47 C 292/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované anonymizováno 5 slov sídlem adresa pro zaplacení 73 682,50 Kč s příslušenstvím,

I. Soud konstatuje porušení práva žalobce na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí v tr. řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 157/2020 pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle ust. § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, které skončilo zproštěním obžaloby.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 950,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 16. 9. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 62 732 Kč se zákonným úrokem z prodlení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 4 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29. 12. 2021 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením ze 17. 4. 2020 obviněn Policií ČR, č. j.: KRPA -159197-25/TČ-2020-000005-401 ze spáchání trestného činu dle ust. § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Pro citovaný trestný čin byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 na žalobce obžaloba (dále jen„ obvodní soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 16. 4. 2020 č. j.: 52 T 157/2020 obžaloby zproštěn. Konkrétně žalobce požaduje zaplacení částky 20 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním, částky 10 950,50 Kč představující vynaložené náklady na obhajobu a 42 732 Kč na ušlém zisku.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze 4. 3. 2022, v němž uvedla, že žalobce u ní dne 15. 3. 2021 uplatnil nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy, jenž mu měly vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 157/2020 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Přípisem ze 14. 2. 2022 vyzvala žalovaná právního zástupce žalobce k doplnění plné moci, s to ve lhůtě do 25. 2. 2022. S ohledem na skutečnost, že plná moc nebyla ze strany právního zástupce doplněna, tj. právní zástupce neprokázal oprávnění zastupovat žalobce při mimosoudním projednání žádosti, žalovaná nemohla k projednání nároku žalobce přistoupit, neboť byl podán neoprávněnou osobou. Nicméně stran nároku na náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu uvedla, že sporuje úkon označený jako jednání s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 14. 12. 20020, neboť nebylo doloženo potvrzení o konání a délce této porady. Nárok na náhradu ušlého zisku shledala neopodstatněným pro nedostatek příčinné souvislosti, když namítala, že řidičský průkaz nebyl žalobci zadržen v rámci trestního řízení dle trestního řádu, nýbrž v rámci řízení vedeného pod sp. zn. KRPA -7703-7/DN-2020-507-, a to z důvodů uvedených v § 118a odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce měl totiž porušit ustanovení § 4 písm. a), § 47 odst. 2 písm. b) a § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Řidičský průkaz byl navíc zadržen dne 18. 6. 2020 tedy několik měsíců před vydáním nezákonného rozhodnutí. Nárok představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním žalovaná odmítla, když trestní řízení trvalo pouze 3 a půl měsíce a nemá za prokázané zásahy do osobnostní sféry. Jako jediný zásah žalobce uvedl, že nebyl oprávněn využívat svého řidičského oprávnění, v důsledku čehož nemohl vykonávat svoji podnikatelskou činnost, klesl mu příjem a musel být živen manželkou, ale jelikož nemajetková újma způsobená žalobci v důsledku zadržení řidičského průkazu nevznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a jiné dopady trestního stíhání žalobce netvrdil, nejsou splněny podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích.

3. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav.

4. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne 15. 3. 2021.

5. Mezi účastníky byl též nesporným průběh trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 157/2020. Dne 17. 9. 2020 vydala policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, Služba kriminální police a vyšetřování, Odbor vyšetřování dopravních nehod usnesení č. j. KRPA-159197-25/TČ-2020-000005-401, jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Usnesení si žalobce převzal dne 23. 9. 2020. Dne 27. 10. 2020 podal policejní orgán návrh na podání obžaloby a dne 10. 11. 2020 podalo Obvodní státní zastupitelství pro [část Prahy] č. j. 1 ZT 279/2020-10. Dne 16. 12. 2020 se u Obvodního soudu pro Prahu 4 konalo hlavní líčení a byl vyhlášen rozsudek č. j.: 52 T 157/2020-100, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 12. 2020. Z protokolu o hlavním líčení z 16. 12. 2020 vyplývá, že zdejší žalobce ke své osobě uvedl:„ pracuji jako OSVĆ, v současné době s nulovým příjmem vzhledem ke covidové situaci. Našel jsem si brigádu, ale vzhledem k špatnému zdravotnímu stavu jsem ji nemohl vykonávat a jsem tak prakticky bez příjmu.“ Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob k 13. 10. 2020 se podává, že žalobce byl bezúhonný.

6. Z faktury č. 210100022 vystavené dodavatel, právním zástupce žalobce, je jako odběratel uveden zdejší žalobce. Faktura byla vystavena dne 2. 3. 2021 se splatností 31. 3. 2021 a částka k úhradě za poskytnuté služby byla vyčíslena na 10 950,50 Kč.

7. Z potvrzení o zadržení řidičského průkazu z 18. 6. 2020 soud zjistil, že žalobci byl uvedeného dne zadržen řidičský průkaz, a to v řízení vedeném pod sp. zn. KRPA -7703-7/DN-2020-507-, z důvodů uvedených v § 118a odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, když žalobce porušil ustanovení § 4 písm. a), § 47 odst. 2 písm. b) a § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

8. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 15. 3. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

15. Nárok A – náhrada nemajetkové újmy žalobce z nezákonného trestního stíhání ve výši 20 000 Kč 16. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

17. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označené trestné činy (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

18. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 19. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

20. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 20 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, ani jej neodškodnila jinou formou zadostiučinění.

21. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 23. 9. 2020, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 30. 12. 2020, kdy byl žalobce rozsudkem obvodního soudu z 16. 12. 2020 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy zhruba 3 měsíce. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou, bez průtahů.

22. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

23. Žalobce byl stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Žalobci hrozila sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 3 roky.

24. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

25. Žalobce tvrdil, že nebyl oprávněn po dobu trestního řízení užívat své řidičské oprávnění, v důsledku čehož nemohl vykonávat svou práci. Avšak v tomto ohledu lze přisvědčit argumentaci žalované, že z provedeného dokazování vyplynulo, že řidičské oprávnění bylo žalobci zadrženo již dne 18. 6. 2020, tedy 3 měsíce před vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť porušil ustanovení § 4 písm. a), § 47 odst. 2 písm. b) a § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, z čehož vyplývá, že k zadržení řidičského průkazu nedošlo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Dále žalobce tvrdil, že v důsledku uvedeného nemohl vykonávat svou práci, nicméně uvedené tvrzení soud hodnotí jako ryze účelové, když z protokolu o hlavním líčení z 16. 12. 2020 jednoznačně vyplývá, že žalobce byl již několik měsíců v důsledku covidové situace bez práce. Jiné dopady do svého života žalobce netvrdil. Na druhou stranu lze obecně říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

26. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že přiznaní odškodnění nad rámec konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání není na místě. Odebrání řidičského průkazu nastalo již několik měsíců před zahájením trestního stíhání, žalobce byl již v tu dobu bez práce a žádné jiné negativní dopady netvrdil. Trestní stíhání trvalo toliko 3 měsíce. Se zřetelem na uvedené soud adekvátním zadostiučiněním shledal konstatování porušení práva. Z rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

28. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 250/2018 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 332/2019), kdy poškozenému bylo také přiznáno konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, bez dalšího finančního zadostiučinění. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky v druhém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba a povaha trestného činu byla totožná, stejně jako zdejší žalobce byl poškozený bezúhonný a vedl řádný život. Avšak trestní stíhání pak trvalo po dobu 4 let a 4 měsíců, tj. dobu mnohonásobně delší. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci je rovněž konstatování vydání nezákonného rozhodnutí (výrok I.), a proto žalobu na zaplacení požadovaného odškodnění ve výši 20 000 Kč jako nedůvodnou zamítl.

29. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl.

30. Nárok B – náhrada ušlého zisku ve výši 42 732 Kč 31. Žalobce tvrdil, že v důsledku zadržení řidičského průkazu nemohl vykonávat svou práci a proto se žalobou domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 42 732 Kč. Předně uvést, jak již bylo uvedeno výše, že žalobce jednak v trestním řízení při hlavním líčení konaném dne 16. 12. 2020 vypověděl, že je v důsledku covidové situace bez práce, našel si sice brigádu, ale ani tu nemohl ze zdravotních důvodů vykonávat. S ohledem na citované, soud hodnotí tvrzení žalobce o ušlém zisku jako ryze účelová. Nadto žalobce svůj nárok odvozuje výhradně od skutečnosti, že mu byl zadržen řidičský průkaz. Zde soud odkazuje na odůvodnění rozsudku pod bodem 25, tedy zejména proč soud došel k závěru, že odebrání řidičského průkazu nenastalo v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Protože u nároku na náhradu ušlého zisku není dána příčinná souvislost s nezákonným rozhodnutím, soud žalobu jako neopodstatněnou zamítl v celém rozsahu daného nároku, tj. co do požadované částky 42 732 Kč.

32. Nárok B – náhrada nákladů právního zastoupení ve výši 10 950,50 Kč 33. Žalobce požadoval náhradu za právní zastupování obhájcem při úkonech- převzetí právního zastoupení (1x úkon á 1 500 Kč) a účast na výslechu žalobce dne 17. 9. 2020 (1x úkon á 1 500 kč); 27. 10. 2020 studium spisu po skončení vyšetřování (1x úkon á 1 500 Kč), návrh na zastavení trestního stíhání (1/2 úkon á 750 Kč) a účast na hlavním líčení dne 16. 12. 2020 (1x úkon á 1 500 Kč). Tyto úkony učinila žalovaná co do rozsahu a výše nesporným při jednání soudu dne 20. 5. 2022. Sporným zůstal toliko nárok za úkon označený ve vyúčtování jako porada s žalobcem konaná dne 14. 12. 2020 a trvající déle jak jednu hodinu. Po poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. právní zástupce žalobce při jednání soudu dne 20. 5. 2022 doplnil, že předmětná porada se konala v sídle jeho kanceláře, jednalo se o poradu před nařízeným hlavním líčením, žalobce fakturu vystavenou obhájcem uhradil, tj. byl srozuměn s tím, že úkon proběhl a ničeho nenamítal. S ohledem na skutečnost, že tvrzená porada bezprostředně předcházela hlavnímu líčení nařízenému na 16. 12. 2020, soud shledal tento úkon účelným, přičemž uvěřil tvrzením žalobce a jeho právního zástupce, že tento úkon v rozsahu více jak jednu hodinu v sídle obhájce žalobce skutečně proběhl, proto soud vyhověl žalobě v této části v plném rozsahu a žalované uložil k zaplacení částku 10 950,50 Kč (výrok II.). pro úplnost soud uvádí, že se zřetelem na výši hrozícího trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byl žalobce stíhán, soud vycházel ze skutečnosti, že za 1 úkon právní služby přísluší dle §§ 7 bod 4, 10 odst. 3 písm. b) a. t. odměna ve výši 1 500 Kč a s poukazem na ust. § 13 odst. 3 a. t. náleží ke každému úkonu právní služby náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč + DPH.

34. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 15. 3. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 16. 9. 2021 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 15. 3. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 15. 9. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 16. 9. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

35. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1, 2, 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 103 683 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) + 10 950,50 Kč za škodu + 42 732 Kč za ušlý zisk). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky 60 950,50 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 Převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce (odečtení úspěchu žalované od úspěchu žalobce) v rozsahu 17,57 % a v tomto rozsahu mu tak soud náhradu nákladů řízení přiznal.

37. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 000 Kč -) odměny za 3x účelně vynaložený úkon právní služby po 5 260 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, 1x účast u ÚJ) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d), g) AT; tj. celkem 19 094 Kč s DPH -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 3 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 1 089 Kč s DPH -) právní zástupce žalobce je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 26 183 Kč s DPH, z čehož činí přiznaných 17,57 % po drobném zaokrouhlení částku 4 600 Kč.