48 C 231/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO 272 42 617 sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného státní příslušnost Anonymizováno republika bytem Adresa žalovaného, Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 71 159,96 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 68 781,97 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ke dni datum ve výši 10 907,84 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 377,99 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ke dni datum ve výši 10 651,72 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku z jistiny úvěru ve výši 68 781,97 Kč za dobu od datum do datum ve výši 3 506,60 Kč, úroku z prodlení za dobu od datum do datum ve výši 5 719,05 Kč, smluvního úroku ve výši 10,99 % ročně z jistiny úvěru ve výši 68 781,97 Kč za dobu od datum do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15% ročně z částky 79 689,81 Kč od datum do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 436 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro adresa do 30 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 71 159,96 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota, která byla mezi žalovaným a společností právnická osoba. v likvidaci (dříve právnická osoba.), IČO IČO, sídlem adresa (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“ či „banka“) uzavřena dne datum (dále jen „smlouva o úvěru“), na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, a proto banka přistoupila k zesplatnění úvěru. Jelikož žalovaný svůj dluh zcela nevyrovnal, žalobkyně se obrátila na soud, přičemž požaduje, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jistinu úvěru ve výši 68 781,97 Kč, smluvní pokutu ve výši 2 377,99 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni datum ve výši 10 907,84 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni datum ve výši 10 651,72 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za období od datum do datum ve výši 3 506,60 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení za období od datum do datum ve výši 5 719,05 Kč, smluvní úrok ve výši 10,99 % ročně z jistiny úvěru ve výši 68 781,97 Kč od datum do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 79 689,81 Kč od datum do zaplacení a náhradu nákladů řízení. K tomu žalobkyně uvedla, že požadovaná jistina představuje poskytnutý úvěr ponížený o plnění žalovaného na jistinu v celkové výši 31 218,03 Kč. Pokud jde o schopnost žalovaného úvěr splácet, banka při jejím posouzení vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a externích i interních registrů (kupříkladu BRKI, insolvenční rejstřík či evidence exekucí). Žalovaný byl v době podání žádosti o úvěr zaměstnaný na dobu neurčitou, přičemž výše jeho příjmů ze zaměstnání činila částku 31 920 Kč. Co se týká výdajů žalovaného, žalovaný byl v době žádosti o úvěr svobodný a žil v pronájmu. Nájemné činilo částku 10 800 Kč. K tomu banka měla k dispozici pracovní smlouvu žalovaného a výpisy z běžného účtu. Zjištěné informace o příjmové a výdajové stránce žalovaného banka porovnala s veřejně dostupnými a statistickými informacemi o životním a existenčním minimu. Na základě těchto skutečností dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Jelikož soud zjistil, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, zabýval se nejprve tím, zda je v dané věci mezinárodně příslušný, vycházel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“ či „nařízení“). V posuzovaném případě nejde o žádný z případů výlučné mezinárodní příslušnosti dle čl. 24 nařízení Brusel I bis. Soud proto postupoval dle čl. 26 odst. 2 nařízení a zaslal žalovanému žalobu i s příslušným poučením a umožnil mu založit příslušnost soudu ve smyslu čl. 26 odst. 1 uvedeného nařízení. Jelikož žalovaný zůstal nečinný, tedy mezinárodní nepříslušnost českého soudu nenamítl, soud se stal mezinárodně příslušným k projednání věci v souladu s čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I. bis. Pro úplnost soud dodává, že shodným způsobem byla založena i jeho místní příslušnost (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 29 Nd 130/2016).

4. Soud ve věci rozhodl při nařízeném jednání, při kterém bylo žalobkyni poskytnuto potřebné procesní poučení a výzva dle § 118a odst. 3 o. s. ř.

5. Na základě provedeného dokazovaní soud učinil následující skutková zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Z listiny označené jako Návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru datované ke dni datum soud zjistil, že žalovaný dne datum požádal banku o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnaný na dobu neurčitou jako programátor s měsíčním příjmem ve výši 31 920 Kč. Je svobodný a bydlí v pronájmu. Požadovaný úvěr měl být spolu se smluvním úrokem ve výši 10,99 % ročně splácen pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 650 Kč. Z pracovní smlouvy ze dne datum soud zjistil, že žalovaný je od datum zaměstnaný na pozici „Anonymizováno“, a to na dobu neurčitou. Příjem žalovaného ze zaměstnání v období od března do května 2021 činil částku 31 920 Kč (zjištěno z výpisu z běžného účtu za období datum–⁠⁠⁠⁠⁠⁠datum, datum–⁠⁠⁠⁠⁠⁠datum a datum–⁠⁠⁠⁠⁠⁠datum). Z listiny označené jako Akceptace Návrhu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. Anonymizováno má soud za prokázané, že banka návrh smlouvy akceptovala. Z výpisu z účtu č. 1/2021 ze dne datum soud zjistil, že úvěr ve výši 100 000 Kč byl žalovanému připsán na jeho bankovní účet dne datum. Jelikož žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, banka dne datum prohlásila celý úvěr za splatný ke dni datum, přičemž celková dlužná částka činila 75 558,85 Kč (zjištěno z listiny označené jako Prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou). Z Oznámení o postoupení pohledávek společnosti právnická osoba. v likvidaci na právnická osoba. soud zjistil, že pohledávka z úvěru byla s účinností ke dni datum postoupena společnosti právnická osoba., IČO IČO, sídlem adresa, která ji následně dne datum postoupila žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum). Postoupení pohledávky žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne datum, který byl podán k poštovní přepravě dne datum (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum a podacího lístku ze dne datum). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne datum, která byla podána k poštovní přepravě dne datum (zjištěno z listiny označené jako Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě a podacího lístku ze dne datum).

7. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci.

8. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

9. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen “ZoSÚ“ či „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle § 75 ZoSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve znění od datum (v době rozhodování soudu) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Dle § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru. Jelikož žalovaný uvedenou smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, na smlouvu o úvěru se vztahoval zákon o spotřebitelském úvěru a právní předchůdkyni žalobkyně tak coby poskytovatel spotřebitelského úvěru byla povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Ve světle rozsudku Soudního dvora EU ze dne datum ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů z úřední povinnosti zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a v případě porušení této povinnosti z toho vyvodit patřičné důsledky, se soud (i bez námitky žalovaného) zabýval tím, zda banka před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. K tomu soud dodává, že rovněž dle Ústavního soudu by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. V tomto směru Ústavní soud zdůrazňuje, že to, zda je splacení dluhu reálné, je výchozí zásada, kterou by soudy měly jako obecný princip zohlednit nehledě na to, zda je v nějakém zákoně zakotven, či nikoliv (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

18. Povinnost věřitele jakožto poskytovatele úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru představuje pravidlo zásadního celospolečenského významu. Dle Nejvyššího soudu povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů a podobně. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 75 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na takovém závěru nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K tomu soud dodává, že ačkoliv byl uvedený závěr vysloven v poměrech zákona č. 145/2010 Sb., lze jej aplikovat i v této věci, neboť obsahově shodná povinnost poskytovatele úvěru je zakotvena v § 86 ZoSÚ.

19. K poskytnutí spotřebitelského úvěru došlo v roce Anonymizováno, kdy v této době podle § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ sice platilo, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, tedy mělo by jít o neplatnost relativní, nicméně toto ustanovení je neaplikovatelné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne datum ve věci C-679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v adresa v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (důraz přidal soud). V tomto směru soud odkazuje na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne datum, sp.zn. Pl.ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona ZoSÚ. Předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se tak použijí bez dalšího, když smlouva mezi účastníky byla uzavřena po vyhlášení rozsudku SDEU. V současném znění již § 87 odst. 1 ZoSÚ stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

20. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že banka (právní předchůdce žalobkyně) coby poskytovatel úvěru nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Banka vycházela z toho, že měsíční příjem dlužníka činil zhruba částku 31 000 Kč a náklady na bydlení činily částku 10 800 Kč. Vedle toho však žalovaný jistě má (a musel mít) i další běžné výdaje na stravu, léky, ošacení či obutí apod. Tyto výdaje však banka zřejmě nezjišťovala, natož ověřovala. Banka zřejmě ani neověřovala, zda žalovaný vyživuje další osoby, či nikoliv. Banka tak dle názoru soudu vycházela pouze z příjmu deklarovaného žalovaným a jeho normativních výdajů, aniž by se zabývala jeho skutečnými výdaji. Co se týká výpisů z účtů, které měla banka k dispozici, tyto soud neshledal dostatečnými, když není zřejmé, zda žalovaný opravdu měl životní náklady odpovídající částkám, které odcházely z jeho bankovního účtu. Bylo přitom povinností banky se podrobněji zabývat osobními, výdělkovými a majetkovými poměry žalovaného. Za situace, kdy žalovaný pouze sdělil svůj měsíční příjem, aniž by jakkoliv specifikoval své výdaje, a banka, aniž by přistoupila k bližšímu zkoumání osobního rozpočtu žalovaného, úvěr žalovanému bez dalšího poskytla, soud uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně zkoumána. Bez ověřených informací o příjmech a skutečných výdajích žalovaného lze stěží učinit spolehlivý úsudek o celkových poměrech žalovaného a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Banka přitom byla povinna zkoumat poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného a zároveň, zda žalovanému po úhradě běžných výdajů zbydou dostatečné prostředky pro splácení úvěru. Na tomto závěru ničeho nemění ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný byl lustrován v insolvenčním rejstříku, evidenci exekucí či rejstříku BRKI, neboť informace v některém z těchto registrů není bez dalšího spolehlivým podkladem pro posouzení, zda žadatel o úvěr je, či není solventní. Přes procesní poučení a výzvu podle § 118a o.s.ř. nebylo žalobkyní prokázáno, jak konkrétně byla příjmová a výdajová stránka žalovaného posouzena.

21. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tom, že před uzavřením smlouvy byla náležitě prověřena schopnost žalovaného úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně tak zjevně žádným způsobem nezkoumal výdaje žalovaného a spokojil se pouze s modelovým odhadem jeho výdajů, nijak však údaje, které žalovaný uvedl, či které modelově vyšly, neověřoval. Schopnost splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Výdaje žalovaného byly stanoveny pouze odhadem. Jistě bylo v možnostech právního předchůdce žalobkyně ověřit si i výši reálných výdajů žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. dále i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Rovněž z rozsudku SDEU C-449/13 CA Consumer Finance v. jméno FO a další ze dne datum plyne závěr, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ (pozn. důraz přidal soud).

22. Právní předchůdce žalobkyně tudíž nedostál řádně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru.

23. Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i dle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden, či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 25 Cdo 643/2000).

24. Je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem (srov. § 87 ZoSÚ). Uvedené pravidlo představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Účelem této speciální úpravy je kromě ochrany spotřebitele postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Poskytovatel úvěru má v takovém případě nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších sjednaných úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti, která se odvíjí od možností spotřebitele, a nikoliv od výzvy věřitele k plnění. Nárok na zákonný úrok z prodlení věřiteli vzniká teprve tehdy, ocitl-li se dlužník v prodlení s vrácením zbývající části jistiny úvěru v době dle § 87 odst. 1 ZoSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uveřejněný pod číslem 11/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

25. Na základě výše uvedeného je žalovaný povinen vrátit dosud nesplacenou část jistiny úvěru, a proto soud žalobě vyhověl toliko co do částky 68 781,97 Kč, přičemž žalovaného zavázal, aby tuto uhradil do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). K tomu soud uvádí, že povinnost tvrdit a prokázat, jaká doba je přiměřená možnostem spotřebitele k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ, má žalovaný coby spotřebitel. Žalovaný však své aktuální příjmové poměry soudu neobjasnil, v řízení je nečinný. Soud tak vzal v úvahu výši jistiny, kterou je žalovaný povinen vrátit, a jeho předpokládané příjmy, přičemž soudcovským uvážením jako přiměřenou shledal dobu 6 měsíců. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Soud přitom zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně jistiny pohledávky, ale též ohledně jejího příslušenství, které soud pro účely náhrady nákladů řízení kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Předmětem řízení byla jistina úvěru ve výši 68 781,97 Kč, smluvní pokuta ve výši 2 377,99 Kč, smluvní úrok kapitalizovaný ke dni datum ve výši 10 907,84 Kč, smluvní úrok z jistiny úvěru ve výši 68 781,97 Kč za období od datum do datum ve výši 3 506,60 Kč, smluvní úrok ve výši 10,99 % ročně z jistiny úvěru ve výši 68 781,97 Kč za období od datum do dne vyhlášení rozsudku ve výši 16 961,46 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ke dni datum ve výši 10 651,72 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení za období od datum do datum ve výši 5 719,05 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 79 689,81 Kč za období od datum do dne vyhlášení rozsudku ve výši 26 821,63 Kč. Žalobkyně uspěla v rozsahu jistiny ve výši 68 781,97 Kč. Žalovaný uspěl v rozsahu zamítnuté smluvní pokuty a zamítnutého příslušenství celkem ve výši 76 946,29 Kč. Obě strany sporu měly ve věci částečný úspěch přibližně ve stejném poměru, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Jelikož žalobkyně na soudním poplatku zaplatila více, než činila poplatková povinnost, soud rozhodl o vrácení přeplatku. Výše soudního poplatku činí 2 847 Kč dle položky 2 bodu 1 písm. c) sazebníku poplatků, přičemž základem pro výpočet soudního poplatku v souladu s § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích byla částka 71 159,96 Kč, jež se rovná součtu jistiny ve výši 68 781,97 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 377,99 Kč. Žalobkyně na soudním poplatku zaplatila částku 3 283 Kč. Přeplatek ve výši 436 Kč bude žalobkyni vrácen do 30 dnů od právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, má oprávněný právo domáhat se plnění uložené povinnosti návrhem na výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.