47 C 71/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , Datum narození žalobkyně Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované pro zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 270 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ke zdejšímu soudu dne 19. 4. 2024 domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy s odůvodněním, že u , Anonymizováno, (dále jen „napadené řízení“) bylo vedeno řízení, ze kterého jí vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Popsala, že posuzované řízení včetně doby od povinného uplatnění nároku trvalo 8 let a 1 měsíc. Jednalo se již o kompenzační řízení, jehož předmětem byl nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u , Anonymizováno, , právnická osoba, /2007. Poukazovala, že její právní předchůdce, její manžel, zemřel i v důsledku trápení, které pro něj nejen prvotní, ale i posuzované řízení představovaly. Žalobkyně dále uváděla, že ani ona ani její právní předchůdce se na délce řízení nijak negativně nepodíleli. Význam řízení hodnotila jako vysoký, když předmětnou újmu zvyšuje i skutečnost jejího vysokého věku a nedobrého zdravotního stavu. S ohledem na všechny relevantní skutečnosti, zejména nepřípustné průtahy ve věci, žádala odškodnění ve výši 270 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém podání ze dne 1. 8. 2024 učinila nesporným, že u žalované žalobkyně dne 14. 3. 2024 uplatnila svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 270 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem , Anonymizováno, . Popsala průběh naříkaného řízení, přičemž dospěla k závěru, že celková délka řízení byla 6 let a 10 měsíců. Konstatovala, že v předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy, řízení bylo procesně vedeno před 3 stupni soudů a u Ústavního soudu. Věc vykazovala do určité míry složitost skutkovou a právní. Význam řízení byl shledán nízký, když žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, přičemž v namítaném řízení byla zcela neúspěšná. Ani z tohoto řízení jí tak nemohla vzniknout závaznější nemajetková újma. Ze strany žalobkyně se dle žalované jedná o šikanózní výkon práva vůči státu, kdy opakovaně žádá o odškodnění z kompenzačních řízení (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14). Délka řízení je dána její procesní aktivitou, za což stát nenese odpovědnost. Nicméně žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná však jako přiměřené zadostiučinění shledala konstatování porušení práva. Toto zadostiučinění považuje žalovaná v rámci mimosoudního projednání za přiměřené a dostačující.

3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 14. 3. 2024. Žalovaná nepřiměřenou délku řízení konstatovala ve svém stanovisku ze dne 1. 7. 2024 a žalobkyni odškodnila konstatováním porušení práva.

5. Nesporným účastníci učinili i průběh posuzovaného řízení vedeného u , Anonymizováno, Dne 9. 10. 2017 byla podána žaloba k , Anonymizováno, . Žalobkyně byla rovněž v postavení žalobkyně, na straně žalované byla také , Anonymizováno, . Jednalo se o žalobu na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u , Anonymizováno, , právnická osoba, /, Anonymizováno, (na čl. 7 potvrzení o uplatnění nároku žalobkyně u žalované , datum, ). , adresa, .

6. Při jednání dne 22. 10. 2024 účastníci učinili nesporným, že rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2024.

7. Z uplatnění nároku ze dne 19. 1. 2016 na čl. 61 spolu s potvrzením o doručení na čl. 62 se podává, že , jméno FO, uvedeného dne uplatnil u žalované nárok z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u , právnická osoba, .

8. Z rozsudku , Anonymizováno, (zejména odůvodnění pod body 32.-35.) se podává, že krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla v posuzovaném řízení aktivně věcně legitimována k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění z nepřiměřeně dlouhého řízení, pročež žalobu zcela zamítl.

9. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle ust. § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem ("o.z.").

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 14. 3. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.

18. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

19. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

20. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

21. Co se týká právního hodnocení, soud stejně jako účastníci řízení dospěl k závěru, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno nejprve dne 19. 1. 2016 uplatněním nároku u žalované právním předchůdcem žalobkyně, jejím zesnulým manželem, , jméno FO, , jenž se u žalované domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném u , právnická osoba, /, Anonymizováno, . S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně dne 31. 1. 2016 zemřel, aniž by uplatnil citovaný nárok u osudu, shodný nárok uplatnila žalobkyně jako jeho procesní nástupce dne 10. 4. 2017. Při jednání dne 22. 10. 2024 účastníci učinili nesporným, že rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2024.

22. Předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Po hmotněprávní stránce šlo o prostředně složitý případ, jelikož žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného řízení. Jako stěžejní se ukázala otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dále soudy řešily, zda lze trvání řízení o žalobě pro zmatečnost, jakož doby, kdy soudu rozhodovaly o obnově řízení posuzovat jako integrální součást soudního řízení. V této věci soudy musely zejména vyjít z bohaté a stále se vyvíjející judikatury nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP.

23. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval jedenkrát, stejně jakož odvolací soud a Nejvyšší soud, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Ve věci dokonce rozhodoval i Ústavní soud.

24. Jde-li o kritérium jednání poškozené, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela.

25. Stran postupu orgánů veřejné moci nutno uvést, že zdejší soud shledal průtah v období od 20. 11. 2018, kdy byla věc předložena krajskému soudu do 9. 9. 2020, kdy se konalo prvé jednání před odvolacím soudem a dále v období od 13. 1. 2021, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do 23. 11. 2022, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání žalobkyně.

26. Pokud se jedná o význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako nepatrný. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne , datum, , č. 14940/89, č. 14940/89, § 39) zvýšený význam. Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp.zn. 30 Cdo 4761/2010). V poměrech souzené věci, přestože šlo již o řízení kompenzační, k čemuž by mělo být dle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 2921/2013), však soud dospěl k bagatelnosti významu řízení pro žalobkyni. Předně uvést, že soudy v napadeném řízení dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění z nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u , právnická osoba, . Dále soud zohlednil, že žalobkyně nebyla účastníkem ani prvotního řízení u , Anonymizováno, , tj.nebylo jednáno o jejích osobních právech.

27. Se zřetelem na výše uvedené, soud dospěl k závěru, že není na místě poskytnout žalobkyni relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení soud shledal jako nepatrný.

28. Z rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby.

29. Soud s ohledem na výše uvedené seznal, že význam řízení byl pro žalobkyni zanedbatelný, když ani další kritéria dle § 31a odst. 3 OdpŠk nepřeváží kritérium významu řízení (nepatrného) a konstatování porušení práva shledal v poměrech posuzované věci jako přiléhavou a zcela plnohodnotnou formu satisfakce, pročež žalobu na přiznání relutární náhrady ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl (výrok I.), když konstatování porušení práva se žalobkyni dostalo od žalované již v rámci předběžného uplatnění nároku.

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobkyně byla neúspěšná, proto je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu a účast na jednání dne 22. 10. 2024 a dne 24. 10. 2024 dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).

31. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.