11 C 289/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o 2 207 525 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 207 525 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 52 770 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 63 851,70 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce vedlejšího účastníka.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 10. 2024 se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 207 525 Kč s příslušenstvím představující dle ní škodu, kterou jí způsobil žalovaný jako advokát. K odůvodnění žaloby uvedla, že škoda jí byla způsobena v souvislosti s žalobou dle § 65 odst. 1 soudního řádu správního podanou žalovaným za žalobkyni proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 8. 2018, č. j. 35552/18/5300-21442-809464, o níž bylo vedeno řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 Af 39/2018. V tomto řízení se žalobkyně neúspěšně domáhala zrušení rozhodnutí správních orgánů týkající se DPH za září 2015, prosinec 2015 a za říjen 2016. Finanční úřad pro Anonymizováno (dále jen „správce daně“) prvoinstančními dodatečnými platebními výměry DPH ze dne 9. 8. 2017 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) stanovil žalobkyni za září 2015 vlastní daň ve výši 3 018 Kč oproti nadměrnému odpočtu ve výši 170 056 Kč; za prosinec 2015 vlastní daň ve výši 1 432 968 Kč oproti nadměrnému odpočtu ve výši 688 469 Kč; za říjen 2016 vlastní daň ve výši 13 412 Kč oproti nadměrnému odpočtu ve výši 57 791 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně zastoupená společností Anonymizováno dne 6. 9. 2017 odvolání. V odvolání žalobkyně namítla nesprávný a nezákonný úřední postup správce daně v případě doručení zprávy o daňové kontrole bez jejího projednání, aniž by došlo k naplnění skutkové podstaty § 88 odst. 5 zákona č. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“) jen proto, aby svým nezákonným postupem správce odvrátil hrozící prekluzi daně dle § 148 daňového řádu. Odvolací orgán, Odvolací finanční ředitelství (dále jen „odvolací orgán“) rozhodl o odvolání žalobce svým rozhodnutím ze dne 16. 8. 2018, č. j. 35552/18/5300-21442-809464 (dále jen „napadené rozhodnutí“), přičemž změnil prvoinstanční rozhodnutí správce daně ohledně výše doměrku takto: za září 2015 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 342 Kč; za prosinec 2015 stanovil DPH ve výši 1 425 408 Kč; za říjen 2016 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 43 857 Kč. Odvolací důvody uplatněné žalobkyní shledal odvolací orgán nedůvodnými. K odvolací námitce neprojednání daňové kontroly odvolací orgán uzavřel, že žalobkyně se vyhýbala projednání zprávy (přesto, že nebyla písemně vyzvána k projednání), a proto daňovou kontrolu správce daně ukončil dle § 88 odst. 5 daňového řádu.

2. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný po převzetí právního zastoupení za žalobkyni podal dne 15. 10. 2018 proti napadenému odvolacímu rozhodnutí správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „žaloba“). V žalobě však mezi žalobními důvody neuvedl námitku neprojednání zprávy o daňové kontrole, jejímž následkem dle žalobkyně nedošlo ke skončení daňové kontroly a tím dle žalobkyně došlo k prekluzi stanovení daně dle § 148 odst. 1 a 3 daňového řádu. Tento odvolací důvod doplnil po převzetí právního zastoupení žalobkyně na základě plné moci ze dne 14. 10. 2021 tituly před jménem právnická osoba podáním ze dne 3. 12. 2021. Dle této námitky nadepsaný soud měl zrušit napadené rozhodnutí pro nicotnost, když bylo vydáno po prekluzi stanovení daně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2022, č. j. 5 Af 39/2018 (dále jen „rozsudek městského soudu“) žalobu žalobkyně zamítl. Nejvyšší správní soud ČR svým rozsudkem ze dne 31. října 2023 č. j. 3 Afs 158/2022 – 50 (dále jen „rozsudek o kasační stížnosti“) rozhodl tak, že kasační stížnost žalobkyně zamítl. Uzavřel, že námitkou prekluze daně se soud nezabýval z úřední povinnosti proto, že prekluze stanovení daně lze vyhodnotit až po vyhodnocení námitky neplatného ukončení daňové kontroly, která však byla uplatněna opožděně. Škoda spočívá za září 2015: ve výši 169 714 Kč (nadměrný odpočet ve výši 342 Kč oproti uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 170 056 Kč, tedy 169 714 Kč), prosinec 2015 ve výši 2 113 877 Kč (vyměřená daň ve výši 1 425 408 Kč oproti uplatněnému nadměrnému odpočtu ve výši 688 469 Kč), za říjen 2016 ve výši 13 934 (odpočet 43 857 Kč oproti uplatněnému odpočtu ve výši 57 911 Kč). Žalobkyně zaplatila doměřené daňové povinnosti ve výši 1 381 209 Kč. Další část škody, uplatněný nadměrný odpočet ve výši 826 316 Kč, jí nebude správcem daně nikdy zaplacen. Škoda způsobená žalobkyni ze strany žalovaného tak činí 2 207 525 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění dopisem ze dne 22. 3. 2024, žalovaný uplatněnou náhradu škody neuznává.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. V podání ze dne 19. 6. 2025 (č. l. 118) uvedl, že odvolací orgán ve svém rozhodnutí uvedl, že je nutné na součinnost odvolatele pohlížet komplexně, uvedl stručné shrnutí skutkového stavu v bodu 108 svého rozhodnutí. Dále odvolací orgán uvedl, že na základě vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění (doručené správci daně 4. 8. 2017) nedošlo ke změně výsledku kontrolního zjištění (bod 109 napadeného rozhodnutí). Z bodů 110 a 112 napadeného rozhodnutí vyplývá, že mezi žalobkyní a správcem daně probíhala běžně komunikace e-mailem, ale od 12. 5. 2017 žalobkyně svoji komunikaci utlumila a žádala o stanovení termínů, které byly pro správce daně neakceptovatelné. I tak správce daně vyšel žalobkyni vstříc a pro vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění poskytl lhůtu až do 4. 8. 2017, tedy více než dva měsíce (kontrolní zjištění bylo žalobkyni zasláno 24. 5. 2017). Žalobkyně pak poslala své vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění až v pátek 4. 8. 2017 po 17 hodině. V pondělí 7. 8. 2017 se správce daně snažil domluvit s žalobkyní a jejím tehdejším zástupcem na projednání zprávy o daňové kontrole, což se jim však nepodařilo, když zástupce žalobkyně navrhoval termín setkání na 21. 9. 2017, resp. po telefonické opravě navrhoval termín 21. 8. 2017, což však již bylo po prekluzivní lhůtě, tudíž pro správce daně nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo na termínu projednání zprávy s ohledem na požadavky zástupce žalobkyně dohodnout, a vzhledem k tomu, že na základě vyjádření žalobkyně k výsledkům kontrolního zjištění nedošlo k jejich změně, tudíž již nebylo možné v souladu s § 88 odst. 3 daňového řádu navrhovat jejich další doplnění, správce daně zprávu o daňové kontrole žalobkyni zaslal. Doručením této zprávy žalobkyni došlo v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu k jejímu projednání a ukončení daňové kontroly. Odvolací orgán posoudil jednání žalobkyně jako jednání, kterým se zjevně vyhýbala projednání zprávy o daňové kontrole, a proto uzavřel, že správce daně jednal v souladu se zákonem, když daňovou kontrolu ukončil dle § 88 odst. 5 daňového řádu. S uvedeným posouzením námitky v odůvodnění napadeného rozhodnutí se ztotožnil i Městský soud v Praze.

4. Žalovaný dále odkázal na závěry judikatury, zjm. bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 5 Afs 124/2017-28, dle nějž „k projednání zprávy o daňové kontrole dochází až v situaci, kdy vyjádření daňového subjektu nevedlo ke změně výsledku kontrolního zjištění (v opačném případě by muselo nastoupit opakované seznámení s upraveným výsledkem kontrolního zjištění). Nutno dodat, že při seznámení se zprávou o daňové kontrole již daňový subjekt nemá (podle výslovné dikce § 88 odst. 3 věta druhá daňového řádu) právo zpochybňovat výsledek kontrolního zjištění. Oproti tomu smyslem seznámení daňového subjektu se zprávou o daňové kontrole je již pouhým formálním zakončením daňové kontroly. Navíc, byla-li kontrolní zjištění stěžovateli sdělena a na základě vyjádření daňového subjektu nedošlo ke změně výsledku kontrolního zjištění, kontrolní závěry již v této fázi nelze změnit (§ 88 odst. 3 daňového řádu)." Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že seznámení se se zprávou o daňové kontrole je pouze formálním ukončením daňové kontroly, neboť stěžejní pro daňový subjekt/žalobkyni byla možnost seznámit se s výsledky kontrolního zjištění a následně se k nim vyjádřit. Jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí, k vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění měla žalobkyně více než dva měsíce, když při stanovení této lhůty jí vyšel správce daně vstříc v maximální možné míře. Žalobkyně pak stanovenou lhůtu beze zbytku využila. Z napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že vyjádření žalobkyně k výsledkům kontrolního zjištění k jejich změně nevedlo, takže bylo možné přistoupit k projednání zprávy o daňové kontrole a ukončení daňové kontroly, což je dle Nejvyššího správního soudu pouze formálním zakončením kontroly. Vzhledem k tomu, že se správci daně nepodařilo s žalobkyní na termínu projednání zprávy a ukončení daňové kontroly dohodnout pro tvrzenou zaneprázdněnost žalobkyně a jejího zástupce, ukončil správce daně kontrolu v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu, tedy zasláním zprávy o daňové kontrole žalobkyni, když ze shora uvedených skutečností vyplývá, že podmínky pro postup správce daně dle § 88 odst. 5 daňového řádu byly splněny. K ukončení daňové kontroly tedy došlo doručením zprávy o daňové kontrole žalobkyni. Ze shora uvedených skutečností je tedy zřejmé, že daňová kontrola byla ukončena v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu, tudíž neuvedení předmětné námitky v žalobě proti napadenému rozhodnutí nemělo za následek vznik žalobkyní tvrzené škody.

5. Vedlejší účastník na straně žalovaného k žalobě uvedl, že se připojuje k argumentaci žalovaného, že je žaloba nedůvodná. Zdůraznil, že odpovědnost advokáta je stanovena dle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění (dále jen jako „zákon o advokacii“), podle kterého odpovídá advokát klientovi za škodu, kterou mu způsobil výkonem advokacie. Tato odpovědnost advokáta je tzv. objektivní odpovědností a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, resp. porušení povinnosti při výkonu advokacie (jako příčina), vznik škody (jako následek) a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti při výkonu advokacie a vznikem škody (kauzální nexus). Důkazní břemeno pro prokázání všech tří znaků nese žalobce. Žalobkyně v podané žalobě řádným způsobem netvrdí skutečnosti, které jsou rozhodné pro existenci tvrzeného nároku a současně ani nenavrhuje důkazy, které by tento nárok jednoznačně prokazovaly. V daném případě žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že by žalovanému dala k pokyn k uplatnění námitky v rámci podávané správní žaloby. Vzhledem k tomu, že se odvolací orgán s uplatněnou námitkou v rámci odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal, nelze bez dalšího předjímat, že advokát byl povinen tuto námitku ve správní žalobě z vlastní iniciativy uplatnit, tím spíše, že o její relevanci zřejmě nebyl a není přesvědčen. I kdyby vedlejší účastník připustil, že nepodání námitek představovalo pochybení žalovaného jako právního zástupce žalobkyně, nemůže být toto pochybení automaticky v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně klienta. Žalobkyně totiž musí především v řízení prokázat, že v případě, pokud by žalovaný v zastoupení žalobkyně v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, námitku uplatnil, byla by úspěšná nejen vlastní kasační stížnost, tedy že by se Nejvyšší správní soud námitkou věcně zabýval, ale že by v důsledku toho došlo i ke zrušení rozsudku soudu 1. stupně, posléze napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu a následně by odvolací orgán vydal nové rozhodnutí, podle něhož by žalobkyně v důsledku uplatněné námitky nebyla nucena uhradit dodatečně vyměřenou daň ve výši 1 381 209 Kč a rovněž by jí byl ze strany správce daně zaplacen nadměrný odpočet ve výši 826 316 Kč. Uvedené však žalobkyně řádně netvrdí ani neprokazuje, když se omezuje pouze na konstatování, že Nejvyšší správní soud se uvedenou námitkou v důsledku tvrzeného pochybení žalovaného nezabýval. Vedlejší účastník zdůraznil, že podle jeho právního názoru by ani včasným uplatněním námitky a jejím věcným projednáním – přičemž soud správní soud prvního stupně se touto námitkou zabýval a shledal ji irelevantní – ke změně rozhodnutí nedošlo.

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Účastníci učinili nesporným, že žalovaný zastupoval jako advokát na základě plné moci žalobkyni v rámci řízení o správní žalobě proti napadenému rozhodnutí odvolacího orgánu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Af 39/2018. Tuto skutečnost má soud prokázánu rovněž plnou mocí ze dne 2. 10. 2018 ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Af 39/2018.

8. Účastníci dále učinili nesporným, že žalovaný proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal dne 15. 10. 2018 žalobu k Městskému soudu v Praze, následně podal rovněž doplňující vyjádření ze dne 1. 7. 2019.

9. Účastníci učinili nespornou skutečnost, že žalobkyně byla v řízení o podané správní žalobě neúspěšná.

10. Z výzvy ze dne 22. 3. 2024 (č. l. 5) a z odpovědi na ni ze dne 4. 4. 2024 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného (jako svého tehdejšího právního zástupce v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí) k zaplacení náhrady škody ve výši 2 207 525 Kč způsobené neuplatněním (resp. pozdním uplatněním) námitky řádného neprojednání zprávy o daňové kontrole. Žalovaný zaplacení požadované částky odmítl s tím, že z posouzení uvedené námitky odvolacím orgánem a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se se závěrem odvolacího orgánu ztotožnil, vyplývá, že námitka nebyla důvodná. Jejím uplatněním v žalobě by se následná rozhodnutí soudu nezměnila a k zamítnutí žaloby by stejně došlo.

11. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 8. 2018, č. j. 35552/18/5300-21442-809464 (č. l. 122) soud zjistil, že k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně změnil odvolací orgán prvoinstanční rozhodnutí správce daně tak, že za září 2015 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 342 Kč; za prosinec 2015 stanovil DPH ve výši 1 425 408 Kč; za říjen 2016 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 43 857 Kč. Odvolací důvody žalobkyně shledal odvolací orgán jako nedůvodné. V bodě 107-113 odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací orgán zabýval mimo jiné odvolací námitkou žalobkyně týkajícího se nezákonného ukončení daňové kontroly. Pro posouzení této námitky se odvolací orgán zabýval tím, „zda prvostupňový správce daně přiměřeně aplikoval § 88 odst. 5 daňového řádu. K tomu uvedl stručné shrnutí skutkového stavu (bod 108 odůvodnění): Pozvání na projednání kontrolního zjištění – e-mail dostavte se dne 12. 5. 2017 12.5.2017 Oznámení termínu projednání kontrolního zjištění dostavte se dne 23. 5. 2017 23.5.2017 Návrh odvolatele – jiný termín dostavím se 10. -14. 7. 2017 24.5.2017 Zaslání kontrolního zjištění 24.5.2017 Stanovení termínu pro vyjádření se, návrh doplnění vyjádřete se do 30. 6. 2017 26.5.2017 Návrh odvolatele- žádost o prodloužení lhůty vyjádřím se do 1. 9. 2017 1.6.2017 Rozhodnutí o prodloužení lhůty (kontrolní zjištění) prodloužení lhůty do 4. 8. 2017 4.8.2017 Vyjádření se ke kontrolnímu zjištění 7. až 8. 8. 2017 Neformální komunikace mezi prvostupňovým správcem daně a odvolatelem 8. 8. 2017 Sdělení o zaslání Zprávy č. 1 1.1.2017 zaslána Zpráva č. 1.

12. Odvolací orgán uvedl, že „že na základě vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění (došlé ze dne 4. 8. 2017) nedošlo ke změně výsledku kontrolního zjištění (bod 109 rozhodnutí). Z bodů 110 a 112 rozhodnutí pak vyplývá, že mezi žalobkyní a správcem daně probíhala běžně komunikace e-mailem s tím ale, že od 12. 5. 2017 žalobkyně svoji komunikaci utlumila a žádala o stanovení termínů, které byly pro správce daně neakceptovatelné. I tak správce daně vyšel žalobkyni vstříc a pro vyjádření se k výsledkům kontrolního zjištění poskytl lhůtu až do 4. 8. 2017, tedy více než dva měsíce (kontrolní zjištění bylo žalobkyni zasláno 24. 5. 2017). Žalobkyně pak poslala své vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění až v pátek 4. 8. 2017 po 17 hodině. V pondělí 7. 8. 2017 se správce daně snažil domluvit s žalobkyní a jejím tehdejším zástupcem na projednání zprávy o daňové kontrole, což se jim však nepodařilo, když zástupce žalobkyně navrhoval termín setkání na 21. 9. 2017, resp. po telefonické opravě navrhoval termín 21. 8. 2017, což však již bylo po prekluzivní lhůtě, tudíž pro správce daně nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo na termínu projednání zprávy s ohledem na požadavky zástupce žalobkyně dohodnout, a vzhledem k tomu, že na základě vyjádření žalobkyně k výsledkům kontrolního zjištění nedošlo k jejich změně, tudíž již nebylo možné v souladu s § 88 odst. 3 daňového řádu navrhovat jejich další doplnění, správce daně zprávu o daňové kontrole žalobkyni zaslal. Doručením této zprávy žalobkyni došlo v souladu s § 88 odst. 5 daňového řádu k jejímu projednání a ukončení daňové kontroly. Odvolací orgán posoudil jednání žalobkyně jako jednání, kterým se zjevně vyhýbala projednání zprávy o daňové kontrole, a proto uzavřel, že správce daně jednal v souladu se zákonem, když daňovou kontrolu ukončil dle ustanovení § 88 odst. 5 daňového řádu.

13. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 5 Af 39/2018 zdejší soud zjistil následující skutečnosti.  Podanou žalobou ze dne 11. 10. 2018 proti odvolacímu orgánu jako žalovanému navrhla žalobkyně zastoupená Jméno žalovaného zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. V žalobě argumentovala mimo jiné tím, že neuznání odpočtu daně, resp. vyměření daně odvolacím orgánem je spekulativní a odvolací orgán neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o vědomosti žalobkyně o podvodném jednání či účasti na něm. Námitku, že nebyla řádně ukončena správcem daně daňová kontrola, zde žalovaný neuplatnil.  Doplněním podání ze dne 1. 7. 2019 žalobkyně prostřednictvím žalovaného dále zpřesnila svou argumentaci ohledně nedostatku znalosti žalobkyně o páchání daňového podvodu svými subdodavateli.  Doplněním podání ze dne 2. 12. 2021, učiněným již novým právním zástupcem žalobkyně Jméno advokáta, byla poprvé před Městským soudem v Praze uplatněna námitka, že uplynula lhůta pro stanovení daně. Nový právní zástupce uvedl, že zpráva o daňové kontrole nebyla s žalobkyní projednána, došlo tím k uplynutí lhůty dle § 148 odst. 1, 2 a 3 daňového řádu, nalézací řízení nebylo ukončeno a náprava nebyla zjednána ani v rámci odvolacího řízení. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí pro nicotnost.  Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2022, č. j. 5 Af 39/2018-63 soud zjistil, že v bodě 54 rozsudku se správní soud prvního stupně zabýval i otázkou řádného ukončení daňové kontroly a z toho plynoucí možné prekluze daně. Městský soud v Praze k tomu uzavřel, že „V podání ze dne 2. 12. 2021, došlém soudu dne 3. 12. 2021, žalobce nově namítl, že došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně, neboť s ním nebyla projednána zpráva o daňové kontrole. K tomu soud odkazuje na body 106 – 114 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný podrobně vypořádal s odvolací námitkou žalobce o nezákonném ukončení daňové kontroly a posuzoval, zda správce daně přiměřeně aplikoval § 88 odst. 5 daňového řádu, a to se závěrem, že správce daně jednal v souladu se zákonem, když daňovou kontrolu ukončil dle § 88 odst. 5 daňového řádu. S tímto hodnocením žalovaného, proti kterému nevznesl žalobce žádnou žalobní námitku, se soud ztotožňuje a konstatuje, že k prekluzi daně nedošlo.  Z kasační stížnosti ze dne 27. 5. 2022 soud zjistil, že žalobkyně napadla výše citované rozhodnutí kasační stížností.  Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 3 Afs 158/2022-50 soud zjistil, že v bodech 20-22 svého odůvodnění se Nejvyšší soud zaobíral námitkou žalobkyně o neprojednání zprávy o daňové kontrole. Nejvyšší soud uvedl: „Stěžovatelka dále namítá, že správce daně postupoval v rozporu s § 88 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, neboť s ní neprojednal zprávu o daňové kontrole. Z tohoto důvodu dle stěžovatelky marně uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně. V žalobě stěžovatelka tuto námitku neuplatnila. O procesním pochybení správce daně se poprvé zmínila v replice k vyjádření žalovaného ze dne 1. 7. 2019, v níž na straně 14 uvedla, že „o zaujatosti správce daně dále svědčí mj. to, jakým způsobem byla žalobkyni předána zpráva o daňové kontrole, čemuž se žalobkyně podrobně věnuje v čl. III. společného odvolání proti platebním výměrům na DPH ze dne 06. 09. 2017, když jednoznačně došlo k porušení práva žalobkyně na seznámení se s výsledkem kontrolního zjištění, neboť podmínky stanovené v § 88 odst. 5 daňového řádu pro zaslání zprávy do datové schránky nebyly v žádném případě splněny.“ V závěru doplnění žaloby ze dne 2. 12. 2021 pak stěžovatelka uvedla, že „vzhledem k tomu, že zpráva o daňové kontrole nebyla s žalobcem do dnešního dne projednána, došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 1, 2 a 3 DŘ, neboť nalézací řízení nebylo ukončeno, což nebylo ani opraveno v rámci odvolacího řízení. (…) Nadepsaný soud by měl zrušit napadené rozhodnutí pro nicotnost, když bylo vydáno po prekluzi stanovení daně.“ Argumentace uvedená v replice ze dne 1. 7. 2019 a v doplnění žaloby ze dne 2. 12. 2021 však byla uplatněna po uplynutí lhůty pro podání žaloby; žalobou napadené rozhodnutí bylo dle doručenky založené ve správním spise doručeno tehdejšímu zástupci stěžovatelky do datové schránky dne 17. 8. 2018, a posledním dnem pro podání žaloby a řádné uplatnění žalobních bodů v souladu s § 71 odst. 2, větou třetí s. ř. s. tak byla středa 17. 10. 2018. Městský soud uvedenou argumentaci posoudil jako námitku prekluze práva stanovit daň a uvedl, že proti závěrům žalovaného, týkajícím se postupu správce daně při ukončení daňové kontroly, stěžovatelka žádnou žalobní námitku nevznesla (viz odstavec 54 napadeného rozsudku). K výše rekapitulované argumentaci tak pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného a uzavřel, že k prekluzi práva stanovit daň nedošlo. Konstatování městského soudu, že stěžovatelka proti závěrům žalovaného o neporušení § 88 odst. 5 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, nevznesla žalobní námitku, nicméně není přesné. Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka (alespoň obecnou) argumentaci napadající tyto závěry předestřela, nicméně učinila tak až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Právě a jen z tvrzeného procesního pochybení správce daně pak stěžovatelka dovozovala marné uplynutí prekluzivní lhůty. Uvedené pochybení městského soudu nicméně nedosahuje takové intenzity, aby bylo důvodem pro zrušení napadeného rozsudku; námitka byla uplatněna několik měsíců po skončení lhůty pro podání žaloby, tedy zjevně opožděně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2021, č. j. 3 Afs 409/2019 - 34). Nejvyšší správní soud respektuje, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu i v následném řízení o kasační stížnosti je povinností soudu přihlížet i bez návrhu k prekluzi, třebaže žalobce tuto okolnost nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po uplynutí lhůty pro podání žaloby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07; citované rozhodnutí je dostupné na https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci stěžovatelka zdánlivě namítá prekluzi práva stanovit daň, nicméně fakticky se domáhá přezkumu procesního postupu správce daně při ukončení daňové kontroly, neboť marné uplynutí prekluzivní lhůty spojuje výlučně s tvrzeným procesním pochybením správce daně. Samotný běh lhůty pro stanovení daně, ani okamžik stanovení daně stěžovatelka nezpochybňuje. Jinak řečeno, pouze pokud by námitka procesního pochybení správce daně byla důvodná, bylo by možné uvažovat o marném uplynutí prekluzivní lhůty. Z výše uvedeného je přitom patrné, že tuto argumentaci stěžovatelka neuplatnila ve lhůtě dle § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s., a tato argumentace tudíž nemůže být ani přípustnou kasační námitkou, neboť nepřípustnost podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je dána i v případech, v nichž stěžovatel námitku sice před krajským (resp. městským) soudem uplatnil, avšak učinil tak až po uplynutí lhůty k podání žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne3. 9. 2008, č. j. 1 Afs 102/2008 - 39). Jak konstatoval Nejvyšší správní soud také v rozsudku NSS z listopadu 2019, „[n]epřípustnost stížního bodu nemůže stěžovatelka obejít ani tvrzením, že při správném procesním postupu by byla uplynula prekluzivní lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 až 3 daňového řádu.“ K obdobnému závěru dospěl kasační soud také v rozsudku ze dne 16. 9. 2021, č. j. 3 Afs 160/2019 - 34. Nejvyšší správní soud se tak touto námitkou dále nezabýval.“ 14. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.

15. Správce daně prvoinstančními dodatečnými platebními výměry DPH ze dne 9. 8. 2017 stanovil žalobci za září 2015 vlastní daň ve výši 3 018 Kč oproti přiznanému nadměrnému odpočtu ve výši 170 056 Kč; za prosinec 2015 vlastní daň ve výši 1 432 968 Kč oproti přiznanému nadměrnému odpočtu ve výši 688 469 Kč; za říjen 2016 vlastní daň ve výši 13 412 Kč oproti nadměrnému odpočtu ve výši 57 791 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně zastoupená společností Anonymizováno dne 6. 9. 2017 odvolání. V odvolání žalobkyně namítla nesprávný a nezákonný úřední postup správce daně v případě doručení zprávy o daňové kontrole bez jejího projednání, aniž by došlo k naplnění skutkové podstaty § 88 odst. 5 daňového řádu. Odvolací orgán rozhodl o odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím, přičemž změnil prvoinstanční rozhodnutí správce daně ohledně výše doměrku tak, že za září 2015 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 342 Kč; za prosinec 2015 stanovil DPH ve výši 1 425 408 Kč; za říjen 2016 stanovil DPH ve výši 0 Kč a přiznal nadměrný odpočet ve výši 43 857 Kč. Odvolací důvody žalobkyně shledal odvolací orgán jako nedůvodné. Odvolací námitku neprojednání daňové kontroly odvolací orgán rovněž shledal nedůvodnou, přičemž uzavřel, že žalobkyně se vyhýbala projednání zprávy, a proto ji správce daně ukončil dle § 88 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný po převzetí právního zastoupení podal za žalobkyni 15. 10. 2018 proti napadenému odvolacímu rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze. V žalobě však mezi žalobními důvody neuvedl námitku neprojednání zprávy o daňové kontrole. Tento žalobní důvod doplnil po převzetí právního zastoupení žalobkyně na základě plné moci ze dne 14. 10. 2021 tituly před jménem právnická osoba podáním ze dne 3. 12. 2021. Dle této námitky nadepsaný soud měl zrušit napadené rozhodnutí pro nicotnost, když bylo vydáno po prekluzi stanovení daně. Městský soud v Praze rozsudkem žalobu žalobce zamítl. Nejvyšší správní soud rozsudkem kasační stížnost žalobce zamítl. Žalobkyně vyzvala žalovaného k náhradě škody uplatněné touto žalobou dopisem ze dne 22. 3. 2024. Žalovaný nárok žalobkyně odmítá.

16. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

17. Dle § 16 odst. 1 zákona o advokacii, advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.

18. Dle § 16 odst. 2 zákona o advokacii při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

19. Dle § 24 odst. 1 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie.

20. Dle § 88 odst. 1 daňového řádu o zahájení, průběhu a ukončení daňové kontroly sepíše správce daně zprávu o daňové kontrole, která obsahuje výsledek kontrolního zjištění, včetně hodnocení důkazů zjištěných v průběhu daňové kontroly, a odkaz na protokoly nebo úřední záznamy o a) zahájení daňové kontroly podepsaný úřední osobou a daňovým subjektem, b) jednáních vedených v průběhu daňové kontroly, c) skutečnostech zjištěných správcem daně mimo jednání, d) seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění, e) vyjádření daňového subjektu obsahující tvrzení, návrhy nebo výhrady daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění, f) stanovisku správce daně k jednotlivým tvrzením, návrhům nebo výhradám daňového subjektu.

21. Dle § 88 odst. 2 daňového řádu správce daně seznámí daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů, a předloží mu jej k vyjádření.

22. Dle § 88 odst. 3 daňového řádu na žádost daňového subjektu stanoví správce daně přiměřenou lhůtu, ve které se může daňový subjekt vyjádřit k výsledku kontrolního zjištění a navrhnout jeho doplnění. Nedojde-li na základě tohoto vyjádření ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění.

23. Dle § 88 odst. 4 daňového řádu zprávu o daňové kontrole podepisuje kontrolovaný daňový subjekt a úřední osoba. Správce daně po podpisu předá stejnopis zprávy o daňové kontrole kontrolovanému daňovému subjektu. Podpisem zprávy o daňové kontrole je ukončeno její projednání, zpráva o daňové kontrole se považuje za oznámenou a současně je ukončena daňová kontrola.

24. Dle § 88 odst. 5 daňového řádu, odmítne-li se kontrolovaný daňový subjekt seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou; den doručení zprávy o daňové kontrole se pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly.

25. Dle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

26. Dle§ 135 odst. 2 o. s. ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

27. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 673/2022, úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.

28. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. září 2016, č. j. 10 Afs 103/2016 - 45 plyne, že „Institut seznámení daňového subjektu s výsledky kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2) a na něj navazující institut lhůty k vyjádření se k těmto výsledkům (§ 88 odst. 3) spolu vytvářejí procesní záruku náležitě zjištěného skutkového stavu během daňové kontroly. První z právě jmenovaných ustanovení slouží k seznámení daňového subjektu s podklady, z nichž bude vycházeno při zpracování zprávy o daňové kontrole. Prostřednictvím něj se výsledky kontrolního zjištění předkládají daňovému subjektu k eventuálnímu vyjádření (srov. obdobně § 36 odst. 3 správního řádu). Na rozdíl od toho je smyslem § 88 odst. 3 daňového řádu zabránit účelovému oddalování projednání zprávy o daňové kontrole a opakovaným doplňováním kontrolních zjištění správce daně (viz obdobně rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 Afs 12/2013-42). Jeho funkcí je koncentrovat kontrolní postup ve vztahu k doplňování kontrolních skutkových zjištěním, tj. umožnit vydání zprávy o daňové kontrole, která může být stěžejním podkladem rozhodnutí o výši daňové povinnosti (k potřebě řádného projednání zprávy o daňové kontrole viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 3. 2007, č. j. 8 Afs 118/2005-53).

29. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5 Afs 124/2017 – 28 ze dne 8. 3. 2018 plyne závěr: „Daňový řád významně změnil proces ukončení daňové kontroly. Před samotné projednání zprávy o daňové kontrole vložil totiž další procesní krok, kterým je seznámení s výsledkem kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu). Podle tohoto ustanovení správce daně seznámí daňový subjekt s výsledkem kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů, a předloží mu jej k vyjádření. Toto vyjádření má pro daňovou kontrolu zásadní význam, neboť pokud toto vyjádření nepovede ke změně výsledku kontrolního zjištění, nelze již v rámci projednání zprávy o daňové kontrole navrhovat jeho další doplnění (§ 88 odst. 3 věta druhá daňového řádu). Samotné projednání zprávy o daňové kontrole pak plní jinou funkci, než tomu bylo podle zákona o správě daní a poplatků. Přichází totiž na řadu ve fázi daňové kontroly, ve které daňový subjekt již nemá právo dále zpochybňovat výsledek kontrolního zjištění. K projednání zprávy o daňové kontrole dochází až v situaci, kdy vyjádření daňového subjektu nevedlo ke změně výsledku kontrolního zjištění (v opačném případě by muselo nastoupit opakované seznámení s upraveným výsledkem kontrolního zjištění). Nutno dodat, že při seznámení se zprávou o daňové kontrole již daňový subjekt nemá (podle výslovné dikce § 88 odst. 3 věta druhá daňového řádu) právo zpochybňovat výsledek kontrolního zjištění. Jak zdejší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 17. 8. 2015, č. j. 5 Afs 68/2016 - 25 „při projednání zprávy se uplatní zásada koncentrace řízení. Nutno konstatovat, že tato zásada byla nově zavedena v § 88 odst. 3 in fine daňového řádu (zákon o správě daní a poplatků ji neznal), a to z důvodu zabránění zneužívání možnosti vyjádření se k výsledku kontrolního zjištění ze strany daňových subjektů k účelovému prodlužování projednání zprávy o kontrole, a tím i celé daňové kontroly. Je zcela na místě, pokud na základě vyjádření daňového subjektu a návrhu na provedení dalších důkazních prostředků dojde ke změně kontrolního zjištění, a správce daně vyzve daňový subjekt k dalšímu vyjádření ke změněnému výsledku kontrolního zjištění. Ukáže-li se však, že navrhovaná doplnění nejsou relevantní, tudíž nedojde ke změně kontrolního zjištění, daňový subjekt již nemůže v rámci tohoto postupu uplatňovat další návrhy k doplnění, neboť tato možnost mu již byla jednou dána. V uvedeném postupu, který § 88 odst. 3 daňového řádu presumuje, Nejvyšší správní soud nespatřuje jakýkoli nepřípustný zásah do práva daňového subjektu.“ 30. Nejvyšší správní soud připouští i možnost omezení procesních práv daňového subjektu s přihlédnutím k blížícímu se konci prekluzivní lhůty ke stanovení daně, pokud lze bezpečně dovodit obstrukční motivace daňového subjektu ve snaze dosíci marného uplynutí této lhůty (bod 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2020, č. j. 3 Afs 80/2019-126).

31. Po provedeném dokazování, zhodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím k výše citovaným zákonným ustanovením a judikatuře Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

32. Žalobkyně ani po poučení soudem při jednání dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení a zejména důkazní, že v případě, pokud by žalovaný v zastoupení žalobkyně v řízení vedeném u Městského soudu v Praze námitku neprojednání zprávy o daňové kontrole správcem daně a řádného neukončení daňové kontroly v souladu s daňovým řádem včas v žalobě uplatnil, byla by úspěšná nejen s vlastní kasační stížností, tedy že by se Nejvyšší správní soud námitkou věcně zabýval, ale že by v důsledku toho došlo i ke zrušení rozsudku soudu 1. stupně a následně by odvolací orgán vydal nové rozhodnutí, podle něhož by žalobkyně v důsledku uplatněné námitky nebyla nucena uhradit dodatečně vyměřenou daň ve výši 1 381 209 Kč a rovněž by jí byl ze strany správce daně zaplacen nadměrný odpočet ve výši 826 316 Kč. Žalobkyně takové okolnosti řádně netvrdila, ani takové skutečnosti neprokázala, a pouze konstatovala, že Nejvyšší správní soud se uvedenou námitkou v důsledku tvrzeného pochybení žalovaného nezabýval.

33. Žalobkyně i po poučení navrhla k důkazu pouze výslech tehdejšího daňového poradce žalobkyně k průběhu daňové kontroly, neuvedla však, k jakému konkrétnímu tvrzení by měl být výslech proveden a jiný důkaz, kterým by byl zvrácen skutkový závěr odvolacího orgánu o zcela procesně korektním ukončení daňové kontroly, nenavrhla. Zdejší soud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. proto vycházel z rozhodnutí odvolacího orgánu, zejména z bodu 107-113, z něhož byl učiněn skutkový závěr, že prvostupňový správce daně jednal v souladu se zákonem, když daňovou kontrolu ukončil dle § 88 odst. 5 daňového řádu. Tento závěr ostatně učinil i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze ze dne 25. 4. 2022, č. j. 5 Af 39/2018-63 v bodě 54 odůvodnění. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku úvahy Městského soudu v Praze korigoval pouze potud, že se touto námitkou neměl správní soud prvního stupně zabývat, neboť byla uplatněna zjevně opožděně. Rozhodnutí odvolacího orgánu je pravomocné, nebylo na základě správní žaloby (ani jinak) odklizené. Z žádného (v tomto řízení) předloženého důkazu tedy nelze dovodit závěr, že by žalobkyně byla v případě žalovaným včasného uplatnění této námitky v celém řízení v rámci správního soudnictví úspěšná, že by následně bylo odklizeno i napadené rozhodnutí a bylo vydáno nové, které by daňovou povinnost stanovilo žalobkyni zcela jinak či že by jí byl přiznán nadměrný odpočet, tedy že by žalobkyně nemusela uhradit odvolacím orgánem vyměřenou daň a byl by jí přiznán (proplacen) daňový odpočet. Žalobkyně tak jednak neunáší břemeno tvrzení a důkazní ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním (pochybením) advokáta dle § 16 zákona o advokacii., ale rovněž o výši případné škody, neboť nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by byla žalobkyně v případě včas uplatněné námitky úspěšná, potažmo v čem by její úspěch spočíval (v jaké výši a do jaké míry).

34. Z toho důvodu soud zamítl návrh na provedení výslechu daňového poradce žalobkyně k průběhu daňového řízení, když, jak již výše soud uvedl, ani nebylo tvrzeno, jaké konkrétní tvrzení by měl tento poradce svým výslechem prokázat.

35. Nad rámec výše uvedeného závěru soudu o neunesení břemene důkazního ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybením žalovaného a vzniklou škodou navíc soud uvádí, že dle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu by ani včasným uplatněním námitky a jejím věcným projednáním nebyla dle právního názoru zdejšího soudu žalobkyně úspěšná. Sám správní soud prvního stupně se touto námitkou zabýval a shledal ji irelevantní, přičemž se s postupem správce daně dle § 88 odst. 5 daňového řádu a se závěry odvolacího orgánu v této souvislosti ztotožnil. Odvolací orgán se s námitkou, že došlo k uplynutí prekluzivní lhůty dle § 148 odst. 1 a 3 daňového řádu, neboť nebyla ukončena daňová kontrola, pečlivě zabýval a dospěl k závěru, že daňová kontrola byla ukončena řádně dle § 88 odst. 5 daňového řádu. S námitkou žalobkyně, že došlo k zániku práva vyměřit daň a žalobou napadené rozhodnutí vůbec nemohlo být vydáno a je tak nicotné, se proto ani zdejší soud neztotožňuje.

36. Soud proto dále již ani nevyhověl žádosti žalobkyně o poskytnutí lhůty k předložení důkazu o zaplacení vyměřené daňové povinnosti výpisem z účtu žalobkyně (čímž jí měla vzniknout právě škoda v tvrzené výši), neboť ani takový důkaz nebyl schopen změnit závěry soudu o neunesení břemene tvrzení a zejména důkazního o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti advokáta a vznikem škody.

37. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným má úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., které jsou tvořeny odměnou za právní zastoupení spočívající v odměně advokáta za 3 úkony právní služby po 17 140 Kč vycházející z tarifní hodnoty 2 207 525 Kč dle § 6 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“) (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 20. 6. 2025, účast na jednání dne 7. 10. 2025 ), dále náhradou hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 450 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 52 770 Kč.

39. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalovaného soud rozhodl rovněž dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když zcela úspěšný vedlejší účastník má rovněž právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalobkyni. Tyto jsou tvořeny odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po 17 140 Kč dle § 6 a 7 a. t. (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 26. 9. 2025, účast u jednání dne 7. 10. 2025) a náhradou hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 a. t. a náhradou za 21 % DPH. Celkem činí náhrada nákladů řízení vedlejšího účastníka částku 63 851,70 Kč. K náhradě nákladů řízení ve věci úspěšného vedlejšího účastníka na straně žalované viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 32 Odo 480/2005. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalobkyně povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalovaný a vedlejší účastník domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.