„ Přitom již jen z toho důvodu, byla-li věc, stejně jako v tomto případě, projednávána celkem před soudy třech stupňů, přichází standardně v úvahu snížení obecné základní výše o 20 %“).

23. Pokud pak jde o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílela, proto soud za jednání žalobkyně výši zadostiučinění neupravoval.

24. Jde-li o postup orgánů veřejné moci, ve věci nebyly žalobcem žádné konkrétní průtahy tvrzeny, nicméně soud dospěl k závěru, že na celkovou délku řízení měla vliv především období nečinnosti soudu, a to v období od 28. 6. 2006 do 13. 2. 2007 (než se konalo první jednání ve věci), dále v obdobích od 22. 12. 2008 do 11. 8. 2009 (od rozhodnutí o připuštění dalších účastníků do řízení do doby dalšího jednání ve věci); od 23. 3. 2011 do 3. 6. 2013 (období, kdy byl spis předložen opětovně Nejvyššímu soudu po vydání opravného usnesení, do doby jeho vrácení okresnímu soudu) a v období od 5. 11. 2014 do 23. 5. 2016 (než bylo rozhodnuto o nákladech řízení), která spolu„ s pohříchu zavádějícím poučením odvolacího soudu“ (citace rozhodnutí odvolacího soudu z 2. 8. 2016), jímž se soud prvního stupně řídil a při zastavení řízení v rámci zásady ekonomie nerozhodl rovnou o nákladech řízení, v poměrech projednávané věci zapříčinila nesprávný úřední postup. Soud proto za postup orgánů veřejné moci zadostiučinění navýšil o 20 %.

25. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam tomuto typu řízení oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, [číslo], § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 26. 10. 2004, [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Pokud jde o úkorné vnímání řízení, pro něž žalobkyně navrhovala zvýšení zadostiučinění o 20 %, soud v této okolnosti neshledal důvod pro zvyšování zadostiučinění. V zásadě každé soudní řízení má pro účastníky i morální rozměr, neboť je vedeno i se snahou k výchově k dodržování smluv a zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob (srov. § 1 o. s. ř.). Žaloval-li stát vrácení poskytnutého příspěvku, nebyly-li splněny zákonné podmínky pro jeho poskytnutí, nelze mu takové jednání klást k tíži, neb by nejednal s péčí řádného hospodáře. Stejně tak jej nelze vinit z pohnutých okolností, za kterých žalobkyně budovu, na níž byl příspěvek čerpán, opustila. Soud tímto srovnáním chce nastínit to, že z čeho pro sebe žalobkyně dovozuje vyšší význam, je naprosto standardní a integrální součástí soudního řízení, ve kterém jsou závazně ukládány práva a povinnosti, o kterých jsou strany ve sporu. Tyto závěry soudu v obdobné věci byly pak potvrzeny jako věcně správné rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 35 Co 319/2020 – 121). K zvýšení ani ke snížení základní částky zadostiučinění proto soud nepřistoupil.

26. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 17 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 20 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 173 400 Kč. Z této částky žalovaná již žalobkyni vyplatila 124 313 Kč, náleží jí proto částka 49 087 Kč (173 400 – 124 313).

27. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 4. 8. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 3. 2. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 3. 8. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 4. 8. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) s tím, že v části, v níž bylo řízení zastaveno pro plnění žalované po podání žaloby, soud přiznal úrok z prodlení do dne zaplacení částky žalovanou, tj. do 16. 12. 2020.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 456 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé, částečné zpětvzetí ze 4. 1. 2021 a účast na jednání dne 2. 3. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

29. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a žalobkyni nijak nepoškozuje. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.