47 C 91/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 150 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 4. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze 4. 5. 2022 domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 127/2018 (dále jen„ naříkané řízení“). Řízení bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu, KŘP Libereckého kraje, Územní odbor [obec], Oddělení hospodářské kriminality ze dne 25. 4. 2018, vydané pod č.j. KRPL-121928-35/TČ-2017-180181-55, pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tento přečin byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen„ okresní soud“) z 26. 2. 2020, č. j. 4 T 127/2018-691 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku byla žalobci stanovena zkušební doba v trvání 3 let a vedle toho mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 208 331,75 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 14. 1. 2021, č. j. 55 To 148/2020-881 rozsudek okresního soudu zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Nedůvodné trestní stíhání žalobce trvalo 3 roky a 8 dnů, a to do dne 3. 5. 2021, kdy byl žalobci doručen rozsudek odvolacího soudu, neboť až z jeho doručení bylo možné seznat rozhodující skutečnosti pro uplatnění nemajetkové újmy. Žalobce byl ve věci podezření z trestného činu podvodu ohrožen trestem v délce 1 až 5 let. Dále ve své žalobě zdůraznil, že i když byl trestně stíhán v jiných řízeních, tato neskončila pravomocným odsouzením vyjma řízení vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 148/2018, a to v souvislosti s neoprávněným užíváním bytu, což je však jednoznačně méně závažný trestný čin, nadto nestejnorodé povahy. Naříkané řízení bylo ze všech trestních řízení vedených proti žalobci nejzávažnější, když ve spojení s těmito řízeními se důvodně obával uložení nepodmíněného trestu. Příprava obhajoby mu sebrala více jak 450 hodin čistého času. Žalobce se předně obával ztráty svého milovaného tříletého syna. Ve své žalobě dále uvedl, že po dobu trestního stíhání měl zvýšený krevní tlak se stresovou nadstavbou, prekolapsové stavy a často trpěl i extrémní únavou, přičemž z tohoto důvodu mu byla později ustanovena obhájkyně. Neměl žádnou radost ze života, měl poraženecké a trudnomyslné nálady. V závěru uvedl, že byl pravidelně střežen hlídkujícími policisty, což vzešlo v povědomost i jeho blízkému okolí, pročež od dubna 2019 pociťoval poškození u spoluobčanů v podobě ztráty důvěry. V důsledku trestního stíhání přišel o své blízké přátele, [příjmení] a Ing. [příjmení]. S ohledem na výše uvedené žádal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč.

2. Žalovaná ve svém podání z 10. 6. 2022 učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce podáním z 3. 11. 2021 uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s řízením vedeném u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 127/2018. Ve vyjádření žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy, když naříkané řízení bylo pravomocně skončeno dne 14. 1. 2021, nárok byl předběžně uplatněn až dne 3. 11. 2021 a soudní řízení bylo zahájeno dne 4. 5. 2022. Dle názoru žalované na právní moci zprošťujícího rozsudku vydaného krajským soudem nemění nic skutečnost, že toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne 3. 5. 2021. Se zřetelem na výše uvedené navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

3. Při jednání soudu dne 19. 10. 2022 žalobce doplnil svoji argumentaci tak, že s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 1532/16 ze 14. 9. 2016 by mu měla být lhůta k uplatnění nároku prodloužena. Konečně odkázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 3391/15 ze 14. 11. 2017 s tím, že negativní následky trestního stíhání u žalobce dodnes přetrvávají a odepření zadostiučinění by bylo v rozporu s dobrými mravy. Dále akcentoval komplikovanost odškodňovacího řízení, vysokou emocionální náročnost při vyhlašování zprošťujícího rozsudku a přetíženost jeho právního zástupce, jež nastala následkem jeho osamostatnění, když při zohlednění všech těchto aspektů by soud měl dojít k závěru, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované je v rozporu s dobrými mravy.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované uplatnil dne 3. 11. 2021.

6. Nesporným byl mezi účastníky i průběh trestního řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 127/2018. Řízení bylo zahájeno vůči žalobci na základě usnesení policejního orgánu, KŘP Libereckého kraje, Územní odbor [obec], Oddělení hospodářské kriminality ze dne 25. 4. 2018, vydané pod č.j. KRPL-121928-35/TČ-2017-180181-55, pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Poté, co byla na žalobce podána k Okresnímu soudu v České Lípě obžaloba, a ve věci proběhlo několik hlavních líčení, byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 26. 2. 2020, č. j. 4 T 127/2018-691 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen, podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku byla žalobci stanovena zkušební doba v trvání 3 let a vedle toho mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 208 331,75 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 14. 1. 2021, č. j. 55 To 148/2020-881 rozsudek okresního soudu zrušen a žalobce byl obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn v celém rozsahu. Právní moc nastala dne 14. 1. 2021.

7. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 14. 1. 2021 č. j.: 55 To 148/2020 -881, jímž byl žalobce zproštěn podle § 226 písm. b) tr. řádu obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, vyplývá, že podle připojené doložky právní moci toto zprošťující rozhodnutí nabylo ve vztahu k žalobci právní moci dne 14. 1. 2021, když z doručenek na čl. 904 se podává, že žalobci byl rozsudek doručen dne 17. 5. 2021 a právnímu zástupci žalobce, Mgr. [příjmení] dne 3. 5. 2021. Z protokolu o veřejném zasedání ze 14. 1. 2021 konaném před Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vzal soud za zjištěné, že poté, co byl vyhlášen zprošťující rozsudek, byl žalobce i státní zástupce poučen o nepřípustnosti dalšího řádného opravného prostředku. Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob na čl. 839 soud zjistil, že obsahuje již 9 záznamů.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zák. OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle ust. § 5 písm. a), b) zákona OdpŠk, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Dle § 14 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Dle odst. 3 tamtéž uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle odst. 2 tamtéž domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 32 odst. 3 zákona nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

14. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

15. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo [číslo]).

16. Žalovaná však v podání z 10. 6. 2022 vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. V případě žalobce se za tento den považuje den, kdy předmětné řízení pravomocně skončilo, tj. 14. 1. 2021. Zprošťující rozsudek ve vztahu k žalobci nabyl právní moci právě dne 14. 1. 2021, žalobce však svůj nárok u žalované uplatnil až 3. 11. 2021 a žalobu u soudu podal ještě později, dne 4. 5. 2022, obojí po uplynutí promlčení doby.

17. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se proto soud nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení.

18. Zákonem stanovená subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta počíná u nároku na náhradu nemajetkové újmy svůj běh ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tj. kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1249/2014 nebo 30 Cdo 2040/2012).

19. Ke vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, v jejímž důsledku mělo dojít k poškození pověsti žalobce, k zásahu do jeho rodinného a soukromého života a ke zhoršení jeho psychického a zdravotního stavu, došlo nejpozději ke dni pravomocného ukončení řízení, neboť nejpozději daného dne se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy, a kdo za ni odpovídá. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 14. 1. 2021, č. j. 55 To 148/2020-881 nabyl právní moci ve vztahu k žalobci téhož dne, tj. 14. 1. 2021. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula dne 14. 7. 2021 (§ 605 odst. 2 o. z.). Žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč ve smyslu § 35 OdpŠk u žalované uplatnil dne 3. 11. 2021, tj. po marném uplynutí promlčecí lhůty, proto nemohlo dojít ke stavení jejího běhu podle § 35 OdpŠk a žaloba byla podána k soudu dne 4 5. 2022, taktéž po marném uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená žalovanou je tudíž důvodná. S ohledem na shora uvedené, proto soud bez dalšího žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč zamítl, neboť došlo k promlčení žalobou uplatněného nároku. Pokud žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 3391/15 ze 14. 1. 2017 namítal, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, uvedený argument nemůže i přes tvrzené přetrvávající negativní následky trestního stíhání dle soudu obstát, a to s ohledem na ustálenou judikaturu (30 Cdo 2597/2021, 30 Cdo 4272/2017, 30 Cdo 1767/2017, 28 Cdo 3594/2018 ve spojení s rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16, III. ÚS 4164/19). Otázkou vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval, přitom vždy uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil; tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (28 Cdo 3594/2018, 30 Cdo 2597/2021). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznikl uplatněného nároku (25 Cdo 2648/2003, 33 Cdo 561/2006, 33 Cdo 126/2009), když problematiku výkonu určitého práva v rozporu či shodě s dobrými mravy je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. V tomto případě měl poškozený žalobce před uplynutím promlčecí lhůty k dispozici řádné odůvodnění svého zproštění obžaloby nejpozději dne 3. 5. 2021, byl kvalifikovaně právně zastoupen v trestním řízení; pokud žalobce„ vyčkával“ s uplatněním nároku v rámci předběžného projednání nároku, nese nepříznivé důsledky uplynutí subjektivní promlčecí lhůty po vznesení této námitky žalovanou, která vystupuje v daném právním vztahu v rovném postavení a nikoliv ve vrchnostenské pozici (I. ÚS 643/04); v tomto případě lze dospět k závěru, že žalobce zavinil marné uplynutí této lhůty (v tomto případě žalobce neuplatňoval nárok vůči státu z titulu své předchozí zdrženlivosti či vyjednávání o smírném řešení, ani se nespoléhal na ujištění, že protistrana učiní kroky k uspokojení jeho nároku).

20. Pokud se žalobce se bránil tím, že až z písemného vyhotovení rozsudku bylo lze seznat rozhodující skutečnosti pro uplatnění nemajetkové újmy, je to úvaha lichá, neb vyhlášením zprošťujícího rozsudku při současném pučení o nepřípustnosti řádného opravného prostředku, pro něj nejistota ohledně výsledku naříkaného řízení i přes nepopiratelnou emociální vypjatost dané situace zcela jistě skončila. Obiter dictum žalobce byl v době vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí, tak i po celou dobu odškodňovacího řízení zastoupen odborníkem z oboru práva a je proto namístě odmítnout i obranu žalobce ohledně komplikovanosti odškodňovacího řízení. Konečně, jak vyplynulo z provedeného dokazování a jak na to ostatně odkazoval sám žalobce ve své žalobě, nebyl již osobou bezúhonnou, měl tedy zkušenost s trestním stíháním, což je okolnost, jež ho výrazně odlišuje od poškozených, jež se v postavení trestně stíhané osoby ocitají poprvé a mají tedy pouze rámcovou představu o průběhu trestního stíhání a vlivech, jež takové trestní stíhání na jejich život může mít. Předně tak připomenout klasické římskoprávní pravidlo vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým), když relevantním není ani argument právního zástupce žalobce, že byl v rozhodné době pracovně přetížen v důsledku svého osamostatnění, neboť v takovém případě je v souladu s etikou advokáta o výjimečné situaci klienty minimálně uvědomit, případně si měl žalobce zajistit pomocný personální substrát. Pakliže žalobce u nařízeného jednání odkazoval na nález Ústavního soudu I. ÚS 1532/16 ze 14. 9. 2016, že lhůta k uplatnění nároku by v takovém případě měla být prodloužena, není v poměrech projednávané věci přiléhavý, neboť v nálezu se hovoří o lhůtě dvojnásobné, tj. o doručení rozsudku nejdříve ve lhůtě 6 měsíců, avšak v projednávané věci byl rozsudek krajského soudu doručen žalobci po zhruba 3 měsících.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalobce byl neúspěšný, proto je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč za vyjádření k žalobě, přípravu k jednání a účast u nařízeného jednání dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. (výrok II.).