47 C 30/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované A sídlem Adresa žalované A za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Jméno žalované B , IČO Anonymizováno sídlem Adresa žalované B zastoupen advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím + omluvu

I. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u , Anonymizováno, a soudním exekutorem , Jméno žalované B, , pod sp. zn. , Anonymizováno, , došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žalovaná je povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku odeslat žalobkyni na její adresu uvedenou v záhlaví rozsudku písemnou omluvu následujícího znění: „Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá paní , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno , Jméno žalované B, , soudním exekutorem, pod sp. zn. , Anonymizováno, . V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní , Jméno žalobkyně, na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

III. Zamítá se žaloba v žalobním požadavku na uložení povinnosti žalované zveřejnit po dobu minimálně 2 měsíců omluvu na stránkách žalované, www.justice.cz, tohoto znění: „Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá paní , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno , Jméno žalované B, , soudním exekutorem, pod sp. zn. , Anonymizováno, v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní , Jméno žalobkyně, na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

IV. Žaloba o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím se zamítá.

V. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení , částka, , a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně po žalované domáhala přiznání omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši , částka, s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, sp. zn. , Anonymizováno, , vedeného soudním exekutorem , Jméno žalované B, , Exekutorský úřad , adresa, -, Anonymizováno, (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že byla v exekučním řízení v pozici povinné. Exekuce neměla být nikdy nařízena, natož aby v ní bylo pokračováno. Pokud se tak již stalo, pak bylo povinností soudního exekutora, aby ex officio přezkoumal zákonnost svého postupu založeného na exekučním titulu – rozhodčím nálezu i ve věci spotřebitelského úvěru. Byl to exekutor, jako osoba s přenesenou veřejnou pravomocí státu, kdo postupuje v řízení ex officio a kdo měl zamezit v souladu s konstantní judikaturou nezákonnému postupu. Exekutor vědomě postupoval v exekučním řízení ve smyslu vymáhání nároků z neplatného exekučního titulu, a to ze zcela utilitárních důvodů, neboť v případě oprávněné se jedná o osobu, která exekutora zásobuje exekucemi ve značné míře. Exekutor dlouhodobě nesleduje princip legality. Řízení trvalo 15 let a bylo pravomocně zastaveno za situace, kdy exekutor vymohl plnění pro oprávněnou včetně nákladů řízení a odměny soudního exekutora.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne , datum, uvedla, že uplatněný nárok neuznává. Dále učinila nesporným, že u ní žalobkyně nárok uplatnila dne , datum, s tím, že žádosti žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění nevyhověla, neboť v postupu soudního exekutora nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. K projednání věci došlo dne , datum, . Z ustálené judikatury se totiž nepodává, že by soudní exekutor byl oprávněn k přezkumu exekučních titulů. Dle platné právní úpravy nemůže soudní exekutor bez souhlasu oprávněného exekuci zastavit. Z žádného ustanovení exekučního řádu, potažmo občanského soudního řádu, soudnímu exekutorovi nevyplývá povinnost přezkoumávat platnost exekučních titulů ex offo. Ve prospěch vymáhané pohledávky byly od roku 2011 prováděny srážky ze mzdy žalobkyně. Po celou dobu exekučního řízení až do , Anonymizováno, 2024 žalobkyně neprojevila jakoukoli snahu exekuci zastavit. Svou pasivitou tak přispěla k délce exekučního řízení. Je nutno rovněž uvést, že částka požadovaná žalobkyní jako odškodnění vzniklé nemajetkové újmy značně převyšuje částku vymáhanou v podkladovém exekučním řízení. Žalovaná tak navrhla zamítnutí žaloby.

3. Žalobkyně ve své replice k podání žalované ze dne , datum, uvedla, že nevidí důvod pro vstup soudního exekutora do řízení. Dále, že jakékoliv řízení, které přesahuje 10 let je považováno za extrémně dlouhé, přičemž posuzované řízení trvalo 15 let. Stát odpovídá za postup vedení exekuce na základě exekučního titulu, který nesplňuje zákonem předvídané podmínky. Tato věc se měla odchytit buď ve fázi pověření exekuce, nebo soudním exekutorem v době provádění exekuce. Odpovědnosti za řízení trvající 15 let se tak nelze zprostit pouhým konstatováním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora. Bylo povinností posuzovaného exekučního soudu při pověřování zkoumat existenci a platnost exekuční doložky.

4. Vedlejší účastník na straně žalované podáním ze dne , datum, poukázal na to, že usnesení o pověření soudního exekutora nabylo právní moci dne , datum, , nicméně žalobkyně až dne , datum, podala návrh na zastavení exekuce pro neexistenci platného a účinného exekučního titulu. Nepřiznání nákladů řízení žalobkyni coby povinné odvolací exekuční soud odůvodnil dlouhodobou procesní pasivitou žalobkyně. Vedlejší účastník poukázal na to, že z žádného procesního předpisu mu neplyne povinnost z moci úřední ověřovat způsobilost exekučního titulu. Jelikož oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil, nebyl vedlejší účastník řízení ani oprávněn exekuci zastavit; mohl tak učinit pouze exekuční soud. Podle žalobkyně k délce řízení vedlo dlouhodobé vymáhání srážkami ze mzdy žalobkyně, která až po 15 letech začal zpochybňovat exekuční titul. Podle vedlejšího účastníka se na délce exekučního řízení podílela výlučně žalobkyně. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí žaloby.

5. Žalobkyně ve své replice k podání vedlejšího účastníka na straně žalované ze dne , datum, uvedla, že pokud je někde v exekučním řízení chyba, pak bylo mj. i povinností soudního exekutora tuto chybu odhalit a na ní reagovat tak, aby právo nebylo zneužíváno. Vedlejší účastník je zapojen v obchodu s chudobou, když vymáhá pohledávky pro oprávněnou v posuzovaném řízení. Vedlejší účastník se navíc hlásí k odbornému výkonu činnosti a dává najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí.

6. Žalobkyně v podání ze dne , datum, uvedla, že na délce řízení trvá, neboť dne , datum, byla podání ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Řízení je vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3515/24 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

7. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované uplatnila žalovaný nárok dne , datum, (učiněno nesporným na jednání dne , datum, ) a že žalovaná nárok předběžně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne , datum, , přičemž nároku nevyhověla.

8. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

9. Ze spisu vedeného soudním exekutorem , Jméno žalované B, , Exekutorský úřad , adresa, -, Anonymizováno, , pod sp. zn. , Anonymizováno, plyne, že návrh na nařízení a pověření exekuce byl doručen , Anonymizováno, dne , datum, . Exekučním titulem byl rozhodčí nález, jenž nabyl právní moci dne , datum, . Usnesením , Anonymizováno, ze dne , datum, byla nařízena exekuce. Vedením exekuce byl pověřen , Jméno žalované B, , tj. vedlejší účastník na straně žalované v tomto řízení. Dne , datum, byla výzva k úhradě dlužného plnění před provedením exekuce exekutorským úřadem. Dne , datum, byl vydán exekuční příkaz na srážky ze mzdy povinné. Následně byly srážky ze mzdy povinné prováděny. V průběhu exekučního řízení soudní exekutor opakovaně zasílal žádosti o součinnost, a to bankovním ústavům, ČSSZ, pojišťovnám apod. Dne , datum, byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. Poté opětovně zasílány žádosti o součinnost. Sdělení , právnická osoba, na č.l.

39. Dne , datum, bylo povinné zasláno tzv. vyčíslení dluhu a pokyny k úhradě. Opětovně zasílány součinnostní dotazy, na které je reagováno. Podáním ze dne , datum, povinná požádalo o sdělení dlužné jistiny u tří exekucí za účelem využití tzv. milostivého léta. Na to bylo povinné sděleno dne , datum, , že naříkané exekuce do tzv. milostivého léta nespadají. Dne , datum, zasláno vyčíslení dlužné exekuované částky a pokyny k úhradě. Následně prováděny součinnostní dotazy. Dne , datum, další výzvy k úhradě dlužné částky. Dne , datum, podala povinná návrh na zastavení exekuce. Usnesením soudního exekutora ze dne , datum, byla oprávněný vyzván k udělení souhlasu se zastavením exekuce. Povinná doplňuje svůj návrh na zastavení exekuce. Oprávněný se vyjadřuje podáním ze dne , datum, . Dne , datum, byla věc předložena k rozhodnutí exekučnímu soudu o návrhu povinné na zastavení exekuce. Jednání bylo nařízeno na , datum, . Následně bylo odročeno na , datum, . Usnesením , Anonymizováno, ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , bylo rozhodnuto, že se exekuce zastavuje. Oprávněná je povinna nahradit povinné náhradu nákladů řízení a oprávněná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Oprávněná se podáním ze dne , datum, odvolala. K žádosti povinné bylo soudním exekutorem dne , datum, zasláno odvolání povinné. Usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, bylo rozhodnuto, že se rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. a III. potvrzuje a ve výroku II. se mění tak, že povinné se náklady řízení proti oprávněnému nepřiznává z důvodu nečinnosti povinné.

10. Ze seznamu příchozích plateb v exekutorském řízení vedeném pod sp. zn. , Anonymizováno, plyne, že povinné bylo na mzdě strháváno na posuzovanou exekuci od , datum, do , datum, . Následně došlo k úhradě dne , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, .

11. Z přípisu Ústavního soudu ze dne , datum, plyne, že Ústavní soud dne , datum, obdržel návrh na zahájení řízení, který je registrován pod sp. zn. , Anonymizováno, .

12. Další navržené důkazy soud pro nadbytečnost neprovedl, a to především rozhodnutí týkající se činnosti soudního exekutora, které se nevztahují k projednávanému případu.

13. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení trvalo ode dne , datum, do současnosti, přičemž řízení není stále skončeno, když nebylo doposavad rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobkyně. Žalovaná nárok žalobkyně projednala, ale délku exekučního řízení shledala přiměřenou.

14. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.Podle § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e.ř.“) o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5. Podle odst. 5 cit. ustanovení o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu.Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 958/2012, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [R 92/2013] (dále jen „rozhodnutí ze dne , datum, “) byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) e. ř., podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Pro úspěšnost žaloby o náhradu škody proti státu je zásadní kumulativní splnění tří zákonných podmínek, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody na straně žalobce.

17. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od , datum, (§ 31a OdpŠk). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

18. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci (tj. v našem případě soudního exekutora či soudu), nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

19. K posuzování délky vykonávacího řízení se blíže vyjádřil Nejvyšší soud ČR, a to v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 10/2012, v němž vyjádřil právní názor, že exekuční řízení je řízením sui generis, jehož délku je nutné posuzovat nejen s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 zákona, ale také s ohledem na chování účastníků řízení. Délka je ovlivněna zejména majetkovou situací a chováním povinného a předpoklad vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nemusí být naplňován jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné.

20. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, tak nelze dojít k závěru, že by posuzované řízení bylo vedeno neúčelně, když na exekuovaný dluh bylo ze strany žalobkyně pravidelně plněno po ingerencích soudního exekutora, přičemž postupně docházelo k umořování dluhu. Z tohoto pohledu tak nelze dojít k závěru, že by posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.

21. Soud se tak dále zabýval argumentem žalobkyně, že nepřiměřená délka řízení vznikla nekonáním soudního exekutora, popřípadě exekučního soudu, kteří měli řízení zastavit z úřední povinnosti pro nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul. Soud má za to, že na základě tohoto argumentu je existence nesprávného úředního postupu dána, když došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

22. Z § 55 odst. 4, odst. 5 e. ř., § 269 odst. 1 o.s.ř. plyne, že je povinností soudu (popřípadě soudního exekutora) po dobu vykonávacího řízení posuzovat, zda není dán některý z důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, činí tak ovšem pouze na základě obsahu spisu či skutečností, které není třeba dokazovat. Není tedy jeho povinností z vlastní iniciativy pátrat po možných důvodech zastavení. Zjistí-li však soud, že důvody jsou dány, výkon rozhodnutí zastaví, byť by to nenavrhl žádný z účastníků řízení [k tomu srov. JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář, Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu. 3. vydání. , adresa, : , právnická osoba, , 2019 122 str.]. Toto odráží i závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, . Ze spisu soudního exekutora plyne, že exekuční soud neměl, jak zjistit nedostatek podmínek exekučního řízení, když k pověření exekuce došlo dne , datum, , kdy ještě nebyla sjednocena judikatura k naříkané problematice, a to rozhodnutím ze dne , datum, , přičemž exekučnímu soudu se spis dostal do dispozice až s návrhem na zastavení exekuce v roce 2024. Exekuční soud tak neměl možnost řízení zastavit, když exekuční spis vede především soudní exekutor, přičemž exekuční soud funguje jako kvazi odvolací soud. Na druhou stranu soudní exekutor měl dle § 55 odst. 4 e. ř. vyzvat oprávněnou k vyjádření, zda souhlasí se zastavením exekučního řízení i bez návrhu povinné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 20 Cdo 2227/2011), neboť exekuční titul nebyl způsobilý pro další vedení exekučního řízení pro nedostatek zákonných podmínek. V případě, že by souhlas nebyl dán, měl soudní exekutor dát podnět exekučnímu soudu k zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodce s ohledem na závěry rozhodnutí ze dne , datum, . Soudní exekutor se svou pasivitou v tomto směru dopustil nesprávného úředního postupu, ač ostatní úkony činil řádně a vše směřoval k naplnění účelu exekučního řízení, tj. vymožení exekuované pohledávky spolu s náklady exekučního řízení vzniklých oprávněné a náklady exekuce.

23. Na tomto místě je však třeba uvést, že zákon nestanovuje lhůtu orgánům veřejné moci, ve které by měly přistoupit k zastavení exekučního řízení z úřední povinnosti, ani v jakém rozsahu a jak často by měly přezkoumávat nezpůsobilost exekučních titulů s ohledem na rozhodovací praxi. Tento nedostatek však nebrání závěru učiněnému shora. Zdejší soud se tak domnívá, že k přezkoumání mohl soudní exekutor přistoupit kdykoliv po červenci 2013.

24. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě tak spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kdy v řízení došlo k prodlevě v činnosti soudního exekutora stran kroků vedoucích k zastavení posuzovaného řízení z úřední povinnosti. Nicméně nelze přehlédnout, že povinná byla sama procesně nečinná, a to jak v nalézacím (rozhodčím) řízení, tak následně v posuzovaném řízení, přičemž na exekuovaný dluh jí bylo do roku 2015 sráženo. Žalobkyně tak nejednala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. I toto nejednání žalobkyně negativně ovlivnilo délku posuzovaného řízení, když z dikce právních předpisů plyne, že soudní exekutor i exekuční soud primárně rozhodují na základě návrhů účastníků řízení. Nelze pak přehlédnout ani fakt, že oprávněná jako profesionál v oboru pro poskytování půjček, jak je zdejšímu soudu známo z úřední činnosti, sama nenavrhla zastavení řízení a daný nezákonný stav udržovala.

25. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení se jeví jako dostačující prostředek nápravy.

26. Posuzované řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně trvalo od , datum, , kdy žalobkyni v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř. bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu exekuce spolu s dalšími dokumenty, nikoliv tedy již ve chvíli, kdy byla podán návrh na nařízení exekuce, do doby rozhodnutí zdejšího soudu, neboť do rozhodnutí zdejšího soudu nebylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, kterou žalobkyně podala dne , datum, . Celkem tedy ve vztahu k žalobkyni řízení trvalo 16 let a 1 měsíc.

27. Naříkané řízení bylo standardním exekučním řízením, které probíhalo na základě nařízení exekuce a pověření soudního exekutora soudem. V řízení bylo vydán exekuční příkaz a rozhodnutí o nákladech exekuce. Dále bylo jednou rozhodováno o zastavení exekuce z podnětu žalobkyně. Jednalo se tak o standardní exekuční řízení o vymožení peněžité pohledávky po fyzické osobě.

28. Podíl účastníků na délce řízení soud neshledal. Spor žalobkyně a žalované o aktivitu, resp. pasivitu žalobkyně v průběhu exekučního řízení není podstatný. Soudní exekutor měl postupovat z moci úřední. Žalobkyně sice nejednala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt, a to ani v rozhodčím řízení, avšak bylo povinností soudního exekutora, aby postupoval v souladu s § 55 odst. 4 e. ř. ve spojení se závěry rozhodnutí ze dne , datum, . Nečinnost žalobkyně se pak odrazí v kritériu významu řízení.

29. Stran činnosti soudního exekutora lze vytknout nečinnost v postupu vedoucím k zastavení exekučního řízení pro nedostatek pravomoci rozhodce vydat exekuční titul (viz bod 22 tohoto rozsudku), přičemž tento nedostatek je seznatelný již ze samotného exekučního titulu a nebylo potřeba, aby soudní exekutor takovéto skutečnosti dokazoval, nebo po nedostatku pravomoci více pátral. Jiné úkony činil soudní exekutor řádně tak, aby došlo k naplnění smyslu a účelu exekučního řízení.

30. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení mezi uvedená řízení nespadá. Soud naopak shledal význam řízení pro žalobkyni snížený až marginální, přičemž význam řízení je třeba zkoumat i s ohledem na rozsah majetku postiženého exekucí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3490/2019). Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že ze strany soudního exekutora byl postižen majetek žalobkyně, a to dne , datum, exekučním příkazem srážkami ze mzdy povinné. Co se týká rozsahu majetku postiženého exekucí, soud považuje za podstatné, že majetek povinné byl postižen i jinými zahájenými exekucemi u stejného soudního exekutora, jak plyne ze sdělení žalobkyně ze dne , datum, . Jakkoliv soud připouští, že exekuovaná částka nebyla bagatelní, nelze přehlédnout, že i kdyby bylo posuzované řízení zastaveno z moci úřední, tak by byl stejně majetek žalobkyně postižen dalšími dvěma exekucemi. Navíc žalobkyně poprvé kontaktovala soudního exekutora teprve v říjnu 2021. Zdejší soud tak uzavírá, že žalobkyně netrpěla větší nejistotou z posuzovaného řízení.

31. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Z konstantní judikatury se dále podává, že primární volba zadostiučinění leží na poškozeném, který svým žalobním požadavkem nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu, a že omluva jako satisfakční prostředek by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází. Pokud pak poškozený uplatní nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 904/08). Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud dojde k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou újmu a žalobce jako formu satisfakce požaduje omluvu, je třeba mu omluvu poskytnout, pokud obsah a forma požadované omluvy korespondují se zjištěným pochybením orgánů veřejné moci.

32. V daném případě soud dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup s ohledem na význam řízení pro žalobkyni a její chování v posuzovaném řízení nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení se proto jeví jako dostačující prostředek nápravy. Soud proto postupoval v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobkyni satisfakci ve formě konstatování porušení práva s tím, že nepřiměřenou délkou trvání posuzovaného exekučního řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. (výrok I.). Soud shledal rovněž důvodným požadavek žalobkyně na poskytnutí omluvy (výrok II.), přičemž však odpovídající formou omluvy je pouze omluva písemná, nikoliv omluva zveřejněná na stránkách www.justice.cz. Vycházel přitom z toho, že nebyl tvrzen žádný veřejný rozměr újmy žalobkyně, s nímž by korespondovala veřejná forma omluvy (srov. závěry rozsudku Městského sodu v Praze ze dne , datum, , č.j. 11 Co 179/2025-73. Takový požadavek žalobkyně tedy soud neshledal opodstatněným (výrok III.). Tímto konstatováním porušení práva a písemnou omluvou je tedy dle soudu poskytnuta žalobkyni dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Soud proto zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky , částka, spolu s příslušenstvím (výrok IV.).

33. O nákladech řízení (výrok V.) soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla co do základu nároku úspěšná, jakkoliv soud neshledal důvod pro peněžitou kompenzaci, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch žalobkyně z hlediska výše požadovaného odškodnění pro účely náhrady nákladů řízení projeví jako úspěch plný. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“). Náklady žalobkyně jsou představovány částkou , částka, , která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši , částka, a nákladů právního zastoupení žalobkyně. Právní zástupce žalobkyně dle ust. § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), odst. 2 písm. c) advokátního tarifu učinil ve věci 8 úkonů právní služby á , částka, (z tarifní hodnoty , částka, ) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení; písemném podání žaloby; replice ze dne , datum, a ze dne , datum, ; vyjádření k výzvě soudu ze dne , datum, ; účasti na jednání dne , datum, a dne , datum, , zpětvzetí odvolání ze dne , datum, , a jeden půl úkon právní služby á , částka, (ze shodné tarifní hodnoty) spočívající v podání odvolání ze dne , datum, . Za doplnění žaloby ze dne , datum, soud náhradu nepřiznal, neboť nešlo žalobce jednak nebyl k žádnému doplnění ani vyzván, nereagoval na žádné podání protistrany, a ostatně vše co chtěla žalobkyně uvést, měla uvést v žalobě. Náklady za další doplnění nelze přenášet na jiné účastníky řízení. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 9 x , částka, dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši , částka, (21 % z částky , částka, ), když zástupce žalobkyně je jejím plátcem, což bylo doloženo.

34. Protože v řízení na straně neúspěšné žalované stál ve sporu též vedlejší účastník, byla žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů v řízeních úspěšné žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

35. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.