47 C 232/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 6 slov adresa pro zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 120 000 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 120 000 Kč od 1. 11. 2022 do 13. 1. 2023, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 1 810 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 16 581 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou ze dne 19. 10. 2022 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonně zahájeným a nezákonně vedeným trestním stíháním, které bylo zahájeno dne 10. 10. 2016 usnesením č. j.: NCOZ -1225-543/ 2016 -411400, vydaným policejním orgánem Policie ČR, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor zločineckých struktur, podle ust. § 160 odst. 1 trestního řádu (dále též„ Usnesení o zahájení trestního stíhání“) a dále vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2020 a ve druhém stupni u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 29/2021. Žalobce od samotného počátku svého trestního stíhání v roce 2016 popíral svou vinu, brojil stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání i dalšími prostředky během soudního řízení. Žalobce tak vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky obrany, které mu umožňuje trestní řád. Trestní řízení bylo pravomocně ukončeno až v roce 2021, tedy celkem pět let po zahájení trestního stíhání žalobce, kdy odvolací soud rozhodl o jeho zproštění obžaloby. S ohledem na zprošťující rozsudek je nepochybné, že celé trestní stíhání žalobce bylo nezákonné a že trestní řízení v řízení přípravném, ale i u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 2/2020 a v soudním řízení souvisejícím, bylo vedeno nezákonně, a to na základě nezákonného Usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce vyzdvihnul velkou medializaci celé kauzy a jména žalobce, kdy se často v tisku, televizi či v internetovém zpravodajství objevovaly obrazové či zvukové záznamy a fotografie, které měly negativní vliv na jeho společenský, pracovní (snížená možnost získání nového zaměstnání) a rodinný život, délka trestního stíhání byla pro žalobce a celou jeho rodinu obrovskou psychickou zátěží. Žalobce také velmi těžce nesl skutečnost, že trestní řízení a celá kauza byla označována jako„ [celé jméno žalobce] spol.“ Žalobci byl dále nezákonně zajištěn majetek v jeho vlastnictví (v žalobě specifikované nemovitosti) po dobu více než čtyř let a žalobce byl po celou tuto dobu omezen ve svém ústavně zakotveném právu vlastnit majetek a disponovat s ním. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalobce přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a zejména k délce trestního řízení a poškození jeho dobrého jména na pracovním trhu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce svůj nárok uplatnil u žalované dne 29. 4. 2022 a do dnešního dne nebyl z její strany o jeho projednání vyrozuměn, požaduje žalobce rovněž zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p. a. z nárokované částky, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění, tj. od 1. 11. 2022, do zaplacení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 6. 1. 2023 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 29. 4. 2022 uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) v celkové výši 2 000 000 Kč, spočívající v náhradě nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Žalovaná žádost žalobce projednala dne 6. 1. 2023 a konstatovala, že v předmětném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 OdpŠk, avšak požadovaná náhrada přiměřeného zadostiučinění nebyla žalobci poskytnuta v požadované výši. Žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 120 000 Kč, ve zbytku byla žádost žalobce zamítnuta. Žalovaná po rekapitulaci úkonů ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 47 T 2/2020 uvedla, že je možno uzavřít, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 10. 2016. Žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, dle kterého vychází-li medializace z veřejného projednání věci soudem (informace jsou tedy veřejnosti poskytovány na základě účasti zástupců médií při veřejném jednání soudu), nelze takovou medializaci bez dalšího přikládat státu k tíži. Usnesení o zajištění majetku nebylo dle žalované nezákonné, neboť bylo zrušeno poté, co byl žalobce zproštěn obžaloby a bylo zrušeno z toho důvodu, že pominuly důvody zajištění. Žalobce působil na Úřadu městské části [obec a číslo] do konce ledna 2021, poté od února 2021 působil u společnosti [právnická osoba] Trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 2016 a žalobce byl obžaloby zproštěn dne 29. 1. 2021, tudíž je pravděpodobné, že příčina jeho odchodu byla jiná než trestní stíhání. Žalobce opustil svoje zaměstnání dobrovolně, není zde prokázána příčinná souvislost s trestním stíháním. Za vydání nezákonného rozhodnutí a s tím související porušení práva se žalovaná žalobci omluvila. Ve věci byla provedena komparace s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 22 Co 151/2019-428 a s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020, č. j. 19 Co 355/2019-530, na základě čehož žalovaná shledala důvody k přiznání přiměřeného peněžitého zadostiučinění žalobci ve výši 120 000 Kč. Na základě uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

3. Jelikož žalovaná žalobci po podání žaloby a uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku uhradila dne 13. 1. 2023 částku 120 000 Kč, vzal žalobce žalobu částečně při jednání soudu dne 2. 3. 2023, co do této částky, zpět. Soud proto v souladu s ust. § 96 o. s. ř. řízení co do této částky zastavil (výrok I.).

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne 29. 4. 2022. Nebylo sporu, že žalobce byl před zahájením trestního stíhání bezúhonný a dále nebylo pochyb stran průběhu trestního stíhání žalobce. Řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 10. 10. 2016 usnesením Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor zločineckých struktur, čj.: NCOZ -1225-543/ 2016 -411400 o zahájení trestního stíhání pro zločin poškození finančních zájmů EU dle § 260 odst. 1, odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení žalobce podal stížnost, která byla dne 2. 12. 2016 zamítnuta. Dne 8. 11. 2016 bylo vydáno usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v [obec] čj.: 1 KZV 187/2016, jež ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2016, sp. zn. 2 To 453/2016 vedlo k zajištění nemovitosti žalobce, konkrétně rodinného domu [adresa] včetně pozemků parc. [číslo] v [katastrální uzemí], Katastrální pracoviště Praha. Dne 2. 3. 2020 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba. Dne 29. 1. 2021 bylo vydáno usnesení Městského soudu v Praze o zrušení zajištění, neboť pominul důvod, pro který bylo zajištění nařízeno. Dne 29. 1. 2021 byl Městským soudem v Praze vydán rozsudek čj. 47 T 2/2020, kterým byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 b) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podalo státní zastupitelství odvolání, které bylo Vrchním soudem v Praze usnesením čj.: 5 To 29/2021-5771 dne 3. 11. 2021 zamítnuto.

6. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že trestní řízení mělo především výrazně negativní vliv na psychiku žalobce, na jeho rodinný a soukromý život. Ve své výpovědi uvedl:„ bylo to na sebevraždu“, byl to obrovský stres. V případě odsouzení mu hrozilo uložení náhrady škody v řádech desítkách milionů korun, což by pro jeho rodinu bylo zničující. Po celou dobu trestního stíhání ho držela nad vodu skutečnost, že nic neudělal a víra, že se věc brzy objasní. Velmi těžce nesl, že mu byla„ zablokována“ nemovitost, neboť na koupi a přístavbu rodinného domu padly i finanční prostředky jeho matky, bál se, že v případě jeho odsouzení by rodina přišla o střechu nad hlavou. Trestní řízení trvalo velmi dlouho, měl problémy se spaním, někdy si vzal prášky na spaní, nebo věc příležitostně řešil alkoholem. Manželka musela začít docházet na neurologii. Případ byl hodně medializován, kdy vzhledem k unikátní kombinaci jeho jména a příjmení se kauza dostala do podvědomí více lidem. Celá kauza byla označována jako [celé jméno žalobce] spol., připadal si jako vůdce„ nějakého gangu“. Známí a přátelé se ho často ptali, o co jde, spousta lidí se však ani nezeptá a koukají„ skrz prsty“. V poslední době se hlásil na výběrové řízení u jedné [anonymizována dvě slova] na ředitele akciových společností, dle jeho názoru se na pozici úžasně hodil, skončil však na druhém místě právě pro dříve vedené trestní stíhání vůči jeho osobě. Má za to, že věc ho poškodila i po pracovní stránce, od počátku zahájení trestního řízení byl předložen zastupitelstvu návrh na jeho odvolání z funkce, byl zde silný tlak na jeho odvolání, jež nakonec neunesl a v listopadu 2020 podal výpověď. Po odchodu z funkce vedoucího odboru správy majetku Městské části [obec a číslo] začal pracovat v [anonymizována dvě slova], se kterou již dříve spolupracoval v rámci své bývalé pracovní pozice. Čistý štít a bezúhonná pověst, kterou budoval 20 let, přišly vniveč. Zprošťující rozsudek vnímal jako určitou satisfakci, i když dál čelil vtipům kolegů a právníků. V době zahájení trestního stíhání žil ve společné domácnosti s manželkou a třemi dětmi, všichni ho podporovali. Výpověď žalobce soud hodnotí jako spontánní, hodnověrnou, autentickou a proto z ní dále vycházel.

7. Z článku s názvem„ [anonymizováno] [obec a číslo] připravil městskou část o 62 milionů, uvádí obžaloba. Před soud míří i dalších á lidí.“ na čl. 61 se podává, že spolu s dalšími byl obžalován i současný vedoucí majetkoprávního odboru radnice [obec a číslo] [celé jméno žalobce]. Z článku„ [anonymizováno] [obec a číslo] čelí obžalobě, měl způsobit škodu 62 milionů. Stíhán je i kvůli machinacím s pozemky“ na čl. 62, ve kterém je obdobně zmínka o stíhání žalobce jakožto vedoucího majetkoprávního odboru. Totožné konstatování je v článku na čl. 63 s názvem„ [anonymizováno] [obec a číslo] [příjmení] čelí žalobě kvůli fiktivním úpravám hřišť. Škoda dosáhla 62 milionů“ na čl. 63 a v článku na čl. 64 s názvem„ Soud zprostil obžaloby [anonymizována dvě slova] [příjmení] a další. Rozsudek není pravomocný“.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobkyně nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011.

15. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhána pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

16. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 17. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

18. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

19. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 2 000 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok poskytla finanční zadostiučinění ve výši 120 000 Kč.

20. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 10. 10. 2016, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 3. 11. 2021, kdy bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu I. stupně, tedy zhruba 5 let. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobkyně. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce na hranici přiměřenosti, když dle názoru soudu věc byla složitá jak po skutkové (trestní stíhání bylo vedeno útvarem proti organizovanému zločinu, tj. obviněným byla za vinu kladena již sofistikovanější trestná činnost) a právní stránce (obviněným bylo kladeno za vinu větší množství skutků), tak i po procesní stránce, což bylo způsobeno zejména větším počtem obviněných osob v řízení (8).

21. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

22. Žalobce byl stíhán pro zločin poškození finančních zájmů EU dle § 260 odst. 1, odst. 2, odst. 5 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 3 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Soud připouští, jak již uvedeno výše, že žalobci bylo za vinu kladeno spáchání poměrně sofistikované trestné činnosti, jež ve spojení se skutečností, že žalobce byl stíhán ze spáchání tří trestných činů s poměrně vysokou hrozící trestní sazbou, mělo způsobilost vyvolat do určité míry zvýšení společenského odsouzení, zvláště pak s ohledem na postavení žalobce, jakožto vedoucí majetkoprávního odboru na [anonymizováno] [obec a číslo]. Nemajetkovou újmu tak významně zvyšuje okolnost, že žalobce byl stíhán z úmyslných trestných činů a že mu hrozil trest odnětí svobody až 12 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

23. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

24. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

25. Jde-li o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, jak celé trestní řízení dopadne, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého a pracovního života, zdraví, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že žalobce špatně spal, nemohl myslet na nic jiného, situaci tak řešil léky na spaní nebo příležitostným požíváním alkoholu. Jeho manželku musela vyhledat i odbornou pomoc. Jako zásadní aspekt pak soud vidí, že bylo zasaženo i do vlastnického práva žalobce, když mu byla zajištěna nemovitost, rodinný dům, ve kterém bydlel s manželkou a 3 dětmi. Žalobce se zejména obával uložení povinnosti k náhradě škody, jež byla v trestním řízení vyčíslena na zhruba 90 milionů českých korun. Celá kauza ho poškodila i profesně, když byl již od počátku zahájení trestního stíhání tlak, aby odstoupil z funkce vedoucího odboru. Tento tlak žalobce první roky ustál, avšak později byl nucen podat výpověď a v důsledku vedení trestního řízení byl i odmítnut v rámci výběrového řízení na pozici ředitele také pod vedením [anonymizováno]. Celou situaci ztěžovala unikátní kombinace jména a příjmení žalobce, kdy žalobce velmi těžce nesl, že celá kauza byla označována mezi orgány veřejné moci jako„ [celé jméno žalobce] spol.“. Jméno žalobce se pak opakovaně včetně označení jeho pracovní pozici objevovalo v tisku. Zásahy do volnočasových a společenských aktivit žalobce netvrdil. Na druhou stranu nutno uvést, že žalobce nebyl stíhán vazebně. Soud dále zohlednil skutečnost, že žalobce byl do té doby osobou bezúhonnou.

26. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení.

27. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu z 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 190 000 Kč. Jelikož žalovaná již žalobci přiznala 120 000 Kč, soud výrokem II. uložil žalované zaplatit ještě 70 000 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Předně uvést, že žalobce byl do doby naříkaného řízení bezúhonný. Soud dále zohlednil, že žalobce byl stíhán pro více trestných činů, jichž se měl dopustit úmyslně a jež pro svou právní kvalifikaci bylo možno zařadit již do kategorie zločinů či dokonce zvlášť závažných zločinů, s čímž úzce souvisí, že žalobce byl ohrožen trestní sazbou až 12 let. Konkrétní výši částky tak odůvodňuje výše uvedená povaha trestní věci s trestní sazbou až 12 let a zejména pak shora popsaný zásah do soukromého a rodinného života žalobce, jeho cti a dobré pověsti, kdy bylo zasaženo i do vlastnického práva žalobce, do jeho pracovního života. Nelze odhlédnout, že věc byla medializována a že kromě jména exstarosty se v médiích pravidelně objevovalo i jméno žalobce. Naopak skutečnost, že žalobce nebyl stíhán vazebně, je okolnost, jež nemajetkovou újmu žalobkyně snižuje.

28. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ 29. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 178/2021, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 200 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin majetkového charakteru, konkrétně zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, tj. povaha trestného činu byla obdobná. Poškozenému hrozila stejná trestní sazba /5-12let/. Trestní stíhání však trvalo po dobu 10 let a 5 měsíců, tj. dobu více jak dvakrát delší. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, stres, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne. Také byla poškozena pověst poškozeného, neboť řízení bylo medializováno. Shodně jako v projednávané věci byl poškozený zasažen zejména v pracovní oblasti, neboť přišel o zákazníky, byl vyřazován z výběrových řízení. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci by byla částka 190 000 Kč, kdy soud zohlednil, že délka trestního stíhání byla v případě poškozeného násobně delší a naopak ve prospěch žalobce přihlédl, že žalobce byl zasažen i ve svých vlastnických právech, když mu byla zajištěna nemovitost, ve které žil se svou rodinou a že byl ohrožen uložením povinnosti k náhradě škody v řádech milionů českých korun. Přiznaná částka zadostiučinění koresponduje i s požadavkem žalobce, jenž k výzvě soudu stran předložení srovnávací judikatury uved při jednání dne 2. 3. 2023, že se mu jako vhodný jeví případ Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 15 Co 254/2021, kde byla poškozenému poskytnuta zhruba částka 3 846 Kč za měsíc trestního stíhání s tím, že se jednalo o obdobnou trestnou činnost.

30. Pro úplnost soud uvádí, že žalovanou předestřené případy ke srovnání, se soudu nejeví jako adekvátní, neboť v prvé věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Co 151/2019-428 se jednalo o poškozeného, jenž byl již v jiné věci pravomocně odsouzen, tj. jednalo se o osobu, která již měla zkušenosti s vedením trestního řízení a dle soudu se jedná o natolik odlišnou okolnost, že případ není vhodný ke srovnání. Pokud jde o druhý, žalovanou předložený případ, jenž byl u Městského soudu v Praze projednáván pod sp. zn. 19 Co 355/2019-530, i ten dle soudu není v poměrech souzené věci přiléhavý, neboť přestože se jednalo o obdobnou trestnou činnost, poškozený byl ohrožen sazbou do 5 let, tj. více jak dvakrát nižší trestní sazbou a délka trestní stíhání činila 2 roky a 6 měsíců, tj. dobu zase téměř poloviční. Nadto ve srovnávané věci se poškozenému podařilo funkci [anonymizováno] obhájit, kdežto ve zdejší věci žalobce tlak na jeho odvolání z funkce neunesl.

31. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 1. 11. 2022 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 29. 4. 2022, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 29. 10. 2022, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 30. 10. 2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001. Pokud tak žalobce požadoval úrok z prodlení od 1. 11. 2022, soud jeho požadavku plně vyhověl s tím, že v části, v níž bylo řízení zastaveno pro plnění žalované po podání žaloby, soud přiznal úrok z prodlení do dne zaplacení částky žalovanou, tj. do 13. 1. 2023.

32. Soud zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve zbývajícím rozsahu (1 810 000 Kč) jako nedůvodnou (výrok III. rozsudku).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 14 581 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g); odst. 2 písm. f) advokátního tarifu vykonal 3,5 úkonů právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a účasti na jednání dne 2. 3. 2023 a účasti při vyhlášení rozsudku dne 9. 3. 2023. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátce přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložila, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

34. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.