48 C 30/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci

I. Žaloba o zaplacení částky 50 125 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 14.11.2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 1.2.2024 se žalobkyně domáhala po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 50 125 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od 14.11.2023 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. , spisová značka, a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. , spisová značka, (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení trvalo více jak 9 let a jeho předmětem bylo posouzení sporného nároku vyplývajícího ze smlouvy o dílo. Řízení bylo zahájeno dne 27.8.2014 a skončilo 25.5.2023 vynesením rozsudku. Žalobkyně po žalované požadovala jako přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení odškodnění ve výši 200 000 Kč, žalovaná po zvážení této žádosti přiznala žalobkyni částku ve výši 99 875 Kč. Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované, za adekvátní částku k odškodnění nyní považuje částku 150 000 Kč a se zbytkem nároku se ve výši 50 125 Kč obrátila na soud. Věc nepovažuje za skutkově ani právně složitou, proto nesouhlasí se snížením požadované částky žalovanou o 20 %, nesouhlasí ani se snížením o 5 % za podíl na délce řízení, stejně tak jako s navýšením o 10 % za průtah na počátku sporu, které považuje za nedostatečné.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 19.3.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 25.8.2023 nárok uplatnila. Žalovaná dne 9.11.2023 nároku žalobkyně částečně vyhověla a poskytla zadostiučinění ve výši 99 875 Kč. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od 10.9.2014, celková doba řízení ve vztahu k žalobkyni činila v souladu s judikaturou 8 let a 10 měsíců. Žalovaná konstatovala, že celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou. Žalovaná vycházela ze základní částky ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky v poloviční výši), tj. v celkové vši 117 500 Kč. Tuto snížila o 20 % s ohledem na složitost věci, dále o 5 % za podíl žalobkyně na délce posuzovaného řízení. Naopak základní částku zvýšila o 10 % s ohledem na postup soudu I. stupně, který způsobil výrazný průtah v úvodu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili (žalovaná ve vyjádření k žalobě a žalobkyně v podání ze dne 4.4.2024).

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne 25.8.2023. Nesporným bylo i stanovisko žalované ze dne 9.11.2023, kterým žalovaná nároku žalobkyně vyhověla co do poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 99 875 Kč. Mezi účastníky byla sporná výše částky, která je přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu.

5. Na základě označených listinných důkazů učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Okresním soudem v Chomutově, sp. zn. , spisová značka, (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že na č.l. 1 byla založena žaloba podaná dne 27.8.2014 na částku 637 942 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyně vystupuje na straně žalované. Ve věci byl dne 9.9.2014 vydán platební rozkaz, žalovanému doručen dne 10.9.2014 proti kterému byl podán odpor dne 11.9.2014. Dále bylo nařízeno jednání na den 25.10.2017, které bylo odročeno za účelem vyžádání listinných důkazů. Žalobce dne 7.2.2018 doplnil listinné důkazy, dne 23.2.2018 se konalo odročené jednání. Dále probíhala korespondence ohledně listinných důkazů mezi žalobcem a soudem, kdy žalobce doplňoval potřebné informace podáními ze dne 13.4.2018, 4.6.2018, dále soud vydal dne 12.7.2018 usnesení s výzvou k vyjádření třetí osobě, která se vyjádřila dne 17.8.2018. Žalobce zaslal sdělení ze dne 2.10.2018, 15.11.2018 a 28.1.2019, kde navrhl i výpovědi svědků, žalovaný se vyjádřil dne 22.2.2019. Další jednání bylo nařízeno na 3.5.2019, které bylo za účelem doplnění žaloby odročeno. Dne 2.7.2019 byla žaloba žalobce doplněna, na to 26.8.2019 zaslána výzva k další specifikaci, dne 2.9.2019 doplněno. Dne 17.9.2019 žalovaným požádáno o odročení jednání, soudem odročeno na 11.10.2019, na žádost žalobce na jiný termín dne 23.10.2019. V tento termín proběhlo na ústním jednání provádění mnoha důkazů a odročeno k dalšímu jednání dne 27.11.2019, které se z důvodů pátrání po listinných důkazech neuskutečnilo. Následně soud přípisy vyzýval žalobce a třetí strany k doplňování potřebných listin a tito soudu na výzvy reagovali. Dále bylo nařízeno jednání na den 18.3.2020, následně na den 3.6.2020, kde proběhlo listinné dokazování a výpovědi účastníků. Dne 11.6.2020 zaslal žalovaný závěrečný návrh a dne 12.6.2020 byl vyhlášen rozsudek č.j. , spisová značka, (rozeslán dne 12.8.2020), proti kterému dne 23.6.2020 podal žalovaný a dne 24.8.2020 žalobce odvolání (doplněno žalobcem dne 25.9.2020). Usnesením ze dne 30.9.2020 byli vyzváni k zaplacení poplatku za odvolání, dne 13.10.2020 uhradil žalovaný a 23.10.2020 žalobce, dne 24.11.2020 předloženo odvolacímu Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Zde mělo proběhnout jednání dne 25.5.2021, žalovaný dne 17.5.2021 požádal z důvodu dovolené o odročení jednání, den jednání byl tedy změněn na 8.6.2021, na kterém byl vyhlášen rozsudek č.j. , spisová značka, o zrušení rozsudku prvního stupně a vrácení k dalšímu řízení. Prvostupňový soud nařídil jednání na den 14.10.2021, zároveň vyzval žalobce k dalšímu doplnění žaloby, ten doplnil dne 4.10.2021 a žalovaný odpověděl replikou dne 13.10.2021. Na jednání dne 14.10.2021 byly prováděný důkazy a vyslýchání účastníci, odročeno bylo na den 16.12.2021. Dne 9.12.2021 vydáno usnesení o nekonání tohoto jednání a zároveň odročeno na 3.2.2022. Dne 27.1.2022 zaslal žalobce vyjádření ke sporným tvrzením, dne 3.2.2022 se konalo jednání s výslechem svědků. Z dalšího jednání dne 21.3.2022 se žalovaný omluvil, jednalo se tak dne 25.4.2022, kde proběhl výslech svědka a jednání odročeno na 2.6.2022, kde byl vyslechnut další svědek. Jednání odročeno na 14.7.2022, kde byl vyslechnut další svědek a odročeno na 1.9.2022. Dne 11.7.2022 zaslal žalobce závěrečné vyjádření, následně 14.7.2022 doplnění skutkových tvrzení. Na jednání dne 1.9.2022 vyslechnut další svědek a jednání odročeno na 3.11.2022, na základě kterého zaslal žalobce přípis dne 10.1.2023, žalovaná zaslala doplňující vyjádření dne 11.1.2023. Právní zástupce žalované se z jednání dne 12.1.2023 omluvil, byl tedy odročeno na 2.3.2022. Dne 27.2.2023 podal žalobce vyjádření. Dne 2.3.2022 konáno další jednání s dotazy na právní zástupce účastníků a jejich vyjádření., odročeno na 13.4.2022, které se nekonalo z důvodu výpadku elektřiny, a proto odročeno na 4.5.2023. Dne 6.4.2023 zaslal žalobce závěrečné vyjádření, dne 13.4.2023 se žalovaný omluvil z nařízeného jednání, proto bylo odročeno na den 18.5.2023. Dne 16.5.2023 žalobce zaslal doplnění závěrečného vyjádření, dne 18.5.2023 konáno jednání, na kterém se vyjadřovali právní zástupci účastníků. Dne 25.5.2023 byl vyhlášen rozsudek o zamítnutí žaloby č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 4.8.2023.

7. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo vůči žalovanému zahájeno doručením platebního rozkazu dne 10.9.2014 a skončeno bylo dne 4.8.2023, kdy nabyl právní moci zamítavý rozsudek. Celková délka řízení tak činí 8 let a 10 měsíců.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. Posuzované řízení bylo vůči žalovanému zahájeno dne 10.9.2014 a skončeno bylo dne 4.8.2023, kdy nabyl právní moci rozsudek. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně tak činila 8 let a 10 měsíců (délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne1.3.2023, č.j. , spisová značka, , odst. 14).

21. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se podílel rovněž soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které jí náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Tuto skutečnost ostatně ani žalovaná nečinila spornou.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení vyšší než je spodní hranice, neboť řízení trvalo 8 let a 10 měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , spisová značka, ). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. , spisová značka, , kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). V posuzované věci řízení trvalo 8 let a 10 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě stále částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně se v žádném případě nejedná o délku řízení extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let, kde by bylo na místě uvažovat o částkám na horním rozmezí, tedy 19 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Zadostiučinění, které by tak žalobkyni náleželo je představováno částkou 117 500 Kč 7 x 15 000 + 10 x 1 250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

23. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se částečně podílel i soud prvního stupně. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). V posuzovaném řízení se vyskytla období nečinnosti. V projednávané věci procesní soud neučinil žádný úkon v období od 16.9.2014, kdy byl žalobci zaslán odpor žalovaného proti platebnímu rozkazu, do 18.9.2017, kdy nařídil první jednání ve věci. V tomto období nečinnosti lze spatřit průtah způsobující celkovou nepřiměřenou délku řízení, ale jednalo se o průtah ojedinělý, v dalším průběhu řízení průtahy shledány nebyly. Rovněž je třeba zohlednit, že prvotní rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem zrušen pro nedostatečné odůvodnění. Postup soudu byl, s výjimkou počátku řízení, plynulý, a přestože v řízení poté již nedošlo k zásadním průtahům, mohlo být řízení skončeno dříve. Z výše uvedeného tak plyne, že se na délce řízení podílely rovněž soudy, a proto soud shledal, že je na místě s ohledem na toto kritérium základní částku navýšit o 10 %. Tuto výši soud stanovil s přihlédnutím k tomu, že toto kritérium bylo zásadní pro shledání délky řízení jako nepřiměřené a mohlo by dojít k duplicitnímu posuzování téhož kritéria, avšak postup zejména nalézacího soud natolik přispěl k celkové délce řízení, že byl důvod základní částku ještě navýšit.

24. Věc byla složitější, a to po skutkové stránce. Zjištění skutkového stavu, a to zejména za účelem stanovení, zda žalovanou částku vyplývající z nedoplatku ceny za vícepráce provedené na základě smlouvy o dílo žalobce nárokuje po právu, si vyžádalo rozsáhlé dokazování zahrnující výslechy účastníků řízení, výslechy svědků a listinné důkazy, přičemž soudu se nepodařilo ani po urgencích získat např. stavební deník, což nelze přičítat k tíží státu, ale jen a pouze účastníkům. Posuzované řízení tak bylo nepochybně řízením s vysokou mírou skutkové složitosti. Po právní a procesní stránce se jednalo o standardně složitý spor. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako složitější. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 20 %. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). V posuzovaném řízení soud I. stupně rozhodoval meritorně třikrát (jednou platebním rozkazem), odvolací soud rozhodoval jednou, přičemž při rozhodování nedocházelo k průtahům. Pro počet soudních instancí soud základní částku dále nemodifikoval, neboť ke zrušení prvního rozsudku odvolacím soudem došlo pro nedostatečné odůvodnění, což nelze klást k tíži žalobci.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají standartní význam pro účastníky, neboť se jednalo o spor vyplývající ze smlouvy o dílo, přičemž v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobkyni, jako lze očekávat v případě řízení shora uvedených, žalobkyně tak ničeho takového ani netvrdila. Soud proto základní částku nemodifikoval.

26. Žalobkyně se na délce řízení částečně podílela, když pětkrát požádala o odročení jednání z důvodů na její straně. Poukaz žalobkyně na to, že žádosti o odročení byly řádně zdůvodněny nic nemění na závěru, že odročování jednání z důvodů na straně žalobkyně rovněž řízení prodloužilo, tuto dobu nelze přičítat k tíži státu, což je vyjádřeno právě přiměřeným mírným snížením základní částky. Žalobkyně jinak řízení nezdržovala, zároveň ke zrychlení řízení ani nijak nepřispěla, tudíž nelze uvažovat o navyšování základní částky. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 5 %.

27. Ve světle výše uvedeného žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobkyni náleží ve výši 117 500 + 10 % - 20 % - 5 %, tj. 99 875 Kč. Vzhledem k tomu, že částku ve stejné výši již přiznala žalovaná v řízení o žádosti o přiměřené zadostiučinění předcházející soudnímu řízení, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok I.).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Má proto proti v řízení neúspěšné žalobkyni na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka, a to ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za písemné vyjádření ve věci samé ze dne 19. 3. 2024 (§ 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.)

29. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť v průběhu řízení nebyly zjištěny skutečnosti svědčící ke stanovení lhůty jiné a účastníci tak ani nenavrhovali.