11 C 191/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 4 354 452,59 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky 4 354 452,59 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 11. 7. 2019 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 29. 6. 2022 domáhala na žalované zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky s příslušenstvím představující dle ní ze strany žalované neprovedenou úhradu za zdravotní služby poskytnuté pojištěncům žalované žalobkyní v roce 2011. K odůvodnění žaloby uvedla, že výrokem I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 12 C 150/2011-696 ze dne 31. 10. 2018, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 120/2019-751 ze dne 23. 5. 2019 (dále jen„ rozsudek“) byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 4 443 318,97 spolu s úrokem z prodlení. Žalobkyně se domáhala touto žalobou úhrady za poskytnutou zdravotní péči za rok 2009, přičemž jádrem řešené předběžné otázky bylo zařazení sporných případů do klasifikace DRG (Klasifikační systém CZ-DRG je pacientský klasifikační systém, který v rámci akutní lůžkové péče ČR umožňuje třídění pacientů hospitalizovaných do konečného počtu navzájem disjunktních skupin na základě jejich známých charakteristik). To, jak byly konkrétní případy poskytnuté zdravotní péče za rok 2009 do tohoto DRG systému zařazovány, bylo určující pro celkovou výši nároku žalobkyně na úhradu za poskytnutí zdravotní péče v roce 2009. Ve výše uvedených řízeních byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v roce 2009. Žalovaná se tehdy žalobě bránila tvrzením, že všechny hospitalizační případy uhradila a tedy že nedluží ničeho. V průběhu řízení ovšem vyšlo najevo, že 178 hospitalizačních případů, které žalobkyně vůči žalované vykázala, žalovaná z vyúčtování vyloučila; žalovaná je neuznala ani zčásti, ačkoliv žalobkyně odbornou péči pojištěncům žalované poskytla; sporu o tom, že tato péče byla poskytnuta lege artis, přitom mezi stranami nebylo. Žalovaná následně přišla s obranou, že žalobkyně chybně žaluje na zaplacení a že správně má žalovat na určení správného zařazení těchto 178 hospitalizačních případů do DRG systému. V té souvislosti pak ve svém písemném podání ze dne 5. 6. 2018 (adresovaném zdejšímu soudu ke sp. zn. 12 C 150/2011) uvedla:„ Neboť žalovala-li by žalobkyně správně na určení a určil-li by soud povahu výkonů z hlediska DRG, nebyl by zde již žádný důvod, aby žalovaná nevyplatila žalobkyni částky, které jí náleží. Bez tohoto určení ale není co vyplácet.“ Žalobkyně tedy očekávala, že žalovaná provede ve prospěch žalobkyně přeúčtování. Z hlediska řízení zahajovaného touto žalobou je tedy spor ohledně úhrady a potažmo i vykazování poskytnuté zdravotní péče do systému DRG za rok 2009 naprosto zásadní. Tento spor trval od roku 2011 až do jeho pravomocného skončení dne 11. 7. 2019. Rozhodnutí ve sporu 12 C 150/2011 je určující pro výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči za rok 2011, neboť rok 2009 je referenčním obdobím podle vyhlášky č. 396/2010 Sb. pro výpočet úhrady za rok 2011. Jinak řečeno, před vyřešením sporu ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 150/2011 týkající se zařazování konkrétních případů do systému DRG a úhrady za rok 2009 nebylo možné pokládat rok 2009 za uzavřený a určit výši úhrady za rok 2011.

2. Žalobkyně dále uvedla, že uzavřela s žalovanou smlouvu č. [anonymizováno] o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 16. 1. 2008 (dále jen„ smlouva“). V čl. III. odst. 3 písm. a) smlouvy se žalovaná zavázala k tomu, že uhradí žalobkyni provedenou hrazenou zdravotní péči, průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům i pojištěncům z EU. Žalobkyně uzavřela ke smlouvě s žalovanou dodatek č. 37 ze dne 27. 4. 2011, podle kterého bylo dohodnuto, že úhrada poskytnuté zdravotní péče v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 bude prováděna podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 396/2010 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2011 (dále jen„ vyhláška“). Podle přílohy 1 odst. 1 vyhlášky„ zdravotní péče se v roce 2011 hradí paušální úhradou ve výši 98 % celkové úhrady náležející zdravotnickému zařízení v referenčním období. Referenčním obdobím se rozumí rok 2009, hodnoceným obdobím se rozumí rok 2011. Do referenčního období je zařazena veškerá zdravotní péče poskytnutá v roce 2009, zdravotnickým zařízením vykázaná do 31. 5. 2010 a zdravotní pojišťovnou uznaná do 30. 9. 2010“. S ohledem na to, že žalobkyně byla ve výše uvedeném sporu o výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči za rok 2009 úspěšná, musela žalovaná předmětnou zdravotní péči uhradit – a tím se rozumí i uznat (dle terminologie vyhlášky). K úhradě došlo dne 12. 7. 2019. Žalobkyně zdůraznila, že musí jako řádný hospodář požadovat v souladu s výše uvedenými smluvními ujednáními po žalované doplacení úhrady za poskytnutou zdravotní péči za rok 2011 v žalované výši 4 354 452,59 Kč, která odpovídá 98 % částky 4 443 318,97 Kč, jež byla žalobkyní vysouzena ve výše uvedeném sporu s žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla v rámci smírčího jednání námitku promlčení nároku žalobkyně za rok 2011, žalobkyně rozvedla, že výsledkem každého vyúčtování je doplatek nebo výzva k vydání přeplatku. Předpokladem každého vyúčtování je uznání zdravotní péče pojišťovnou. Proto žalobkyně vychází z toho, že finanční plnění provedené žalovanou podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 120/2019/751 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 10. 2018, č. j. 12 C 150/2011-696 znamená ze strany žalované provedení posledního vyúčtování péče poskytnuté žalobkyní v roce 2009 a tudíž také uznání této péče. Žalobkyně zdůraznila, že v okamžiku, kdy žalovaná platila podle shora uvedených rozsudků žalobkyni, uznala zařazení hospitalizačních případů v takovém stavu, v jakém bylo (v řízení vedeném zdejším soudem po sp. zn. 12C 150/2011) stanoveno posudkem ad hoc znalce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Takto zařazenou zdravotní péči je potřeba v ten okamžik zahrnout do referenčního období a provést jeho přepočet.

3. Žalobkyně dále argumentovala, že v daném případě (mělo-li by být právo žalobkyně promlčeno, jak tvrdí žalovaná) je s ohledem na konkrétní okolnosti vznesená námitka promlčení ze strany žalované v rozporu s dobrými mravy, v té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 85/2010 a dále zdůvodnila, že žalobkyně své právo na zaplacení žalované částky před pravomocným skončením výše uvedeného sporu uplatnit s ohledem na dané okolnosti nemohla, neboť těžko lze za uplatnitelné právo považovat právo závislé na výsledku jiného soudního sporu. S tím rovněž souvisí dle žalobkyně značná míra nejistoty ve vztahu k uplatnitelnosti dané pohledávky, když teprve až po skončení předchozího sporu vydáním rozsudku mohla být pohledávka v daném případě uplatněna poprvé. Žalovaná navíc v předchozím sporu uplatňovala argument, že žalobkyně měla žalovat na určení toho, jak správně vykazovat v systému DRG s tím, že až bude toto vyřešeno, zaplatí žalobkyni, co jí náleží. V tomto kontextu, kdy sama žalovaná nerozporovala svoji povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou zdravotní péči, ale tvrdila, že jí jde pouze o to, aby bylo postaveno na jisto, jak správně vykazovat, nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby podala žalobu již v době probíhajícího sporu, když s ohledem na argumentaci žalované nemohla předpokládat, že žalovaná bude zcela nemravně v rozporu s tím, co uváděla, namítat promlčení. Teprve až skončením sporu, když žalovaná neprovedla další přeúčtování (pro rok 2011 i 2013), žalobkyně mohla zjistit, že žalovaná v rozporu s dobrými mravy nedodrží to, čím sama argumentovala. Vznesenou námitkou promlčení se žalovaná dovolává a chce těžit z toho, že popírala a rozporovala později soudním rozhodnutím přiznané právo žalobkyně. To je v rozporu se základní zásadou soukromého práva, že nikdo nesmí těžit z vlastní nepoctivosti nebo protiprávního činu. Pakliže daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, je nepoctivé dovolávat se námitky promlčení, když by současně promlčecí lhůta měla počít plynout v důsledku porušení ujednání smlouvy žalovanou (neuhrazení vykázané zdravotní péče za rok 2009), tedy v důsledku protiprávního jednání toho, komu je vznesená námitka promlčení ku prospěchu. Pokud by žalovaná předmětné hospitalizační případy z roku 2009 nevyřadila z vyúčtování, tedy plnila by svou povinnost ze smlouvy, neprobíhal by až do roku 2019 soudní spor vyvolaný porušením smluvní povinnosti žalované a žalobkyně by se rovněž nemusela domáhat svého nároku prostřednictvím této žaloby, protože tento by byl žalovanou dávno uhrazen. Pakliže žalobkyně uplatňuje svoje právo na uhrazení pohledávky ke dni podání této žaloby k příslušnému soudu, činí tak v souladu s ust. § 619 občanského zákoníku před uplynutím promlčecí lhůty, neboť žalobkyni nelze přičítat k tíži porušení smlouvy žalovanou, v důsledku čehož se pohledávka uplatňovaná touto žalobou stala vymahatelnou a uplatnitelnou až placením dle pravomocného rozhodnutí sporu o výši úhrady za poskytování zdravotní péče v roce 2009. Pokud v daném případě probíhal až do roku 2019 soudní spor, přičemž výsledek tohoto soudního sporu je pro stanovení výše úhrady za lékařskou péči za rok 2011 (jakožto tedy i pro výši nároku uplatňovaného touto žalobou) určující, nezačala promlčecí lhůta běžet dříve než zaplacením dle rozsudku. Nutno dále uvést, že v daném případě je rovněž potřeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně je zdravotnickým zařízením poskytujícím zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Nejedná se tedy o„ pouhou“ obchodní pohledávku nějaké soukromé obchodní společnosti, ale je zde i veřejný zájem na poskytování standardní zdravotní péče žalobkyní, k jejímuž dosažení žalobkyně potřebuje, aby jí byla poskytnutá zdravotní péče ze strany žalované hrazena v žalobkyní poskytnuté výši. Pokud by žalovaná pohledávka měla být v důsledku námitky promlčení nevymahatelná, bylo by to rovněž nepřiměřeným postihem ve srovnání s důvody, pro které žalobkyně tuto pohledávku včas neuplatnila.

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V podání ze dne 12. 12. 2022 (č. l 396) uvedla, že vznáší námitku promlčení žalobou tvrzeného nároku z titulu úhrady za zdravotní služby poskytnuté žalobkyní pojištěncům žalované v roce 2011. Žalovaná odkázala na uzavřenou smlouvu mezi účastníky, ve které v čl. XI. odst. 1 smluvní strany sjednaly:„ Právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou se ve věcech neupravených právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování zdravotní péče a touto smlouvou řídí obchodním zákoníkem.“ Při stanovení výše úhrady za zdravotní služby poskytnuté v roce 2011 se na právní vztah žalobkyně a žalované aplikuje vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 396/2010 Sb., která v příloze č. 1, část A, bod 9 stanoví:„ Zdravotní pojišťovna může zdravotnickému zařízení poskytnout měsíční předběžnou úhradu ve výši jedné dvanáctiny z 98 % objemu úhrady za odpovídající referenční období (…). Předběžná úhrada za hodnocené období bude finančně vypořádána v rámci celkového finančního vypořádání, včetně regulačních omezení, a to nejpozději do 180 dnů po ukončení hodnoceného období.“ Hodnoceným obdobím se v souladu s přílohou č. 1 ÚV 2011 rozumí rok 2011. Je nesporné, že žalovaná hradila žalobkyni v průběhu roku 2011 předběžné úhrady, které byla povinna finančně vypořádat v souladu s vyhláškou. Žalovaná byla po skončení hodnoceného období (roku 2011) povinna stanovit nejpozději do 28. 6. 2012 (180 dnů po skončení hodnoceného období) výslednou úhradu a provést finanční vypořádání předběžných úhrad a výsledné úhrady. Žalobkyně byla bezprostředně po skončení hodnoceného období, nejpozději však v uvedené lhůtě, povinna taktéž splnit své povinnosti, a to včetně případného uvedení a prokázání skutečností, které mohou mít vliv na výši výsledné úhrady. Počínaje dnem 29. 6. 2012 mohla žalobkyně uplatnit tvrzené nároky z titulu úhrady za zdravotní služby poskytnuté v roce 2011 vůči žalované u soudu. Dnem 29. 6. 2012 se právo žalobkyně vůči žalované začalo promlčovat. Vzhledem k tomu, že právní vztahy žalobkyně a žalované se řídí obchodním zákoníkem, je promlčecí doba čtyřletá a marně uplynula 29. 6. 2016. Řízení o podané žalobě bylo u Obvodního soudu pro Prahu 3 zahájeno dne 29. 6. 2022. Žalobkyně uplatnila tvrzené nároky vůči žalované po marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Pokud žalobkyně v žalobě argumentuje, že spor ohledně úhrady za rok 2009 je pro toto řízení zásadní, žalovaná s tímto nesouhlasí. Na vznik nároku na úhradu za zdravotní služby poskytnuté v roce 2011 nemělo vliv, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhal soudní spor o výši úhrady za rok 2009. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 120/2019-751 ze dne 23. 5. 2019, kterým odvolací soud (ve věci samé) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 12 C 150/2011-696 ze dne 31. 10. 2018 o výši úhrady za rok 2009, je rozhodnutím deklaratorním. Tímto rozsudkem soud toliko potvrdil již existující hmotné právo na plnění (právo na úhradu za zdravotní služby poskytnuté v roce 2009), které vzniklo žalobkyni z titulu smlouvy uzavřené s žalovanou a z titulu poskytnutí zdravotních služeb v roce 2009 v souladu s uzavřenou smlouvou. Soud v řízení sp. zn. 12 C 150/2011 a sp. zn. 20 Co 120/2019 nevydal konstitutivní rozhodnutí, které by zakládalo hmotněprávní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou, které do okamžiku vydání rozsudku neexistovaly. Vynesení rozsudku ve věci sp. zn. 12 C 150/2011 nemělo vliv na vznik nároku. Nárok na plnění za zdravotní služby poskytnuté v letech 2011 vznikl a existoval zcela nezávisle na deklaratorním rozsudku vydaném v řízení sp. zn. 12 C 150/2011, 20 Co 120/2019. Řízení o existenci a výši nároku za zdravotní služby poskytnuté v roce 2009 nemělo ani žádný vliv na běh promlčecí doby práva na plnění za zdravotní služby poskytnuté v letech 2011. Běh promlčecí doby mohlo zastavit pouze včasné uplatnění práva v soudním řízení, k čemuž však nedošlo. Pokud se žalobkyně domnívala, že v důsledku nesprávně vypočtené úhrady za rok 2009 byla nesprávně vypočtena i úhrada za rok 2011, měla vůči žalované podat žalobu na plnění. Skutečnost, že stále probíhá (probíhalo) řízení o úhradu za rok 2009, žalobkyni nijak nebránila v uplatnění nároku (podání žaloby na plnění) za období roku 2011. Žalobkyně mohla, resp. měla, řízení o výši úhrady za rok 2011 zahájit v průběhu promlčecí doby, tj. před skončením sporu o výši úhrady za rok 2009. Včasným zahájením soudního řízení o výši úhrady za rok 2011 by promlčecí doba v souladu s § 402 obchodního zákoníku přestala běžet a právo na úhradu za rok 2011 by se nepromlčelo. Žalobkyně se již od roku 2012 mohla domáhat, aby výši úhrady za rok 2011 určil soud a uložil žalované povinnost případný rozdíl ve výši úhrady ve prospěch žalobkyně doplatit. Pokud žalobkyně nyní namítá, že žalobu nemohla podat, resp. že pro rozhodnutí o žalobě bylo zásadní stanovení úhrady za rok 2009, měla v zahájeném soudním řízení (o úhradě za rok 2011) argumentovat, že probíhá jiné soudní řízení (o výši úhrady za rok 2009), které může mít význam pro rozhodnutí soudu o žalobě za rok 2011. Měla navrhnout, aby soud spor o výši úhrady za rok 2011 přerušil dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení sporu o výši úhrady za rok 2009. Je zjevné, že probíhající spor o výši úhrady za rok 2009 nemohl být překážkou zahájení řízení o úhradu za rok 2011, pochybnost o výši úhrady za rok 2009 (tedy pochybnost o údaji, který je součástí vzorce pro výpočet úhrady za rok 2011) mohla být případně pouhou dočasnou překážkou pro rozhodnutí o výši nároku, nikoliv o jeho existenci. Kromě postupu dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (přerušení řízení) mohla žalobkyně zvolit i další procesní postup, a to podat žalobu o úhradu za rok 2011, v řízení navrhovat, aby soud vynesl mezitímní rozsudek a o výši úhrady (o výši nároku) rozhodl až po pravomocném skončení sporu o výši úhrady za rok 2009. Pokud žalobkyně uvedené postupy nevyužila a svou nečinností nechala marně uplynout promlčecí dobu pro uplatnění nároku na úhradu za rok 2011, nelze toto pochybení žalobkyně přičítat k tíži žalované. Nečinnost žalobkyně nemůže být důvodem pro odepření práva žalované na úspěšné vznesení námitky promlčení. Žalovaná dále zdůraznila, že od výsledku sporu o výši úhrady za rok 2009 nelze odvozovat vznik práva na úhradu za rok 2011. Toto právo je zcela samostatné, nezávislé a je odvozeno od smlouvy účinné v roce 2011.

5. K tvrzení, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, žalovaná uvedla, že tuto argumentaci zcela odmítá, neboť je zcela legitimním postupem, pokud v případě sporu o právo na úhradu, resp. o výši úhrady, žalovaná využila možnosti spornou úhradu nezaplatit a nechat o její výši rozhodnout soud. Pokud žalovaná sporovala nárok na úhradu za rok 2009, nejednala nepoctivě ani protiprávně. Žalovaná odkázala na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Pro posouzení věci, resp. pro vyhovění námitce promlčení je dle žalované zcela irelevantní argumentace žalobkyně, která v žalobě tvrdí, že poskytuje zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a (slovy žalobkyně)„ nejedná se tedy o pouhou obchodní pohledávku nějaké soukromé obchodní společnosti (…)“. Žalovaná naopak zdůrazňuje, že žalobkyně je akciovou společnosti, tedy obchodní společností dle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. Smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se v souladu s uzavřenou smlouvou ve sporném období (roku 2011) řídil obchodním zákoníkem. Skutečnost, že pohledávky z titulu poskytnutých zdravotních služeb jsou na základě smlouvy hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění, klade naopak povinnost na žalovanou, a to hradit pouze existující a vymahatelné pohledávky poskytovatelů zdravotních služeb, mezi něž nelze zařadit pohledávky již promlčené. V souvislosti s výtkou, že žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 2287/2014-206, vynesený ve sporu mezi poskytovatelem zdravotních služeb Česko – německou horskou nemocnicí [právnická osoba] a žalovanou a na judikatorní závěr, že použití korektivu dobrých mravů je třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou. Dle žalované je citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR pro posouzení této věci zcela přiléhavý, neboť Nejvyšší soud ČR se v rozsudku vyjadřoval k institutu„ dobrých mravů“ ve sporu mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou (žalovanou). Dle žalované lze závěry Nejvyššího soudu ČR aplikovat též na rozhodnutí v projednávané věci.

6. Žalobkyně v replice ze dne 25. 1. 2023 (č. l. 403) uvedla, že s námitkou promlčení nesouhlasí, neboť žalovaná nárok žalobkyně na zaplacení poskytnutých zdravotních služeb za rok 2009 uznala, analogicky tím samým uznala i nárok na plnění za rok 2011. Žalobkyně neměla nejmenší důvod podávat žalobu na zaplacení roku 2011, když předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovanou bylo určení způsobu vykazování v systému DRG, nikoliv to, zda existuje nárok na plnění. Do doby vyřešení tohoto sporu nemohla znát žalobkyně výši její pohledávky za žalovanou za rok 2011; byť mohla i přesto nárok u soudu uplatnit, neudělala to, neboť neočekávala, že veřejná instituce – žalovaná - se zachová tak, že v rozporu s dobrými mravy vznese námitku promlčení pohledávky, kterou dříve uznala a vyjadřovala se v minulosti v tom smyslu, že pohledávku uhradí, jakmile bude soudem určen správný způsob vykazování v systému DRG. Jinými slovy, žalovaná uvedla svým dřívějším vyjádřením žalobkyni v omyl, když uznala žalobkyni její nárok, přičemž nyní žalobkyni odmítá zaplatit, co ji po právu náleží. Žalobkyně se domnívá, že je pro posouzení toho, do jaké míry je či není žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, podstatné zkoumat to, v jaké míře údajné promlčení zavinila žalobkyně a v jaké se na něm podílela žalovaná. Následkem skutečnosti, že žalovaná uvedla žalobkyni v omyl, bylo to, že žalobkyně nepodala žalobu o zaplacení poskytnuté zdravotní péče za rok 2011. Žalovaná uvedením žalobkyně v omyl nejednala ve smyslu § 6 občanského zákoníku poctivě a nesmí z této svojí nepoctivosti těžit. Žalovaná vznesenou námitkou promlčení zjevně zneužívá právo, což však nesmí podle § 8 občanského zákoníku požívat právní ochrany. Dále žalobkyně zdůraznila, že ze smlouvy č. 8H66N001 o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 16. 1. 2008 měla žalobkyně právo na úhradu poskytnuté zdravotní péče, pohledávky však vznikaly postupně s každým přeúčtováním, přičemž k poslednímu přeúčtování podle žalobkyně došlo až na základě shora uvedených rozsudků, neboť do té doby byl mezi žalobkyní a žalovanou spor o to, jak správně vykazovat v systému DRG. Teprve po vyřešení tohoto sporu jako předběžné otázky bylo možné provést přeúčtování poskytnuté zdravotní péče za rok 2009 a v důsledku toho (s ohledem k tomu, že rok 2009 byl referenčním obdobím pro rok 2011) zjistit částku, kterou žalobkyně uplatňuje prostřednictvím této žaloby. Navíc žalobkyně uvádí, že žalovaná uplatňovaný nárok uznala ve svém podání ze dne 5. 6. 2018 v rámci řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 12 C 150/2011.

7. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

8. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně je právní nástupkyní Oblastní nemocnice [obec] a že má oprávnění k poskytování zdravotních služeb mimo jiné na základě rozhodnutí o změně oprávnění k poskytování zdravotních služeb vydaném Krajským úřadem Královéhradeckého kraje ze dne 9. 2. 2023 (viz rozhodnutí Královéhradeckého kraje ze dne 9. 2. 2023 na č. l. 461).

9. Mezi účastníky dále bylo nesporným, že mezi nimi (resp. mezi právním předchůdcem žalobkyně) a žalovanou byla uzavřena smlouva č. [anonymizováno] ze dne 16. 1. 2008 o poskytování a úhradě zdravotní péče. Z textu smlouvy ze dne 16. 1. 2008 (č. l. 49) vyplývá, že byla uzavřena mezi [anonymizována tři slova] nad [právnická osoba] a žalovanou, a to v souladu s vyhláškou č. 618/2008 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, zákonem č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění; dle čl. II. je předmětem smlouvy stanovení podmínek a úprava vztahů vznikajících mezi zdravotnickým zařízením a pojišťovnou při poskytování zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům pojišťovny a při její úhradě. Dle čl. III odst. 2 písm. a) zdravotnické zařízení poskytuje hrazenou zdravotní péči v souladu s právními předpisy v odbornostech a rozsahu dohodnutých a vymezených ve smlouvě, pro které je věcně a technicky vybaven a personálně zajištěn. Dle odst. 3 písm. a) pojišťovna zdravotnickému zařízení uhradí provedenou zdravotní péči, průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům i pojištěncům EU. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy se hodnoty bodu pro zdravotní péči hrazenou podle seznamu výkonů, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení podle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. uvedou v dodatku ke smlouvě podle zvláštního právního předpisu. Dle čl. IV. odst. 9 úhrada vyúčtované poskytnuté hrazené zdravotní péče při dodržení podmínek dohodnutých ve smlouvě bude provedena při předání vyúčtování pojišťovně v elektronické podobě do 30 kalendářních dnů od doručení faktury. Dle čl. XI. odst. 1 právní vztahy mezi smluvními stranami ve věcech neupravených právními předpisy upravujícími veřejné zdravotní pojištění a poskytování hrazených služeb a touto smlouvou se řídí obchodním zákoníkem.

10. Mezi účastníky dále bylo nesporné a rovněž vyplývá z dodatku č. 37 ze dne 27. 4. 2011 (č. l. 44), že ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 8H66N001 ze dne 16. 1. 2008 byl uzavřen pro rok 2011 dodatek, v němž byla sjednána úhrada poskytnutých služeb za rok 2011; z tohoto dodatku vyplývá, že úhrada bude provedena dle vyhlášky MZ č. 396/2010 Sb., o stanovení hodnot bodu výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2011.

11. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná uskutečnila vyúčtování provedené zdravotní péče za rok 2011 dne 14. 11. 2012 (viz výše výsledné úhrady ze dne 14. 11. 2012 na čl. 424 a k tomu příloha vyúčtování na č. l. 425), jehož výsledkem byl přeplatek zdravotnického zařízení ve výši 11 196 880,66 Kč. Proti tomuto vyúčtování žalobkyně podala námitky ze dne 22. 11. 2012, které žalovaná zohlednila a následně provedla v pořadí druhé vyúčtování ze dne 7. 1. 2013, jehož výsledkem byl doplatek ze strany pojišťovny ve výši 8 972 104,99 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 14. 1. 2013 reagovala na v pořadí druhé vyúčtování žalované tak, že vyjádřila poděkování za provedenou opravu vyúčtování ze dne 7. 1. 2013 a sdělila, že proti opravnému vyúčtování nemá žádných námitek (dále rovněž viz námitky proti vyúčtování za rok 2011 ze dne 22. 11. 2012 na č. l. 428, výše výsledné úhrady ze dne 7. 1. 2013 na č. l. 426 včetně emailu ze dne 7. 1. 2013 na č. l. 475 a sdělení žalobkyně ze dne 14. 1. 2013 na č. l. 429 a dále výpočet referenčních hodnot ze dne 7. 1. 2013 na č. l. 471). Jiné vyúčtování zdravotní péče za rok 2011 nebylo provedeno, což účastníci nečinili sporným.

12. Z vyjádření žalované ze dne 13. 3. 2013 ve sporu 12 C 150/2011 (č. l. 436) soud zjistil, že žalovaná ve sporu 12 C 150/2011 uvedla v závěru vyjádření, že nerozporuje primárně zařazení stanovené diagnózy do konkrétní DRG skupiny, jak se snaží žalobce ve své žalobě dovodit, avšak rozporuje samotné stanovení diagnózy, neboť ta neodpovídá zdravotnímu stavu pacienta. Pokud by stanovené diagnózy skutečně odpovídaly záznamům ve zdravotnické dokumentaci, žalovaná by je jako takové řádně uhradila.

13. Z vyjádření žalované ze dne 30. 7. 2013 ve sporu 12 C 150/2011 (č. l. 441) soud zjistil, že žalovaná mimo jiné uvedla, že k zjištění výše nároku žalobkyně bude nutné provést nový výpočet celkové úhrady za rok 2009; vypracování znaleckého posudku, který by stanovil výši úhrady za rok 2009, je však závislé na výsledku znaleckého posudku vypracovaného za účelem stanovení správnosti diagnóz u jednotlivých pacientů.

14. Z vyjádření žalované ze dne 5. 6. 2018 v řízení 12 C 150/2011 (č. l. 456) soud zjistil, že žalovaná považovala žalobu o zaplacení úhrady za rok 2009 za předčasnou; dále zdůraznila, že jádrem sporu není otázka stanovení výše úhrady, ale stanovení povahy poskytnuté péče. Pokud by byla otázka povahy této péče v řízení vyřešena, je stanovení její hodnoty, resp. výše celkové úhrady, podle mezi stranami dohodnutého postupu na základě úhradové vyhlášky triviální. Jádrem sporu je otázka správného zakódování jednotlivých případů. Dokud není tato otázka spolehlivě vyřešena, nelze ani přibližně stanovit výši úhrady. Přesto žalobkyně uplatnila své domnělé nároky žalobou na plnění. Podle názoru žalované je tento postup nesprávný. Žalováno mělo být na určení povahy poskytnuté péče jednotlivých případů. Jakmile by byl tento aspekt postaven najisto, mohla by následovat žaloba na plnění, ale pouze tehdy, pokud by žalovaná případy, jejichž zakódování by stanovil soud, žalobkyni neproplatila postupem a v termínech stanovených ve smlouvě a v příslušné metodice.

15. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 12 C 150/2011, konkrétně z vyjádření žalované ze dne 31. 7. 2018 (č. l. 627) soud zjistil, že v tomto podání se žalovaná vyjadřovala pouze k jednotlivým sporovaným případům.

16. Z protokolu z jednání ze dne 6. 6. 2018 ve sporu 12 C 150/2011 (č. l 447) soud zjistil, že žalovaná při jednání zopakovala stanovisko týkající se předčasnosti žaloby na určení, přičemž dále rozvinula stanovisko, že podstatou sporu není výše plnění, protože„ ta se potom spočítá poměrně jednoduše“, ale podstatou je povaha jednotlivých výkonů.

17. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 10. 2018, č. j. 12 C 150/2011-696 (č. l. 9) soud zjistil, že výrokem I. soud zavázal žalovanou k povinnosti plnit žalobkyni částku 4 443 318,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 7. 2011 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 2 338 423,58 Kč s příslušenstvím; takto soud rozhodl na podkladě žaloby žalobkyně ze dne 2. 11. 2011, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 6 781 742,55 Kč za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované za rok 2009. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že mezi účastníky zůstalo sporným, zda žalovaná měla pohledávku způsobilou k započtení oproti platbám ve prospěch žalobkyně za zdravotní péči poskytnutou v květnu 2011 a srpnu 2011 z titulu přeplatku na úhradách za zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované v roce 2009. Sporným zůstalo i samotné vyúčtování zdravotní péče v roce 2009, zejména pak řazení jednotlivých 178 případů do DRG skupin, stanovení hlavních a vedlejších diagnóz a tím i stanovení výše úhrady za jednotlivé pacienty dle uzavřeného dodatku a úhradové vyhlášky. Dále z odůvodnění rozsudku, konkrétně z bodu 38 vyplývá, že„ soud dospěl k závěru, že žalovaná při revizi pochybila a v roce 2011 (konkrétně v červnu a září) neměla k dispozici pohledávku za žalovanou (pozn. soudu správně za žalobkyní) z titulu přeplatku zdravotní péče v roce 2009 ve výši 6 781 742,55 Kč, ale toliko ve výši 2 338 423,58 Kč“.

18. Z rozsudku Městského soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 120/2019-751 (č. l. 38) soud zjistil, že odvolací soud na podkladě odvolání žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 150/2011-696 ve vyhovujícím výroku potvrdil; v bodě 12 odůvodnění odvolací soud uvedl, že„ proti žalobě vyhovujícímu výroku a výrokům souvisejícím rozsudku soudu 1. stupně podala žalovaná odvolání; když dle žalované dosud není postaveno na jisto zakódování všech případů v systému DRG. Vzniklý stav bylo možno řešit podáním určovací žaloby ohledně povahy poskytnuté péče u jednotlivých případů a žalobkyně žalovala na plnění předčasně“.

19. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaná na základě výše citovaných rozsudků plnila částku 4 443 318,97 Kč s úrokem z prodlení žalobkyni.

20. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně navrhla žalované smírčí jednání a že žalovaná toto odmítla. Uvedené vyplývá rovněž z návrhu na konání smírčího jednání ze dne 14. 7. 2021 a ze stanoviska žalované k návrhu ze dne 14. 7. 2021; v tomto stanovisku žalovaná argumentovala tím, že nárok žalobkyně na zaplacení péče za rok 2011 se uplynutím promlčecí doby promlčel (viz návrh na č. l. 46 a stanovisko na č. l. 47).

21. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 4. 2022 a ze stanoviska žalované k předžalobní výzvě ze dne 3. 5. 2022 (č. l. 48 a 54) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 4 354 452,59 Kč za rok 2011 představující 98 % úhrady za rok 2009, která byla ze strany žalované zaplacena na základě rozsudku zdejšího soudu ve sporu 12 C 150/2011. Žalovaná nárok žalobkyně odmítla s tím, že je promlčen.

22. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

23. Žalobkyně a žalovaná mezi sebou uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče č. [anonymizováno] ze dne 16. 1. 2008, na jejímž základě žalobkyně poskytovala pojištěncům žalované zdravotní péči a žalovaná se zavázala tuto péči hradit. Pro rok 2011 došlo mezi stranami k uzavření úhradového dodatku č. 37 ze dne 27. 4. 2011, na jehož základě výše úhrady byla stanovena dle vyhlášky MZ č. 396/2010 Sb., přičemž úhrady za rok 2011 byly stanoveny paušální částkou ve výši 98 % z referenčního období. Mezi žalobkyní a žalovanou probíhal u zdejšího soudu spor sp. zn. 11 C 150/2011 na podkladě žaloby ze dne 2. 11. 2011, který byl pravomocně ukončen dne 11. 7. 2019 a na jehož základě byla ze žalované částky 6 781 742,55 Kč přiznána žalobkyni částka 4 443 318,97 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podala dne 29. 6. 2022 žalobu, přičemž částku 4 354 452,59 Kč za rok 2011 vypočetla jako 98 % přisouzené částky ze sporu 12 C 150/2011, kterou jí žalovaná na podkladě rozsudků zaplatila. Poslední vyúčtování péče za rok 2011 bylo provedeno žalovanou dne 7. 1. 2013 a téhož dne bylo žalobkyni i doručeno; proti tomuto vyúčtování žalobkyně neměla žádné námitky.

24. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

25. Dle § 17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb (dále jen„ zákon č. 48/1997 Sb.“) za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb. Smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb lze uzavřít pouze pro zdravotní služby, které je poskytovatel oprávněn poskytovat.

26. Dle § 17 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb. smlouva podle odstavce 1. uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem se řídí rámcovou smlouvou, která je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (dále jen„ veřejný zájem“), a poté je vydá jako vyhlášku. Pokud mezi účastníky dohodovacího řízení nedojde k dohodě o obsahu rámcové smlouvy do šesti měsíců nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému zájmu, je oprávněno učinit rozhodnutí Ministerstvo zdravotnictví.

27. Dle § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.

28. Dle § 40 odst. 2 věty první zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny jsou povinny uhradit poskytovatelům, popřípadě jiným subjektům uvedeným v § 17 odst. 7, kteří v souladu s tímto zákonem poskytli hrazené služby pojištěncům, tyto poskytnuté služby ve lhůtách sjednaných ve smlouvě podle § 17 odst. 1.

29. Dle § 3 odst. 1 vyhlášky MZ č. 396/2010 Sb. pro zdravotní péči poskytovanou zdravotnickými zařízeními ústavní péče, s výjimkou zdravotní péče poskytované v odborných léčebných ústavech, léčebnách dlouhodobě nemocných, ve zdravotnických zařízeních vykazujících ošetřovací den [číslo] podle seznamu výkonů a ve zdravotnických zařízeních hospicového typu se hodnota bodu, výše úhrad zdravotní péče a regulační omezení stanoví v přílohách č. 1 a 9 k této vyhlášce.

30. Dle Přílohy č. 1 k vyhlášce č. 396/2010 Sb. části A) bodu 1. zdravotní péče se v roce 2011 hradí paušální úhradou ve výši 98 % celkové úhrady náležející zdravotnickému zařízení v referenčním období. Referenčním obdobím se rozumí rok 2009, hodnoceným obdobím se rozumí rok 2011. Do referenčního období je zařazena veškerá zdravotní péče poskytnutá v roce 2009, zdravotnickým zařízením vykázaná do 31. 5. 2010 a zdravotní pojišťovnou uznaná do 30. 9. 2010.

31. Dle § 387 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“) právo se promlčí uplynutím promlčecí doby stanovené zákonem.

32. Dle § 387 odst. 2 obch. zák. promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

33. Dle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.

34. Dle ust. § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

35. Dle § 391 odst. 2 obch. zák. u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

36. Dle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

37. Dle § 407 odst. 1 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

38. Dle § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

39. Na základě provedeného dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Soud se na podkladě vznesení námitky promlčení nejdříve zabýval otázkou, zda nárok žalobkyně je či není promlčen. Žalobkyni bylo doručeno vyúčtování předběžných úhrad za rok 2011 dne 15. 11. 2012 a žalobkyně v něm byla poučena, že proti finančnímu vypořádání může podat reklamaci do 10 dnů od jeho doručení. Žalobkyně využila práva podat proti vyúčtování reklamaci a její reklamace zahrnovala dva okruhy otázek: a) vyúčtování akutní péče, a to neuplatnění dodatku č. 1 k dodatku č. 37 a b) vyúčtování preskripce za rok 2011. Na podkladě reklamace žalovaná zohlednila námitky ad a) a zaslala žalobkyni nový přepočet výsledné úhrady, jehož výsledkem nebyla povinnost žalobkyně vrátit žalované tzv. přeplatek (jako ve vyúčtování ze dne 14. 11. 2012), ale naopak výsledkem vyúčtování ze dne 7. 1. 2013 bylo, že naopak pojišťovna uhradí žalobkyni doplatek. Je tak zřejmé, že na podkladě reklamace žalobkyně došlo k novému vyúčtování, jehož výsledkem byl opačný závěr o tom, kdo má komu zaplatit a jakou částku. Soud tedy dospěl k závěru, že teprve tímto doručením vyúčtování, proti kterému opět byla přípustná reklamace, se žalobkyně dozvěděla o konečné výši dlužné částky ze strany žalované (popř. ze strany své), přičemž toto vyúčtování žalobkyně dopisem ze dne 14. 1. 2013 akceptovala. Na základě tohoto vyúčtování se žalobkyně dozvěděla, jakou část jí vykázané péče za rok 2011 žalovaná uznala a jaký je konečný výsledek finančního vypořádání. Soud má za to, že teprve ode dne doručení v pořadí druhého vyúčtování ze dne 7. 1. 2013, které bylo reakcí na reklamaci vyúčtování ze dne 14. 11. 2012, mohla začít běžet promlčecí doba, dne 7. 1. 2013 tedy počala běžet čtyřletá promlčecí doba, kdy žalobkyně mohla své právo uplatnit dle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku u soudu, a uplynula tak 7. 1. 2017. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba byla podána dne 29. 6. 2022, má soud za to, že žaloba nebyla podána včas a námitka promlčení tak je důvodná.

40. Soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že výsledek sporu byl závislý na výsledku sporu vedeném ohledně úhrady za rok 2009, které pro rok 2011 bylo obdobím referenčním. Shodně s argumentací žalované soud shledává, že žalovaný nárok na úhradu za poskytnutou zdravotní péči za rok 2011 je samostatným nárokem, který vyplývá z uzavřené smlouvy a dodatku za rok 2011 a dále z provedeného vyúčtování za rok 2011. Žalobkyně mohla své právo uplatnit u soudu žalobou po provedeném doručení vyúčtování nezávisle na probíhajícím sporu za úhradu za rok 2009, přestože přesnou výší požadované částky doposud nedisponovala; řízení o existenci a výši nároku za zdravotní služby poskytnuté v roce 2009 nemělo ani žádný vliv na běh promlčecí doby práva na plnění za zdravotní služby poskytnuté v letech 2011. Běh promlčecí doby mohlo zastavit pouze včasné uplatnění práva v soudním řízení, k čemuž však nedošlo. Pokud se žalobkyně domnívala, že v důsledku nesprávně vypočtené úhrady za rok 2009 byla nesprávně vypočtena i úhrada za rok 2011, měla vůči žalované podat žalobu na plnění a skutečnost, že stále probíhalo řízení o úhradu za rok 2009, žalobkyni nijak nebránila v uplatnění nároku (podání žaloby na plnění) za období roku 2011. Žalobkyně mohla, resp. měla, řízení o výši úhrady za rok 2011 zahájit v průběhu promlčecí doby, tj. před skončením sporu o výši úhrady za rok 2009. Včasným zahájením soudního řízení o výši úhrady za rok 2011 by promlčecí doba v souladu s § 402 obch. zák. přestala běžet a právo na úhradu za rok 2011 by se nepromlčelo. Žalobkyně se již od roku 2013 mohla domáhat, aby výši úhrady za rok 2011 určil soud a uložil žalované povinnost případný rozdíl ve výši úhrady ve prospěch žalobkyně doplatit. Pokud žalobkyně nyní namítá, že žalobu nemohla podat, resp. že pro rozhodnutí o žalobě bylo zásadní stanovení úhrady za rok 2009, měla v zahájeném soudním řízení (o úhradě za rok 2011) argumentovat, že probíhá jiné soudní řízení (o výši úhrady za rok 2009), které může mít význam pro rozhodnutí soudu o žalobě za rok 2011; žalobkyně měla a mohla navrhnout, aby soud spor o výši úhrady za rok 2011 přerušil dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného skončení sporu o výši úhrady za rok 2009. Je zjevné, že probíhající spor o výši úhrady za rok 2009 nemohl být překážkou zahájení řízení o úhradu za rok 2011, pochybnost o výši úhrady za rok 2009 (tedy pochybnost o údaji, který je součástí vzorce pro výpočet úhrady za rok 2011) mohla být případně pouhou dočasnou překážkou pro rozhodnutí o výši nároku, nikoliv o jeho existenci. Kromě postupu dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (přerušení řízení) mohla žalobkyně zvolit i další procesní postup, a to podat žalobu o úhradu za rok 2011, v řízení navrhovat, aby soud vynesl mezitímní rozsudek a o výši úhrady (o výši nároku) rozhodl až po pravomocném skončení sporu o výši úhrady za rok 2009.

41. Soud dále neshledal důvodnou další žalobní argumentaci, že námitka promlčení vznesená žalovanou v tomto řízení je v rozporu s dobrými mravy. Soud považuje za legitimní postup žalované, která v případě sporu o právo na úhradu, resp. o výši úhrady, využila možnosti spornou úhradu nezaplatit a nechat o její výši rozhodnout soud, jak se stalo v řízení 12 C 150/2011. Pokud žalovaná sporovala nárok na úhradu v citovaném řízení, nejednala dle názoru soudu nepoctivě ani protiprávně. Je třeba připomenout v této souvislosti, že ve sporu 12 C 150/2011 Obvodní soud pro Prahu 3 vyhověl žalobě žalobkyně pouze částečně co do částky 4 443 318,97 Kč s příslušenstvím, žalobkyně byla co do částky 2 338 423,58 Kč s příslušenstvím v řízení neúspěšná, neboť soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Argumentace žalované ve sporu sp. zn. 12 C 150/2011 byla soudem shledána v části jako důvodná a oprávněná, což se projevilo v zamítavém výroku II. rozsudku. Z toho, že žalovaná se v řízení 12 C 150/2011 částečně úspěšně bránila, nelze dovozovat nepoctivé úmysly žalované, jak dovozuje žalobkyně. Soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2287/2014 ve sporu mezi poskytovatelem zdravotních služeb Česko – německou horskou nemocnicí [právnická osoba] a žalovanou. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku konstatoval, že:„ Nejvyšší soud vyložil již v důvodech rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že smyslem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Na to pak Nejvyšší soud navázal závěry obsaženými v důvodech již shora zmíněného rozhodnutí R 59/2004, podle nichž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Obdobně např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 466/2004 (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 542/06), Nejvyšší soud zdůraznil, že i když není vyloučeno, aby soud dovodil, že právo vznést námitku promlčení je v rozporu s dobrými mravy, musí ze skutkového stavu vyplývat, že jde o zcela výjimečné okolnosti daného případu, které odůvodňují potřebu korektivu dobrých mravů jakožto spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro hodnocení konkrétních okolností individuálního případu. Použití tohoto korektivu je totiž třeba považovat za krajní řešení za účelem zajištění potřebné vazby mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, přičemž aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Výjimečnost aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba zdůraznit u námitky promlčení, neboť v tomto případě narušení právní jistoty občanskoprávních vztahů hrozí zvýšenou měrou. V poměrech souzené věci jsou pak zvláště významné závěry vyslovené v dovolatelkou citovaném rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, v němž se Nejvyšší soud s argumentací žalobce, že ho žalovaný ujišťoval o bezproblémovém nahrazení škody a následně situaci zneužil vznesením námitky promlčení, vypořádal úvahou, že žalobci nic nebránilo uplatnit včas nárok u soudu a okolnost, že příliš dlouho spoléhal na příslib žalovaného, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Okolnosti daného případu, jak byly zjištěny v souzené věci a jak vyplývají též z (v tomto ohledu shodných) podání obou účastníků v dovolacím řízení, judikatorně vymezené předpoklady pro uplatnění korektivu dobrých mravů rozhodně nesplňují. Nelze se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a že uplatnění námitky promlčení je zneužitím práva na její úkor. Pokud žalobkyně skutečně spoléhala na závěry revizního lékaře dovolatelky obsažené ve zprávě vystavené již dne 17. 3. 2009 a nároky uplatnila u soudu až dne 3. 1. 2012, ačkoliv dovolatelka podmiňovala úhradu té části vyúčtované zdravotní péče, kterou revizní zpráva shledala nutnou a neodkladnou, vystavením nových, výsledkům revize odpovídajících faktur, a na tomto stanovisku v mezidobí setrvávala, pak bez zřetele na to, zda lze závěry revizní zprávy považovat za příslib plnění či nikoliv, je nade vší pochybnost zřejmé, že na ně dovolatelka spoléhala nejen příliš dlouho (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4221/2009), nýbrž zejména zjevně neopodstatněně. Skutkový stav věci nezahrnuje zjištění umožňující závěr, že žalobkyně měla důvod spoléhat na to, že dovolatelka svůj postoj změní, a z argumentace obou účastnic je zřejmé, že požadavku dovolatelky nevyhověla. Zda byl požadavek podmiňující úhradu vystavením nových, příslušně upravených faktur po právu či nikoliv, je přitom pro posouzení, zda žalobkyně promlčení zavinila či nikoliv, bez právního významu; při úvaze o předpokladech uplatnění korektivu dobrých mravů v souzené věci není rozhodné, zda byla dovolatelka za daných okolností (na základě neupravených faktur) povinna úhradu provést, nýbrž zda mohla žalobkyně za daných okolností důvodně spoléhat na to, že k dobrovolné úhradě dojde“. Citované závěry judikatury lze vztáhnout na skutkově obdobný případ v poměrech projednávané věci; jak vyplynulo z obsahu podání žalované, na které poukazovala žalobkyně, žalovaná neutvrzovala žalobkyni v přesvědčení, že úhradu za rok 2011 bez dalšího provede, a ani ji v tomto smyslu neuváděla v omyl; žádné takové skutečnosti nelze z písemných podání žalované dovodit. Pokud žalobkyně spoléhala na to, že když dojde k úspěšnému skončení sporu 12 C 150/2011, uhradí žalovaná bez dalšího i úhradu za hodnocené období roku 2011, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži žalované. Z provedeného dokazování nelze přisvědčit závěrům namítaným žalobkyní, že by ze zavinění na straně žalované žalobkyně nemohla uplatnit své právo dříve. Jak uváděl i ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, žalobkyně se spoléhala n úhradu ze strany žalované nejen příliš dlouho, ale rovněž zjevně neopodstatněně. Námitka promlčení vznesená žalovanou není zneužitím práva, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací žalované by musel být úmysl poškodit či znevýhodnit druhou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Jak již soud výše uvedl, žalobkyně není ve smluvním vztahu slabším smluvním partnerem, nýbrž je obchodní korporací – akciovou společností, která navíc je (a byla) zastoupena osobou znalou práva. Z ustanovení smlouvy lze dovodit, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídil obchodním zákoníkem a současně lze přisvědčit žalované, že žalovaná plní na základě smlouvy z prostředků veřejného zdravotního pojištění, což klade naopak povinnost na žalovanou hradit pouze existující a vymahatelné pohledávky poskytovatelů zdravotních služeb, mezi něž nelze zařadit pohledávky promlčené. I nahlíženo touto optikou nelze na žalovanou vznesenou námitku promlčení nahlížet jako na námitku (výkon práva) učiněnou v rozporu s dobrými mravy.

42. V neposlední řadě se soud neztotožnil ani s posledním argumentem žalobkyně, že by žalovaná nárok žalobkyně za rok 2011 měla uznat dle § 407 obch. zák. Z provedeného dokazování i po poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nevyplývá, že by žalovaná nárok na zaplacení částky za rok 2011 určitým způsobem specifikovaný uznala. Z provedeného dokazování nevyplynula ani skutečnost tvrzená žalobkyní, že by ji v průběhu řízení ve věci 12 C 150/2011 žalovaná utvrzovala v tom, že není nutné podávat žalobu o úhradu za rok 2011, neboť tuto bude žalovaná bez dalšího dobrovolně plnit, resp. že by z vyjádření žalované žalobkyně tuto skutečnost mohla dovodit. Ze žádného z žalobkyní navržených a provedených důkazů ani z obsahu spisu 12 C 150/2011 žádná taková okolnost tvrzená žalobkyní nevyplývá. Z konstantní judikatury plyne, že„ určitost uznávaného závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat ani z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, publikovaný v Soudní judikatuře r. 2006, str. 40, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1251/2006 ze dne 27. 9. 2007).

43. Ze všech těchto důvodů soud žalobu zamítl pro důvodně vznesenou námitku promlčení, pro kterou nelze žalobkyni nárok přiznat, aniž se zabýval výší nároku a jeho odůvodněností.

44. Soud vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně shledal promlčeným, zamítl již všechny návrhy na doplnění dokazování vztahující se k výši požadovaného nároku, neboť vzhledem k závěru soudu o promlčení nároku jejich provádění shledal nadbytečným a nehospodárným.

45. Hodnocením případně dalších provedených důkazů se soud již nezabýval, neboť již na jeho rozhodnutí neměly vliv.

46. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Náhradu nákladů řízení tvoří náklady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za 6 úkonů po 300 Kč (vyjádření ve věci samé ze dne 12. 12. 2022, příprava na jednání 23. 2. 2023, účast u jednání dne 23. 2. 2023, vyjádření ze dne 4. 4. 2023, příprava na jednání dne 25. 4. 2023, účast u jednání dne 25. 4. 2023). Celková náhrada nákladů řízení tak představuje částku 1 800 Kč.