48 C 129/2023

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupena advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení 212 712 Kč s příslušenstvím požadováno: I. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 212 712 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od datum do zaplacení, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 212 712 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od datum do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 82/2007 (dále také jen„ posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo ukončeno dne datum a celkem trvalo 5 541 dnů. Žalobkyně má za to, že délka řízení byla zcela nepřiměřená. Posuzované řízení dle žalobkyně nebylo složité, žalobkyně k jeho délce svým chováním nijak nepřispěla. Žalobkyně svůj nárok ve výši 212 712 Kč uplatnila u žalované podáním ze dne datum , žalovaná žádost žalobkyně ke dni podání žaloby ( datum ) neprojednala.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne datum učinila nesporné, že u ní žalobkyně dne datum nárok uplatnila. Žalovaná dne datum nároku žalobkyně částečně vyhověla, když konstatovala porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni od datum do datum , tj. 14 let a 3 měsíce. Žalovaná konstatovala, že celková délka posuzovaného řízení byla zásadně ovlivněna značným množstvím incidenčních sporů, dále souvisejícím sporem vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 44 Cm 123/2009. Procesní soud nadto musel opakovaně rozhodovat o procesním nástupnictví. Žalobkyně se na délce řízení podílela, jelikož byla členem věřitelského výboru. Žalovaná za dostatečnou satisfakci považuje konstatování porušení práva, jelikož význam řízení pro žalobkyni shledala jako nepatrný. Pohledávka žalobkyně byla uspokojena toliko co do 8,3 %, což žalobkyně (jako členka věřitelského výboru) musela předpokládat již na počátku řízení. Konečně žalovaná poukázala na specifika konkursního řízení z hlediska přiměřenosti jeho délky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok uplatnila dne datum ve výši 212 712 Kč a že žalovaná nároky předběžně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne datum . Žalovaná nečinila rovněž sporným, že posuzované řízení trvalo nepřiměřenou dobu, spornou mezi účastníky zůstala forma odškodnění.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu: Obsah přílohového spisu 7. Z nesporných tvrzení a provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo pro žalobkyni zahájeno dne datum , kdy se přihlásila se svou pohledávkou a skončilo dnem datum , kdy správce konkursní podstaty procesnímu soudu sdělil, že splnil rozvrhové usnesení s výjimkou jednoho věřitele se sídlem v zahraničí. Délka posuzovaného řízení činí vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně 14 let a 5 měsíců.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci příjmení a ostatní proti České republice ze dne datum ) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci příjmení proti České republice ze dne datum ). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci příjmení proti České republice ze dne datum ). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. Posuzované řízení bylo zahájeno dne datum a skončeno bylo dne datum . Žalobkyně vystupovala v posuzovaném konkurzním řízení jakožto věřitel, který přihlásil svou pohledávku k uspokojení, avšak nejedná se o věřitele, který by podal návrh na prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Rozhodujícím okamžikem pro stanovení počátku řízení je okamžik, kdy přihláška pohledávky došla soudu a pro určení konce doby konkurzního řízení pro účely posouzení přiměřenosti délky tohoto řízení vůči žalobkyni okamžik, kdy správce konkurzní podstaty splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tedy kdy bylo žalobkyni poskytnuto plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2012/2010). V posuzovaném případě tedy posuzované řízení trvá ve vztahu k žalobkyni od datum do datum , kdy správce konkursní podstaty procesnímu soudu sdělil, že splnil rozvrhové usnesení s výjimkou jednoho věřitele se sídlem v zahraničí. Délka posuzovaného řízení činí vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně 14 let a 5 měsíců.

21. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

22. V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud má za to, že je nutné přihlédnout ke specifikům konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Jak uzavřel i Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Co 144/2020, je třeba při vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 zákona tyto hodnotit právě s ohledem na specifickou povahu konkurzního řízení jako takového. Toto sestává ze tří fází; první fází je fáze počínající podáním návrhu na prohlášení konkurzu a končící prohlášením konkurzu; druhá fáze je fází realizační, trvající do podání konečné zprávy správcem konkurzní podstaty a zahrnující zejména přihlašování pohledávek, zjišťování majetku a jeho zpeněžování; a třetí fáze pak začíná rozvrhovým usnesením a zahrnuje vlastní rozvrh výtěžku z konkurzní podstaty mezi věřitele a zrušení konkurzu. Podstatná část délky posuzovaného konkurzního řízení se odehrála v tzv. realizační fázi řízení a v poslední době přešla do fáze poslední. Pro určení konce doby konkurzního řízení rozhodné pro posouzení přiměřenosti celkové délky konkurzního řízení, jak již bylo uvedeno výše, je u konkurzního věřitele podstatné, kdy správce konkurzní podstaty úpadce vůči němu splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoli to, kdy byl konkurz formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkurzu po splnění rozvrhového usnesení.

23. Délka konkurzního řízení však nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje u jiných„ běžných“ nalézacích sporů. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má poškozený jistotu již v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno, konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou a zcela odlišným druhem nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 se pak podává, že„ jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou právu konkurzního řízení, nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele, co do výše peněžitého nároku, určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky“.

24. Délka konkurzního řízení je pak obecně dána zejména složitostí věci v podobě množství věřitelů, jež mají být v rámci konkurzního řízení uspokojeni, zjištění majetku úpadce a s tím související úkony k jeho zpeněžení, množstvím sporů, jež jsou konkurzem vyvolány (incidenční spory) procesním chováním účastníků řízení, kterými jsou konkurzní věřitelé úpadce, případně procesním chováním třetích osob dotčených řízením, kterými jsou dlužníci úpadce. Jde přitom nejen o počet přihlášených konkurzních věřitelů, ale též o četnost nároku na vyloučení věci z podstaty, nároku na oddělené uspokojení, případných pracovních nároků apod. V této souvislosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010 uvádí, že složitost konkurzní věci přímo ovlivňující délku konkurzního řízení může být zapříčiněna též četností sporů vyvolaných konkurzem (incidenčních sporů) a jejichž trvání zpravidla ovlivňuje i možnost v rámci konkurzní podstaty přikročit ke zpeněžení majetku, jež je předmětem vyloučení a z nějž by měli být v konkurzu uspokojeni i úpadcovi věřitelé. Podobně toto platí i pro spory o určení neexistence nebo o úhradu pohledávek za podstatou či pracovních nároků. Délka takových sporů sama o sobě ospravedlňuje délku konkurzního řízení, jež bez jejich ukončení se zpravidla nemůže dostat do závěrečné fáze.

25. Pro posuzované řízení to optikou výše uvedeného znamená, že toto se vyznačovalo vyšší mírou složitosti. Ta spočívala zejména ve vysokém počtu incidenčních sporů, bez jejichž skončení nelze řádně konkurzní řízení ukončit. Nelze pominout ani opakované rozhodování soudu o procesním nástupnictví. I přes zvýšenou obtížnost řízení je však třeba uzavřít, že ani výše uvedená složitost řízení neodůvodňuje takto dlouhou dobu řízení, zejména s ohledem na počet přihlášených věřitelů (45), který nebyl závratně vysoký.

26. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, tento nevybočuje ze standardní a běžné činnosti, v řízení se nevyskytla rozsáhlá období nečinnosti či prodlev konkurzního soudu. Soud převážně postupoval v přiměřených lhůtách a také řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty. Za určité pochybení lze považovat postup správce konkurzní podstaty, který opakovaně podával konečnou zprávu, neboť se mu nedařilo odstranit její nedostatky, avšak za činnost správce konkurzní podstaty není odpovědný stát. O pochybení ze strany státu by se jednalo, kdyby konkurzní soud řádně neplnil svou dohledovou a kontrolní činnost nad činností správce konkurzní podstaty, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Konkursní soud naopak pravidelně správci konkursní podstaty adresoval nejrůznější výzvy za účelem zajištění rychlého průběhu konkursu.

27. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále u řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají vyšší význam pro účastníky. S hlediskem významu řízení pro účastníka je třeba připomenout, že délka konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu České republiky, jako se děje v případě nalézacího řízení. Předmětem konkurzního řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací. Žalobkyně již při uplatnění svých pohledávek v rámci konkurzního řízení musela být seznámena s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s konkurzním řízením pojí. Ty spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude pouze dílčí (spíše v řádu jednotek procent) a s pravděpodobností blížící se jistotě nebude uspokojena v plné výši (což ostatně vyplývá i z charakteru řešení úpadku konkurzem, který je nikoliv sanační, ale likvidační). Soud shledal význam předmětu řízení pro žalobkyni jako nepatrný. Dlužno zdůraznit, že soud tím má na mysli význam předmětu řízení, nikoli snad zanedbatelnost částky, s kterou se žalobkyně do konkurzního řízení přihlásila. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení totiž odškodňuje nemajetkovou újmu spojenou s délkou řízení, a tedy nejistotu spojenou s tím, že řízení nekončí. V žádném případě nelze odškodňovat či saturovat to, že žalobkyně v řízení nedosáhla uspokojení celé výše přihlášené pohledávky. Žalobkyně byla členkou věřitelského výboru a již po přezkumném jednání věděla, že její pohledávka byla uznána (a v tomto ohledu její nejistota pominula) a současně, že bude uspokojena v konkurzu pouze poměrně (což plyne z povahy samotného konkurzu). Z rozvrhového usnesení se podává, že uspokojení nakonec činilo 8,3468 %. Žalobkyně tak byla uspokojena částkou 115 876 Kč. Význam předmětu řízení je při takto nízké míře uspokojení a při zohlednění výše popsaného charakteru konkurzního řízení nutné hodnotit zcela spravedlivě jako nepatrný, navíc s přihlédnutím k povaze žalobkyně, která je akciovou společností se základním kapitálem ve výši 250 000 000 Kč.

28. S ohledem na výše uvedené se jeví konstatování porušení práva dostatečnou satisfakcí za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná a celkově tak lze uzavřít, že nesprávný úřední postupu nemohl nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, což je podle názoru soudu případ žalobkyně (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1112/2012 či sp.zn. 30 Cdo 40/2009). Jelikož se tohoto zadostiučinění žalobkyni dostalo již od žalované v průběhu mimosoudního uplatnění jejího nároku, nezbylo než o uplatněném nároku rozhodnout zamítavě výrokem I. rozsudku, a to včetně požadovaného příslušenství, které žalobkyně skutečně požadovala od datum .

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal proti neúspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k žalobě ze dne datum , přípravu na jednání a účast na jednání dne datum (podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

30. Lhůta k plnění ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť za řízení nevyšly najevo okolnosti případu nebo důvody na straně účastníků pro stanovení lhůty jiné.