11 C 17/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 22 499,73 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 697 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 3 802,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 332,10 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 19 999,73 Kč od 23. 5. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 776 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 23. 5. 2025 na žalovaném zaplacení částky 22 499,73 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 13. 3. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. anonymizováno, na jejímž základě byl žalovanému ze strany žalobkyně poskytnut úvěr s disponibilním úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 37,90 % ročně, který se žalovaný zavázal uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 1 602 Kč. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou splátek, žalobkyně úvěr ke dni 22. 5. 2025 zesplatnila. Žalovaný uhradil žalobkyni toliko 5 495 Kč.

2. V doplnění žaloby ze dne 15. 8. 2025 a 19. 8. 2025 žalobkyně dále uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného byl zjištěn příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 5 000 Kč měsíčně, volné zdroje ve výši 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl prověřen v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, kdy byla provedena interní analýza příslušných klientských dat a jejich ověření, byly prověřeny veřejné i komerční registry či databáze shromažďující informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce konkrétních osob. Identita žalovaného byla doložena občanským průkazem, k uzavření smlouvy došlo zasláním unikátního kódu ze strany žalovaného skrze SMS zprávu. Žalobkyně dne 13. 3. 2024 převedla ve prospěch žalovaného částku ve výši 15 999, dne 23. 4. 2024 částku ve výši 5 000 Kč, dne 22. 5. 2024 částku ve výši 1 706 Kč a dne 10. 6. 2024 částku ve výši 1 487 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru včetně rámcové smlouvy o platebních službách bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 3. 2024 smlouvu o poskytnutí úvěru s disponibilním úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč, který se zavázal žalovaný splácet ve 12 měsíčních splátkách po 1 602 Kč s úrokem ve výši 37,90 % ročně. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou více jak dvou splátek nebo jakékoliv splátky o délce 3 měsíců, může žalobkyně písemně odstoupit od smlouvy.

6. Z oznámení banky o poskytování jednotlivých částek – oznámení o odchozích platbách ze dne 7. 8. 2025 bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta dne 13. 3. 2024 částka 15 999, dne 23. 4. 2024 částka 5 000 Kč, dne 22. 5. 2024 částka 1 706 Kč a dne 10. 6. 2024 částka 1 487 Kč, celkem 24 192 Kč.

7. Z výzvy ze dne 7. 5. 2025 včetně podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně dne 7. 5. 2025 vyzvala žalovaného k úhradě částky 24 831,83 Kč.

8. Z posouzení úvěruschopnosti – zprávy o posouzení úvěruschopnosti, poskytovatel úvěru Cofidis (č. l. 25), bylo zjištěno, že žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného zjistila jeho příjem 30 000 Kč měsíčně, výdaje 5 000 Kč měsíčně, volné zdroje ve výši 25 000 Kč měsíčně. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně byl dále prověřen v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, kdy byla provedena interní analýza příslušných klientských dat a jejich ověření, byly prověřeny veřejné i komerční registry či databáze shromažďující informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce konkrétních osob. Ze zprávy však vyplývá, že konkrétní tvrzené příjmy a výdaje žalovaného poskytovatel úvěru nijak neověřoval (např. z pracovní smlouvy, výpisů z účtu, nájemní smlouvy či z jiných žalovaným předložených dokladů).

9. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu právnímu závěru ve věci.

10. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, Podle odstavce 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje 13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

18. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

20. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ 21. Rovněž pak například v rozsudku ze dne 16. 9. 2025, č. j. 54 Co 239/2025 Městský soud v Praze uvádí: „Za této situace, kdy bylo prokázáno poskytnutí úvěru, ale zároveň byla shledána její absolutní neplatnost, je soud povinen posoudit, zda má úvěrující právo na vrácení podle úpravy bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Podle § 2993 věta první o. z. platí, že pokud strana plnila, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení tohoto, co plnila. Tedy že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Vzhledem k tomu, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, na který žalovaná ničeho neplnila, má žalobkyně nárok na vrácení této částky. V již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud výslovně uvedl, že nová doba splatnosti (buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená) neodvisí od výzvy věřitele k plnění. Lze tak uzavřít, že žalovaná se dosud nedostala do prodlení, neboť soud prvního stupně žalobu zamítl a prodlení může nastat až v souvislosti s rozhodnutím odvolacího soudu, který nárok na vrácení poskytnuté jistiny shledal po právu.“ 22. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

23. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

24. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Uvedla, že zjistila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 30 000 Kč, jeho výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně, další výdaje ve výši 0 Kč, a proto měl mít žalovaný k dispozici volné finanční prostředky ve výši 25 000 Kč měsíčně. Dále podle tvrzení žalobkyně proběhla kontrola žalovaného v registru SOLUS a v centrální evidenci exekucí, byla provedena interní analýza klientských dat a jejich ověření, stejně jako prověrka ve veřejných i komerčních registrech a databázích shromažďujících informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce konkrétních osob. K těmto tvrzením však žalobkyně nepředložila žádné důkazy, ze kterých by vyplývalo, zda vůbec tvrzení žalovaného o jeho měsíčních příjmech a výdajích nějak ověřovala.

25. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to stránku jak příjmovou, tak i výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 odst. 1 o. z. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

26. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 192 Kč. Žalovaný dosud uhradil částku 5 495 Kč, soud mu proto uložil vrátit částku 18 697 Kč (výrok I.). Ohledně ostatních požadovaných částek, všech smluvních pokut, smluvního úroku či zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl (výrok II.).

27. Soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vycházel při tom z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelské smlouvě je speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci neprověřených úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších poplatků a úroků, navíc v nové době splatnosti, která je buď dohodnuta mezi stranami nebo v případě sporu určena soudem a neodvisí od výzvy věřitele, ale od možností a schopností dlužníka.

28. Z důvodu nečinnosti žalovaného, který se k žalobě nevyjádřil, dále nemohl soud učinit žádná skutková zjištění k aktuálním majetkovým a výdělkovým poměrům žalovaného, a tedy k jeho možnostem vrátit poskytnutou jistinu. Z tohoto důvodu byla soudem stanovena splatnost v souladu s obecnou třídenní pariční lhůtou (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 776 Kč, přičemž tato částka představuje 66,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,1 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 16,9 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 900 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 499,73 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 020 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 písm. g) a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celková výše náhrady náklad řízení by činila 5 703,70 Kč, z toho představuje 66,2 % částku 3 776 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.