48 C 122/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 655 Kč,

I. Žaloba o zaplacení částky 6 655 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhal po žalované náhrady škody ve výši 6 655 Kč z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen„ OdpŠk“). Žalobce v žalobě uvedl, že byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21.7.2022, č.j. 15 EXE 3682/2022-16, pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněného [jméno] [příjmení] proti povinné [právnická osoba], nákladů oprávněného a nákladů exekuce. Exekučním titulem byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č.j. 29 C 77/2021-103, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2022, č.j. 28 Co 93/2022-118. Usnesením OS pro Prahu 8 dne [datum] byla exekuce zastavena a současně bylo oprávněnému uloženo zaplatit žalobci náklady exekuce ve výši 6 655 Kč. Důvodem zastavení exekuce bylo, že u exekučního titulu, resp. jeho výroku III. byla nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, v důsledku čehož v den zahájení exekuce nebyl exekuční titul dosud vykonatelný. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.10.2022, č.j. 70 Co 354/2022-46, které nabylo právní moci dne [datum], změnil výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.8.2022, č.j. 15 EXE 3682/2022-37, tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů exekuce. V důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nesprávně vyznačené doložce právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu vznikla žalobci škoda spočívající v tom, že se jeho majetek o uvedenou částku nákladů exekuce očekávaným způsobem nezvětšil. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že tak učinil dne [datum], přičemž žalovaná stanoviskem ze dne [datum] sdělila že pro absenci odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti nebyly v naplněny podmínky pro vznik nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že se nedomáhal náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nýbrž nesprávným úředním postupem při vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu. V této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 847/23.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 6 655 Kč spočívající v náhradě nákladů exekuce. Dále uvedla, že k projednání žádosti žalobce došlo dne [datum] a nebylo jí vyhověno. Po stručné rekapitulaci exekučního řízení žalovaná uvedla, že na rozhodnutí exekučních soudů obou stupňů nelze pohlížet jako na nezákonná rozhodnutí, neboť nebyla pro nezákonnost zrušena. Pokud jde o exekuční titul, v tomto směru žalovaná poukázala na to, že sice došlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci, nicméně právo na náhradu škody mají pouze účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Žalovaná dále uvedla, že jí je znám nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 847/23, nicméně s ním nesouhlasí, neboť Ústavní soud připustil odškodnění v situaci, kdy rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, kdyz Ústavní soud v jiném předchozím řízení neshledal důvod pro svůj zásah. Žalovaná navrhla, aby pro neexistenci odpovědnostního titulu ani příčinné souvislosti byla žaloba zamítnuta.

3. V replice ze dne [datum] žalobce zdůraznil, že se nedomáhá náhrady škody vzniklé nezákonným rozhodnutím, jak uvádí žalovaná, nýbrž náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky vykonatelnosti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č. j. 29 C 77/2021-103. Argumentace žalované ohledně absence splnění podmínek odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí je z tohoto důvodu v dané věci zcela irelevantní. Žalobce poukázal na závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Žalobce na podané žalobě setrval v plném rozsahu.

4. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci výslovně souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalovaná ve vyjádření k žalobě, žalobě, žalobce v replice, soud věc rozhodl podle § 115a o.s.ř., aniž jednání nařizoval.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že k nesprávnému vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č. j. 29 C 77/2021-103, došlo, že byl žalobce pověřen provedením exekuce podle tohoto rozsudku, u něhož později vyšlo najevo, že v den zahájení exekuce nebyl ještě vykonatelný, dále že z tohoto důvodu došlo k zastavení exekuce a že rozhodnutím odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 21.10.2022, č.j. 70 Co 354/2022-46, které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Nesporným bylo i uplatnění nároku u žalované dne [datum] a skutečnost, že žalovaná nárok projednala, přičemž stanoviskem ze dne [datum] sdělila, že odškodnění neposkytne pro absenci odpovědnostního titulu a příčinné souvislosti.

6. Soud učinil z listinných důkazů následující další skutková zjištění.

7. Dne [datum] byl žalobce coby soudní exekutor Exekutorského úřadu Brno město pověřen provedením exekuce na základě exekučního titulu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č.j. 29 C 77/2021-103, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2022, č.j. 28 Co 93/2022-118. Exekuce byla vedena pod sp.zn. 159 EX 00668/22. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] byla exekuce zastavena. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že exekuční soud vyšel ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 29 C 77/2021, z něhož vyplynulo, že původně byla doložka právní moci a vykonatelnosti na rozsudek ze dne 4. 1. 2022, č.j. 29 C 77/2021-103, vyznačena dnem 6. 6. 2022 resp. dne [datum] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2022, č.j. 28 Co 93/2022. Na výzvu exekučního soudu nalézací soud opravil doložku právní moci výroku III. rozsudku na den [datum] a doložku vykonatelnosti na den [datum]. Návrh na nařízení exekuce oprávněný podal soudnímu exekutorovi dne [datum], přičemž tímto dnem bylo zahájeno exekuční řízení. Exekuční návrh tak byl podán v době, kdy ještě nemohla být doložka právní moci a vykonatelnosti na rozhodnutí vykonávaném v tomto exekučním řízení vyznačena, neboť doložka mohla být vyznačena až po nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Protože u exekučního titulu byla nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, soud návrhu povinné vyhověl a exekuci jako nedůvodnou a předčasně podanou zastavil. Současně Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl tak, že uložil oprávněnému, aby žalobci zaplatil náklady exekuce ve výši 6 655 Kč. Proti tomu usnesení podal oprávněný odolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.10.2022, č.j. 70 Co 354/2022-46, tak, že změnil výrok II o povinnosti oprávněného hradit žalobci náklady exekuce tak, že žalobce právo na náhradu nákladů exekuce nemá. Z odůvodnění odvolacího usnesení vyplývá, že exekuční soud II. stupně vyšel z judikatury Ústavního soudu, kdy z hlediska základního práva na spravedlivý proces nelze dávat oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu, když spoléhal na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci. Uvedené záruky platí i pro povinného, proto by vzniklé náklady neměly zůstat zcela ani na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu. Dle závěrů Ústavního soudu, které exekuční soud II. stupně citoval, není možné shledat zavinění na zastavení exekuce v takovém to případě ani na straně oprávněného ani na straně povinného, pročež žádnému z nich nelze uložit povinnost k úhradě nákladů exekuce vzniklých soudnímu exekutorovi. Toto usnesení nabylo právní moci dne [datum]. Ze spisu sp.zn. 15 EXE 3682/2022 soud zjistil, že žádný další opravný prostředek ve věci podán nebyl.

8. Soud z předložených listinných důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce, jakožto soudní exekutor, byl Obvodním soudem pro Prahu 8 pověřen vedením exekuce, a to k vymožení pohledávky na základě exekučního titulu – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č.j. 29 C 77/2021-103, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2022, č.j. 28 Co 93/2022-118. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum] byla exekuce zastavena pro nedůvodnost a předčasnost, neboť u exekučního titulu byla nesprávně vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti. Žalobci soby soudnímu exekutorovi nebyly přiznány náklady exekučního řízení. Žalobce se obrátil se svým nárokem na žalovanou, a to žádostí doručenou žalované dne [datum], přičemž žalovaná žádost neshledala důvodnou a žalobci náhradu škody neposkytla.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

14. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

15. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

16. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

17. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

19. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

20. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

21. Podle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

22. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

23. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

24. Žalobce se v tomto řízení domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s nesprávným vyznačením doložky právní moci, resp. vykonatelnosti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4.1.2022, č.j. 29 C 77/2021-103, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.5.2022, č.j. 28 Co 93/2022-118, který byl exekučním titulem v předmětném exekučním řízení. Mezi účastníky nebylo sporné, že k nesprávnému vyznačení doložky právní moci ohledně výroku III. předmětného rozsudku došlo. Soud dospěl k závěru, že chybné vyznačení doložky právní moci na soudní rozhodnutí představuje nesprávný úřední postup, za nějž je stát podle OdpŠk odpovědný. Judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, že nesprávným úředním postupem je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné (srov. NS ČR sp.zn. 20 Cdo 923/2007, či KS v ČB, sp.zn. 6 Co 704/97, publ. pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci chybné vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti spočívalo v tom, že rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelným později, a to až poté, co byl k vymožení povinnosti jím uložené podán exekuční návrh. V případě nesprávného úředního postupu, na rozdíl od nezákonného rozhodnutí, není podmínkou, aby poškozený byl účastníkem řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo (s výjimkou nepřiměřené délky řízení, což však není případ souzeného sporu). Podmínka odpovědnostního titulu je splněna a soud se tak dále zabýval otázkou, zda jsou splněny i další podmínky pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, což bylo mezi účastníky sporné. Soud zdůrazňuje, že úkolem žalobce je pochybení na straně státu skutkově tvrdit, právní kvalifikace skutkových tvrzení je věcí soudu. Žalobce již v žalobě uvedl, a poté v replice zdůraznil, že se náhrady škody nedomáhá z titulu nezákonného rozhodnutí, ale právě z titulu chybně vyznačené doložky právní moci a vykonatelnosti, v čemž spatřuje nesprávný úřední postup. Z těchto žalobních tvrzení soud vycházel. Soud právně posoudil nárok žalobce jako požadavek na náhradu škody – ušlého zisku - v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Soud se proto otázkou vzniku škody a příčinné souvislosti zabýval výlučně ve vztahu k žalobcem tvrzenému pochybení, které je třeba v souladu se shora citovanou judikaturou a komentářovou literaturou (srov. Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147) třeba právně kvalifikovat jako nesprávný úřední postup.

25. Ve smyslu § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Poškozenému tak musejí náklady skutečně vzniknout a zároveň k jejich vypořádání nedojde v dotčeném řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu (k tomu srov. bohatou judikaturu dovolacího soudu, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2011, sp.zn. 25 Cdo 3178/2009, ze dne 20.12.2011, sp.zn. 25 Cdo 3598/2009, nebo ze dne 23. 8. 2022, sp.zn. 30 Cdo 2447/2021, či rozsudky ze dne 28.5.2012, sp.zn. 25 Cdo 3092/2010, a ze dne 6.9.2013, sp.zn. 25 Cdo 272/2012). V posuzovaném řízení bylo o nákladech řízení rozhodnuto usnesením exekučního soudu II. stupně ze dne [datum] tak, že žalobci nebyla náhrada nákladů exekuce přiznána. Toto rozhodnutí je pravomocné, nebylo zrušeno a ani nelze nijak dovodit jeho materiální nezákonnost, z níž zjevně vycházel Ústavní soud v žalobcem citovaném nálezu ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 847/23. Na tomto místě pak znovu nutno připomenout, že žalobce netvrdil, že mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s rozhodnutím, o němž by tvrdil, že bylo pro nezákonnost zrušeno, či se na něj má materiálně pohlížet jako na nezákonné. Žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla v souvislosti se shora uvedeným nesprávným úředním postupem. Poukaz na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp.zn. III. ÚS 847/23, tak není s ohledem na diametrálně odlišné skutkové okolnosti souzeného sporu přiléhavý. Předně v tam posuzované věci byla náhrada škody spočívající v nepřiznaných nákladech exekuce požadována z titulu tvrzeného nezákonného rozhodnutí, přičemž Ústavní soud vyšel z toho, že postačí, že již v předchozím (jiném) řízení (tam v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým nebyly náklady exekuce přiznány) byla nezákonnost určitého rozhodnutí deklarována. V nyní souzené věci však bylo exekučním spisem prokázáno (a žalobce opak netvrdil), že žalobce proti usnesení exekučního soudu II. stupně ústavní stížnost nepodal, a tudíž tak nelze dovodit ani případnou materiální nezákonnost, i pokud by žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím. Činit si případně úvahu o nezákonnosti rozhodnutí soudu v kompenzačním řízení ani nepřísluší, neboť je takovým rozhodnutím v souladu s § 8 odst. 1 věta poslední OdpŠk vázán. Soud však znovu opakuje, že žalobce se nároku nedomáhal na skutkovém základě, že rozhodnutí odvolacího exekučního soudu je nezákonné, či že něj tak má být pohlíženo, naopak výslovně uvedl, že na tomto skutkovém základě se nároku nedomáhá. Závěr soudu tak není s žalobcem odkazovaným nálezem Ústavního soudu v rozporu. Naopak z historické judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i Ústavní soud připouští možnost, že v některých případech k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi nedojde (srov. usnesení ze dne [datum], sp.zn. I. ÚS 1619/11). V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že„ (ú) stavní soud se ve svém stanovisku pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], zabýval ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy v případě zastavení exekuce uložit povinnému nebo oprávněnému nahradit exekutorovi její náklady. Vypořádal se zde i s námitkou, že exekutor, jako nositel veřejné moci, má mít vždy zajištěnu úhradu nákladů exekuce, jak tvrdí stěžovatel, a uvedl, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk, ale současně nese i riziko, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž jej nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Skutečnost, že v konečném důsledku nebudou uspokojeny všechny jeho nároky, není protiústavní. Riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Citované stanovisko odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne [datum]), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, II. ÚS 254/06), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků. V souladu s ustanovením § 23 zákona o Ústavním soudu je citovaným stanoviskem I. senát, projednávající tuto ústavní stížnost, vázán.“ (důraz přidal soud). I kdyby se tak žalobce chtěl dovolávat precedenční závaznosti jím citovaného nálezu, vyšší precedenční sílu má v citaci uváděné plenární stanovisko Ústavního soudu.

26. Soud tak uzavírá, že protože o nákladech řízení již bylo rozhodnuto, nelze se již jejich náhrady domáhat jako náhrady škody podle OdpŠk, a to ani na základě jiného odpovědnostního titulu. Žalobci tak v této souvislosti škoda vzniknout nemohla, pročež není splněna jedna z kumulativních podmínek odpovědnosti státu za škodu. Soud se proto již nezabýval otázkou příčinné souvislosti, a to jednak pro nadbytečnost a jednak proto, že pokud škoda nevznikla, logicky nemohla ani mít příčinu v nesprávném úředním postupu. Podmínky odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. tudíž naplněny nebyly a soud proto žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou výrokem I. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., t.j. 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření ve věci samé (§ 1 odst. 3 písm. a/ cit. vyhlášky). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř.