48 C 38/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupen advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa státního zastupitelství za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky 75 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 17 137 Kč, k rukám zástupkyně žalobce, JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od [datum] do zaplacení z titulu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“) způsobené mu nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 18 T 153/2016 (dále také jen„ posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno již [datum] usnesením o zahájení trestního stíhání, kterým byl žalobce obviněn ze spáchání trestného činu vydírání a ohrožování výchovy dítěte. Řízení trvalo déle než 6 let, přičemž takovou délku nelze považovat za přiměřenou. Žalobce byl osobou do té doby netrestanou, pobíral invalidní důchod z důvodu invalidity III. stupně, délka trestního řízení se negativně projevila na jeho zdravotním stavu. Na délce řízení se žalobce nijak nepodílel, nežádal o odročení hlavního líčení, přestože se k nim nemohl dostavit. Žalobce žádá zadostiučinění v penězích ve výši 75 000 Kč. Žalobce nárok u žalované uplatnil podáním doručeným žalované dne [datum], přičemž žalovaná jeho nárok ve stanovené lhůtě neprojednala.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok uplatnil. Žalovaná jeho nárok projednala dne [datum], přičemž konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který odškodnila formou konstatování porušení práva. Žalovaná konstatovala, že v určitých případech nepřiměřená délka řízení působí jen nepatrnou újmu a postačí odškodnění formou konstatování porušení práva. Posuzované řízení, ve kterém byl žalobce stíhán a posléze odsouzen pro spáchání trestného činu, zapříčinil žalobce sám vlastním protiprávním jednáním, nadto byl již dříve pravomocně odsouzen, a proto by s ohledem na osobu žalobce a povahu skutku, kterého se dopustil, bylo poskytnutí zadostiučinění v penězích v rozporu s dobrými mravy i účelem odškodňovacího zákona. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, soud zjistil, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk., a to podáním doručeným žalované dne [datum], přičemž žalovaná nárok projednala a konstatovala, že k porušení práva na projednání věci v přiměřené době došlo, nicméně peněžité odškodnění nepřiznala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum].

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu. [Obsah přílohového spisu] [Obsah přílohového spisu]

8. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum] a skončeno bylo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2022, č. j. 55 To 212/2020-470. Soud vycházel z celkové délky řízení pro žalobce 6 let a 2 měsíce. Dále má soud za prokázané, že žalobce byl již v době, kdy se trestní řízení vedlo, osobou se zdravotním postižením, invalidním ve III. stupni. Rovněž bylo prokázáno, že žalobce byl v řízení pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Bylo též prokázáno, že žalobce byl již jednou odsouzen, a to v roce 1989 za nedbalostní trestný čin.

9. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

11. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen„ o.z.“).

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

19. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

20. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobci po žalované domáhají zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobci u žalované svůj nárok předběžně uplatnil ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

21. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

22. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

23. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

24. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

25. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12. 5. 2016 a skončeno bylo dne 27. 7. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 7. 2022, č. j. 55 To 212/2020-470. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila 6 let a 2 měsíce. Již zde soud stanovenou celkovou délku trestního řízení při bližším zkoumání průběhu celého posuzovaného řízení (viz dále) považuje za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat, i když šlo o značně složité (skutkově, právně i procesně) řízení, neboť k délce řízení sice na jedné straně přispěla jeho procesní a skutková složitost, avšak na jeho délce se podílely i soudy, a to průtahy, které vznikly částečně i jejich zaviněním (viz dále). Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Žalovaná presumovaný vznik nemajetkové újmy žalobcům v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení nevyvracela, naopak ji sama odškodnila formou konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu žalobce, není na místě mu poskytnout peněžitou formou zadostiučinění.

26. Co se týká složitosti posuzovaného řízení, soud konstatuje, že řízení bylo po skutkové a právní stránce standardně složité a v tomto smyslu se nijak nevymykalo, složitější však bylo po stránce procesní. Ve věci byla konána série hlavních líčení, byl proveden znalecký posudek a soud se musel vypořádat se skutečností, že poškozená, jejíž výpověď byla ve věci důležitá, po celou dobu řízení nejevila zájem před soudem vypovídat a místo jejího pobytu dlouho nebylo známé, přičemž nakonec se ji podařilo vypátrat ve Francii. Všechny zmíněné úkony pak nebyly bezúčelné, neboť v konečném důsledku k odsouzení žalobce došlo. Řízení rovněž probíhalo opakovaně na dvou stupních soudních soustavy, kdy soud I. stupně a soud odvolací rozhodovaly každý pětkrát. Samotná skutečnost, že věc je projednávána na více stupních soudní soustavy je objektivní okolností, kdy s opravnými prostředky se musí soudy vypořádat a musí o nich být rozhodnuto.

27. Žalobce se na délce řízení chováním nepodílel. Nebylo zjištěno, že by žalobce v trestním řízení činil úkony, kterými by záměrně mařil či zdržoval postup OČTŘ a tím negativně přispíval k délce řízení. Žalobce podával přípustné opravné prostředky, o kterých muselo být rozhodováno, což mu však nelze přičítat nijak k tíži.

28. Na délce řízení se podílely i trestní soudy svým postupem. Přestože soudy během řízení postupovaly poměrně plynule a vyvarovaly se průtahů, k tíži státu je třeba přičíst, že během řízení byly čtyři rozsudky soudu I. stupně odvolacím soudem zrušeny, a to zejména z důvodů procesních pochybení, např. z důvodu nesprávného procesního postupu, když soud I. stupně vyslýchal procesní poškozenou přes platformu Messenger (rozsudek ze dne 24.6.2021, č.j. 18 T 153/2016-394). Z rozhodnutí předsedy soudu I. stupně ve věci došlo k výměně soudce, avšak ani to nepřispělo ke zdárnému skončení věci v přiměřené lhůtě.

29. Co se významu předmětu řízení pro žalobce týká, je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat žádnou citelnou újmu. ESLP v takových případech zpravidla považuje za postačující zadostiučinění konstatováním porušení práva (viz výše uvedený rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku či rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96). Je totiž třeba zohlednit skutečnost, že žalobce byl za projednávanou trestnou činnost pravomocně odsouzen. K tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, kde uvedl:„ Součástí myšlenky fungujícího právního státu je předpoklad, že pachatel úmyslného trestného činu musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude mu uložen trest (jak opakovaně uvádí Ústavní soud, spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d’être státu jako takového vůbec). Poškozený (pachatel) se vědomě stal ‚hybatelem děje‘, a musel si tedy být vědom, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Oproti tomu poškozený, jenž se trestného činu nedopustil, v zásadě pociťuje nejistotu vyplývající z obavy z trestu právě po dobu trestního stíhání a z důvodu vedeného trestního stíhání, nikoliv vlastní činnosti. Rovněž je nutné vnímat rozdíl spočívající v možnosti pachatele trestné činnosti přičinit se k rychlejšímu vyřízení trestní věci, a to nikoliv pouze případným doznáním se ke spáchání trestného činu, ale též např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Tím samozřejmě není popřena možnost důsledně využít práva na obhajobu. Obviněný, který trestný čin nespáchal, má naopak v zásadě právě jedinou možnost postupu v trestním řízení, a to svou důslednou obhajobu v rámci standardního trestního řízení, což zpravidla vyžaduje delší čas. Případné doznání či přistoupení k odklonu se u takto obviněného nepředpokládá, a nelze jej vnímat jinak než škodlivě. Řečeno jinak, obviněný pachatel úmyslného trestného činu na sebe nejistotu uvrhuje sám, a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota v pouhé potencionální sféře (stává se hmatatelnější). Pachatel úmyslného trestného činu má rovněž možnost tuto nejistotu přetavit v jistotu, typicky se doznat, což má zpravidla rovněž odezvu ve snížení v úvahu připadajícího trestního postihu. Co se týká významu předmětu řízení, bylo by na věc možno nahlížet (vnější optikou) tak, že v porovnávaných příkladech jsou ve hře stejná práva a povinnosti, stejně důležitá pro život jednotlivce, neboť v obou situacích může řízení skončit jak rozhodnutím zcela zprošťujícím, tak i odsuzujícím. Význam řízení ovšem nepochybně rozdílný je, neboť obviněný pachatel úmyslného trestného činu v trestním řízení prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat ‚vyváznutí‘ bez trestu, v opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Obviněný, který se trestné činnosti nedopustil, v trestním řízení podstupuje nejistotu spočívající v možnosti, že dojde k tzv. justičnímu omylu, který jej vystaví neoprávněnému trestu a popř. i jiným negativním důsledkům (např. neoprávněnému společenskému zavržení). Uvedené nepopírá skutečnost, že nepřiměřená délka trestního řízení působí újmu i obviněnému, který je v daném průtažném řízení shledán vinným. Demonstrována ovšem je výrazná odlišnost ve vznikající újmě. Jestliže má náhrada nemateriální újmy sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. část V. stanoviska Cpjn 206/2010), pak je třeba relativizovat východisko, dle nějž by v obdobných případech nemělo být (vůbec) přihlíženo k výsledku trestního řízení. Odůvodněn pak bývá i výjimečný závěr, že pachatelům trestných činů je zpravidla újma trpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni za trestný čin, kompenzována konstatací porušení práva, což platí zvláště pro případ pachatelů úmyslných trestných činů. (…) Shrnutě lze tedy ve smyslu dosavadní judikatury dovolacího soudu uzavřít a výslovně vyjádřit, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“. Soud dodává, že při závěru o dostatečnosti morálního odškodnění žalobce konstatování porušení práva nijak nepřihlížel k tomu, že žalobce byl v roce 1989 odsouzen za nedbalostní trestný čin. S ohledem na časový odstup a zcela odlišnou povahu trestného činu, nelze na žalobce pohlížet jako na osobu, která opakovaně páchá trestnou činnost a jejíž případná újma by byla proto nižší. Soud má za prokázané, že žalobce je osobou zdravotně znevýhodněnou, nicméně ani tato okolnost není sto převážit podstatnou skutečnost, a to že spáchání úmyslného trestného jednání na sebe žalobce nejistotu ohledně výsledku jeho trestního řízení uvrhl sám.

30. S ohledem na shora uvedené soud nepřistoupil k odškodnění žalobce v penězích, neboť by se takový postup vymykal obecné představě spravedlnosti. Ve světle uvedené judikatury soud považuje konstatování porušení práva, které bylo v postačující a odpovídající formě poskytnuto již žalovanou, za dostatečnou satisfakci, způsobilou újmu žalobce odčinit. Soud proto nárok žalobce na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 75 000 Kč v celém rozsahu zamítl, a to včetně požadovaného příslušenství (výrok I).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne [datum] a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem [datum], ovšem k částečnému uspokojení (konstatováním porušení práva na projednání věci v přiměřené době) došlo až dne [datum]. I když soud žalobu zamítl, žaloba byla podána před tím, než žalovaná nárok projednala a současně po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené k projednání nároku s tím, že forma zadostiučinění, jakož i výše případného peněžitého plnění záležela na úvaze soudu. I neúspěch žalobce se tak procesně projeví jako plný úspěch. Nákladům řízení v dané věci odpovídá částka 17 137 Kč skládající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 15 137 Kč Náklady právního zastoupení byly určeny za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast při jednání dne [datum]) dle ust. § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za použití § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, dále za 3 paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 10 200 Kč (9 300 + 900), cestovné k soudnímu jednání na trase [ulice a číslo], [obec] – [ulice a číslo], [obec a číslo] a zpět dne [datum] učiněné osobním automobilem Mitsubishi, [registrační značka] s kombinovanou spotřebou 6,7 l/100km, palivem BA, podle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění vyhlášky č. 85/2023 Sb., při ceně paliva 41,20 Kč a náhradě za použití vozidla 5,20 Kč/km při délce cesty k jednání soudu (tam i zpět) 190 km, 1 512,47 Kč, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu ve výši 800 Kč za 2*4 půlhodiny po 100 Kč, celkem tedy 12 512,47 Kč (10 200 + 1 512,47 + 800), to vše zvýšené o náhradu za 21% DPH ve výši 2 627,60 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobce coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši po zaokrouhlení 15 137 Kč (12 512,47 + 2 624,60). Požadovanou náhradu nákladů za předběžné uplatnění nároku u žalované ze dne [datum] soud nepřiznal s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk.

32. Lhůtu k plnění ohledně náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1, části věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.