11 C 123/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní Mgr. et Bc. Veronikou Hlinkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 369 648,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 186 200,14 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 183 448,32 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 658,60 Kč za období od 27. 12. 2024 do 18. 8. 2025, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 30 507,99 Kč za období od 29. 12. 2024 do 18. 8. 2025, s úrokem ve výši 6,9 % ročně z částky 369 648,46 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 369 648,46 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 369 648,46 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 29. 1. 2020 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č. hodnota, jejíž nedílnou součást tvoří Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba., na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit úrok ve výši 6,90 % ročně a dále poplatky podle platného ceníku. Žalovaný měl úvěr měl splácet pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 6 995 Kč, vždy splatnými nejpozději do 15. dne v měsíci. Žalovaný však své smluvní povinnosti řádně neplnil a dostal se do prodlení s úhradou splátek. Po marných výzvách k uhrazení dlužných částek přistoupila žalobkyně dne 28. 12. 2024 k zesplatnění celého úvěru, jelikož žalovaný byl ke dni zesplatnění v prodlení s více než dvěma splátkami. Ode dne následujícího po zesplatnění byl žalovaný v prodlení s úhradou celé dlužné částky. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil, a to ani přes opakované výzvy, včetně výzvy před podáním žaloby. Z uvedeného důvodu žalobkyně požadovala zaplacení částky 369 648,46 Kč představující jistinu dluhu, dále částku 16 658,60 Kč jako dlužný smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně za období od 27. 12. 2024 do 18. 8. 2025, částku 30 507,99 Kč jako zákonný úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazených částek za období od 29. 12. 2024 do 18. 8. 2025, a dále smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně z částky 369 648,46 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z téže částky od 19. 8. 2025 až do zaplacení.

2. V podání ze dne 5. 1. 2026 žalobkyně na výzvu soudu doplnila, jakým způsobem posuzovala úvěruschopnost žalovaného, zejména jeho příjmy a výdaje, a rovněž uvedla, jakou část dluhu žalovaný uhradil. K prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy č. hodnota ze dne 29. 1. 2020 žalobkyně uvedla, že žádost o úvěr byla podána prostřednictvím pobočkové sítě v rámci tzv. kreditní linky, jejíž výše byla stanovena na základě příjmů žalovaného evidovaných na jeho účtu vedeném u žalobkyně. Žalovaný v žádosti deklaroval příjem ve výši 20 541 Kč; z výpisu z jeho bankovního účtu přitom vyplývá, že tato částka odpovídala průměrnému příjmu za období předcházející podání žádosti. Dále žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl v době podání žádosti veden v aktivním insolvenčním řízení, a to prostřednictvím insolvenčního rejstříku. Z bankovního registru klientských informací zjistila jeho dosavadní splátkovou morálku a z vlastní klientské evidence neidentifikovala žádné relevantní negativní informace. Žalovaný v žádosti uvedl měsíční výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 5 500 Kč. Na základě těchto údajů, spolu s interními informacemi žalobkyně a využitím statistických dat a aktuálních hodnot životních a normativních nákladů na bydlení, stanovila žalobkyně celkové životní výdaje žalovaného na 9 932 Kč. Žalovaný současně uvedl, že nemá žádné měsíční splátky. Na základě dotazu do bankovního registru klientských informací a nahlédnutím do vlastních systémů však žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti více úvěrových závazků, konkrétně revolvingový úvěr u žalobkyně s orientační splátkou 750 Kč, dále úvěr pro fyzické osoby se splátkou 7 086 Kč a úvěr se splátkou 352 Kč, přičemž oba tyto úvěry byly v rámci nové úvěrové žádosti konsolidovány. Žalobkyně uzavřela, že splátka nového úvěru činí 6 995 Kč, čímž celkové měsíční splátkové zatížení žalovaného dosahovalo 7 745 Kč. Po odečtení této částky zbývalo žalovanému na úhradu životních nákladů 12 796 Kč, což žalobkyně vyhodnotila jako dostačující. Pokud jde o celkovou výši splátek, žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil na úvěr částku 413 799,86 Kč.

3. Při jednání konaném dne 16. 4. 2025 žalobkyně uvedla, že úvěr sjednaný smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020 měl konsolidační charakter. Nejednalo se přitom o podstatné navýšení úvěrované částky, nýbrž o sloučení tří dříve sjednaných úvěrů ve výši 510 000 Kč, 20 000 Kč a 15 000 Kč. Žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti u těchto tří úvěrů, které byly sjednány dne 30. 8. 2019, 17. 10. 2019 a 28. 11. 2019. V dalším průběhu řízení se ukázalo, že úvěr sjednaný dne 28. 11. 2019 do konsolidace zahrnut nebyl.

4. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2026 popsala způsob posuzování úvěruschopnosti žalovaného ve vztahu ke smlouvám o úvěru č. hodnota ze dne 30. 8. 2019 a č. hodnota ze dne 17. 10. 2019. V prvním případě (smlouva o úvěru č. hodnota ze dne 30. 8. 2019) byla žádost o úvěr podána prostřednictvím pobočkové sítě v rámci tzv. kreditní linky stanovené na základě příjmů připisovaných na účet žalovaného vedený u žalobkyně; žalovaný deklaroval měsíční příjem ve výši 20 122 Kč, což odpovídalo průměrnému příjmu dle výpisu z bankovního účtu. Žalobkyně současně ověřila, že žalovaný nebyl veden v aktivním insolvenčním řízení, prověřila jeho platební morálku prostřednictvím bankovního registru klientských informací a v interních evidencích nezjistila žádné relevantní negativní záznamy. Žalobkyně následně určila životní náklady žalovaného částkou 6 207, a to na základě žalovaným poskytnutých údajů, vlastních interních informací a normativních nákladů na bydlení. Žalovaný přitom ve své žádosti neuvedl žádné výdaje ani splátky jiných úvěrů. Žalobkyně na toto konto zjistila, že žalovaný již splácí několik úvěrů, konkrétně spotřebitelské úvěry se splátkami 846 Kč a 783 Kč a hotovostní úvěr se splátkou 6 464 Kč, který byl následně konsolidován; splátka nového úvěru činila 7 086 Kč a celkové splátkové zatížení dosáhlo 8 715 Kč. Ve druhém případě (smlouva o úvěru č. hodnota ze dne 17. 10. 2019) byla žádost podána prostřednictvím mobilního bankovnictví, opět v rámci kreditní linky, přičemž žalovaný deklaroval měsíční příjem ve výši 20 000 Kč, odpovídající jeho průměrnému příjmu v předchozím období. Žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč a náklady na nájemné 6 000 Kč, přičemž žalobkyně stanovila jeho celkové životní náklady na 10 400 Kč na základě kombinace jím sdělených údajů, interních informací, statistických podkladů a normativních nákladů na bydlení. Ačkoli žalovaný uvedl, že nemá žádné splátky, žalobkyně dotazem do bankovního registru zjistila existenci spotřebitelského úvěru se splátkou 7 086 Kč; splátka nového úvěru činila 352 Kč a celkové splátkové zatížení tak dosáhlo 7 438 Kč.

5. Žalobkyně v doplněném vyjádření dále tvrdila, že úvěr ze smlouvy č. hodnota měl konsolidační charakter – sloužil ke splacení dřívějších závazků žalovaného, aniž by se celková výše jeho zadlužení fakticky zvýšila. Podle jejího názoru jde o dohodu ve smyslu § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, na kterou se nevztahuje povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. Dovozuje, že konsolidací došlo pouze ke změně podmínek splácení (zejména snížení měsíčních splátek, úrokové sazby a prodloužení doby splácení), čímž se situace žalovaného zlepšila a snížilo se riziko jeho nesolventnosti. Smyslem dohody bylo předejít prodlení či soudnímu vymáhání, přičemž taková úprava je podle žalobkyně pro žalovaného alespoň stejně výhodná jako původní závazky. Žalobkyně se opírá o judikaturu i odbornou literaturu a uzavírá, že byly splněny podmínky § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto nebyla povinna zkoumat úvěruschopnost žalovaného při uzavření smlouvy o úvěru č. hodnota.

6. Žalovaný zůstal nečinný a k věci se nevyjádřil.

7. Z listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:

8. Ze Smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020, Všeobecných obchodních podmínek právnická osoba. a z Ceníku pro soukromou klientelu s účinností od 1. 9. 2020 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 1. 2020 úvěrovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba., pro soukromou klientelu. Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč, vedený na úvěrovém účtu č. č. účtu. Cena za poskytnutí úvěru byla sjednána na 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnuté prostředky nejpozději do 17. 12. 2029, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek (splatných vždy k 15. dni v kalendářním měsíci) ve výši 6 995 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 6,90 % ročně. Z celkové částky úvěru použil žalovaný 523 019 Kč na úhradu dřívějších závazků, a to ze smlouvy o úvěru č. hodnota ve výši 503 080 Kč a ze smlouvy o úvěru č. hodnota ve výši 19 393 Kč. Poskytnutý úvěr byl žalobkyní evidován a spravován na uvedeném úvěrovém účtu. Poslední splátka úvěru činila 5 913 Kč a byla splatná dne 17. 12. 2029. Smluvní strany si přitom sjednaly, že dostane-li se žalovaný do prodlení se splacením 1 splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostanete do prodlení se splacením více než 2 splátek, bude žalobkyně oprávněna zesplatnit celý úvěr najednou (čl. 8.1 a 8.2 předmětné smlouvy).

9. Ze Záznamu o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne 29. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020 žalovanému poskytla a náležitě objasnila předsmluvní informace, zahrnující zejména popis základních parametrů úvěru, jeho nákladů, včetně nákladů spojených s případným prodlením, dále informace o právech žalovaného vyplývajících z jeho postavení spotřebitele, zejména byl informován o nákladech v případě opožděných plateb, resp. o právu žalobkyně požadovat v takovém případě úrok z prodlení, ale i případné smluvní pokuty anebo náklady žalobkyně vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného. Shodné informace pak soud zjistil (a ověřil) ze Standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 29. 1. 2020.

10. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 29. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy č. hodnota téhož dne následujícím postupem. Žalovaný v žádosti uvedl příjem ve výši 20 541 Kč, který žalobkyně ověřila jako odpovídající údajům z jeho bankovního účtu. Současně bylo zjištěno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení; žalobkyně rovněž prověřila jeho platební morálku a ve svých interních evidencích nezaznamenala žádné negativní informace. Žalovaný dále uvedl výdaje ve výši 0 Kč a nájemné 5 500 Kč. Na základě těchto údajů, doplněných o informace o jeho osobní situaci (např. počet vyživovaných osob), interní podklady žalobkyně a příslušné statistické a normativní ukazatele, stanovila žalobkyně jeho životní náklady na 9 932 Kč. Ačkoliv žalovaný deklaroval nulové splátky, žalobkyně zjistila, že toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť žalovaný měl revolvingový úvěr se splátkou 750 Kč a další dva úvěry (se splátkami 7 086 Kč a 352 Kč), které byly v rámci nové úvěrové žádosti konsolidovány. Splátka nového úvěru činila 6 995 Kč a celkové měsíční splátkové zatížení žalovaného tak mělo dosahovat 7 745 Kč. Po odečtení této částky žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému zbude 12 796 Kč na úhradu jeho životních nákladů.

11. Z Výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu za období od 29. 1. 2020 do 31. 12. 2020 soud zjistil, že žalovaný vyčerpal celý úvěrový rámec ve výši 600 000 Kč ze smlouvy o úvěru č. hodnota a uhradil i cenu za vyřízení úvěru ve výši 5 000 Kč. V každém měsíci pak žalovaný uhradil pravidelnou splátku úvěru ve výši 6 995 Kč, avšak v některých případech jeden anebo dva dny po splatnosti, tedy namísto 15. dni kalendářního měsíce ke dni 16. anebo 17. V daném období bylo splaceno celkem 81 945 Kč.

12. Z Výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 soud dále zjistil, že žalovaný nadále splácel úvěr ze smlouvy o úvěru č. hodnota, přičemž se opětovně dostával do prodlení se splátkami. V tomto období žalovaný splatil celkem 85 740 Kč.

13. Z Výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 soud zjistil, že žalovaný uhradil dalších 71 341,44 Kč, přičemž žalobkyně již evidovala částku 7 115,56 Kč po splatnosti.

14. Z Výpisu z úvěrového účtu č. č. účtu za období od 1. 1. 2023 do 31. 12. 2023 soud zjistil, že žalovaný ve sledovaném období uhradil na splátkách dalších 88 340,95 Kč. Žalobkyně znovu evidovala částku po splatnosti, a to ve výši 7 238,61 Kč.

15. Z Poslední výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 26. 11. 2024 soud zjistil, že žalobkyně ke dni 26. 11. 2024 evidovala za žalovaným dluh po splatnosti v celkové výši 23 391 Kč a vyzvala jej k jeho úhradě v dodatečné lhůtě do 28. 12. 2024.

16. Z výzvy Splaťte okamžitě celý dluh ze dne 28. 12. 2024, včetně Poštovního podacího archu soud zjistil, že žalovaný na základě výzvy ze dne 26. 11. 2024 dlužnou částku neuhradil a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 390 547 Kč. Žalovaného současně písemně vyzvala k zaplacení celé dlužné částky do 29. 12. 2024.

17. Z Oznámení o právním zastoupení a výzvy k úhradě dluhu ze dne 21. 8. 2025, včetně Dokladu o odeslání a poštovního podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl dne 21. 8. 2025 vyzván k úhradě dluhu vyčísleného na částku 417 420,35 Kč s příslušenstvím, a to ve lhůtě 5 dnů ode dne odeslání výzvy (tj. od 21. 8. 2025).

18. Ze Smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 30. 8. 2019 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 30. 8. 2019 uzavřena smlouva, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 510 000 Kč, který měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 7 086 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Tento úvěr byl následně refinancován (konsolidován) smlouvou o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020.

19. Z Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 30. 8. 2019 soud zjistil, že žalobkyně dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy č. hodnota téhož dne následujícím způsobem. Žalovaný v žádosti uvedl měsíční příjem ve výši 20 122 Kč, který žalobkyně ověřila porovnáním s údaji z jeho bankovního účtu, přičemž dospěla k závěru, že uvedená částka odpovídá skutečnosti. Žalobkyně současně ověřila, že žalovaný není veden v insolvenčním řízení, prověřila jeho platební morálku a v interních evidencích nezjistila žádné relevantní negativní záznamy. Ačkoliv žalovaný v žádosti neuvedl žádné výdaje ani splátky, žalobkyně shledala toto tvrzení nepravdivým. Na základě údajů poskytnutých žalovaným, vlastních interních informací a aktuálních normativních nákladů na bydlení proto stanovila jeho životní náklady na částku 6 207 Kč. Současně zjistila, že žalovaný již splácí několik úvěrů u žalobkyně, konkrétně spotřebitelský úvěr se splátkou 846 Kč, další spotřebitelský úvěr se splátkou 783 Kč a hotovostní úvěr pro fyzické osoby se splátkou 6 464 Kč, který byl v rámci nové úvěrové smlouvy konsolidován. Splátka nového úvěru činila 7 086 Kč, přičemž celkové nové splátkové zatížení žalovaného dosahovalo 8 715 Kč. Na základě těchto zjištění žalobkyně uzavřela, že příjem žalovaného postačuje k úhradě jak splátek, tak životních nákladů, neboť po odečtení splátkového zatížení mu zůstává částka 11 407 Kč, kterou lze využít k pokrytí jeho běžných výdajů.

20. Z Výpisu z bankovního účtu žalovaného č. č. účtu za období od 1. 6. 2019 do 30. 8. 2019 soud zjistil, že v červnu 2019 dosáhl příjem žalovaného částky 18 993 Kč, přičemž šlo o mzdu od zaměstnavatele právnická osoba., připsanou dne 12. 6. 2019; jiné příjmy v tomto měsíci z účtu nevyplývají. V červenci byla žalovanému dne 11. 7. 2019 připsána mzda od téhož zaměstnavatele ve výši 19 826 Kč a dne 19. 7. 2019 byla na účet připsána částka 25 000 Kč, která však pocházela z jiného účtu žalovaného. V srpnu 2019 byla dne 12. 8. 2019 na účet připsána mzda ve výši 21 132 Kč. Dne 30. 8. 2019 byl zaznamenán mimořádný pohyb, kdy žalovaný nejprve převedl na svůj účet částku 104 840,10 Kč z jiného svého účtu, a následně téhož dne z tohoto účtu provedl dvě odchozí platby ve výši 50 008,10 Kč a 24 894,30 Kč. Na straně výdajů lze z výpisu určit pravidelné a opakující se platby odpovídající běžným životním nákladům, zejména nákupům potravin a dále četné výběry hotovosti a rovněž splátky existujících úvěrových závazků. Při souhrnném vyhodnocení všech dohledatelných výdajů ve sledovaném období soud zjistil, že výdaje žalovaného činily v červnu 24 847,82 Kč, v červenci 37 262,92 Kč a v srpnu 111 314,96 Kč. Výdaje žalovaného tak v každém z uvedených měsíců výrazně převyšovaly jeho příjmy, a to i přesto, že ze sledovaného účtu nelze identifikovat platby za nájemné, dodávky energií, internetové připojení ani služby mobilního operátora, tedy běžné, pravidelné a předvídatelné výdaje, které do uvedeného souhrnu nejsou zahrnuty.

21. Ze Smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 17. 10. 2019 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla téhož dne uzavřena úvěrová smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž tento úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 352 Kč splatných vždy k 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Tento úvěr byl následně refinancován (konsolidován) na základě smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020.

22. Z Posouzení úvěruschopnosti ze dne 17. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy č. hodnota téhož dne na základě následujících skutečností. Žalovaný v žádosti deklaroval měsíční příjem ve výši 20 000 Kč, který žalobkyně ověřila porovnáním s výpisem z jeho bankovního účtu a shledala jej odpovídajícím. Dále žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč a náklady na nájemné ve výši 6 000 Kč. Žalobkyně, obdobně jako u ostatních úvěrových smluv uzavřených se žalovaným, stanovila jeho celkové životní náklady na 10 400 Kč, a to na základě jím sdělených údajů v kombinaci s vlastními interními informacemi, včetně statistických podkladů a aktuálních normativních nákladů na bydlení. Ačkoliv žalovaný v žádosti uvedl, že nemá žádné splátky, žalobkyně toto tvrzení ověřila a zjistila, že žalovaný splácí spotřebitelský úvěr se splátkou 7 086 Kč. Splátka nově poskytnutého úvěru činila 352 Kč, přičemž celkové splátkové zatížení žalovaného tak dosáhlo 7 438 Kč.

23. Z Výpisu z bankovního účtu žalovaného č. č. účtu za období od 1. 9. 2019 do 31. 10. 2019 soud zjistil, že v měsíci září lze na straně žalovaného identifikovat příjem ve výši 24 558 Kč (mzda připsaná dne 13. 9.) naproti tomu na straně výdajové lze opět identifikovat pravidelné a opakující se platby odpovídající běžným životním nákladům, zejména nákupům potravin a dále četné výběry hotovosti a rovněž splátky existujících úvěrových závazků. Celkové výdaje za tento měsíc rovněž přesahují příjmy žalovaného, když dosáhly částky 24 703,70 Kč. Říjnový výpis z bankovního účtu žalovaného žalobkyně nepředložila.

24. Z Podkladů pre súdne konanie soud nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro posouzení věci. Další navržené důkazy, zejména smlouvu o úvěru ze dne 28. 11. 2019 včetně souvisejících výpisů z bankovního účtu a zprávy o posouzení úvěruschopnosti, soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť uvedená smlouva nebyla zahrnuta do konsolidace v rámci úvěru č. hodnota.

25. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci:

26. Dne 29. 1. 2020 uzavřely strany smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, jejíž nedílnou součást tvoří Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba., pro soukromou klientelu. Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč, vedený na úvěrovém účtu č. č. účtu. Cena za poskytnutí úvěru byla sjednána částkou ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr nejpozději do 17. 12. 2029, a to prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek ve výši 6 995 Kč, splatných vždy k 15. dni v kalendářním měsíci; ujednaná úroková sazba činila 6,90 % ročně. Z poskytnutých prostředků žalovaný použil částku 523 019 Kč k úhradě svých dřívějších závazků, konkrétně ze smlouvy o úvěru č. hodnota ve výši 503 080 Kč a ze smlouvy o úvěru č. hodnota ve výši 19 393 Kč. Na splátkách uhradil celkem 413 799,86 Kč. Žalovaný se následně dostal do prodlení s úhradou více než dvou pravidelných měsíčních splátek, a žalobkyně proto dne 28. 12. 2024 přistoupila k zesplatnění celého úvěru. Následně byl žalovaný opakovaně písemně vyzván k úhradě dlužné částky, a to výzvami ze dnů 28. 12. 2024 a 21. 8. 2025. Žalovaný na výzvy nereagoval a dluh neuhradil.

27. Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání všech úvěrových smluv v zásadě jednotným způsobem. Žalovaný opakovaně deklaroval měsíční příjem přibližně ve výši 20 000 Kč, který žalobkyně ověřovala prostřednictvím výpisů z jeho bankovního účtu, z nichž vyplýval pravidelný příjem ze mzdy v obdobné výši. Ve svých žádostech dále uváděl nulové pravidelné měsíční výdaje a náklady na bydlení v rozmezí 5 000 až 6 000 Kč. Na základě těchto údajů, normativních nákladů na bydlení a vlastních interních informací žalobkyně stanovila životní náklady žalovaného, které následně porovnávala s jeho příjmy, přičemž vždy dospěla k závěru, že i při zohlednění nového splátkového zatížení mu zůstane dostatečný disponibilní zůstatek k úhradě životních nákladů. Pokud jde o existující závazky, žalovaný při sjednávání úvěrů opakovaně neuváděl své splátky z jiných úvěrových vztahů, tyto skutečnosti však žalobkyně vždy zjistila vlastním ověřením. Současně soud z výpisů z bankovního účtu žalovaného dovodil, že ačkoliv jeho příjem ze zaměstnání dosahoval přibližně 20 000 Kč měsíčně, jeho skutečné výdaje v každém ze sledovaných měsíců tento příjem převyšovaly, a to i za situace, kdy na výdajové straně nejsou zachyceny platby za bydlení (nájem, energie a služby), internetové připojení, služby mobilního operátora a další běžné životní náklady.

28. Žalovaným nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že pohledávku žalobkyně již, byť z části, zaplatil.

29. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

30. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

31. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 4. 1. 2019 do 23. 4. 2020, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

32. Podle § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru se na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117 a § 120 až 177.

33. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen ověřovat údaje sdělené spotřebitelem pro účely posouzení jeho úvěruschopnosti způsobem odpovídajícím okolnostem konkrétního případu, a je‑li to nezbytné, rovněž prostřednictvím nezávisle ověřitelných zdrojů.

34. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

35. Podle § 87 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

36. Podle § 580 odst. 1 o. z., v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžadují.

37. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

38. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

39. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

40. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

41. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru.

42. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

43. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ 44. Podle rozsudku Nejvyššího ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

45. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy povinna posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě dostatečných a spolehlivých informací, případně též nahlédnutím do příslušných databází. Žalobkyně přitom postupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného v zásadě shodným způsobem ve vztahu ke smlouvám o úvěru č. hodnota, č. hodnota, jakož i ke smlouvě č. hodnota, kterou byly předchozí úvěry konsolidovány. Z hlediska příjmové stránky vycházela žalobkyně z tvrzeného měsíčního příjmu žalovaného ve výši přibližně 20 000 Kč, který byl doložen výpisy z jeho bankovního účtu. Soud má existenci tohoto příjmu za prokázanou, nicméně konstatuje, že nebyl doložen za celé rozhodné období před uzavřením úvěrové smlouvy, když chybějí například výpisy za říjen 2019. Pokud jde o výdajovou stránku, žalobkyně se sice nespokojila s tvrzením žalovaného o nulových měsíčních výdajích, nájemném ve výši 5 000 až 6 000 Kč a absenci jiných úvěrových závazků, a stanovila jeho životní náklady na základě normativních údajů a interních informací; současně rovněž zjistila existenci dalších úvěrových závazků žalovaného. Tento postup však sám o sobě nepostačuje k závěru, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti postupovala s náležitou odbornou péčí. Z předložených výpisů z bankovního účtu žalovaného totiž sice vyplývá pravidelný příjem v přibližné výši 20 000 Kč měsíčně, současně však z nich plyne, že výdaje žalovaného v každém měsíci sledovaného období tento příjem převyšovaly. Na výdajové straně jsou přitom zachyceny zejména platby za potraviny, výběry hotovosti a splátky existujících úvěrů, zatímco další běžné a předvídatelné životní náklady, zejména náklady na bydlení (nájem, energie a služby), internetové připojení či služby mobilního operátora, v těchto výpisech zaznamenány nejsou. Pokud tedy výdajová stránka žalovaného převyšovala jeho příjmy již bez zohlednění těchto nákladů, nelze dospět k závěru, že by byl schopen řádně hradit další úvěrové splátky. Závěr žalobkyně o jeho úvěruschopnosti tak neobstojí. Soud proto uzavírá, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost a úvěruschopnost žalovaného neposoudila s náležitou odbornou péčí ani způsobem vyžadovaným právními předpisy.

46. Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla přitom povinna ověřit údaje sdělené žalovaným prostřednictvím nezávisle ověřitelných zdrojů. Tato povinnost byla v projednávané věci o to významnější, že žalovaný ve svých žádostech uváděl zjevně nepravdivé a zkreslující údaje, zejména pokud jde o nulové výdaje a neexistenci jiných úvěrových splátek. Za nepravděpodobnou lze považovat rovněž jím uváděnou výši nájemného (5 000 až 6 000 Kč), která neodpovídala obvyklým nákladům na bydlení v Praze v rozhodné době. Za této situace byla žalobkyně povinna přistupovat k žádostem žalovaného se zvýšenou mírou obezřetnosti a jeho úvěruschopnost posoudit podstatně důkladněji, což však neučinila.

47. K obraně žalobkyně založené na § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru soud uvádí, že její důvodnost nebyla v řízení prokázána. Uvedené ustanovení dopadá na dohodu, kterou se v důsledku prodlení spotřebitele a za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá platba nebo mění způsob splácení, přičemž souhrn smluvních ujednání musí být pro spotřebitele alespoň stejně výhodný jako v původní smlouvě. V projednávané věci však nebylo prokázáno, že smlouva o úvěru č. hodnota ze dne 29. 1. 2020 představovala pouze takovouto dohodu o odložení plateb nebo změně splácení již existujícího závazku v důsledku prodlení žalovaného. Naopak šlo o nově uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 600 000 Kč, z něhož byly mimo jiné uhrazeny i dřívější závazky žalovaného. Na tuto smlouvu, stejně jako na konsolidované úvěrové smlouvy, se proto plně použije jak § 86 tak § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

48. S ohledem na vše výše uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrových smluv, a spotřebitelské smlouvy ze dne 29. 1. 2020, 30. 8. 2019 a 17. 10. 2019, jsou tak absolutně neplatné ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému byly peněžní prostředky ve výši 600 000 Kč poskytnuty a žalovaný na nich vrátil částku 413 799,86 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal částku 186 200,14 Kč (600 000 Kč - 413 799,86 Kč), co do zbytku úroků přirostlých k jistině, což upravovala absolutně neplatná smlouva, soud žalobu zamítl. Vzhledem k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy soud poskytnuté peněžní prostředky představující jistinu úvěru v nevrácené výši 186 200,14 Kč posoudil jako nárok na bezdůvodné obohacení, které je žalovaný v souladu s § 2991 o. z. povinen vydat žalobkyni.

49. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je splatnost nároku na vrácení jistiny úvěru odvislá od možností spotřebitele. Povinnost tvrdit, že není v možnostech a schopnostech spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru ihned, a svá tvrzení doložit, nese v plném rozsahu sám spotřebitel. V tomto směru žalovaný v řízení ničeho netvrdil, soud proto rozhodl, že má bezdůvodné obohacení vydat v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

50. Žalobkyně se vedle zaplacení částky 369 648,46 Kč domáhala rovněž zaplacení částky 16 658,60 Kč jako dlužný smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně za období od 27. 12. 2024 do 18. 8. 2025, částku 30 507,99 Kč jako zákonný úrok z prodlení z řádně a včas neuhrazených částek za období od 29. 12. 2024 do 18. 8. 2025, a dále smluvní úrok ve výši 6,90 % ročně z částky 369 648,46 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z téže částky od 19. 8. 2025 až do zaplacení. Ani jeden z těchto uplatněných nároků není důvodný. Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jinak řečeno, dospěl-li soud, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba splatnost povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu posuzovat právě podle tohoto ustanovení, tedy podle doby přiměřené jeho možnostem, nikoli podle původně sjednaného splátkového kalendáře. Z toho plyne, že samotná skutečnost, že žalovaný neplnil podle neplatné smlouvy, ani následná výzva k úhradě či postoupení pohledávky, sama o sobě nezakládá jeho prodlení s vrácením jistiny. Dokud není doba vrácení jistiny určena dohodou stran nebo rozhodnutím soudu podle možností spotřebitele a dokud takto určená doba marně neuplyne, nemůže věřiteli vzniknout právo na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. Z těchto důvodů tak žalobkyni nelze přiznat ani požadované příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. V tomto rozsahu proto soud žalobu zamítl. Takovýto postup byl opakovaně potvrzen i odvolacím soudem zdejšího soudu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2026, č.j. 69 Co 367/2025–73, či ze dne 21. 5. 2024, č. j. 12 Co 106/2024–71).

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 44,67 %, zatímco žalovaný v rozsahu 55,33 %, a dosáhl tak převážného úspěchu v řízení v rozsahu 10,66 %. Žalobkyni proto právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.