48 C 103/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Anonymizováno sídlem Jméno žalované Anonymizováno o 111 600 Kč s příslušenstvím,

I. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u , Anonymizováno, , sp.zn. , anonymizováno, , sp. zn., , došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žaloba o zaplacení částky 111 600 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne , datum, domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 111 600 Kč s odůvodněním, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení vedeného , Anonymizováno, o žádosti o poskytnutí informace pod sp.zn. , anonymizováno, , sp. zn., /1 (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne , datum, , kdy žalobce podal žádost o informace a skončeno bylo dne , datum, , kdy byla informace poskytnuta. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne , datum, , ale do podání žaloby nebylo o nároku rozhodnuto. Žalobce uvedl, že řízení bylo jednoduchém, žalobce se na jeho délce nijak nepodílel a řízení pro něj bylo významné z hlediska fungování žalované jako povinného subjektu. Zákonná lhůta 15 dnů byla mnohonásobně překročena. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, kdy poukázal na nutnost reflektovat inflaci.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne , datum, uvedla, že žádost žalobce projednala dne , datum, , a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce. Za délku posuzovaného řízení bylo žalobce přiznáno zadostiučinění ve výši 6 594 Kč, s úrokem z prodlení celkem 6 721,56 Kč. Poukázala na to, žalobce nijak neosvědčil zájem na požadované informaci, na to, že žalobce podává desítky žádostí, aniž by naléhavý zájem na poskytnutí informace osvědčil. Neposkytnutí informace nebylo obstrukčním jednáním, ale snahou o ochranu citlivých údajů o příjemcích sociálních dávek. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení, žalobce v podání ze dne , datum, a žalovaná ve vyjádření k žalobě.

4. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, zjištěno, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne , datum, ve výši 100 Kč za každý den prodlení s vyřízením žádosti, že žalovaná nárok žalobce projednala dne , datum, a vyplatila částku 6 721,56 Kč.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění.

6. Ze spisu , Anonymizováno, , sp.zn. , anonymizováno, , sp. zn., /1, zjištěno, že dne , datum, žalobce požádal , anonymizováno, o rozhodnutí č.j. , anonymizováno, , sp. zn., -911. Rozhodnutím ze dne , datum, byla žádost odmítnuta s odůvodněním, že jde o rozhodnutí o dávce státní sociální podpory a že žalobce není účastníkem řízení. Po provedení testu proporcionality , anonymizováno, dospělo k závěru o neposkytnutí informace. Dne , datum, žalobce podal pro tomuto rozhodnutí rozklad. Rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne , datum, bylo rozhodnutí , anonymizováno, zrušeno a věc mu vrácena k novému projednání s právní mocí dne , datum, . Požadovaná informace byla žalobci poskytnuta dopisem ze dne , datum, .

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žádosti o informace dne , datum, do poskytnutí požadované informace dne , datum, , což bylo mezi účastníky nesporné, tedy 1 rok a 9 měsíců.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen „o.z.“).

15. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne , datum, ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

18. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

19. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

20. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

21. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce činí 1 rok a 9 měsíců. Již zde soud konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. NS ČR, velký senát, sp.zn. 31 Cdo 2402/2020 a Ústavním soudem (srov. nález sp.zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Současně nelze délku takového řízení v trvání 1 roku a 9 měsíců považovat za přiměřenou. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud však shledal, že není na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení a poskytnutí zadostiučinění v penězích. Jde o otázku právního posouzení, přičemž závěry žalované není soud vázán.

22. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Ve rozsudku sp.zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. V rozsudku sp.zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.

24. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

25. V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se týkala třetí osoby a vztahovala se k řízení o dávce státní sociální podpory. Žalobce sice obecně poukázal na to, že zjišťoval jako povinný subjekt plní své povinnosti. K tomu soud konstatuje, že žalobce netvrdí, že je novinářem, či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu (tzv. institut hlídacího psa). Nelze přisvědčit ani poukazu žalobce na obstrukční jednání , anonymizováno, . Bylo prokázáno, že , anonymizováno, svůj závěr podrobně odůvodnilo s poukazy na judikaturu a přesvědčivě odůvodnilo svůj závěr o odmítnutí poskytnutí informace. Na tom nic nemění, že v řízení o rozkladu , Anonymizováno, rozhodl jiným způsobem a dospěl k jinému právnímu posouzení věci a nutnosti požadovanou informaci poskytnout. Bylo tedy prokázáno, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a odškodnění v penězích nepřichází v úvahu (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30.9. 2010, sp.zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20.4.2023, sp.zn. 30 Cdo 760/2022- 389, případně též Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 4.10.2023 č.j. 55 Co 271/2023- 151).

26. Soud proto postupoval v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobci satisfakci ve formě konstatování porušení práva s tím, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u , Anonymizováno, věcí, sp.zn. , anonymizováno, , sp. zn., , došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.). Tímto konstatováním je dle soudu poskytnuta žalobci dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Soud proto požadavek na zaplacení částky 111 600 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl, a to jednak pro nedůvodnost a pokud jde o částku 6 721,56 Kč i pro plnění žalované, které žalobce nijak v řízení procesně nereflektoval.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne , datum, a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem , datum, , přičemž k projednání nároku žalobce došlo až dne , datum, Žaloba byla podána dne , datum, . Žalobce byl v řízená co do základu nároku úspěšný, přičemž forma zadostiučinění závisela toliko na hodnocení rozhodujícího soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za dva úkony podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis žaloby a sepis repliky, celkem 2 600 Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk ani náhradu za doplnění žaloby, neboť žaloba měla být perfektní již při jejím sepisu.

28. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.