48 C 99/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozen Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Anonymizováno sídlem Anonymizováno za niž jedná Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou ze dne , datum, domáhal po žalované zaplacení částky 70 000 Kč coby odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeným posléze u Okresního soudu v , adresa, pod sp.zn. , anonymizováno, . Žalobce uvedl, že s ním bylo usnesení policejního orgánu ze dne , datum, zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Ve věci byla posléze podána obžaloba, přičemž nejprve byl žalobce nepravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. Posléze po zrušení odsuzujícího rozsudku byla věc usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, postoupena , právnická osoba, , adresa, k případnému projednání skutku jako přestupku. Podle žalobce bylo trestní obvinění závažné, hrozil mu trest až na 10 let, obžaloba navrhovala trest odnětí svobody na 4 roky. Z hlediska délky žalobce poukázal na to, že samostatně tento nárok neuplatnil a délka trestního řízení by měla být zohledněna při stanovení výše odškodnění. Žalobce uvedl, že došlo k narušení soukromého života, bylo pošpiněno jméno rodiny žalobce, partnerka situaci těžce nesla, hádali se, žalobce se přestal zúčastňovat společenských akcí. Došlo k narušení profesního života, kdy žalobce byl limitován při hledání kvalifikovaného zaměstnání, měl obavy z reakcí zaměstnavatelů, kdyby se o stíhání dozvěděli. K medializaci nedošlo.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne , datum, k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne , datum, nárok ve výši 100 000 Kč uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne , datum, . Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě odmítla. Po stručné rekapitulaci řízení, zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání, následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby a s poukazem na trestní minulost žalobce, který má v rejstříku trestů již jeden záznam, dospěla žalovaná k závěru, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva jsou odpovídajícím a dostatečným zadostiučiním. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

4. Na základě skutečností mezi účastníky nesporných a provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Usnesením policejního orgánu ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, , bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání trestného činu zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Dne , datum, byla na žalobce podána obžaloba pro spáchání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , anonymizováno, -125, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 42 měsíců za současného vyslovení dohledu nad žalobcem. Dále bylo žalobci uloženo přiměřené omezení, a to zdržet se požívání návykových látek včetně omamných a psychotropních a podrobit se pravidelným kontrolám probačního úředníka. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č.j. , anonymizováno, - 141, byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně. Usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , anonymizováno, -223, byla dle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena trestní věc , právnická osoba, , adresa, , neboť nešlo o trestný čin, avšak šlo o skutek, který by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. Trestní řízení pravomocně skončilo dne , datum, . Příkazem , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, , sp.zn. , Anonymizováno, , č. účtu, , č.j. , Anonymizováno, , byl žalobce shledán vinným z přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Za to byla žalobci uložena pokuta 1 000 Kč. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne , datum, . Žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne , datum, , přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalovaná neshledala důvodným. V opisu z evidence RT má žalobce 1 záznam pro trestný čin podle § 283 odst. 1 t.z., kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s podmíněným odkladem na 24 měsíců s osvědčením se dne , datum, (zjištěno z nesporných tvrzení). Žalobce se bál odsouzení své rodiny, jeho partnerka situaci těžce nesla, vedlo to k hádkám. Pokud jde o společenský život, žalobce pociťoval újmu na své cti, vážnosti a důstojnosti. Přestal se zúčastňovat společenských akcí s obavou, aby nebyl zbytečně ve styku s policií. Obával se jakéhokoliv problému s ostatními lidmi, aby mu to nepřitížilo během trestního stíhání. Cítil se izolován, trpěl pocitem nejistoty, obav ze své budoucnosti. V pracovní rovině cítil stud před kolegy, kdy se na něj dívali jako na méněcenného, trestní stíhání mu způsobilo komplikace i při hledání zaměstnání, neboť se musel účastnit soudních jednání, a s tímto se nechtěl potenciálnímu zaměstnavateli svěřovat. Trpěl stresem, psychickým napětím a trpěl úzkostmi. Částečně s těmito problémy pomáhalo sezení u adiktologa (zjištěno z prohlášení žalobce ze dne , datum, na čl. 18). Žalobce je pacientem adiktologické ambulance. Spolupráce s ním byla zahájena dle jeho požadavku, současně na základě indikace psychiatrem v , Anonymizováno, a souvisela s doléčováním jeho dřívějších problémů s polyvalentní závislostí na více návykových látkách a s patologickým hráčstvím. Spolupráci s žalobcem adiktolog hodnotí kladně, žalobce byl coby pacient při sezeních aktivní, kdy kromě typicky adiktologických témat (spouštěče, argumentace změny a udržování změny od užívání nebezpečných substancí atd.) se v měsíci , Anonymizováno, objevilo i téma zvýšení stresu v souvislosti s trestním řízením a následně naplánovaným soudním řízením ve věci údajného loupežného přepadení. Toto téma až do přerušení individuálních terapií v , Anonymizováno, v sezeních rezonovalo, kdy žalobce pociťoval, že trestní stíhání stále nekončí. Žalobce deklaroval často nejistotu, obavy, nejen z výsledku soudního řízení, ale i z trvání trestního řízení (zjištěno ze Zprávy , právnická osoba, . ze dne , datum, na čl. 19).

5. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

6. K neprovedení účastnického výslechu žalobce soud konstatuje, že žalobce k jednání předvolal, nicméně ten se k jednání nedostavil z důvodu informace svého zástupce, že to není třeba. Ač by jinak soud účastnický výslech žalobce při jednání provedl, nepovažoval z důvodu procesní ekonomie za potřebné jen za tímto účelem jednání odročovat. Soud přijal prohlášení žalobce, neboť jak bude ještě dále blíže zdůvodněno, již ze žalobních tvrzení je zjevné, že nemajetková újma žalobce v konkrétních souvislostech posuzovaného případu nedosahuje intenzity potřebné k tomu, aby soud uvažoval o potřebě odškodnit žalobce v penězích.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

10. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

15. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

16. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

17. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne , datum, , jímž bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, které bylo odklizeno usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. , anonymizováno, - 223, jímž byla věc postoupena k případnému vedení přestupkového řízení, přičemž toto usnesení nabylo právní moci dne , datum, .

18. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti.

19. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

20. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér zasaženo v míře poměrně malé, a to i pokud jde o obecné dopady trestního stíhání. Soud již výše, v rámci závěrů o skutkovém stavu, uvedl, jaké zásahy do osobnostních sfér má za prokázané. Na tomto místě pak soud dodává, že žalobce nemůže přičítat k tíži žalované ty dopady trestního stíhání, které na něj mělo výlučně či ve zcela převažující míře proto, že již byl v minulosti odsouzen. Pokud se tak žalobce obával odsouzení, případně hůře prožíval trestní stíhání, mohlo tomu tak být i proto, že by soud při ukládání trestu k trestní minulosti žalobce, za kterou je odpovědný jen on sám, přihlížel. Žalobce není osobou bezúhonnou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností. Se záznamem v rejstříku trestů je naopak na žalobce třeba pohlížet jako na osobu, pro kterou je trestní stíhání, byť v tomto případě ukončené zprošťujícím rozsudkem, zkušeností, kterou však již zná z minulosti. Nic na tom nemění skutečnost, že dřívější odsouzení již byla zahlazena a na žalobce se v důsledku toho hledí jako by nebyl odsouzen. K zahlazení odsouzení komentářová literatura uvádí, že „[d]ůsledkem uvedené fikce je, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů (§ 11 odst. 1, § 13 odst. 1 RejTr) se zahlazené odsouzení neuvádí a občan není povinen uvádět zahlazené odsouzení či zmiňovat se o své trestné činnosti při přijímání do zaměstnání ani při jiných příležitostech. (…) Zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám. Proto lze i zahlazené odsouzení např. zrušit z podnětu stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ), zahlazené odsouzení se vykazuje v opisu z evidence Rejstříku trestů (§ 10 RejTr) a někdy je překážkou bezúhonnosti (viz např. § 22 odst. 3 ZbrZ).“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 4933 s., k § 105, citováno podle Beck online). Zahlazení odsouzení je tak nadále fikcí, která má odsouzeným po určité době zajistit, aby se mohli opět začlenit do společnosti a informace o jejich předchozím odsouzení nebyla snadno veřejně dostupná. Žalobce však z tohoto nemůže čerpat jakoukoli výhodu a domáhat se odškodnění v souvislosti s tím, že na něj trestní stíhání doléhalo.

21. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán přibližně 2 roky a 6 měsíců, což je sice doba již delší, nicméně nelze ji považovat za nijak nepřiměřenou. Ani žalobce sám nepřiměřenou délku řízení nenamítal, toliko požadoval, aby délka trestního stíhání byla při stanovení způsobu a výše odškodnění zohledněna. Za situace, kdy délka řízení není nepřiměřená a nijak excesivně nevybočuje z obecně očekávatelné délky trestního řízení, není způsobilá zvrátit závěr o postačujícím odškodnění formou morální satisfakce.

23. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin loupeže patří do skupiny trestných činů proti svobodě. Je pravdou, že typově je loupež zvlášť závažným zločinem s trestní sazbou na 2 až 10 let. Je však třeba přihlédnout k tomu, že žalobce byl již v minulosti odsouzen za trestnou činnost spojenou s návykovými látkami, sám o sobě tvrdí, že se ze závislosti na návykových látkách léčí, přičemž ke skutku, z něhož byl žalobce obviněn a posléze obžalován došlo rovněž za okolností, které souvisely s transakcí ohledně návykové látky (marihuana). Pokud by žalobce byl dosud netrestanou osobou, pak by soud dopady trestního stíhání pro podezření z takto závažného trestného činu posuzoval přísněji. Žalobce však s ohledem na svou trestní minulost musí počítat s tím, že další trestní stíhání, byť neskočilo jeho odsouzením, nebude z hlediska dopadů do jeho osobnostních sfér takto přísně posuzováno. Nelze proto dospět k závěru, že by obvinění z trestného činu loupeže ani hrozící trestní sazba představovaly pro žalobce natolik zásadní újmu, která by odůvodnila poskytnutí zadostiučinění v penězích.

24. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 4 a 20) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

25. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne , datum, sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalovaná ponechala výběr srovnávací judikatury na soudu. Žalobce navrhl ke srovnání případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 23 C 190/2013 a 15 C 12/2013 a dále případ, který nebyl projednáván soudem, ale který odškodňovala žalovaná stanoviskem ze dne , datum, , č.j. , Anonymizováno, 12. Soud pak k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 239/2018 a 19 C 20/2020.

26. Ve věci sp.zn. 23 C 190/2013 šlo o podezření ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 1 rok a 3 měsíce. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě 2 až 10 let. Trpěl pocity frustrace a beznaděje, utlumil své volnočasové aktivity, žalobce byl zadržen v místě bydliště, celému procesu přihlížela sousedka, bylo zasaženo do dobré pověsti žalobce, žalobce byl zadržen policií, téhož dne byl propuštěn. Žalovaná konstatovala nezákonnost trestního stíhání a omluvila se. Soudy přiznáno 50 000 Kč. Ve věci sp.zn. 15 C 12/2013 šlo o podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, trestní stíhání trvalo 4 toky a 7 měsíců, hrozil trest na 2 až 8 let. Došlo k zásahu do osobnostní sféry a osobnostní integrity tamní poškozené, došlo k medializaci, byly uveřejňovány její fotografie, byla označována za podvodnici. Od žalobkyně se odvrátili přátelé, stejně tak potom v profesní rovině i klienti její firmy. Došlo k zásahu do důstojnosti, cti a dobré pověsti. Trestní stíhání se projevilo i v rovině zdravotní v tom směru, že od doby trestního stíhání má problémy s nespavostí a zdravotní problémy. Šlo o bezúhonnou osobu, na trestním stíhání se sama nijak nepodílela. Nad rámec konstatování a omluvy od žalované soudem přiznáno 50 000 Kč.

27. Ve věcech, které ke srovnání vybral soud, ve věci sp.zn. 10 C 239/2018 šlo o zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo přibližně 7 měsíců. Tamní žalobce ohrožen trestem na 2 až 10 let. Nešlo o osobu bezúhonnou, neboť v minulosti byl již opakovaně trestně stíhán a pravomocně odsouzen za trestnou činnost. Trestní stíhání nebylo medializováno, věděla o něm pouze manželka žalobce. Žalobcova pověst výrazněji neutrpěla v příčinné souvislosti s tímto konkrétním trestním stíháním. Následky, způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, nebyly zásadní. Velkou satisfakcí bylo již skončení trestního řízení. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno. Ve věci 19 C 20/2020 šlo o ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců. Tamní žalobce ohrožen trestem až na 3 roky. Nešlo o osobu bezúhonnou, neboť v minulosti byl již trestně stíhán a pravomocně odsouzen dvakrát za obdobnou trestnou činnost. Rodina tamního žalobce podporovala, prokázána byla pouze nejistota spojená s výsledkem trestního stíhání. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí nebylo finanční zadostiučinění přiznáno.

28. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěru, že není na místě žalobce odškodnit v penězích. Soud pro srovnání vybral případy, v nichž šlo o shodnou či obdobnou trestnou činnost, za kterou byl stíhán i žalobce. Délka trestního stíhání v porovnávaných případech byla sice kratší, kdy nedosahovala ani délky jednoho roku, nicméně tato ojedinělá skutečnost nezpůsobuje, že by případy nebyly s případem žalobce porovnatelné. Stěžejní skutečností, která je spojuje, je představována tím, že v obou srovnávaných případech šlo o osoby, které již předtím měly zkušenost s předchozím trestním stíháním a byly již dříve odsouzeny. Rovněž dopady ve všech případech byly shledány spíše obecné, případně mírné. K dopadům do zdravotní sféry nad rámec obecného prožívání trestního stíhání, ani k medializaci nedošlo. Rovněž dopady do profesní sféry shodně ve všech případech absentují. Žalobce tvrdil pouze zcela obecné dopady do profesní sféry z hlediska horší možnosti obstarat si zaměstnání kvůli nutnosti dostavovat se k soudu s tím, že s tímto nechtěl potenciálního zaměstnavatele konfrontovat. Naproti tomu v případech, které navrhl ke srovnání žalobce, šlo ve všech případech o osoby bezúhonné, pro které trestní stíhání bylo první zkušeností, kdy i jejich újma je s újmou způsobenou osobě, která již předchozí zkušenost s trestním stíháním má, nesrovnatelná. Nadto, ve druhém navrženém případu, trestní stíhání trvalo téměř dvojnásobnou dobu, dopady do osobnostních sfér byly větší a věc byla medializována. Z žádných okolností posuzovaného případu samostatně ani ve vzájemné souvislosti nelze dospět k závěru o nutnosti odškodnění žalobce v penězích. Pokud jde o případ odškodněný Ministerstvem spravedlnosti v rámci předběžného projednání, pak opět šlo o bezúhonnou osobu, což soud považuje za stěžejní. V ostatním soud není vázán tím, jakým způsobem odškodňuje žalovaná.

29. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve formě omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se mu dostalo již od žalované. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok I).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření k žalobě ze dne , datum, a za přípravu a účast při jednání dne , datum, (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 900 Kč.

31. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.