47 C 39/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno 5 slov údaje o žalované adresa pro zaplacení 442 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 442 500 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 7. 9. 2020 domáhal po žalované náhrady škody ve výši 26 880 Kč představující náklady trestní obhajoby a náhrady nemajetkové újmy jednak za nezákonný výkon trestu ve výši 442 500 Kč a jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen„ krajský soud“) pod sp. zn.: [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“) s tím, že celková doba nezákonného trestního stíhání v délce 48 měsíců je nepřiměřená. V žalobě uvedl, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality z [datum rozhodnutí] [číslo jednací] bylo podle § 160 odstavec 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze zločinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství. Pro citovaný trestný čin byla podána u krajského soudu na žalobce obžaloba. Rozsudkem krajského soudu z [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací] (dále jen„ rozsudek“) byl žalobce uznán vinným, skutkem, který byl právně kvalifikován jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku a byl za to odsouzen podle § 211 odst. 6 za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem za současného uložení přiměřeného omezení spočívajícího v povinnosti hradit uloženou náhradu škody. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla žalobci uložena povinnost spolu s druhým obžalovaným společně a nerozdílně uhradit poškozené [příjmení] [osobní údaje] [anonymizována čtyři slova], [IČO], částku ve výši 6 764 649,86 Kč jako náhradu škody. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] bylo po projednání odvolání obžalovaných a státního zástupce proti rozsudku rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce a z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a bylo znovu rozhodnuto tak, že se žalobce odsuzuje podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let. Žalobce do výkonu trestu nastoupil dne [datum], z něhož byl následně dne [datum] propuštěn, a to na základě příkazu Nejvyššího soudu v Brně. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky z [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací] byl podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo přikázáno krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém trestním řízení byl žalobce ohrožen trestní sazbou ve výši 2-8 let oproti původně stanovené trestní sazbě v rozmezí 5-12 let. Akcentoval, že nezákonné uvěznění mělo značné dopady na jeho osobu a rodinu. V novém trestním stíhání pak byla potvrzena nová trestní sazba a řízení skončilo rozsudkem krajského soudu z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. Difamační účinek trestního řízení měl dopad na psychiku žalobce, jeho pracovní, profesní i rodinný život. Po nezákonném odsouzení žalobce a nástupu do výkonu trestu se o něm v okolí hovořilo jako o podvodníkovi, řada kolegů, známých a kamarádů se s ním přestala stýkat. Manželka žalobce musela změnit zaměstnavatele, v době nástupu žalobce musela zkrátit úvazek a vše nakonec vyvrcholilo psychickými problémy, kvůli nimž musela vyhledat odbornou pomoc. Mladší dcera žalobce z finančních a časových důvodů nenastoupila na gymnázium, starší dcera nastoupila na gymnázium raději v jiném městě. Žalobce dále uvedl, že po dobu nezákonného trestního stíhání a výkonu trestu trvajícího téměř 4 měsíce se u něj rozvinul dlouhotrvající stav úzkosti a obav o další existenci. Před nástupem výkonu trestu byl žalobce nucen přerušit zaměstnání a podnikatelské aktivity, po dobu výkonu trestu žalobce značně klesla životní úroveň rodiny a děti neměly prostor pro své koníčky a čelily posměškům spolužákům. Žalobce uplatnil u žalované nároky v celkové výši 743 180 Kč, žalovaná však uznala důvodným jen nárok žalobce z titulu náhrady ušlého zisku ve výši 63 365 Kč a nárok z titulu nemajetkové újmy za neoprávněný výkon trestu ve výši 57 500 Kč. Uvedené plnění se žalobci jeví jako nedostatečné a proto se touto žalobou domáhá shora uvedeného nároku.

2. Žalovaná v podání z 3. 11. 2020 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobce u ní uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. [spisová značka] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Učinila nesporným, že žalobce u ní dne 7. 11. 2019 uplatnil nárok na náhradu škody v celkové výši 743 180 Kč spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení, nemajetkové újmy za nezákonný výkon trestu, nemajetkové újmy za průtahy v řízení a ušlý zisk. K projednání žádosti žalobce došlo dne 26. 8. 2020. Žalovaná však žalobci poskytla zadostiučinění toliko ve výši 123 465 Kč, ve zbytku shledala nárok žalobce neopodstatněným. Učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci u krajského soudu pod sp. zn. [spisová značka] s tím, že žalobce byl konečným rozhodnutím odsouzen po nové právní kvalifikaci k mírnějšímu trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odložením na zkušební dobu trvání 5 let. Za nezákonný výkon trestu vzhledem k okolnostem případu žalovaná považovala poskytnutí zadostiučinění ve výši 500 Kč/den výkonu trestu jako dostačující, celkem tak žalobci za 115 dní výkonu trestu odnětí svobody poskytla zadostiučinění ve výši 57 500 Kč. Zdůraznila, že žalobce nebyl zproštěn obžaloby, byl mu uložen podmíněný trest a navíc dle usnesení Nejvyššího soudu z 15. 2. 2018 se dokonce jednalo o souběh dvou trestných činů, což by pro žalobce znamenalo ještě přísnější kvalifikaci než v původním rozsudku.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze 4. 2. 2021 ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto o vyloučení nároku na náhradu nemajetkové újmy za vykonání nezákonného trestu ve výši 442 500 Kč k samostatnému projednání, který je předmětem tohoto řízení.

4. Zdejší soud věc rozhodl dle § 115a o. s. ř., aniž by nařizoval jednání, neboť tato je objasněna listinnými důkazy a účastníci s takovým postupem souhlasili, a to žalobce výslovně v podání z 30. 6. 2021 a žalovaná konkludentně podle § 101 odst. 4 o. s. ř., když nereagovala na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

6. Z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 7. 11. 2019 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody ze 7. 11. 2019; stanoviska žalované z 26. 8. 2020).

7. Ze stanoviska žalované z 26. 8. 2020 bylo zjištěno, že za 115 dní výkonu trestu odnětí svobody přiznala žalobci částku 57 500 Kč, tedy 500 Kč na den. Žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce nebyl zproštěn obžaloby, ale byl mu uložen trest odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let s tím, že Nejvyšší soud ve svém usnesení z 15. 2. 2018 jednání žalobce hodnotil jako souběh dvou trestných činů, což odpovídá přísnější kvalifikaci než v původním rozsudku, avšak s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius by se přísnější kvalifikace skutku nemohla ve výsledku objevit.

8. Mezi účastníky byl nesporný i průběh trestního řízení vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. [spisová značka]. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality z [datum rozhodnutí] [číslo jednací] bylo podle § 160 odstavec 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze zločinu úvěrový podvod podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství, které si převzal dne 26. 8. 2013. Dne 16. 1. 2015 byla Krajským státním zastupitelstvím podána obžaloba na žalobce pro tr. čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Dne 1. 12. 2016 proběhlo hl. líčení, kde byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací] (dále jen„ rozsudek“) žalobce uznán vinným, skutkem, který byl právně kvalifikován jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku a byl za to odsouzen podle § 211 odst. 6 za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Na to byla ve věci podána odvolání státním zastupitelstvím i obžalovanými, o nichž bylo rozhodnuto ve veřejném zasedání dne 24. 8. 2017. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], bylo po projednání odvolání obžalovaných a státního zástupce proti rozsudku rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce a z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a bylo znovu rozhodnuto tak, že se žalobce odsuzuje podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 5 let a bylo rozhodnuto o zařazení obžalovaného do věznice s dozorem. Žalobce do výkonu trestu nastoupil dne 24. 10. 2017, z něhož byl následně dne 15. 2. 2018 propuštěn, a to na základě příkazu Nejvyššího soudu v Brně. Dne 13. 10. 2017 došlo soudu dovolání žalobce. Dne 17. 1. 2018 se konalo neveřejné zasedání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [číslo jednací] z [datum rozhodnutí] bylo rozhodnuto, že se rozsudky Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec zrušují. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že skutek měl být správně právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona a napadený rozsudek tedy spočívá v nesprávném právním posouzení skutku. V novém trestním stíhání řízení skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací], v němž byl shledán ze spáchání úvěrového podvodu podle 211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku a byli odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let s odkladem na zkušební dobu v délce 5 let, a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]. Konečné rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne 15. 8. 2019.

9. Soud podrobnější dokazování neprováděl pro nadbytečnost, neboť výše uvedené je pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněném nároku plně postačující.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

14. Podle § 10, odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Právo na náhradu škody má i ten, kdo byl v pozdějším řízení odsouzen k mírnějšímu trestu, než který byl na něm vykonán na podkladě zrušeného rozsudku. Náhrada škody náleží jen se zřetelem k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku a trestem uloženým rozsudkem novým.

15. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

16. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 7. 11. 2019.

20. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR z [datum rozhodnutí], [číslo jednací], na základě kterého byla podána obžaloba pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství. Žalobce byl pro tento skutek pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka], který rozhodnutí krajského soudu změnil, a to k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pět let. Následně Nejvyšší soud v Brně usnesením z [datum rozhodnutí], sp. zn. [číslo jednací], oba rozsudky zrušil, věc vrátil soudu k dalšímu řízení s konstatováním, že obžalovaní měly být odsouzeni podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona. Mezi účastníky není sporu o tom, že rozhodnutí o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost zakládá nejen nárok na náhradu škody, ale, jak výše zmíněno, i odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1 a 2 OdpŠk.

21. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za vykonání nezákonného trestu odnětí svobody soud posoudil dle výše uvedených zákonných ustanovení následovně.

22. Žalobce se domáhá odškodnění nemajetkové újmy za 115 dnů omezení osobní svobody v období od 24. 10. 2017 do 15. 2. 2018 částkou 442 500 Kč. Žalovaná za toto období žalobci přiznala odškodnění v částce 500 Kč/den, tedy 57 500 Kč. Žalobce byl stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, za které bylo možné uložit žalobci trest odnětí svobody v trvání 5 – 10 let. Žalobci byl nakonec uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, když nato Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí krajského a vrchního soudu a věc vrátil k novému projednání. Žalobce vykonal trest v rozsahu 115 dnů. Žalobce byl posléze odsouzen k trestu odnětí svobody dle § 211 odst. 1 a odst. 5 písm. c) na tři roky s podmíněným odkladem na 5 let.

23. Při stanovení formy a výše odškodnění vycházel soud z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejm. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 z 11. 1. 2012 či sp. zn. 30 Cdo 914/2011 z 31. 5. 2012), jež formuluje zásadní závěr, že„ při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí, a v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1.500 Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.“, zdůrazňuje tedy zásadu finančního odškodnění nemajetkové újmy (neboť bez dalšího dochází k zásahu do vůbec nejzákladnějších práv, počínaje negací svobody pohybu a práva na soukromí; konstatování porušení práva se již proto bez dalšího jeví jako zcela nedostatečná forma odškodnění), při současném zohlednění všech individuálních okolností dané věci („ Při hodnocení následků neoprávněného držení ve vazbě v osobní sféře poškozené osoby je nutno vycházet z toho, že samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby. Dále působí stres, nejistotu, úzkost apod. Navíc je třeba přihlédnout k dalším individuálním okolnostem jednotlivého případu, jakými mohou být životní podmínky ve vazební věznici, možnost kontaktu poškozené osoby s rodinnými příslušníky a s okolím, s tím související porušení práva na rodinný život atd. Popřípadě je třeba zabývat se též dopadem uvalení vazby do profesního života jedince, do jeho společenské pověsti a cti; v tomto ohledu může být popřípadě relevantní i skutečnost, že informace o zatčení a vzetí do vazby a za jakých okolností byla šířena.“ – 30 Cdo 2357/2010;„ Ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je zjevným případem normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.“ - 28 Cdo 2535/2011).

24. Při stanovení formy a výše zadostiučinění pak soud vycházel zejména z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu, tedy hodnotil povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky způsobené v osobnostní sféře žalobce. Navíc je pak tedy třeba přihlédnout i k individuálním okolnostem jednotlivého případu. V projednávané věci pak soud po posouzení všech těchto okolností ve vzájemných souvislostech dospěl k závěru, že je důvodné žalobci přiznat odškodnění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody nejen formou konstatování porušení jeho práv, ale i přiznáním určité částky finančního odškodnění, přičemž jako přiměřenou soud shledal částku 500 Kč za jeden den výkonu trestu (115 dní x 500 Kč), tedy celkově částku 57 500 Kč. Pokud se soud při stanovení této výše odškodnění pohyboval při samotné dolní hranici rozpětí, které bylo stanoveno v rámci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 914/2011, pak tímto způsobem soud postupoval právě s ohledem na vyhodnocení konkrétních okolností projednávané věci. Soud v této souvislosti uvádí, že v žádném případě nezpochybňuje, že výkonem trestu došlo k zásahu do práv žalobce, a to minimálně do práva na osobní svobodu, práva na svobodu volného pohybu a práva na soukromí, jakož i do práva na rodinný život, když došlo k zásadnímu omezení kontaktu s rodinou po dobu výkonu trestu. Dále má soud za nepochybné, že žalobce byl omezen i v pracovní sféře, avšak soud při stanovení výše odškodnění hodnotil i následné rozhodnutí o odsouzení žalobce, kdy žalobce nebyl viny zproštěn, ale byl pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, ačkoliv jeho jednání bylo po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu právně kvalifikováno jako jednání dle § 211 odst. 1 a odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, na jehož základě byl ohrožen trestem odnětí svobody v délce 2 – 8 let. Soud dále nepřehlédl, že Nejvyšší soud poukázal ve svém zrušujícím rozhodnutí na skutečnost, že v trestněprávním jednání žalobce spatřuje souběh dvou trestných činů namísto výše uvedené právní kvalifikace a pouze na základě dodržení zásady zákazu reformace in peius by se nová a přísnější právní kvalifikace v rozhodnutí soudu nemohla objevit. Nelze tedy uzavřít, že by se žalobce trestněprávního jednání nedopustil a byl obžaloby zcela zproštěn, jak uvedeno výše, žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úvěrového podvodu v pátém odstavci s tím, že Nejvyšší soud konstatoval, že k přísnějšímu odsouzení žalobce nedošlo jen v důsledku zásady reformace in peius. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že částka 57 500 Kč, stanovená při spodní hranici 500 Kč/den, přiznaná žalovanou jako odškodnění za nezákonný výkon trestu je odškodněním adekvátním a proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce byl neúspěšný, proto je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za vyjádření k žalobě dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).