48 C 19/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství o zaplacení 280 000 Kč,

I. Žaloba o zaplacení částky 280 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne [datum] na žalované domáhal zaplacení částky 280 000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného posléze u Okresního soudu v Hradci králové pod sp. zn. 3 T 75/2014 (dále jen„ posuzované řízení“). V žalobě uvedl, že trestní řízení bylo zahájeno dne [datum] oznámení usnesení o jeho zahájení a pravomocně skončilo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.1.2021, č.j. 10 To 120/2020- 2473, které bylo žalobci doručeno dne [datum]. Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, o němž nebylo ke dni podání žaloby rozhodnuto. Žalobce požadoval 10 000 Kč za první dva roky řízení a 20 000 Kč za každý další rok s tím, že je na místě základní částku zvýšit o 50 % z důvodu, že trestní řízení nebylo nijak složité a o dalších 50 %, že žalobce nijak k průtahům v řízení nepřispěl. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že nárok uplatnil podáním ze dne [datum] s tím, že žalovaná žalobci toliko potvrdila přijetí žádosti, nicméně nárok nijak neprojednala.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 29.6.2022. Žalobou uplatněný nárok neuznala ani částečně. Učinila nesporným, že žalobce uplatnil žalovaný nárok u žalované podáním doručeným dne 21.7.2021. Jelikož žalované ani po opakované urgenci nebyl zapůjčen předmětný trestní spis, nemohla žádost žalobce věcně projednat, a tudíž se k žalobou uplatněnému nároku ani nemůže kvalifikovaně vyjádřit. Z toho důvodu žalovaná sporuje splnění všech zákonných podmínek nezbytných ke vzniku žalobou žádaného nároku a sporuje veškerá žalobcova tvrzení. Navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň se má za to, že oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili, neboť k výzvě soudu nesdělili, že by s takovým postupem nesouhlasili.

4. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, soud zjistil, že žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum] a že žalovaná nárok neprojednala.

5. Na základě účastníky předložených či navržených listinných důkazů učinil soud následující další skutková zjištění.

6. Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 75/2014 zjištěno: [Obsah přílohového spisu]

8. Soud učinil ve věci závěr o skutkovém stavu ohledně průběhu posuzovaného řízení korespondující se skutkovými zjištěními popsanými výše. Z důkazů v řízení provedených byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud nehodnotil předběžné uplatnění nároku žalobcem, neboť tuto skutečnost strany tvrdily shodně. Dále soud nehodnotil žalobcem založené odvolací usnesení ze spisu posuzovaného řízení, neboť to by bylo duplicitní za situace, kdy soud potřebná skutková zjištění činil ze spisu jako celku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne [datum] ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

16. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne [datum]) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum]). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci [příjmení] proti České republice ze dne [datum]).

17. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

18. Předmětné řízení trvalo ve vztahu k žalobci od [datum] (doručení usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci), přičemž v okamžiku podání žaloby v tomto řízení posuzované řízení stále probíhalo před dovolacím soudem. Písemné vyhotovení odmítacího usnesení dovolacího soudu bylo žalobci doručováno v září 2022. Žalobce v řízení netvrdil, zda usnesení dovolacího soudu bylo napadeno ústavní stížnosti. Soud tak vychází z celkové délky posuzovaného řízení 9 let a 8 měsíců.

19. Soud předně vyhodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení, tj. soudů ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk ve spojení s kritériem dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, tj. složitosti řízení. Pokud jde o přípravné řízení, tak v rámci přípravného řízení bylo třeba vyslechnout 26 svědků. Soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že takovýto počet svědků nelze považovat za mimořádně vysoký, naopak soud počet vyslýchaných svědků za mimořádně vysoký považuje. Bylo též potřeba provést domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, k čemuž bylo potřeba zajistit příkazy soudu. V rámci přípravného řízení bylo sice vydáno nepřezkoumatelné rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání, avšak toto se nijak významně na délce řízení neprojevilo, neboť rozhodnutí bylo policejním orgánem vydáno dne 30. 7. 2013 a již dne 21. 8. 2013 bylo usnesením státního zástupce zrušeno. Dále byl Okresním soudem v Hradci Králové dán Krajskému soudu v Hradci Králové neurčitý a nepřezkoumatelný návrh podle § 85b odst. 3 t.ř., k němuž Krajský soud v Hradci Králové nepřihlížel. Ani toto pochybení se však na délce posuzovaného řízení nijak výrazně neprojevilo. Tedy ve fázi přípravného řízení nelze shledat oporu pro závěr o průtahu trestního řízení.

20. Pokud jde o fázi řízení před soudem, pak soud uzavírá, že řízení bylo nadstandardně složitým po stránce skutkové, procesní a zejména právní. Soud se musel vypořádat s výkladem zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen„ ZVZ“), přičemž trestní soud prvního stupně byl nejprve toho názoru, že vzhledem k okolnosti, že v daném případě nebylo nutné výběrové řízení vůbec konat, nebyla naplněna objektivní stránka trestního činu dle § 128a TZ, a proto trestní stíhání zastavil. S tímto právním názorem se však neztotožnil Krajský soud v Hradci Králové a usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání zrušil. Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že závěry soudu prvního stupně nejsou přesvědčivé a přezkoumatelné, avšak toto konstatování učinil v návaznosti na své odlišné právní posouzení hmotněprávní stránky věci. Následně probíhalo rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně, jež bylo v začátku komplikováno nikoliv relevantně podanou ani řádně odůvodněnou námitkou podjatosti proti soudcům Krajského soudu v Hradci Králové a následně bylo komplikováno opakovanými žádostmi obhájců obžalovaných o odročení hlavního líčení z důvodu kolizí. Bylo problematické zajištění svědeckých výpovědí. Od [datum] se trestní soud snažil i v součinnosti s Policií ČR zajistit výpověď svědka [příjmení] [jméno] [příjmení], jejž se podařilo kontaktovat až ke konci roku 2016. Přesto však bylo nutné nařízená hlavní líčení odročovat, neboť svědka nebylo možné vyslechnout ze zdravotních důvodů. Nařízení hlavního líčení též komplikovala hospitalizace jednoho z obhájců. Svědka se tak podařilo vyslechnout až [datum]. V řízení bylo též provedeno velké množství listinných důkazů. Ač nebylo soudem zadáváno vypracování znaleckého posudku, dva znalecké posudky byly součástí spisového materiálu. O mimořádné skutkové složitosti věci svědčí první rozsudek trestního soudu prvního stupně, v němž jen popis skutkových zjištění soudu prvního stupně čítá 20 stran. Po takto rozsáhlých skutkových zjištěních se trestní soud prvního stupně obsáhle věnoval též právní stránce věci, načež i při respektování závazného právního názoru krajského soudu, jejž ve svém rozhodnutí citoval, dospěl k závěru, že žalobou označený skutek není trestným činem. S tímto závěrem se neztotožnil odvolací soud, přičemž dospěl k závěru, že objektivní stránka trestného činu byla dána a ve zrušujícím usnesení uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval subjektivní stránkou trestného činu. Svůj druhý zprošťující rozsudek soud prvního stupně postavil právně na subjektivní stránce, neboť neshledal úmysl obžalovaných společným jednáním opatřit prospěch jinému. Ani s tímto závěrem se následně odvolací soud neztotožnil, byť ve svém zrušujícím usnesení připustil, že při takto sofistikované, složitě provedené trestné činnosti se subjektivní stránka dovozuje obtížně ze širších souvislostí případu. Následně již byl soudem prvního stupně vydán odsuzující rozsudek, proti němuž podaná odvolání byla odvolacím soudem zamítnuta a dovolání byla dovolacím soudem odmítnuta. Lze se tak ztotožnit s žalobcem v tom, že délka posuzovaného řízení byla především ovlivněna názorovým střetem mezi soudem prvního stupně a odvolacím soudem, neboť každý z nich o věci rozhodoval celkem čtyřikrát. Rozhodnutí prvního stupně však nebyla rušena proto, že by jeho rozhodnutí byla nepřezkoumatelná či nesrozumitelná (byť odvolací soud takto odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve svých rozhodnutích označil, činil tak v návaznosti na své odlišné právní posouzení věci), ale právě pro odlišné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Dle judikatury Nejvyššího soudu pak je nutno pouze v případě, že dojde ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti či závažné vady řízení, dojít k závěru o nepřiměřené délce řízení, což v tomto řízení nenastalo. Naopak popsaný průběh posuzovaného řízení zřetelně vypovídá o mimořádné právní složitosti posuzovaného řízení.

21. Z hlediska procesní složitosti je předně potřeba opětovně poukázat na obtíže soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu, jak bylo uvedeno výše. Dále je z hlediska procesní složitosti podstatné, že do posuzovaného řízení se zapojily všechny články obecné soudní soustavy. Krom okresního a krajského soudu byla věc předložena též Vrchnímu soudu v Praze, nejprve v počátku řízení k rozhodnutí o věcné příslušnosti, a v pozdější fázi řízení k rozhodnutí o námitkách podjatosti soudců krajského soudu a k rozhodnutí o návrhu na odnětí věci Krajskému soudu v Hradci Králové, kteréžto námitky a kterýžto návrh Vrchní soud v Praze neshledal důvodnými. Věc byla předložena též Ústavnímu soudu k rozhodnutí o ústavních stížnostech, jež však byly předčasnými a nepřípustnými. V závěru ve věci rozhodoval též dovolací soud. Konečně řízení bylo po procesní stránce ovlivněno též probíhající pandemií, v jejímž důsledku hlavní líčení či veřejná zasedání bylo nutné odročovat buďto z důvodu mimořádných opatření, či na žádost obhájců, neboť byl komplikován kontakt obhájců z obžalovanými. Dále byla věc procesně komplikována též změnou rozhodujícího senátu, přičemž někteří obžalovaní nejprve nesouhlasili s postupem dle § 219 odst. 3 tr.ř., tento souhlas dali až dodatečně.

22. Ze souhrnného vyhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci a složitosti řízení se tak podává, že zejména tato kritéria svědčí o závěru, že celková délka řízení v délce 9 let a 8 měsíců je sice již hraniční, nicméně s přihlédnutím ke všem okolnostem a souvislostem posuzovaného řízení stále ještě dobou přiměřenou. Jak uvedeno výše, řízení bylo nadstandardně složité po skutkové stránce, po stránce procesní i po stránce právní a jeho celková délka odpovídá i počtu soudních instancí, které ve věci rozhodovaly. Jediný delší úsek lze vysledovat při rozhodování dovolacího soudu, jemuž věc byla poprvé předložena [datum] a spis byl vrácen soudu prvního stupně s rozhodnutím až [datum]. Byla tak překročena obecně akceptovaná lhůta jednoho roku pro rozhodnutí. Vyšší soudy zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla tak nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). Vzhledem k náročnosti rozhodování dovolací instance však lze i takto dlouhé období ještě považovat za přiměřené, nadto se v celém extrémně složitém řízení jednalo o průtah zcela ojedinělý. Souhrnně pak je třeba konstatovat, že soud neshledal ani dílčí průtahy v celém řízení, úkony jednotlivých orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudů, byly plynulé, byly činěny kontinuálně a navazovaly na sebe a logicky spěly k rozhodnutí ve věci. Soud tak tedy zejména pro tato dvě kritéria dospěl k závěru, že celkovou dobu řízení je ještě nutno považovat za přiměřenou.

23. Z hlediska kritéria jednání poškozeného je pravdou, že žalobce se na délce řízení převážně nepodílel. Není však pravdou, že by se na délce řízení nepodílel vůbec a že nežádal o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání. Z hlediska tohoto kritéria je třeba zohlednit, že žalobce podal předčasnou a nepřípustnou ústavní stížnost, přičemž v souvislosti s touto ústavní stížností žádal o odročení hlavního líčení. Z hlediska celkové délky řízení byla však prodleva způsobená tímto nadbytečným úkonem žalobce marginální.

24. O závěru o přiměřenosti celkové délky řízení svědčí i kritérium dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. význam předmětu řízení pro poškozeného. V rámci tohoto kritéria je nutno jednak zohlednit typový význam řízení, který je dle judikatury ESLP zvýšený, zároveň je však třeba zohlednit skutečnost, že žalobce byl za trestnou činnost pravomocně odsouzen. K tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017:„ Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’être státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal ‚hybatelem děje‘, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu. Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat jinak než škodlivě. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat ‚vyváznutí‘ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů. (…) Shrnutě lze tedy ve smyslu dosavadní judikatury dovolacího soudu uzavřít a výslovně vyjádřit, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“ 25. Jakkoli dle Stanoviska Cpjn 206/2010 se zvýšený význam trestního řízení pro poškozeného presumuje, z právě uvedeného se podává, že subjektivní újma, vyvolaná délkou řízení u žalobce, nemohla být až natolik zásadní, když si musel být vědom toho, že se trestné činnosti dopustil. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že ani kritérium významu řízení nevede k závěru o tom, že celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřenou.

26. Vyhodnocením všech těchto kritérií v souhrnu tak soud dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), a soud tak žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl, neboť ve věci vůbec neshledal odpovědnostní titul.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši jednoho režijního paušálu á 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. (vyhláška č. 254/2015 Sb.), a to za písemné vyjádření k žalobě. Jejich zaplacení uložil soud žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.