11 C 81/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Spanilou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10 147 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 147 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 147 Kč od 27. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 993 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 7. 2025 domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 10 147 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení uzavřela společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) se žalovaným dne 27. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný měl poskytnutou částku vrátit do 26. 4. 2024, což neučinil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2025 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení částky 10 147 Kč sestávající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 7 000 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 939,88 Kč, úroku ve výši 207,12 Kč a dále úroku v prodlení od 27. 4. 2024 do zaplacení. Žalovaný i přes výzvy dosud dlužnou částku žalobkyni neuhradil.

2. K výzvě soudu, jak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně v doplnění žalobního tvrzení ze dne 19. 11. 2025 uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalovaného lustrací z veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, NRKI a BRKI, v registru , právnická osoba, . Dále původní věřitel dle tvrzení žalobkyně provedl výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného, přičemž byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu příjmů a výdajů mimo splátku, která nesmí být nižší než životní minimum (4 860 Kč), a celková výše splátek byla nastavena tak, aby nepřesáhla 90 % tohoto rozdílu.

3. Soud za postupu podle § 115a a § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházeje přitom z listinných důkazů, které žalobkyně soudu předložila. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, soud doručil účastníkům v souladu s § 45 až § 50m o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval). Žádný z účastníků o nařízení jednání ve stanovené lhůtě nepožádal, žalobkyně nadto vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

4. Soud po zhodnocení všech listinných důkazů nacházejících se ve spise dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 27. 3. 2024 a ze sdělení , právnická osoba, ze dne 29. 10. 2025 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 000 Kč na jeho bankovní účet. Termín splatnosti úvěru byl stanoven na 26. 4. 2024, a to jednorázovou splátkou.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena. O postoupení byl žalovaný informován dopisem ze dne 7. 6. 2025.

7. Z výzvy k plnění předcházející žalobě ze dne 7. 6. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl prostřednictvím právního zástupce žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky.

8. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 27. 3. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Smlouva byla sjednána jako smlouva spotřebitelská. Žalovaný měl úvěr uhradit dne 26. 4. 2024. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala a neprověřovala příjmy žalovaného (např. z bankovních výpisů, potvrzení o příjmu), nebyly dále prověřovány jeho měsíční výdaje ani jeho další možné uzavřené úvěrové transakce včetně řádnosti jejich splácení. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.

9. Po právní stránce byla věc soudem posouzena následovně.

10. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

13. Dle § 420 odst. 2 o. z. pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 o. z. se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

14. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Dle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. Dle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

22. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

27. Dle § 1968 věty první o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

28. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícímu závěru. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla v souladu s § 2395 o. z. uzavřena dne 27. 3. 2024 smlouva o úvěru, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně však dle provedeného dokazování před uzavřením této smlouvy nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. K řádnému zkoumání a ověřování tvrzených příjmů a výdajů se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Ze závěru tohoto rozhodnutí plyne závěr, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí, při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.“ K uvedenému se rovněž již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015: „Věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem.“31. S ohledem na uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, ačkoliv zde byly důvodné pochybnosti o objektivní schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pouhé ověření databází bez bližšího zkoumání jeho reálné finanční situace alespoň nahlédnutím do výpisu z bankovního účtu a zohlednění jeho celkové nejen příjmové, ale i výdajové stránky soud vyhodnotil jako nedostatečné.

32. V souladu s výše citovaným rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 OPR-Finance soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Soud tedy spotřebitelskou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. V takovém případě je spotřebitel (žalovaný) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jedná se totiž o soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Kromě toho, že poskytovatel nemůže požadovat dohodnutý úrok či jiné poplatky za půjčení peněz, mění se i doba plnění. Žalovaný je povinen poskytnutou jistinu (7 000 Kč) vrátit žalobkyni jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. V této části tedy soud žalobě vyhověl (výrok II.), ve zbytku žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy (výrok I.).

33. Soud se dále proto zabýval nárokem žalobkyně na úrok z prodlení. Vycházel při tom opět mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého je účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru mimo jiné postih poskytovatele, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost, upřednostnil svůj ekonomický zájem a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy. Z povinnosti stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění jako bezdůvodného obohacení mohou pro spotřebitele vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru. Proto se v zákoně stanoví na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Poskytovatel úvěru má tedy nárok na nesplacenou jistinu úvěru až v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která nezávisí na výzvě věřitele k plnění, ale na možnostech žalované. Účelem je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

34. Nárok na zákonný úrok z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. žalobkyni vzniká teprve v okamžiku prodlení žalovaného se splacením poskytnuté jistiny. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti a určí ji tedy zdejší soud až svým rozhodnutím. Příjem žalovaného nebylo možno spolehlivě ověřit. Žalovaný nadále neplní žádnou ze splátek vůči svému věřiteli (žalobkyně), na jiný jeho příjem či majetek z provedeného dokazování a z obsahu provedeného dokazování nelze usoudit. Soud dospěl k závěru, že stanovení splátek by bylo zcela neúčelné a také nepřiměřeným zvýhodněním dlužníka za situace, kdy pro toto řešení sám žalovaný aktivně neplédoval. Proto soud stanovil dobu plnění celého dluhu najednou, a to v obecné třídenní lhůtě, jdoucí od právní moci rozsudku, přičemž tuto dobu plnění dluhu soud vyhodnotil jako přiměřenou předpokládaným možnostem žalovaného, když uzavřel, že takto stanovená doba je vzhledem k celkovým prokázaným poměrům spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání smluvních stran.

35. Na základě shora uvedeného soud proto zamítl žalobu rovněž co do požadovaného úroku z prodlení, neboť splatnost přiznané částky nastává až uplynutím lhůty k plnění stanovené ve výroku II. tohoto rozsudku (vykonatelností rozsudku), přičemž co do požadovaného úroku z prodlení soud vyhodnotil žalobu jako předčasnou.

36. Pro úplnost soud uvádí, že k postoupení pohledávky na žalobkyni došlo v souladu s § 1879 a násl. o. z., je tak doložena aktivní legitimace žalobkyně.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 993 Kč, přičemž tato částka představuje 37,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 147 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

38. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu, byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.