48 C 224/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce anonymizováno zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky 290 000 Kč s příslušenstvím a částky 10 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., v souvislosti s tím, že tvrdí, že mu byla způsobena nemajetková újma, a to tím, že jednak došlo k průtahům v kárném řízení s žalobcem vedeném posléze u Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. , anonymizováno, , kdy požaduje částku 10 000 Kč, jednak samotným kárným řízením, kde byl kárné žaloby zproštěn, kdy požaduje částku 290 000 Kč. Odpovědnost státu ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vedením kárného řízení žalobce odvozoval z analogie kárného řízení vedeného se soudcem, které skončilo zprošťujícím rozhodnutím s trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Dle žalobce tak podání kárného návrhu předsedou Okresního soudu v , anonymizováno, je třeba posoudit jako nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce kárného obvinění.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne , datum, k žalobě učinila nesporným, že žalobce u ní nárok ve výši 300 000 Kč uplatnil dne , datum, , k projednání nároku došlo dne , datum, . Ohledně nároku na odškodnění újmy z vedeného kárného řízení ve výši 290 000 Kč žalovaná namítla nedostatek pasivní věcné legitimace. Poukázala na to, že nárok žalobcem uplatněný nespadá do rámce zákona č. 82/1998 Sb., když kárné řízení není řízením trestním ani řízením obdobným, přičemž podání kárného návrhu není výkonem veřejné moci. Žalovaná poukázala na smysl kárného řízení a jeho povahu disciplinárního řízení, dále na judikaturu ESLP a Ústavního soudu. Nadto žalovaná poukázala na to, že ve věci není dán odpovědnostní titul, a to proto, podání kárného návrhu není úředním postupem a pro absenci výkonu veřejné moci ani nezákonným rozhodnutím. Poukázala rovněž na to, že žalobce odvozuje požadovanou výši odškodnění od částek, které byly přiznány osobám, které byly trestné stíhány. Žalovaná vznesla rovněž námitku promlčení uplatněného nároku s ohledem na nabytí právní moci rozhodnutí kárného senátu NSS. Ve vztahu k nároku na odškodnění nemajetkové újmy pro nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce kárného řízení, žalovaná rovněž namítla promlčení nároku se shodným poukazem na okamžik pravomocného skončení kárného řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Soud na základě skutečnosti mezi účastníky nesporných a na základě provedeného dokazování dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: S žalobcem coby , Anonymizováno, bylo vedeno kárné řízení na základě kárného návrhu podaného tehdejším předsedou Okresního soudu v , anonymizováno, pod sp.zn. , anonymizováno, , přičemž žalobce byl kárné žaloby zproštěn rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , které nabylo právní moci dne , datum, . Žalobce nároky u žalované uplatnil dne , datum, , žalovaná nároky projednala, což sdělila stanoviskem ze dne , datum, (zjištěno z nesporných tvrzení). Žalobce i jeho právní zástupce byli osobně přítomni jednání dne , datum, , při kterém byl žalobce kárného obvinění zproštěn (zjištěno ze spisu NSS, sp.zn. , anonymizováno, ).

5. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

6. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

7. Podle § 5 písm. a) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

8. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“).

13. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

14. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobce nároky u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

15. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav věci, ale jeho právní hodnocení. Z tohoto důvodu soud prováděl dokazování toliko kárným spisem Nejvyššího správního soudu, přičemž ani z něho nic podstatného pro právní posouzení věci nezjistil. Soud pro nadbytečnost, kdy ve věci není již na základě žalobních tvrzení splněna právní podmínka pro vyvození odpovědnosti žalované za škodu, a to právní důvod odpovědnosti státu (odpovědnostní titul). Žalovaná se dále bránila námitkou promlčení, a to u nároku z nepřiměřené délky kárného řízení primárně, u druhého nároku sekundárně.

16. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle OdpŠk, je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna, byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

17. Mezi účastníky se vedl spor o to, zda nárok na odškodnění nemajetkové újmy z nepřiměřeného délky kárného řízení je či není promlčen a v případě, pokud by promlčen nebyl, zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo a jaká je případná forma odškodnění. Ohledně nároku na odškodnění nemajetkové újmy požadované na základě tvrzení, že kárné obvinění vznesené proti žalobci se nepotvrdilo a žalobce byl kárné žaloby zproštěn, se vedl spor primárně o to, zda zde existuje právní důvod odpovědnosti žalované, který by bylo možné na tomto žalobním tvrzení vyvodit.

18. Žalobce se v tomto řízení domáhal celkem dvou nároků. První nárok na odškodnění nemajetkové újmy (290 000 Kč) odvozoval žalobce z tvrzení, že kárné obvinění vznesené proti žalobci se nepotvrdilo a žalobce byl kárné žaloby zproštěn. Tento nárok soud právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., nicméně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok nelze podřadit ani pod nezákonné rozhodnutí, ani pod nesprávný úřední postup, ani pod jakýkoli jiný odpovědností titul dovozený judikatorně ve vztahu ke státu. Druhý nárok žalobce odvozoval z tvrzení, že kárné řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, v důsledku čehož žalobci vznikla nemajetková újma (10 000 Kč). Tento nárok soud právně posoudil jako nárok z nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

19. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 290 000 Kč, odvozený od tvrzeného nezákonného rozhodnutí, kterým měl být kárný návrh tehdejšího předsedy Okresního soudu v , anonymizováno, , soud dospěl k závěru, že není splněna již první podmínka pro vyvození odpovědnosti státu za škodu, neboť kárný návrh podaný předsedou soudu nenaplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí, přičemž analogie zproštění obžaloby v trestním řízení, v jejímž důsledku se usnesení o zahájení trestního stíhání považuje za nezákonné rozhodnutí neobstojí, neboť podání kárného návrhu nelze pokládat za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Při posouzení, zda lze kárný návrh chápat jako trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, soud vycházel z tvz. Engelova testu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8.6.1976, Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72). Soud se touto otázkou nemusel nijak detailněji zabývat, neboť tak učinil již Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 29.9.2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09. V tomto nálezu Ústavní soud ve věci soudců dospěl k závěru: „že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění. V prvé řadě jde z hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoliv trestní, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že napadená úprava umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je řízením svou povahou klasicky disciplinárním, a nikoliv trestním; jev něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze specifických povinností soudce. Ani třetí kritérium (povaha a závažnost sankce) Engelova testu naplněno není, byť právě jeho splnění je zpravidla s to „vtáhnout“ disciplinární řízení do kategorie řízení o trestních obviněních. Za porušení povinností soudce totiž může být uložena pouze sankce měnící podmínky právního vztahu mezi soudcem a státem či tento právní vztah ukončující. V kárném řízení lze podle ustanovení § 88 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, uložit soudci důtku, odvolání z funkce předsedy senátu, odvolání z funkce soudce či snížení platu až o 30 % na dobu nejvíce 1 roku a při opětovném kárném provinění, jehož se soudce dopustil v době před zahlazením kárného opatření, na dobu nejvíce 2 let. Sankce, jež je možno v kárném řízení soudci uložit, se dotýkají pouze podmínek (snížení platu), resp. existence (odvolání z funkce soudce) právního vztahu mezi státem a soudcem; nejde tedy z povahy věci o sankce trestní, nýbrž disciplinární. Soudci např. nemůže být uložena pokuta, jež by za trestní sankci pokládána býti mohla, nýbrž mu „pouze“ může být snížen plat či odňato zvýšení platového koeficientu.“ Z těchto důvodů nelze na zproštění kárného obvinění nahlížet optikou zprošťujícího rozsudku a dovozovat v důsledku toho jakékoli nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup přičitatelný žalované, na jehož základě by nesla odpovědnost za újmu tím případně žalobci vzniklou. Vedení kárného řízení byl žalobce povinen snášet. Žalovaná přiléhavě poukázala na další nález Ústavního soudu, v němž se zabýval povahou kárného návrhu v rámci soustavy státních zastupitelství. Při tom dovodil, že podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce bylo úkonem státu – účastníka pracovněprávních vztahů (a proto právnické osoby a zaměstnavatele – prostřednictvím okresní státní zástupkyně), a stát tedy v tomto případě nositelem veřejné moci nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6.4.2004, sp.zn. I.ÚS 182/05). Stát ovšem odpovídá v režimu zákona č. 82/1998 Sb. pouze za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Ani podle žádného jiného právního předpisu nelze odpovědnost žalované za jednání popsané žalobcem vyvodit. Pokud se žalobce zmiňoval o tom, že byl předsedou okresního soudu diskriminován, či že byl obětí bossingu, soud nevedl žalobce k doplnění těchto zcela nekonkrétních tvrzení, neboť ani ve vztahu k nim by nebylo možné žalobě vyhovět pro absolutní nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované. Nadto se žalovaná z procesní opatrnosti bránila shodnou námitkou promlčení, kterou uplatnila coby primární obranu ve vztahu k druhému uplatněnému nároku. I námitka promlčení je důvodná, a to ze shodných důvodů, uvedených dále u druhého uplatněného nároku. Tudíž i kdyby ve věci nějaký odpovědnostní titul existoval, byl by takový nárok promlčen.

20. Soud proto uzavírá, že odpovědnostní titul ať již v podobě nezákonného rozhodnutí, nesprávného úředního postupu neshledal. Není tak splněna jedna z podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu. Tato skutečnost brání tomu, aby mohlo být v této části žalobě vyhověno. Soud proto žalobu ohledně částky 290 000 Kč i s požadovaným příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl.

21. Pokud jde o nárok na zaplacení částky 10 000 Kč, odvozený od tvrzeného nepřiměřeně dlouhého kárného řízení, soud shledal žalovanou uplatněnou námitku promlčení důvodnou. S ohledem na vznesenou námitku promlčení, soud seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem a dal rovněž účastníkům na srozuměnou, že dokazování bude s ohledem na to vedeno pouze v rozsahu potřebném pro posouzení důvodnosti námitky promlčení a jejího případného rozporu s dobrými mravy. V souladu se závěry vyjádřenými ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikovaném pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu nadále hlásí (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2021, sp.zn. 25 Cdo 3497/2020) soud primárně posuzoval důvodnost námitky promlčení, neboť je-li nárok promlčen, nelze žalobci právo přiznat a pozbývá smyslu zabývat se předpoklady odpovědnosti státu za škodu.

22. O vznesené námitce promlčení soud uvážil takto. Kárné řízení s žalobcem, jehož nepřiměřená délka je namítána, bylo pravomocně skončeno dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne , datum, , č.j. , anonymizováno, - 274, k čemuž došlo dne , datum, . Tímto dnem počala běžet 6měsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku u žalované. Posledním dnem k uplatnění nároku u žalované, resp. k podání žaloby tak byl den , datum, . Podle shodných tvrzení účastníků byl nárok u žalované uplatněn až dne , datum, , tedy v době kdy již byl promlčen. Žaloba byla podána u soudu až dne , datum, . Nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení je tak v celém rozsahu promlčen.

23. Soud současně nedospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou by byla v rozporu s dobrými mravy. Shora soudem popsaný způsob počítání běhu promlčecí doby rovněž není žádnou novinkou, která by žalobci, který má sám právnické vzdělání a je soudcem, resp. jeho právnímu zástupci, nebyla či neměla být známa. Je pravdou, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk je v kontextu právního řádu poměrně přísná. Uvedenou právní úpravu, jak byla zákonodárcem stanovena, je však soud povinen respektovat, současně je však třeba velmi pečlivě a s uvážením všech okolností dané věci, a to včetně krátkosti uvedené promlčecí lhůty zvažovat, zda nejsou dány výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze 14. 11. 2017, sp. zn. I ÚS 3391/2015). Obecně platí, že námitka promlčení by byla v rozporu s dobrými mravy zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či usnesení Nejvyššího soudu z 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1367/2017). V tomto kontextu by přitom bylo namístě námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy tehdy, jestliže by závěr o promlčení nároku znamenal, že žalobce v důsledku vůbec neměl možnost svůj nárok na odškodnění vůči státu uplatnit a bylo by mu tak znemožněno naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu zaručené článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu z 14. 9. 2016, sp. zn. I ÚS 5321/16, nález Ústavního soudu z 3. 4. 2018, sp.zn. II ÚS 76/2017 či nález Ústavního soudu z 25. 7. 2017, sp.zn. I ÚS 2330/2016, či z recentní judikatury srov. usnesení Ústavního soudu, sp.zn. III ÚS 3429/22).

24. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Žalobce jednak sám právnické vzdělání má a v kárném řízení byl zastoupen advokátem. Rovněž žádost o předběžné projednání nároku byla žalobcem podána prostřednictvím advokáta. Advokát žalobce měl vědět, že uplatnění nároku žalobcem podléhá promlčení a jak dlouhá je promlčecí doba. Nadto žalobce i jeho advokát byli přítomni vyhlášení rozhodnutí, kterým byl žalobce kárného obvinění zproštěn. Měli tak vědět, že tento den bude řízení pravomocně skončeno. Rozpornou s dobrými mravy by tak mohla být situace, kdy by se poškozený o nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku dozvěděl až v době, kdy by již nárok reálně uplatnit nemohl. Nic na tom nemůže změnit případně chybný úsudek žalobce o tom, od kdy počne promlčecí doba běžet, či kdy je třeba podat žalobu u soudu. Institut korektivu dobrých mravů tak má místo v situaci, kdy konkrétní skutkové okolnosti svědčí tomu, že poškozený reálně nemohl svůj nárok uplatnit, nikoli v situaci, kdy došlo k chybnému právnímu úsudku o běhu promlčecí doby či k opomenutí podat žalobu včas. Soud proto neshledal žádný důvod, pro který by vznesená námitka promlčení měly být rozporná s dobrými mravy (z recentní judikatury srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2024, č.j. 17 Co 50/2024- 90, či ze dne 30.3.2025, č.j. 20 Co 64/2025- 119).

25. Jelikož je tento nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy z tvrzeného nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení v celém rozsahu promlčen, soud žalobu v rozsahu částky 10 000 Kč i s požadovaným příslušenstvím jako nedůvodnou bez dalšího zamítl (výrok I).

26. V souhrnu soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

27. O nákladech řízení (výrok II.) soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., kdy ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Náklady žalované jsou představovány náhradou ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření ze dne , datum, k žalobě, za přípravu na jednání a účast na jednání dne , datum, (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem 900 Kč.

28. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť za řízení nevyšly najevo důvody pro stanovení lhůty jiné či plnění ve splátkách, ani účastníci jinak nenavrhovali.

29. Ohledně přípustnosti odvolání soud vyšel z judikatury, vztahující se k přípustnosti odvolání v případě objektivní kumulace nároků se samostatným skutkovým základem nepřevyšujících částku jednotlivě částku 10 000 Kč (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.3.2018, sp. zn. 91 Co 461/2017 (publ. pod č. R 46/2019, či na něj odkazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.1.2019, sp. zn. 57 Co 292/2018).