48 C 55/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozena Datum narození žalobkyně Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno za níž jedná Jméno žalované A sídlem Adresa žalované A za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Jméno žalované B , IČO IČO žalované B , sídlem Adresa žalované B zastoupen advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím a omluvu,

I. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp.zn. , anonymizováno, a soudním exekutorem , Jméno žalované B, , pod sp.zn. , anonymizováno, , došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Žalovaná je povinna do 30 dnů od právní moci rozsudku odeslat žalobkyni na její adresu uvedenou v záhlaví rozsudku písemnou omluvu následujícího znění: „Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá paní , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno , Jméno žalované B, , soudním exekutorem, pod sp. zn. , Anonymizováno, . V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní , Jméno žalobkyně, na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“III. Zamítá se žaloba v žalobním požadavku na uložení povinnosti žalované zveřejnit po dobu minimálně 2 měsíců omluvu na stránkách žalované www.justice.cz tohoto znění: „Ministerstvo spravedlnosti se omlouvá paní , Jméno žalobkyně, , nar. , Datum narození žalobkyně, , za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno , Jméno žalované B, , soudním exekutorem, pod sp.zn. , Anonymizováno, . V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní , Jméno žalobkyně, na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

IV. Žaloba o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

V. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20 573,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho ze zavázaných k plnění zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních zavázaných k plnění.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně po žalované domáhala přiznání omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, sp. zn. , anonymizováno, , vedeného soudním exekutorem , Jméno žalované B, , Exekutorský úřad , adresa, -město (dále také jen „posuzované řízení“).

2. Žalobkyně v této souvislosti uvedla, že byla v exekučním řízení v pozici povinné. Exekuce neměla být nikdy nařízena, natož aby v ní bylo pokračováno. Pokud se tak již stalo, pak bylo povinností soudního exekutora, aby ex officio přezkoumal zákonnost svého postupu založeného na exekučním titulu – rozhodčím nálezu i ve věci spotřebitelského úvěru. Byl to exekutor, jako osoba s přenesenou veřejnou pravomocí státu, kdo postupuje v řízení ex officio a kdo měl zamezit v souladu s konstantní judikaturou nezákonnému postupu. Exekutor vědomě postupoval v exekučním řízení ve smyslu vymáhání nároků z neplatného exekučního titulu, a to ze zcela utilitárních důvodů, neboť v případě oprávněné se jedná o osobu, která exekutora zásobuje exekucemi ve značné míře. Exekutor dlouhodobě nesleduje princip legality. Řízení trvalo 15 let a bylo pravomocně zastaveno.

3. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne , datum, učinila nesporným, že u ní žalobkyně nárok uplatnila a dále poukázala na to, že žádosti žalobkyně o poskytnutí zadostiučinění nevyhověla, neboť v postupu soudního exekutora nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Z ustálené judikatury se totiž nepodává, že by soudní exekutor byl oprávněn k přezkumu exekučních titulů. Dle platné právní úpravy nemůže soudní exekutor bez souhlasu oprávněného exekuci zastavit. Z žádného ustanovení exekučního řádu, potažmo občanského soudního řádu, soudnímu exekutorovi nevyplývá povinnost přezkoumávat platnost exekučních titulů ex offo. Ve prospěch vymáhané pohledávky byly od roku , Anonymizováno, prováděny srážky ze mzdy žalobkyně. Po celou dobu exekučního řízení až do ledna , Anonymizováno, žalobkyně neprojevila jakoukoli snahu exekuci zastavit. Svou pasivitou tak přispěla k délce exekučního řízení. Je nutno rovněž uvést, že částka požadovaná žalobkyní jako odškodnění vzniklé nemajetkové újmy značně převyšuje částku vymáhanou v podkladovém exekučním řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

4. Vedlejší účastník na straně žalované k věci poukázal na to, že usnesení o pověření soudního exekutora nabylo právní moci dne , datum, , nicméně žalobkyně až dne , datum, podala návrh na zastavení exekuce pro neexistenci platného a účinného exekučního titulu. Nepřiznání nákladů řízení žalobkyni coby povinné odvolací exekuční soud odůvodnil dlouhodobou procesní pasivitou žalobkyně. Vedlejší účastník poukázal na to, že z žádného procesního předpisu mu neplyne povinnost z moci úřední ověřovat způsobilost exekučního titulu. Jelikož oprávněný se zastavením exekuce nesouhlasil, nebyl vedlejší účastník řízení ani oprávněn exekuci zastavit; mohl tak učinit pouze exekuční soud. Podle žalobkyně k délce řízení vedlo dlouhodobé vymáhání srážkami ze mzdy žalobkyně, která až po 15 letech začal zpochybňovat exekuční titul. Podle vedlejšího účastníka se na délce exekučního řízení podílela výlučně žalobkyně. Vedlejší účastník navrhl zamítnutí žaloby.

5. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

6. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok uplatnila dne , datum, a že žalovaná nárok předběžně projednala, což sdělila stanoviskem ze dne , datum, , přičemž nároku nevyhověla.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

8. Ze spisu vedeného soudním exekutorem , Jméno žalované B, pod sp. zn. , anonymizováno, a spisu vedeného Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. , anonymizováno, (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že dne , datum, podala oprávněná (společnost , právnická osoba, .) u , Anonymizováno, .

9. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení trvalo ode dne , datum, do , datum, , kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce. Žalovaná nárok žalobkyně projednala, ale délku exekučního řízení shledala přiměřenou.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

11. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Podle § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e.ř.“) o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5. Podle odst. 5 cit. ustanovení o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu.

18. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 OdpŠk., když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobkyně nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

19. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

20. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

21. S ohledem na uvedené soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne , datum, ). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

22. K posuzování délky vykonávacího řízení se blíže vyjádřil Nejvyšší soud ČR, a to v rozsudku ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 10/2012, v němž vyjádřil právní názor, že exekuční řízení je řízením sui generis, jehož délku je nutné posuzovat nejen s ohledem na kritéria § 31a odst. 3 zákona, ale také s ohledem na chování účastníků řízení. Délka je ovlivněna zejména majetkovou situací a chováním povinného a předpoklad vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení nemusí být naplňován jenom proto, že určité řízení formálně trvá. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Ve světle tohoto názoru přistupoval soud k posuzování žalobou uplatněného nároku.

23. Posuzované řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobkyně trvalo od , datum, , kdy žalobkyni v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř. bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu exekuce, nikoliv tedy již ve chvíli, kdy byla podán návrh na nařízení exekuce, do , datum, , kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení exekuce. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2023, č.j. 55 Co 8/2023-114, odst. 14). Ohledně 28 dnů soud zaokrouhlil délku řízení na celé měsíce směrem nahoru, neboť jde o více než jednu polovinu měsíce. Celkem tedy ve vztahu k žalobkyni řízení trvalo 15 let a 2 měsíce.

24. Posuzované řízení bylo standardním exekučním řízením o vymožení peněžité pohledávky po fyzické osobě, které probíhalo na základě nařízení exekuce a pověření soudního exekutora soudem. V řízení byly vydány dva exekuční příkazy a rozhodnutí o nákladech exekuce. Dále bylo jednou rozhodováno o zastavení exekuce na základě návrhu žalobkyně.

25. Posuzované řízení probíhalo primárně před soudním exekutorem, o návrhu na nařízení exekuce a zastavení exekuce rozhodoval exekuční prvostupňový soud, odvolací soud pak rozhodoval toliko o odvolání proti zastavení exekuce.

26. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud uvádí, že nelze mít za to, že by posuzované řízení bylo vedeno neúčelně, když na exekuovaný dluh bylo ze strany žalobkyně pravidelně plněno po ingerencích soudního exekutora, přičemž postupně docházelo k umořování dluhu. Z tohoto pohledu tak nelze dojít k závěru, že by posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Z exekučního spisu rovněž vyplývá, že exekutor činil jednotlivé kroky v zákonem stanovených lhůtách (viz např. § 55 odst. 3 e. r. stanovující lhůty ve vztahu k návrhu na zastavení exekuce). V tomto ohledu soud neshledává žádné průtahy ani v případě řízení před exekučními soudy.

27. Soud se nicméně musel zabývat argumentem žalobkyně, že nepřiměřená délka řízení vznikla nekonáním soudního exekutora, popřípadě exekučního soudu, kteří měli řízení zastavit z úřední povinnosti pro absenci pravomoci rozhodce, resp. pro neplatnost smlouvy o úvěru. Soud dospěl k závěru, že argumentace žalobkyně je důvodná. Soudu v kompenzačním řízení sice nepřísluší znovu posuzovat a přezkoumávat procesní postupy exekučního soudu či soudního exekutora z hlediska jejich věcné správnosti, nicméně je oprávněn posoudit průběh řízení z hlediska jeho přiměřenosti a dospět k závěru, že řízení mohlo skončit dříve.

28. Podle ustálené soudní praxe je exekuční soud oprávněn posuzovat, a to v každé fázi exekučního řízení, otázku, zda exekuční titul (v daném případě rozhodčí nález) byl vydán orgánem (v daném případě rozhodcem), který k tomu měl pravomoc. Posouzení pravomoci rozhodce v sobě zahrnuje i případné posouzení platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 199/13 ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013). Shodná je v tomto směru i judikatura Nejvyššího soudu, dle které není způsobilým exekučním titulem ve smyslu ust. § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu rozhodčí nález, jenž byl vydán rozhodcem, který k jeho vydání neměl pravomoc (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 653/2013 ze dne 26. 9. 2013, usnesení sp. zn. 20 Cdo 999/2013 ze dne 27. 8. 2013, usnesení sp. zn. 21 Cdo 174/2014 ze dne 18. 3. 2014 a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012).

29. V nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 (které aplikoval při zastavení exekuce jak prvostupňový exekuční soud, tak soud odvolací), bylo konkrétně formulováno pravidlo, podle kterého je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně důvodem pro zastavení exekuce, která je vedena k vymožení povinnosti uložené rozhodčím nálezem, nedostatek pravomoci rozhodce daný tím, že je pro neplatnost smlouvy (jako titulu vymáhaného závazku), danou zjevným rozporem smlouvy s dobrými mravy, neplatnou i rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva), která se k vlastní smlouvě vztahuje. Nejvyšší soud se ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, v návaznosti na uvedenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vyjádřil k otázce možnosti exekučního soudu zkoumat neplatnost smlouvy, jejíž součástí je rozhodčí doložka, jako celku pro rozpor s dobrými mravy za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu tak, že se (z pohledu závěrů Ústavního soudu) nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu; pro závěr, zda je (úvěrová) smlouva neplatná, a proto je neplatná v ní vtělená rozhodčí doložka a není dána pravomoc rozhodce, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění a podobně (pozn. důrazy přidal soud).

30. Ze spisu soudního exekutora plyne, že exekuční soud nařídil exekuci a pověřil soudního exekutora usnesením ze dne , datum, , tj. v době, kdy ještě nebyla sjednocena judikatura ve vztahu k rozhodčím doložkám, resp. v době kdy ještě neexistovala nálezová judikatura zabývající se problematikou pravomoci rozhodce v souvislosti s neplatností úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (viz výše uvedené nálezy I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12). Po sjednocení judikatury však mělo dojít ze strany exekučního soudu či soudního exekutora k posouzení, zda rozhodčí nález byl skutečně vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc (ať již s jakýmkoliv výsledkem). Toto posouzení bylo o to žádoucí, že (jak konstatoval Krajský soud v , adresa, při přezkoumání usnesení o zastavení exekuce v nynější věci) Ústavní soud a Nejvyšší soud již opakovaně posuzovaly rozhodčí nálezy vydané týmiž rozhodci (, tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, – rozhodce v projednávané věci) ve prospěch oprávněné v typově stejných věcech, přičemž shledaly jejich nezpůsobilost. V této souvislosti lze např. poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 2250/2017, kdy ve vztahu k úvěrovým smlouvám stejné oprávněné dovolací soud s poukazem na výše uvedenou nálezovou judikaturu vytkl odvolacímu soudu, že pominul argumentaci týkající se možného rozporu úvěrových smluv, jejichž součástí byly rozhodčí doložky, jako celku s dobrými mravy; exekuční řízení bylo přitom vedeno u stejného exekutora, tj. , Jméno žalované B, . V usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. 20 Cdo 2422/2020, na které rovněž poukázal Krajský soud v , adresa, , byla v jiné věci vedené u stejného exekutora dne , datum, zastavena Okresním soudem v Trutnově exekuce na majetek povinného, neboť obdobně jako v projednávané věci byla rozhodčí doložka, která měla založit pravomoc rozhodce , tituly před jménem, , jméno FO, , sjednána v rozporu s dobrými mravy, a tím způsobila i neplatnost exekučního titulu od jeho vydání. Dále je možné odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 3962/18, či na usnesení Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 4031/18. I přes uvedené množství zpochybněných exekučních titulů však soudní exekutor ani exekuční soud v nynější věci nepřikročili, jak vyplývá z předložených spisů, k přezkoumání předmětného exekučního titulu.

31. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že o zastavení exekuce rozhoduje soud či soudní exekutor i bez návrhu. Pravidlo, podle něhož o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu, je odrazem faktu, že řízení o zastavení exekuce je ve svém základu nespornou procedurou. To se mimo jiné projevuje tak, že k zastavení exekuce má dojít bez ohledu na procesní aktivitu účastníků, jakmile orgány veřejné moci, které mají oprávnění vést nebo ukončit exekuci, zjistí existenci důvodu pro zastavení exekuce (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3210/2015). Uvedený princip je třeba vztáhnout nejen na exekuční soud, ale i na exekutora. Proto i exekutor je povinen sám iniciovat proces prověření, zda má být exekuce i nadále vedena (srov. § 55 odst. 4 e. ř.), existují-li indicie o důvodu pro její úplné nebo částečné zastavení podle § 268 odst. 1 o. s. ř. Dojde-li exekutor k závěru, že exekuci je namístě zcela nebo zčásti zastavit, ale oprávněný s jeho stanoviskem nesouhlasí, exekutor předloží věc k posouzení exekučnímu soudu. Proceduru tohoto prověření může zahájit i sám exekuční soud. Ten může exekuci zastavit i přes nesouhlas oprávněného (§ 55 odst. 3 až 5 e. ř.) (viz SVOBODA, Karel, JÍCHA, Lukáš, KREJSTA, Jan, HOZMAN, David, ÚŠELOVÁ, Veronika, KOCINEC, Jaroslav a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 424.)

32. Exekuční soud či soudní exekutor tedy měly v nynější věci dostatečný časový prostor k tomu, aby k přezkoumání exekučního titulu přistoupili, avšak tak neučinili, a to ani když začaly být opakovaně zpochybňovány rozhodčí nálezy vydané rozhodcem , tituly před jménem, , jméno FO, ve prospěch oprávněné v typově stejných věcech. Uvedený postup exekučního soudu a soudního exekutora, je tak třeba přičíst k tíži státu, resp. žalované. Současně je však třeba zdůraznit, že zákon nestanovuje lhůtu orgánům veřejné moci, ve které by měly přistoupit k zastavení exekučního řízení z úřední povinnosti, ani v jakém rozsahu a jak často by měly přezkoumávat nezpůsobilost exekučních titulů s ohledem na rozhodovací praxi. Tento nedostatek však nebrání závěru učiněnému shora.

33. Již na tomto místě lze tedy učinit závěr, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce exekučního řízení v posuzovaném případě došlo, když tato byla zapříčiněna zejména prodlením v činnosti exekučního soudu a soudního exekutora stran kroků vedoucích k zastavení posuzovaného řízení z úřední povinnosti. Nelze však přehlédnout, že povinná se sama svých práv aktivně nedomáhala, a to jak v nalézacím (rozhodčím) řízení, tak následně v posuzovaném exekučním řízení, přičemž po celou dobu posuzovaného řízení na exekuovaný dluh aktivně splácela (byť formou srážek ze mzdy). Žalobkyně tak nejednala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. I toto opomenutí žalobkyně negativně ovlivnilo délku posuzovaného řízení, když z dikce právních předpisů plyne, že soudní exekutor i exekuční soud primárně rozhodují na základě návrhů účastníků řízení. V tomto ohledu tedy soud shledal rovněž podíl žalobkyně na délce řízení. Rovněž je pak třeba přihlédnout k významu předmětu řízení pro žalobkyni, jak bude rozebráno dále.

34. Pro úplnost soud dodává, že Krajský soud v , adresa, , coby soud odvolací, bez bližší argumentace shledal rovněž další důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. spočívající v absenci formální vykonatelnosti exekučního titulu, neboť žalobkyni byla ustanovena jako opatrovník rozhodkyně, která opakovaně působila pro oprávněnou, a proto nebyla osobou, která by byla schopna hájit práva žalobkyně. Pochybnosti ohledně správnosti údajů (formální) doložky vykonatelnosti je exekuční soud rovněž povinen posuzovat kdykoli v průběhu exekučního řízení; zjistí-li nevykonatelnost exekučního titulu, je povinen exekuční návrh zamítnout nebo exekuci, byla-li již nařízena, zastavit podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz SVOBODA, Karel, JÍCHA, Lukáš, KREJSTA, Jan, HOZMAN, David, ÚŠELOVÁ, Veronika, KOCINEC, Jaroslav a kol. Exekuční řád. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 264). Nicméně soud nemá za to, že by ohledně této právní otázky (tj. zda lze v exekučním řízení zkoumat a shledat absenci formální vykonatelnosti exekučního titulu spočívají v tom, že byla účastníku ustanovena jako opatrovník osoba, která nebyla osobou schopnou hájit jeho práva) existovala (resp. vznikla) sjednocená judikatura vyšších soudů (tím však soud nikterak nezpochybňuje závěr odvolacího exekučního soudu), na kterou by byli exekuční soud a soudní exekutor povinni reagovat, proto soud považuje za příčinu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení zejména prodlení stran kroků vedoucích k zastavení posuzovaného řízení z důvodu absence pravomoci rozhodce.

35. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestního (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení mezi uvedená řízení nespadá. Soud naopak shledal význam řízení pro žalobkyni snížený až marginální, přičemž význam řízení je třeba zkoumat i s ohledem na rozsah majetku postiženého exekucí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3490/2019). Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že ze strany soudního exekutora byl postižen majetek žalobkyně, a to dne , datum, exekučním příkazem srážkami ze mzdy povinné a dne , datum, exekučním příkazem k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinné z účtu u peněžního ústavu. Co se týká rozsahu majetku postiženého exekucí, soud považuje za podstatné, že majetek povinné byl postižen i jinými zahájenými exekucemi u stejného soudního exekutora, jak plyne ze sdělení zaměstnavatele ze dne , datum, a ze sdělení žalobkyně ze dne , datum, . Jakkoliv soud připouští, že exekuovaná částka nebyla bagatelní, nelze přehlédnout, že i kdyby bylo posuzované řízení zastaveno z moci úřední, tak by byl stejně majetek žalobkyně postižen dalšími dvěma exekucemi. Navíc žalobkyně poprvé kontaktovala soudního exekutora teprve v říjnu 2021, kdy uváděla, že se o exekucích náhodně dozvěděla a neví, čeho se týkají, a to ačkoliv jí měly být již více než deset let strhávány srážky ze mzdy. Zdejší soud tak uzavírá, že žalobkyně netrpěla větší nejistotou z posuzovaného řízení.

36. Ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. Z konstantní judikatury se dále podává, že primární volba zadostiučinění leží na poškozeném, který svým žalobním požadavkem nezaměnitelně vyjadřuje, jaká satisfakce by mu mohla kompenzovat utrpěnou újmu, a že omluva jako satisfakční prostředek by měla být k dispozici vždy, jako kompenzační prostředek první, pro mnohé dokonce jediné volby. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází. Pokud pak poškozený uplatní nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout - též vedle ní - přiměřené zadostiučinění v penězích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 4342/2014, rozsudek ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2263/2016, nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 904/08).

15. Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud dojde k naplnění předpokladů odpovědnosti státu za vzniklou újmu a žalobce jako formu satisfakce požaduje omluvu, je třeba mu omluvu poskytnout, pokud obsah a forma požadované omluvy korespondují se zjištěným pochybením orgánů veřejné moci.

37. V daném případě soud dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup s ohledem na význam řízení pro žalobkyni a její chování v posuzovaném řízení nedosahuje takové intenzity, aby bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení se proto jeví jako dostačující prostředek nápravy. Soud proto postupoval v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobkyni satisfakci ve formě konstatování porušení práva s tím, že nepřiměřenou délkou trvání posuzovaného exekučního řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. (výrok I). Soud shledal rovněž důvodným požadavek žalobkyně na poskytnutí omluvy (výrok II), přičemž však odpovídající formou omluvy je pouze omluva písemná, nikoliv omluva zveřejněná na stránkách www.justice.cz. Vycházel přitom z toho, že nebyl tvrzen žádný veřejný rozměr újmy žalobkyně, s nímž by korespondovala veřejná forma omluvy (srov. závěry rozsudku Městského sodu v Praze ze dne , datum, , č.j. 11 Co 179/2025-73 (zejm. odstavec 43). Takový požadavek žalobkyně tedy soud neshledal opodstatněným (výrok III). Tímto konstatováním porušení práva a písemnou omluvou je tedy dle soudu poskytnuta žalobkyni dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Soud proto zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení částky 300 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 300 000 Kč od , datum, do zaplacení (výrok IV).

38. O nákladech řízení (výrok V) soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla co do základu nároku úspěšná, jakkoliv soud neshledal důvod pro peněžitou kompenzaci, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch žalobkyně z hlediska výše požadovaného odškodnění pro účely náhrady nákladů řízení projeví jako úspěch plný. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“). Náklady žalobkyně jsou představovány částkou 20 573,50 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobkyně. Právní zástupce žalobkyně dle ust. § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g), odst. 2 písm. c) advokátního tarifu učinil ve věci 5 úkonů právní služby po 2 300 Kč (z tarifní hodnoty 30 000 Kč) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání žaloby, replice ze dne , datum, a ze dne , datum, a účasti na jednání dne , datum, ) a jeden úkon právní služby v poloviční hodnotě za 1 150 Kč (ze shodné tarifní hodnoty) spočívající v podání odvolání ze dne , datum, proti usnesení ze dne , datum, . Za doplnění žaloby ze dne , datum, soud náhradu nepřiznal, neboť nešlo žalobce jednak nebyl k žádnému doplnění ani vyzván, nereagoval na žádné podání protistrany, a ostatně vše co chtěla žalobkyně uvést, měla uvést v žalobě. Náklady za další doplnění nelze přenášet na jiné účastníky řízení. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 6 x 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty po zaokrouhlení ve výši 3 223,50 Kč (21 % ze 15 350 Kč), když zástupce žalobkyně je jejím plátcem, což bylo doloženo.

39. Protože v řízení neúspěšné žalované ve sporu pomáhal vedlejší účastník, byla žalované a vedlejšímu účastníku na její straně uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů v řízeních úspěšné žalobkyni tak, že v rozsahu úhrady jednoho z nich zaniká povinnost k úhradě druhého z nich (§ 93 odst. 3 o. s. ř.), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

40. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.