47 C 53/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupen advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, I) Řízení se, co do požadavku žalobce na zaplacení částky 1 450 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 9. 3. 2020 do zaplacení, zastavuje. II) Žalovaná je povinna uhradit žalobci 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 11. 2020 do zaplacení, a dále úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 930,46 Kč od 8. 11. 2020 do 2. 6. 2021, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. III) Žaloba o zaplacení 22 719,54 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 11. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 930,46 Kč od 9. 3. 2020 do 7. 11. 2020 se zamítá. IV) Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 499 Kč, a to k rukám právního zástupce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 3.2021 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl usnesením ze 14. 6. 2019 obviněn Policií ČR, č. j.: KRPA [číslo] ze spáchání trestného činu dle ust. § 211 odst. 1 v souběhu s trestným činem dle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku. Pro citované trestné činy byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 na žalobce obžaloba (dále jen„ obvodní soud“). Žalobce byl následně rozsudkem z 9. 3. 2020 č.j.: 52 T 43/2019 obžaloby zproštěn. Konkrétně žalobce požaduje zaplacení částky 20 000 Kč představující vynaložené náklady na obhajobu a částky 50 000 Kč představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním z 2. 6. 2021, v němž uvedla, že žalobce u ní uplatnil nárok, jenž mu měl vzniknout v souvislosti s trestním stíháním ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 43/2019 (dále jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu nákladů trestního řízení vyhověla žalovaná co do částky 15 930,46 Kč, přičemž uvedla, které úkony neodškodnila. Nárok představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním žalovaná odmítla, když trestní řízení trvalo pouze 9 měsíců a nemá za prokázané zásahy do osobnostní sféry (tyto má za zkopírované od manželky, rovněž spoluobviněné); za nezákonné trestní stíhání žalobci jako zadostiučinění bylo poskytnuto konstatování porušení práva a omluva.

3. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce u žalované nároky předběžně uplatnil, a to dne 7. 5. 2020.

4. Jelikož žalovaná žalobci po podání žaloby a uplynutí lhůty pro předběžné projednání nároku uhradila celkově částku 15 930,46 Kč na nákladech obhajoby, vzal žalobce žalobu částečně, co do této částky, zpět a soud řízení usnesením z 20. 6. 2021 č. j.: 47 C 53/2021-74 v této části zastavil. Citované usnesení nabylo právní moci dne 27. 7. 2021.

5. Na jednání konaném dne 29. 9. 2021 pak žalobce vzal na škodě tvořené obhajném žalobu zpět co do částky 1 450 Kč, a to včetně úroků z prodlení. Soud řízení proto ve smyslu § 96 odst. 1 o. s..ř. výrokem I. částečně zastavil. Při tomto jednání účastníci učinili nesporným, že zástupce žalobce dne [datum] nahlížel do spisu v čase od 9, 39 do 9, 44 hodin.

6. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 43/2019 soud zjistil následující skutečnosti Řízení bylo vůči žalobci zahájeno dne 14. 6. 2019 usnesením PČR, [číslo jednací], přičemž se jednalo o zahájení trestního stíhání pro trestný čin uvěrového podvodu dle § 211 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím zločinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Dne 23. 9. 2019 byla podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 4 pro trestný čin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku. Dne 9. 3. 2020 byl žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j.: 52 T 43/2019-330 zproštěn obžaloby dle § 226 c) trestního řádu. Právní moci nabylo toto rozhodnutí ve vztahu k žalobci dne 9. 3. 2020.

7. Z výslechu svědkyně [příjmení] [jméno] jakožto manželky žalobce soud zjistil, že trestní stíhání zasáhlo žalobkyni ve sféře rodinné, konkrétně v tom směru, že došlo k hádkám a nervozitě v rámci rodinného soužití v souvislosti s tímto trestním stíháním, když to byl manžel, kdo předmětný úvěr, který si rodina sjednala pro účely bydlení, zařizoval. Panovaly mezi nimi neshody, zda skutečně nedošlo k nějakému trestněprávně relevantnímu jednání. Soud má rovněž za zjištěné, že částečně se rodinná nepohoda přenesla i na chování žalobkyně ve vztahu k dětem a že se zejména obávala, aby v důsledku výsledku trestního stíhání nemusela opustit s rodinou Českou republiku.

8. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že trestním stíháním byla zasažena jeho rodinná sféra, neboť do rodinného soužití vneslo trestní stíhání nepohodu a hádky mezi manžely, vyvolané zejména tím, že to byl žalobce, kdo úvěr zařizoval, což vedlo k častějším konfliktům mezi manžely. Pociťoval hanbu a ponížení. Soud nemá za zjištěné, že by manželé řešili konflikty cestou manželského poradenství nebo že by došlo k podání návrhu na rozvod, naopak manželka žalobce uvedla, že žalobce po celou dobu trestního stíhání podporovala. Žalobce dále uvedl, že o jeho stíhání věděla nejbližší rodina, tj. rodiče, kteří ho také podporovali. Konečně žalobce se rovněž zejména obával, aby v souvislosti s trestním stíháním nemusel spolu s rodinou opustit Českou republiku. Velmi se bál vyhoštění, bál se i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale více vyhoštění, neboť takové případy znal ze svého okolí.

9. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění plně postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Soud nezamítal žádný z navržených důkazů. Ohledně poskytnutých právních služeb bylo řízení zastaveno v části požadující náhradu za úkon označený jako„ jiné podání-omluva z výslechu“.

10. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil.

11. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

12. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

17. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) analogicky po novele zákona provedené zákonem č. 160/2006 Sb. i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

18. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označené trestné činy (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/200). Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

19. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha soudu, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 20. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

21. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ve zmíněném již rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo.

22. Žalobce se žalobou domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 50 000 Kč. Žalovaná žalobci na tento nárok neposkytla finanční zadostiučinění, nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou (po podání žaloby a lhůtě pro předběžné projednání nároku).

23. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 14. 6. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do 9. 3. 2020, kdy byl žalobce rozsudkem obvodního soudu z 9. 3. 2020 pravomocně zproštěn obžaloby, tedy zhruba 9 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k průběhu trestního řízení, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou.

24. Povahou trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku).

25. Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku. Tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví. Nemajetkovou újmu zvyšuje také okolnost, že žalobci byl stíhán ze spáchání úmyslného trestného činu. Žalobci však hrozila vysoká sazba trestu odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let. Soud kritérium povahy trestního řízení zhodnotil tím, že vyšel při porovnání z trestních stíhání, které byly vedeny pro stejné trestné činy, nebo pro trestné činy obdobné se stejnou sazbou.

26. Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

27. Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08).

28. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého a rodinného života, na zachování osobní cti a dobré pověsti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Zahájení trestního stíhání vedlo ke skutečnosti, že v rámci rodinného života došlo ke zhoršení vzájemných vztahů s manželkou (stíhané v téže věci), kdy mezi manžely panovalo napětí, zda a kdo z nich udělal chybu, toto se projevovalo v rodinném životě nervozitou, konkrétně hádkami o běžných věcech. Žalobce se však, stejně jakož jeho manželka, předně obával ztráty pobytového oprávnění, které by vedlo k nucenému ukončení pobytu rodiny na území ČR a jež by bylo automaticky spojeno s odsouzením žalobce, neboť byl ohrožen hrozbou trestu odnětí svobody a bylo mu kladeno ze spáchání úmyslného trestného činu. Shodně vypovídala svědkyně, jejíž výpověď soud hodnotí jako věrohodnou, spontánní, prostou tendenčních snah stranit žalobci. Zvláště pak pro svědkyni jako pro matku nezletilých dětí musela být tato obava velmi traumatizující. Děti by přišly o svůj domov, musely opustit kamarády i školy a začít zcela nový život na [země]. V rodinném soužití do té doby problémy nebyly. Soud má tak za zjištěné, že žalobce byl v důsledku trestního stíhání zasažen na svém rodinném životě v tom směru, že docházelo častěji ke konfliktům s manželkou, což bylo důsledkem stresu vyvolaného trestním řízením. Soud má dále za zjištěný zásah v tom směru, že žalobce se jakožto cizinec obával, aby trestní stíhání nemělo vliv na možnost jeho pobytu a jeho rodiny v České republice i do budoucna. V řízení nebyly prokázány žádné zásahy ve sféře pracovní, ani zdravotní, žalobce dále netvrdil ani neprokazoval zásahy ve sféře ekonomické či sociální. Trestní řízení nebylo medializováno, žalobce nebyl stíhán vazebně. Soud dále zohlednil skutečnost, že žalobce byl do té doby osobou bezúhonnou.

29. Soud ve věci neshledal zvláštní okolnosti, k nimž by bylo třeba přihlédnout v souvislosti se zahájením či vedením trestního řízení, 30. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním lze uzavřít, že samotné konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se soudu s přihlédnutím ke shora vyloženým okolnostem trestního stíhání nejeví dostačující satisfakcí. V této souvislosti je na místě připomenout, že„ forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ (viz cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). O případ, v němž by obecná slušnost přiznání finanční satisfakce nevelela, ve věci žalobce dle zdejšího soudu nejde. Dostačujícím momentem jaksi„ završujícím“ satisfakci, jíž by se žalobci od žalované mělo dostat, se pak soudu jeví být zaplacení částky 30 000 Kč. V této souvislosti nutno zdůraznit, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím vyšší částky, než kterou soud shledal dostačujícím odškodněním. Soud zohlednil, že žalobce byl stíhán pro zločin úvěrového podvodu, jenž měl spáchat úmyslně. Konkrétní výši částky odůvodňuje zejména výše popsaná povaha trestní věci s trestní sazbou 2 až 8 let a zejména pak shora popsaný zásah do rodinného a soukromého života žalobce a předně ohrožení možným vyhoštěním, jež žalobci jako cizinci reálně hrozilo. Naopak vzhledem ke skutečnosti, že o trestním stíhání věděl toliko žalobce a jeho nejbližší a se zřetelem na skutečnost, že věc nebyla medializována je okolnost, jež nemajetkovou újmu žalobce snižuje. Dále nelze odhlédnout, že manželka žalobci poskytovala po dobu trestního stíhání podporu, věřila mu, rovněž jako jeho rodiče. Pracovní, sociální, zdravotní ani volnočasová sféra žalobce nebyla zasažena. Pro tyto okolnosti soud nepřistoupil k vyšší výši zadostiučinění.

31. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

32. Soud dospěl k závěru, že uvedená výše odškodnění obstojí i ve srovnání s ostatními obdobnými případy. Provedl zde přitom srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 617/2014, kdy poškozenému byla na přiměřeném zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání přiznána částka 50 000 Kč. I v tomto případě byl poškozený trestně stíhán pro trestný čin podvodu ve čtvrtém odstavci, tj. hrozila mu stejná trestní sazba a povaha trestného činu byla obdobná, přičemž však (stejně jako v této věci) nebylo nepodmíněné odsouzení reálné, neboť stejně jako zdejší žalobce byl poškozený bezúhonný a vedl řádný život. Avšak trestní stíhání pak trvalo po dobu 2 let a 7 měsíců, tj. dobu více jak dvakrát delší. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, nebyl vazebně stíhán, měl psychické problémy, stres, žil v nejistotě, jak trestní stíhání dopadne. Oproti projednávané věci však byla poškozena pověst poškozeného, neboť řízení bylo medializováno. V porovnání s tímto rozhodnutím tak soud dospívá k závěru, že adekvátní výší finančního odškodnění ve vztahu k žalobci je částka nižší než v porovnávaném případě, a to konkrétně částka 30 000 Kč, jež dle soudu je odůvodněna především hrozbou trestu vyhoštění a s ním spojeného rizika ztráty rodinného, pracovního a sociálního zázemí spojeného s nutností opustit ČR. Dále soud provedl srovnání s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 17 C 219/2016. Poškozený byl stíhán pro trestný čin pojistného podvodu, tj. také ze spáchání majetkového trestného činu obdobného charakteru, byl taktéž ohrožen stejnou trestní sazbou 2-8 let a obdržel zadostiučinění ve výši 35 000 Kč. Poškozený rovněž nebyl vazebně stíhán, byl bezúhonný, do doby zahájení trestního stíhání vedl řádný život. Trestní stíhání trvalo dvakrát déle, 1 rok a 7 měsíců, stejně jako v případě zdejšího žalobce kauza nebyla medializována, došlo k narušení vztahu s dcerou poškozeného, v čemž soud spatřuje určitou podobnost, neboť i zdejšímu žalobci narušilo trestní stíhání po nějakou dobu rodinné vztahy, když cela rodina byla ve stresu z možného vyhoštění. Avšak s porovnáním dvakrát tak dlouhého trestního stíhání, soud dospěl k závěru, že částka 30 000 Kč je částkou zcela dostačující. V tomto rozsahu tedy soud žalobě vyhověl, a co do částky 20 000 Kč proto žalobu zamítl.

33. Žalobci založená judikatura k doložení odůvodněnosti požadované výše finančního zadostiučinění dle závěru soudu není pro porovnání použitelnou, když v žalobci předložených řízeních byli poškození odškodněni částkou mezi 30 000 Kč 40 000 Kč, tj. částkou, jež i soud shledal přiměřenou. Tedy rozhodnutí předložená žalobcem naopak podporují závěr zdejšího soudu o přiměřenosti částky zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Žalobce obdobný případ, kde by byla přiznána žalovaná částka 50 000 Kč sám předložil a ani soudu nevyložil, v čem jsou případně zásahy do jeho práv významnější a odůvodňovaly by přiznání vyšší částky. Všechny žalobcem založené případy (22 C 48/2018, 18 C 48/2018 a 19 C 48/2018 vedené u zdejšího soudu) se týkají týchž obviněných z jednoho trestního řízení. V tomto případě (22 C 48/2018) došlo k přiznání zadostiučinění ve výši 40 000 Kč, nicméně zde došlo u poškozeného k zásahům vyšší intenzity ve sféře osobní. Trestní řízení trvalo déle než 3 roky, byl prokázán vliv na psychiku poškozeného, což vedlo k nevolnostem, zmatkování, horší komunikaci a podezíravosti. Byl zasažen i profesní život poškozeného, konkrétně došlo k úpadku jeho společnosti, a došlo k zásahům sociálním, neboť tamní poškozený žil na malé vesnici a okolí o trestním stíhání vědělo. Tedy pro zásahy u tohoto jiného poškozeného není tento k porovnání předložený případ pro relevantní porovnání použitelný, neboť u zdejšího žalobce k zásahu v pracovní sféře nedošlo, stejně jakož k žádným zdravotním potížím. Poslední z žalobcem označených případů byl řešen Městským soudem v Praze pod sp.zn. 16 Co 175/2021, avšak i v tomto případě byli poškození manželé odškodněni po revizi odvolacího soudu částkou 30 000 Kč. Zde se jednalo o trestní řízení ve věci neoprávněného zaměstnávání cizinců, kde délka řízení přesáhla 3 roky. U poškozených, kterými byli také manželé a kterým bylo přiznáno po revizi odvolacího soudu 30 000 Kč, tj. částkou, jež soud přiřkl i zdejšímu žalobci. Byly shledány zásahy ve sféře osobnostní, u poškozených došlo ke vzniku psychických problémů, museli z tohoto důvodu užívat léky. Rodinné vztahy byly u poškozených narušeny nejenom navzájem, ale i ve vztahu k jejich rodičům, a zásadním způsobem se na újmě poškozených podílela domovní prohlídka, která u zdejší žalobkyně realizována nebyla. I přesto, že zásahy jsou dle soudu citelnější než u zdejšího žalobce, soud shledal adekvátním zadostiučiněním částku 30 000 Kč, tedy nikoliv částku 50 000 Kč, jak se toho domáhal žalobce.

34. Žalobce se dále žalobou domáhal náhrady škody tvořené vynaloženými náklady na obhajobu, a to ve výši 20 000 Kč. Žalovaná tento nárok dobrovolně odškodnila ve výši 15 930,46 Kč dne 2. 6.2021 (po uplynutí lhůty pro předběžné projednání a po podání žaloby) a soud v tomto rozsahu řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil. Předmětem řízení tak zůstala na tomto nároku částka ve výši 4 169,54 Kč. Část nároku vzal žalobce zpět na jednání konaném dne 29. 9. 2021, soud v této části řízení zastavil. Náhrada škody tak nebyla poskytnuta toliko za úkon označený jako nahlížení do spisu dne 23. 7. 2019, jenž již však soud pro svou délku 5 minut, jak soud zjistil z trestního spisu obvodního soudu, shledal neúčelným a žalobu v tomto rozsahu zamítl a tím byl vyčerpán nárok celý.

35. Úrok z prodlení je odůvodněn § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona (§ 605 odst. 2 o. z.). Soud proto přiznal žalobci úrok z prodlení z prodlení z částek, které shledal důvodnými, a dále žalobci přiznal nárok na úrok z prodlení z částek, které žalovaná dobrovolně hradila, neboť dle § 2054 odst. 2 o. z. tímto žalovaná uznala i důvodnost příslušenství takto uhrazené částky. Žalobce žádal úrok z prodlení ode dne 9. 3. 2020, což není vzhledem k výše uvedenému důvodným, neboť žalovaná se dostala do prodlení až dne 8. 11. 2020.

36. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2, § 146 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V souzeném případě byl předmět řízení v tarifní hodnotě 70 000 Kč (50 000 Kč za nemajetkovou újmu; dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) + 20 000 Kč za škodu). Žalobce byl z pohledu nákladů řízení tarifně úspěšný co do částky 65 930,46 Kč (neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu nebo i jen konstatováním porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši /k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 - což platí i za situace, kdy je po podání žaloby dobrovolně plněno a soud řízení o jinak důvodně uplatněném nároku zastaví) + dobrovolné plnění (a následné zastavení řízení) na škodní nárok ve výši 15 930,46 Kč. Převážně tak byl v řízení úspěšný žalobce v rozsahu 88,37 % a v tomto rozsahu jí tak soud náhradu nákladů řízení přiznal.

38. Žalobci vznikly náklady řízení, které sestávají z: -) zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč -) odměny za 4x účelně vynaložený úkon právní služby po 3 900 Kč bez DPH (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, částečné zpětvzetí žaloby z 14. 6. 2021; 1x účast u ÚJ) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a); § 11/1 a), d), g) AT; tj. celkem 18 876 Kč s DPH -) soud nepřiznal odměnu za podání z 27. 7. 2021 (toto soud nevyžádal; žalobce doplňuje svá tvrzení, nicméně nelze klást k tíži žalované, že žalobce podal žalobu neúplnou, mohl tuto podat bezvadnou) -) paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce za 4 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč, tj. celkem 1 452 Kč s DPH -) právní zástupce žalobce je plátce DPH Tedy celkem činí náklady řízení 24 328 Kč s DPH, z čehož činí přiznaných 88,37 % po drobném zaokrouhlení částku 21 499 Kč.