48 C 75/2023

Plný text

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne datum se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 151 004 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od datum do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 80/2005 (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne datum a žalobce se v něm domáhal uspokojení nároku na zaplacení 8 500 000 Kč s příslušenstvím, který mu byl přiznán pravomocným rozsudkem, a to výkonem rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví procesního povinného. Posuzované řízení skončilo dne datum a trvalo 16 let a 9 měsíců. Žalobce má za to, že délka řízení byla nepřiměřená, žalobce se na ní svým chováním nijak nepodílel, naopak čelil obstrukcím povinného v posuzovaném řízení. Nadto docházelo k průtahům na strany soudu, k samotnému výkonu rozhodnutí nakonec ani nedošlo a účastníci posuzovaného řízení vyřešili spor mimosoudně. Žalobce svůj nárok ve výši 340 000 Kč uplatnil u žalované podáním ze dne datum , žalovaná žalobci stanoviskem ze dne datum přiznala částku ve výši 188 996 Kč. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalované, a se zbytkem nároku se proto obrátil na soud. Žalobce má za to, že žalovaná nezohlednila, že soudy neustále rozhodovaly o obstrukčních podáních povinného, aniž by žalobci poskytly právní ochranu. Řízení navíc nebylo po právní stránce složité a spis je rozsáhlý pouze pro četnost obstrukčních návrhů procesního povinného a následných rozhodnutích o nich. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalované, že délku řízení od uzavření dohody o narovnání mezi účastníky nelze klást k tíži státu, neboť právě mimosoudní vyřešení sporu vedlo k daleko dřívějšímu ukončení řízení. Dle názoru žalobce není jakékoliv krácení jejího nároku na místě.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne datum učinila nesporné, že u ní žalobce dne datum nárok uplatnil. Žalovaná dne datum nároku žalobce částečně vyhověla a poskytla zadostiučinění ve výši 188 996 Kč. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od září 2005 do července 2022, tj. 16 let a 9 měsíců. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení neshledala jednotlivé průtahy, řízení bylo vedeno na 3 stupních soudní soustavy, přičemž soud I. stupně rozhodoval šestkrát, odvolací soud pětkrát a Nejvyšší soud třikrát. Řízení bylo složité po stránce skutkové i právní, bylo třeba provést listinné důkazy, vyslechnout svědky a provést znalecké posudky. Význam řízení pro žalobce byl běžný, na délce řízení se významně podílel procesní povinný. Žalovaná při výpočtu přiznaného zadostiučinění snížila základní částku o 20 % z důvodu složitosti řízení a o 20 % z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne datum . Nesporným bylo i stanovisko žalované ze dne datum , kterým žalovaná nároku žalobce vyhověla co do poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 188 996 Kč. Mezi účastníky byla sporná výše částky, která je přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu: Obsah přílohového spisu 7. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne datum a skončeno bylo dne datum , kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí ze dne datum . Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila 16 let a 9 měsíců. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona obec národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

16. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

17. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

19. Posuzované řízení bylo zahájeno dne datum a skončeno bylo dne datum , kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí ze dne datum . Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činila 16 let a 9 měsíců. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se též podílel soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk).

20. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva žalobce v tomto případě dostatečnou a spravedlivou formu zadostiučinění nepředstavuje. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 20 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení vyšší než je spodní hranice, neboť řízení trvalo 16 let a 9 měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána právě v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). U řízení trvajícího 17 let a dva měsíce shledal základní částku 20 000 Kč za jeden rok řízení odpovídajícím Městský soud v Praze (srov. recentní rozsudek ze dne 17.5.2023, sp.zn. 72 Co 17/2023). S ohledem na extrémní délku řízení, blížící se již 20 letům, soud shledal i v tomto případě za přiměřenou základní sazbu 20 000 Kč za rok řízení, tj. 1 666 Kč za měsíc, k níž ostatně dospěla i žalovaná. Základní částka ve výši 314 994 Kč, stanovená shora uvedeným způsobem (tj. 15 x 20 000 Kč + 9 x 1 666 Kč), je zcela na místě.

21. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

22. Řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy. V posuzovaném řízení rozhodoval soud I. stupně šestkrát, odvolací soud pětkrát a Nejvyšší soud třikrát, procesní povinný nadto podal ústavní stížnost. V této souvislosti nutno dodat, že četnost rozhodování na vícero stupních soudní soustavy nebyla zapříčiněna tím, že by byla rozhodnutí soudů rušena soudy vyšších stupňů (toliko v jediném případě došlo k částečnému zrušení usnesením na č.l. 680 spisu posuzovaného řízení). Četnost rozhodování byla způsobena četností opravných prostředků podávaných převážně procesním povinným. Soud s ohledem na četnost rozhodnutí na jednotlivých stupních soudní soustavy základní částku ve shodě s žalovanou snížil o 20 %.

23. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Exekuční řízení bez dalšího zvýšený význam nemá. Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standardní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobce, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobce a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobce. Soud proto základní částku nijak nemodifikoval.

24. Věc byla zejména po procesní stránce složitá. Po skutkové stránce a právní stránce lze návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitého majetku povinného hodnotit jako věc standardně složitou, která by bez dalšího neměla vést k nepřiměřeně dlouhému soudnímu řízení. Věc projednávaná v posuzovaném řízení však byla dle soudu složitá po stránce procesní, kdy se soud musel neustále vypořádávat s celou řadou podání procesního povinného, která měla mnohdy obstrukční charakter. Procesní povinný podával odvolání takřka proti každému rozhodnutí procesního soudu, rovněž pravidelně podával návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a jeho odklad. Ve věci rovněž bylo třeba provést důkaz znaleckým posudkem, který musel být i s ohledem na shora popsané chování procesního povinného vícekrát aktualizován formou dodatků, soud v této souvislosti musel rozhodovat o znalečném a jeho vyplacení. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako složitou. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 20 %.

25. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Žalobce činil procesní úkony včas, jednání soudu nikterak nemařil. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

26. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílely i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečinní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400 -768-2 str. 286). Postup procesního soudu byl v posuzovaném řízení zpočátku plynulý a koncentrovaný, avšak postupně se vyskytla období nečinnosti. V projednávané věci nebyl učiněn žádný úkon v období od 15.12.2006 do 22.9.2008 (spis se nacházel na Nejvyšším soudu ČR), od 10.3.2010 do 24.8.2011 (spis se nacházel na Nejvyšším soudu ČR), od 24.8.2011 do 9.1.2012, od 10.1.2012 do 29.5.2012, od 27.8.2019 do 17.1.2020 a od 7.2.2020 do 22.5.2020. Soud by takový průtah toleroval, pokud by šlo o průtah ojedinělý, v řízení však došlo k vícero takovým průtahům, pročež je již nelze považovat za ojedinělý průtah, který by bylo lze tolerovat, za předpokladu, že jinak je doba řízení přiměřená. Naopak k tíži státu, jak případně poukázala ve svém vyjádření žalovaná, nelze přičítat období od 29.6.2020 do skončení řízení, kdy mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání, na kterou navázaly další snahy o mimosoudní vyřešení sporu. Procesnímu soudu v danou chvíli nezbylo, než se účastníků průběžně dotazovat na stav mimosoudního vyjednávání a vyčkat na jeho výsledek. Soud však rovněž konstatuje, že průtahy na straně soudů se promítly již v samotném závěru soudu o nepřiměřené délce řízení a nutnosti poskytnutí peněžitého zadostiučinění, pročež k nim soud znovu nepřihlížel, neboť by šlo o dvojí zohledňování téhož. K tíži státu rovněž nelze přičítat chování povinného, který podával opravné prostředky do všech rozhodnutí, proti kterým ro bylo možné. Podávání opravných prostředků je právem účastníků, přičemž bylo povinností procesních soudů v posuzovaném řízení se jimi zabývat. Tím zapříčiněné prodloužení řízení je proto objektivní skutečností, za které nelze přiznané odškodnění nijak navyšovat. Soud proto již základní částku s ohledem na toto kritérium dále nemodifikoval.

27. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 314 994 - 40 %, tj. 188 996 Kč. Jelikož žalovaná již žalobci tuto částku přiznala a vyplatila, soud žalobu v celém zbývajícím rozsahu zamítl, když ve shodě s žalovanou dospěl jak ke shodné základní částce 20 000 Kč/rok, tak k potřebě jejího celkového snížení o 40 % (výrok I.)

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., když úspěch v řízení zaznamenala žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Nutno dodat, že žalobce nárok u žalované uplatnila dne datum , přičemž žalovaná plnila ještě v zachované šestiměsíční lhůtě, neboť k projednání nároku došlo dne datum a k vyplacení částky 166 996 Kč došlo dne datum . Žalobce se s výší přiznaného zadostiučinění nespokojil, avšak nebyl se svou žalobou úspěšný, když soud dospěl ke shodné výši spravedlivého zadostiučinění, jaké již bylo žalobci vyplaceno žalovanou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 5483/2015). Soud proto přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za vyjádření ze dne datum k žalobě a za přípravu a účast při jednání dne datum (podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč.

29. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.