47 C 82/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa , obec anonymizována tři slova zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství za níž jedná země anonymizováno 8 slov sídlem adresa o zaplacení 280 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 34 667 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 9. 2020 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení 245 333 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 23 083 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 28. 9. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení s odůvodněním, že dne 7. 12. 2007 bylo usnesením policejního rady Policie ČR ÚOOZ, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru odhalování a dokumentace závažné trestné činnosti, Oddělení odhalování a dokumentace Morava – skupina [obec], ČTS: ÚOOZ – 131/V7-2007 zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání trestného činu [anonymizována tři slova] [ustanovení pr. předpisu]. Následně byla dne 29. 12. 2010 podána u Městského soudu v Brně obžaloba pod č.j.: 3 ZT 589/2007-1014. Věc byla poté postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který věc vedl pod spisovou značkou 8 T 85/2011 (dále jen„ napadené řízení“) a rozsudkem z 29. 8. 2013 žalobkyni obžaloby zprostil. Státní zástupce podal do výše uvedeného rozsudku odvolání, o kterém Městský soud v Praze rozhodl dne 28. 4. 2014 usnesením vydaným pod č.j. 6 To 110/2014 tak, že rozsudek zrušil v celém rozsahu dle § 259 odst. 1 tr. řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem z 16. 3. 2017 ve znění opravného usnesení z 27. 10. 2017 a žalobkyni opětovně zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Na základě podaného odvolání proti výše uvedenému rozhodnutí rozhodoval opětovně Městský soud v Praze, který dne 10. 5. 2018 rozhodl o zrušení rozsudku v celé zprošťující části a v rozsahu tohoto zrušení věc dle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. Následovalo nové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 19. 6. 2019, kterým soud uznal žalobkyni vinnou skutky uvedenými v obžalobě a byl jí uložen trest odnětí svobody v délce trvání 2 let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 1 rok a současně byl žalobkyni uložen trest propadnutí tam specifikovaných věcí. Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání, o němž rozhodl dne 16. 10. 2019 Městský soud v Praze tak, že žalobkyni dle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprostil. Rozsudek byl obhájci žalobkyně doručen dne 10. 11. 2019 Trestní řízení trvalo bezmála 12 let a navíc skončilo zprošťujícím rozsudkem. Žalobkyně za délku trvání trestního řízení požaduje částku 280 000 Kč, za 1. a 2. rok celkem 20 000 Kč, za období do vydání prvního zprošťujícího rozsudku, tj. roku 2013 částku 80 000 Kč (4 roky po 20 000 Kč) a za období po zprošťujícím rozsudku do doby skončení celého řízení požaduje částku 180 000 Kč, tj. za období let 2013 – 2019 požaduje 150 % ze základní částky 20 000 Kč, při výpočtu odkazuje žalobkyně na stanovisko Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“). Žalobkyně k metodice výpočtu poukazuje na možnost zvýšení částky, v daném případě navýšila požadovanou částku o 50 % za období po vyhlášení prvního zprošťujícího rozsudku do doby konečného rozhodnutí, když řízení skončilo tak, jak již bylo rozhodnuto v roce 2013, zproštěním obžaloby. Žalobkyni se zhoršoval v průběhu trestního řízení psychický stav, což bylo podloženo i vypracovanými znaleckými posudky, nepříznivě jej ovlivňovalo samotné trestní řízení i ohrožení sazbou odnětí svobody do 8 let. Žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované dne 19. 3. 2020, která se k věci nevyjádřila, lhůta jí uplynula dne 21. 9. 2020 a od 22. 9. 2020 je žalovaná v prodlení.

2. Žalovaná ve svém vyjádření z 18. 11. 2020 žalobou uplatněný nárok neuznala a učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně uplatnila dne 19. 3. 2020 nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk) v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 85/2011. Žalovaná k věci uvedla, že žalobkyně byla v trestním řízení stíhána pro sedm skutků, jimiž měla naplnit trestný čin [anonymizováno] a dopustit se jich společně se dvěma dalšími ženami. Dne 29. 10. 2010 byla podána obžaloba, které byla rozhodnutím pravomocným dne 16. 10. 2019 zproštěna. Žalovaná neshledala v řízení průtahy, jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně, a proto je třeba délku řízení hodnotit jako přiměřenou. Žalovaná poukázala na skutečnost, že uplatnění opravných prostředků objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení, avšak jejich uplatnění nelze klást ani k tíži žalobkyně, jakož žalovanou nelze činit odpovědnou za průtahy, které vznikly v důsledku nutnosti se s těmito opravnými prostředky vypořádat. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů, které rozhodovaly ve věci opakovaně. V průběhu řízení nebyly shledány průtahy. Řízení žalovaná hodnotí jako skutkově i právně složité, o čemž vypovídá i rozsáhlý spisový materiál, řízení probíhalo v zahraničí, byly prováděny listinné důkazy, výslechy svědků, dožádání do zahraničí. V řízení byly využívány různorodé důkazní prostředky (výslechy, domovní prohlídky, odborná vyjádření, znalecké posudky) a dokazování bylo mimořádně rozsáhlé. Řízení bylo i procesně náročné, neboť obsahuje mezinárodní prvek, kdy byla vyžadována právní pomoc z Belgie, a to i pomocí Eurojustu. Dále žalovaná poukazuje na skutečnost, že ve věci bylo stíháno více osob, u nichž bylo stíhání důvodné. Žalovaná po zhodnocení všech okolností shledala délku řízení jako přiměřenou a uzavřela, že v řízení nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.

3. Z nesporných tvrzení soud zjistil, že žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 19. 3. 2020. [Průběh řízení]

5. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

6. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

8. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

10. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila.

13. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a Stanoviska soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008).

14. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

15. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od 11. 12. 2007, kdy jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo do 16. 10. 2019, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 11 let a 10 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobkyni vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení bylo po skutkové, právní i procesní stránce složité, žalobkyně se na délce řízení nepodílela, v postupu orgánů moci nebyly shledány průtahy a jednalo se o řízení se sníženým významem pro žalobkyni, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, její schopnost vnímat smysl trestního řízení byla pro duševní poruchu snížená. Nicméně s přihlédnutím na delší dobu posuzovaného řízení, která činí téměř 12 let, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jednalo o řízení složité a obvodní soud se musel opakovaně potýkat s problémy s doručováním a dostavováním se svědků k hlavnímu líčení. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a celkovou délku řízení nelze klást k její tíži, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

16. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

17. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v délce trvání téměř 12 let, soud přiznal žalobkyni základní částku ve výši 173 333 Kč, když vycházel z částky 16 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 16 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 333 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 16 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, jak se toho domáhala žalobkyně, zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené zvýšit základní částku toliko na 16 000 Kč.

18. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově, hmotněprávní i procesně složité (– minus 40 %). Jednalo se o trestní řízení vedené proti 5 obviněným, jež byli obvinění ze spáchání více jak 130 skutků. V průběhu vyšetřování bylo vyslýcháno více jak 160 svědků, z nichž velké množství bylo později slyšeno i před soudem. Bylo žádáno o mezinárodně právní pomoc, a to z Maďarska, Rakouska, Slovenska, Francie, Litvy. K soudu byli voláni i svědci z Libanonu či Bejrútu. V řízení byla prováděna četná znalecká zkoumání, a to z oboru účetnictví, výpočetní techniky a zdravotnictví. Mnoho listin muselo být překládáno. Ve věci byly také přepisovány četné záznamy z telekomunikačního provozu. O součinnost byla žádána celá řada třetích subjektů včetně katastru nemovitostí a bank, kde nejprve bylo žádáno o zproštění mlčenlivosti, než vůbec údaje mohly být orgánům činným v trestním řízení poskytnuty. O složitosti věci vypovídá i samotná obsáhlost spisového materiálu čítajícího více jak 10 000 stran, počet stran rozhodnutí ve věci, kdy jen třeba výrok jednoho z rozhodnutí obvodního soudu čítá 62 stran. Věc byla složitější i tím, že ohledně právní stránky byla část obviněných zproštěna zcela, někteří částečně a někteří byli odsouzeni. V průběhu řízení byla také měněna právní kvalifikace. Pokud jde o procesní stránku, orgány veřejné moci musely rozhodovat o námitkách podjatosti, stížnostech na postup orgánů, o ustanovení obhájců, o jejich odměnách, o žádostech na bezplatnou obhajobu, ve věci byly podány návrhy na předběžné projednání obžaloby, postup soudu byl stěžován těžkostmi s doručováním, když jednak si obsílky nepřebírala jedna z obviněných, ale zejména některé volané svědkyně se opakovaně k hlavnímu líčení nedostavovaly, byla proto žádána o součinnost policie ohledně sdělení místa jejich pobytu či o předvedení. V řízení byla z tohoto důvodu ukládána i pořádková pokuta. Dále bylo opakovaně rozhodováno o zajištění finančních prostředků, vrácení věci, ustanovení tlumočníka, znalce, jejich odměnách.

19. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Ve věci sice bylo podáno i dovolání, ale to se žalobkyně nedotklo, neboť dovolací řízení začalo být řešeno až poté, co již řízení bylo vůči žalobkyni pravomocně skončeno. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval třikrát, odvolací soud rozhodoval třikrát, což s ohledem na délku namítaného řízení a na okolnost, že k prodloužení řízení nedošlo z důvodu využití mimořádných opravných prostředků, soud shledal četnost rozhodování jako věci přiměřenou a uvedené kritérium se v zadostiučinění nepromítlo.

20. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobkyně na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílela. Toliko jednou byla ze strany žalobkyně podána žádost o odročení veřejného zasedání, již stejně nebylo vyhověno, proto soud nepřistoupil k žádné modifikaci.

21. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, má soud za to, že postup orgánů veřejné moci byl plynulý, průtahy v řízení nebyly shledány, ostatně žalobkyně ani žádné netvrdila. Skutečnost, že naříkané řízení trvalo téměř 12 let, je dána především složitostí věci, z tohoto důvodu neshledává soud jako průtah ani období, kdy bylo jak policejním orgánem žádáno o prodloužení lhůty k vyšetřování, tak později soudem o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, tudíž k zvýšení ani k snížení základní částky zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci nedošlo.

22. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobkyni, tento soud vidí jako snížený. Soud si je vědom, že obecně podle judikatury ESPL se poskytuje poškozenému zvýšený význam řízení v trestních věcech (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005). Nicméně vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu. V poměrech projednávané věci bylo prokázáno, že žalobkyně po celou dobu trestního řízení využívala svého práva nevypovídat a žádného hlavního líčení se neúčastnila. Předně však bylo v řízení provedeno znalecké zkoumání týkající se psychického stavu žalobkyně, v němž znalci opakovaně došli k závěru, že žalobkyně má sníženou schopnost chápat smysl trestního řízení pro duševní poruchu. Tedy se zřetelem na skutečnost, že žalobkyně nebyla s to chápat smysl trestního řízení, úkonů orgánů veřejné moci se neúčastnila, soud základní částku ponížil o 40 %.

23. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 16 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky snížil o 80 %. Celková částka, která náleží žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění proto činí 34 667 Kč a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (245 333 Kč). Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

24. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok dne 19. 3. 2020. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 23. 9. 2020 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data požadovaného žalobkyní, jež je již po prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 19. 3. 2020, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 19. 9. 2020, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 20. 9. 2020 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001), žalobkyně však v žalobě žádala přiznat úroky z prodlení až od 23. 9. 2020.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobkyně jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 21 083 Kč. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 3 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání ve věci samé a účast na jednání dne 2. 11. 2021. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dne 10. 8. 2021 bylo zrušeno jednání, k němuž se již obhájce dostavil, náleží mu proto ve smyslu § 14 odst. 2 a. t. náhrada za ztrátu času ve výši 1 550 Kč. K tomu cestovné vozidlem Škoda Octavia, [registrační značka], vzdálenost [obec] – [obec] a zpět při počtu kilometrů při jedné jízdě 209, se základní náhradou za 1 km 4,40 Kč při ceně PHM 27,20 Kč litr, při spotřebě 5,24 l /100 km = sazba za 1 km – celkem 5,83 Kč. Tedy 209 km x 5,83 Kč = 1 218 Kč x 4 (cestovné dne 10. 8. 2021 a 2. 11. 2021), tj. celkem 4 874 Kč. Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou dle § 14 odst. 3 vyhlášky za 8 započatých půlhodin po 100 Kč za cestu tam a zpět k jednání soudu dne 2. 11. 2021, celkem 800 Kč. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z jeho odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Celkem tak náklady řízení činí 23 083 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

26. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.