17 C 146/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného zastoupen Jméno Zástupce sídlem Adresa Zástupce pro zaplacení částky 20 055 714 Kč a o určení výše nároku na poskytnutí peněžité náhrady ve výši 116 628 561 Kč

I. Žaloba s tím, že je žalovaný povinen žalobci zaplatit částku 20 055 714 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 891 358,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce , Jméno advokáta, , advokáta s tím, že na tuto náhradu se započítává platba ve výši 764 332,80 Kč, kterou žalovaný zaplatil právnímu zástupci žalobce dne 31. 12. 2024.

III. Žaloba na určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , adresa, ze dne 22. 9. 2005 č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč, se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 1 950 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou ze dne 11. 5. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada dle ust. § 11, 11a, 14 a 16 zákona o půdě. Restituční nárok žalobce byl žalovaným původně vyčíslen na částku ve výši 158 212,70 Kčs. Částečně bylo plněno na restituční nárok žalobce bezúplatným převodem náhradních pozemků ve výši 155 756 Kčs. Žalobce se touto žalobou domáhal spravedlivého odškodnění za dosud nevypořádaný zbytek restitučního nároku, který vyčíslil ve výši 20 055 714 Kč jako šestinásobek vyhláškové ceny dosud nevypořádaného restitučního nároku.

2. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ve kterém Ústavní soud, Anonymizováno, uvedl, že peněžitá náhrada ve výši šestinásobku je neústavně nízká, podal žalobce další žalobu ze dne 27.11.2024 projednávanou v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 4C 343/2024 kde se žalobce domáhal „doplacení“ peněžité náhrady do výše 2/3 obvyklé ceny nevydaných pozemků.

3. Žalovaný se (k oběma žalobám) vyjádřil tak, že restituční nároky žalobce z rozhodnutí , adresa, ze dne 22. 9. 2005 č.j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007 č.j. PÚ 8665/93/2 a ze dne 28. 4. 2008 č.j. PÚ 8665/93/3 již byly uspokojeny převodem náhradního pozemku a zanikly. Dále uvedl, že některé z odňatých pozemků již v době odnětí nebyly užívány k zemědělským účelům a má za to, že se na ně nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o půdě. Nadto žalovaný může postupovat pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nároky žalobkyně může ocenit pouze způsobem podle ust. § 28a tohoto zákona.

4. Ve věci projednávané pod sp. zn. 17 C 146/2022 Obvodní soud pro Prahu 3 již ve věci dvakrát vyhlásil rozsudek, a to ze dne 21. 10. 2022 č. j. 17 C 146/2022-46, ve kterém rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 055 714 Kč do 1. 12. 2024, ve zbylém rozsahu žalobu zamítnul a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Soud z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný a) již od počátku restituční nárok žalobce vyčísloval v nesprávné výši, b) částečně byl restituční nárok žalobce uspokojen v rámci poskytnutí náhradních pozemků a c) zbylá část restitučního nároku žalobce nebyla do dne vyhlášení rozsudku soudu žalovaným nijak uspokojena.

5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2023 č. j. 70 Co 427/2022-121 tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalovaného byly oba výše uvedené rozsudky s výjimkou zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zrušeny (výrok II. nabyl samostatně právní moci) rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2023 č. j. 28 Cdo 1776/2023-142 s tím, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán.

6. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud výše citované judikaturní konkluze důsledně nerespektoval, nezabýval-li se procesní obranou žalované, dle níž restituční nároky žalobce, přiznané žalovanou specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, byly dle obsahu sjednaných dohod (v souladu s jejich smluvně akceptovaným oceněním) v plném rozsahu uspokojeny převodem náhradních zemědělských pozemků. Oprávněná osoba přitom – dle ustálené judikatury – za smluvně sjednaných podmínek mohla při celkovém vypořádání svých restitučních nároků obdržet i méně, než by jí příslušelo podle zákona. Závěry odvolacího soudu, jenž žalovaným označenými dohodami neprovedl dokazování a nezabýval se jejich výkladem a významem z hlediska další existence žalobcových restitučních nároků, jsou tudíž přinejmenším neúplné a předčasné, a proto i nesprávné.Následný vývoj judikatury Ústavního soudu ČR:

7. Po vydání výše uvedeného kasačního rozsudku vyhlásil Ústavní soud ČR řadu nálezů ve věci finančních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Na tento souzený případ plně nález I. ÚS 2763/23 dne 22. 5. 2024. Ústavní soud se zabýval tím, zda je ústavně konformní rozlišovat mezi restituenty, kteří žádali o vydání náhradních pozemků, a restituenty, kteří žádali o poskytnutí finanční náhrady – a to konkrétně v návaznosti na otázku, zda má forma původně zvolené náhrady vliv na případný zánik jejich vadně oceněných a částečně uspokojených restitučních nároků. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Obecně platí: Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení je rovné.

8. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že , Jméno žalovaného, má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení I. ÚS 2763/23 11 sp. zn. 28 Cdo 536/2022 ze dne 1. 3. 2022 či sp. zn. 28 Cdo 1562/2022 ze dne 7. 6. 2022). Jako liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016).

9. Ústavní soud v poměrech projednávané věci dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelů částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl. Od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku, tedy za pozemek nacházející se na území , Anonymizováno, , což nesporuje ani , Jméno žalovaného, . Ocenil-li , Anonymizováno, (či jeho předchůdce) restituční nárok stěžovatelů v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovatelům přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši jej , Jméno žalovaného, ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidoval a jakou finanční náhradu stěžovatelům poskytl. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok; tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů.

10. Podle Ústavního soudu je nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. V nyní projednávané věci jde o případ první. Stěžovatelé se nedomáhají vydání náhradních pozemků ve výši, která by odpovídala jejich představám o současné tržní hodnotě odňatých pozemků. Nenamítají ani, že podle vyhlášky určená hodnota není přiměřená. Neotvírají tak již jednou vypořádaný restituční nárok. Žádají pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě.

11. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 ze dne 4. 5. 2016). Bylo by nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši (což mimo jiné nalézací soud uvedl již v prvním svém rozsudku), těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Obecně platí: Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, I. ÚS 2763/23 13 nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.

12. Obvodní soud pro Prahu 3 tedy v dalším opětovném řízení před soudem prvního stupně s odkazem na závazný právní názor vyšších instancí věc (17 C 146/2022) projednal o opětovně rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 055 714 Kč, když uvedl, že není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí , adresa, ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu , adresa, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, a ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4 , která byla vydána postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Dále odkázal na nález Ústavního soudu Pl.ÚS 21/19, rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 3689/2015, 28 Cdo 2956/2014, 28 Cdo 444/2014, když uvedl, že pokud v době převodu pozemků na stát byly tyto určeny k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací a následně byly v souladu s ní zastavěny, pak přestože byly v době převodu stále vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, byly fakticky již určeny k výstavbě, a tudíž měly být oceněny vyhláškovou sazbou jako pozemky stavební. Dále uvedl, že Nejvyšší soud ČR vydal ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 nález, kdy dospěl k závěru, že ustanovení § 28a zákona o půdě stanoví základ finanční náhrady, kterou je však nutno s ohledem na běh doby valorizovat 6x, tedy přiznávat šestinásobek nevypořádaného restitučního nároku vedeného v Kčs. Tento princip byl však shledán Ústavním soudem ČR jako neústavní (viz. např. II. ÚS 1577/22), když Ústavní soud uvedl, že finanční náhrada ve výši šestinásobku vyhláškové ceny z roku 1990 je neústavně nízká. Ústavní soud ČR uvedl, že výše náhrady má být 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jak by tomu bylo při vydání věci. Jaké konkrétní výše má finanční náhrada dosahovat, zatím judikaturně stanoveno nebylo (pilotní rozhodnutí vydal Obvodní soud pro Prahu 3 teprve v lednu 2026 s ohledem na řízení vedené před Ústavním soudem sp. zn. Pl.ÚS 20/25, kde se opětně domáhal zrušení § 28a o půdě). Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobci a maiori ad minus náleží prozatím šestinásobek jeho nevypořádaného restitučního nároku zjištěného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy 20 055 714 Kč.

13. Tento rozsudek byl potvrzen Městským soudem v Praze ze dne 28. 11. 2024 č. j. 70 Co 451/2024-211. K dovolání žalovaného byly opětovně oba rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2025 č. j. 28 Cdo 967/2025-250, když Nejvyšší soud uvedl, že zákon o půdě vymezil svůj předmět tak, že se vztahuje, mimo jiné, na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží (§ 1 odst. 1), přičemž pro postup podle jeho druhé části se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva užíván k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (viz § 30 zákona o půdě, jenž rozšiřuje okruh působnosti daného zákona i na majetek nespadající do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019).

14. Rozsah zemědělského půdního fondu je pak třeba vyvodit z tehdejšího zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon vymezil dvě části zemědělského půdního fondu, a to jednak zemědělskou půdu obhospodařovanou (přičemž ve výčtu jsou uvedeny i zahrady), jednak půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není a do zemědělského půdního fondu náleží. Při řešení otázky, zda předmětné pozemky byly nebo nebyly součástí zemědělského půdního fondu, příp. zda byly či nebyly v době odnětí užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky zařazené do zemědělského půdního fondu je evidentní, že samotný druh kultury podle bývalé evidence nemovitostí ještě nevypovídá nic o tom, zda pozemek je nebo má být obhospodařován (event. zda byl k účelům zemědělského půdního fondu užíván), nutno tedy zohlednit vedle právního znaku (tj. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence nemovitostí) i znak faktický (tj. případné skutečné obhospodařování). Přitom však je nutno za obhospodařování považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení do kategorií , Anonymizováno, příslušících do zemědělského půdního fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. , spisová značka, , ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 242/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ústavní stížnost proti němu směřující odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 841/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný pod č. 24/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Zákon o půdě vztahuje se pak i na pozemky vedené v pozemkové knize jako parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům užívány k jiným než zemědělským účelům, byly však nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 388/2019). Ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 376/2022, odst. 10).

15. Soudy vycházeje z pravomocných rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3, a ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4, a zjištění, že odňaté pozemky v k. ú. , adresa, měly charakter role a právní předchůdci žalobce je v takovém stavu uchovávali, žalovaný je „sám“ oceňovala jako zemědělské a byly za ně poskytnuty též náhradní zemědělské pozemky, správně dovodily, že se na posuzovaný případ (poskytnutí peněžité náhrady za předmětné státem v rozhodném období odňaté a posléze nevydané pozemky) vztahuje působnost zákona o půdě.

16. Podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 tohoto zákona; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému úřadu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne.

17. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ukládající pozemkovému úřadu poskytnout oprávněné osobě peněžitou náhradu do 3 let po převzetí písemné výzvy, je hmotněprávním ustanovením, od nějž se odvíjí okamžik splatnosti dluhu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2889/2018), nikoliv však běh v soudním rozhodnutí stanovené lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Okolnost, že zákonodárce v rovině hmotného práva určil lhůtu, v níž má povinná osoba (žalovaná) peněžitou náhradu vyplatit (§ 16 odst. 1 zákona o půdě), se tedy nikterak nepromítá do poměrů procesněprávní úpravy lhůty k plnění stanovené soudním rozhodnutím (§ 160 odst. 1 o. s. ř.; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2225/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1677/2023). Z ustálené judikatury přitom plyne, že v situaci, kdy uplatněná pohledávka není dosud splatnou, nelze žalobě o její zaplacení vyhovět – je tedy namístě takovou žalobu pro předčasnost zamítnout; srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 1631/2005, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021, nebo z komentářové literatury Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018-1019. Tříletá hmotněprávní lhůta však v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dosud neuplynula, tedy závěr soudu, že je možné žalobě vyhovět, nebyl právně správný.

18. V řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 343/2024 (projednávané v jiném obsazení), pak soud žalobu žalobce zamítl (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 2025 č. j. 4 C 343/2024-100) s tím, že se žalobce domáhal v rámci řízení 17 C 146/2022 peněžité náhrady ve výši šestinásobku, ačkoli si byl vědom změny judikatury, dle které bylo možné přiznat peněžitou náhradu navýšenou na jiný násobek. Toto bylo vysloveno Ústavním soudem v nálezu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/2022, bylo tedy zcela na vůli žalobce, zda v rámci řízení 17 C 146/2022 žalobu rozšíří a bude požadovat plnění ve vyšším rozsahu než v šestinásobku, nebo zda mu postačí šestinásobek peněžité náhrady stanovené dle zákona o půdě, když již v době podání žaloby v podstatě bylo na jeho vůli, zda bude tvrdit a prokazovat mimořádné okolnosti a domáhat se plnění ve vyšším rozsahu, neboť tento rozsah nebyl nikdy zastropován. Judikatura pouze s ohledem na ulehčení procesního postavení oprávněných osob stanovila, že na šestinásobek peněžité náhrady mají nárok vždy, aniž by tvrdily nebo prokazovaly mimořádné okolnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce, ačkoli na to měl z procesního hlediska dostatek času (rozsudek ve věci 17 C 146/2022 byl vyhlášen dne 28. 11. 2024, řízení bylo dokonce po nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023 přerušeno z důvodu vyčkávání rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3662/2023), žalobu nezměnil, v souladu s dispoziční zásadou dal tedy najevo svoji vůli požadovat peněžitou náhradu ve výši šestinásobku peněžité náhrady stanovené dle § 28a zákona o půdě, nemůže se tedy novou žalobou domáhat další peněžité náhrady vycházejíce z restitučního nároku, který již byl správně oceněn a s ohledem na toto správné ocenění byla rovněž žalobci požadovaná peněžitá náhrada přiznána a žalovaným zaplacena.

19. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 2. 2025 č. j. 4 C 343/2024-100 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025 č.j. 19 Co 111/2025- 128 s tím, že za dané procesní situace v řízení 17 C 146/2022 s ohledem na jednotu uplatněného žalobcova nároku, který se týká téhož restitučního nároku na náhradu za nevydané pozemky, spojí posuzované řízení a řízení vedené pod sp. zn. 17 C 146/2022 ke společnému projednání.

20. Obvodní soud pro Prahu 3 pak usnesením ze dne 21. 7. 2025 č. j. 17 C 146/2022-270, č.j. 4 C 343/2024-132 spojil obě předmětné žaloby ke společnému projednání.

21. Následně žalobce podáním ze dne 24. 7. 2025 navrhl změnu žaloby tak, že se (a) domáhal zaplacení částky 20 055 714 Kč a (b) určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005 č. j. P.Ú 8665/93 ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč. Tato změna žaloby byla připuštěna usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2025 č. j. 17 C 146/2022- 277 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 9. 2025 č. j. 17 C 146/2022-293 a opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 10. 2025 č. j. 17 C 146/2022-298.

22. Soud tedy takto vymezený předmět řízení opětovně projednal a ve věci rozhodl.

23. Z provedeného dokazování soud v prvním řízení před soudem prvního stupně zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž předmětná skutečnost vyplynula, jsou uvedeny dále v textu kurzívou):

24. Žalobce dle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005, č. j. PÚ 8665/93 není (spolu)vlastníkem (spoluvlastnický podíl ve výši ½) ½ pozemku (původní) PK 126/1 role, o výměře 32 292 m2 v katastrálním území , adresa, , , adresa, , když pozemek přešel na stát bez právního důvodu dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – , adresa, . Touto smlouvou paní , právnická osoba, prodala svůj ideální spoluvlastnický podíl ve výši ½ a zbývající spoluvlastnické podíly svých synů , adresa, pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní , jméno FO, (matka žalobce), žalobcem a , jméno FO, (bratr žalobce) a Čs. státem – , adresa, dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce). Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 5. 10. 2005.

25. Žalobce dle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 15. 6. 2007, č. j. PÚ 8665/93/2 není (spolu)vlastníkem (spoluvlastnický podíl ve výši ½) pozemku (původní) PK 528 role, o výměře 2 272 m2 v katastrálním území , adresa, , hl. m. , adresa, , když pozemek přešel na stát dne 3. 1. 1988 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – , Anonymizováno, .o uzavřené v tísni (výslechy na správě státní bezpečnosti, výhrůžky vyvlastněním aj.) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní , jméno FO, (matka žalobce), žalobcem a , jméno FO, (bratr žalobce) a , Anonymizováno, dne 3. 1. 1988), Anonymizováno26. Žalobce dle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/3 není (spolu)vlastníkem pozemku (spoluvlastnický podíl ve výši ¼) (původní) PK 71 role, o výměře 15 120 m2, (původní) PK 74 role, o výměře 1 620 m2, (původní) PK 159 role, o výměře 2 715 m2, (původní) PK 182 role, o výměře 3 075 m2 katastrálním území , adresa, , , adresa, , když pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – , adresa, . Tato smlouva byla uzavřena pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní , jméno FO, (matka žalobce), žalobcem a , právnická osoba, (bratr žalobce) a Čs. státem – , adresa, dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce). Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 19. 5. 2008.

27. Žalobce dle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4 není (spolu)vlastníkem pozemku (spoluvlastnický podíl ve výši ¼) (původní) PK 125 role, o výměře 8 188 m2, (původní) PK 585/7 role, o výměře 417 m2, katastrálním území , adresa, , , adresa, , když pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 a dne 1. 12. 1978 na základě uzavřených kupních smlouvách s Čs. státem – , adresa, . Tato smlouva byla uzavřena pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní , jméno FO, (matka žalobce), žalobcem a , právnická osoba, (bratr žalobce) a Čs. státem – , právnická osoba, dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce, kupní smlouva uzavřená mezi paní , jméno FO, (matka žalobce), žalobcem a , právnická osoba, (bratr žalobce) a Čs. státem – , Anonymizováno, dne 1.12 1978, podepsaná pouze matkou žalobce). Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 13. 1. 2009.

28. Z přehledu nároků a plnění oprávněné osoby ze dne 8. 7. 2011 má soud za prokázané, že částečně bylo plněno na restituční nárok žalobce převodem náhradních pozemků v hodnotě 155 756 Kčs (cena náhradních pozemků určena dle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb.), když žalovaný stále evidoval restituční nárok žalobce v nesprávné (nižší) výši. Žalobce vyzval žalovaného k přecenění jeho restitučního nároku nejpozději dne 29. 11. 2021 (výzva ze dne 29. 11. 2021) s tím, že restituční nárok žalobce měl být oceněn (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) v částce 6 138 463 Kčs (podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).

29. Výzvou ze dne 29. 11. 2021 rovněž vyzval žalobce žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když měl zato, že výše náhrady by měla činit (alespoň) šestinásobek, nevypořádaného restitučního nároku žalobce evidovaného v cenové hladině vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), poníženého o částku 155 756 Kčs, když v této části se žalobci dostalo náhradních pozemků ve formě spoluvlastnického podílu. Tato byla dne 1. 12. 2021 doručena žalovanému (sledování doporučených zásilek).

30. Žalovaný dopisem ze dne 31. 1. 2022 sdělil žalobci, že část nároků již považuje za zaniklé, a předložený znalecký posudek též oceňuje pozemky ve výměrách, za které žalobci náhrada nenáleží (dopis žalovaného z 31. 1. 2022).

31. Ze znaleckého posudku č. 1639/152/2021 ze dne 26. 10. 2021 , právnická osoba, . a jeho dodatku ze dne 17. 2. 2022 soud zjistil, že znalec ocenil pozemek PK 71 o výměře 15 120 m2 a pozemek PK 74 o výměře 1 620 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 3 892 050 Kčs, pozemky PK 125 o výměře 8 188 m2, PK 126/1 o výměře 16 146 m2, PK 528 o výměře 2 272 m2, PK 585/7 o výměře 417 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 5 404 600 Kčs, pozemek PK 159 o výměře 2 715 m2 a PK 182 o výměře 3 075 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 1 013 250 Kčs, přičemž cena příslušných spoluvlastnických podílů žalobce na nevydaných pozemcích ve výměrách výše uvedených činí 3 498 375 Kčs.

32. Z barevné kopie originálu Směrného územního plánu , Anonymizováno, z 1975, schváleného usnesením Vlády ČSSR z 23. 6. 1976 soud zjistil, že bylo rozhodnuto o výstavbě sídliště , adresa, výstavbě trasy metra. Plán byl dále schválen usnesením Rady národního výboru hl.m. Prahy ze dne 30. 6. 1970 č. 152 a usnesením ze dne 10. 12. 1974 č. 456.

33. Soud dále doplnil dokazování o smlouvu o bezúplatném převodu pozemku č. 27PR16/39 na čl. 52-59, ze které zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, v kat. ú. , adresa, ), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 110 162 Kčs. Ze smlouvy o bezúplatné převodu pozemku č. 32PR15/31 na čl. 70-73 soud zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 3299/1, 4099 a 4112 v kat. ú. , adresa, ), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 24 214 Kčs. Ze smlouvy o bezúplatné převodu pozemku č. 47PR15/39 na čl. 88-92 soud zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. 2107/1 a 2178/13 v kat. ú. , adresa, ), a pozemku parc. č. 206/1, 218/2, 222/1 a 369/1 v kat. ú. , adresa, ) čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 21 380 Kčs. Žalovaný se v řízení bránil tím, že těmito parciálními převody měl restituční nárok žalobce zcela zaniknout, argumentoval tím, že z textu plných mocí lze dovodit, že žalobce akceptoval, že jeho restituční nárok bude činit méně, resp. měl se vzdát práva na správné ocenění svého restitučního nároku. Tato argumentace je zcela neústavní a plně na ni dopadá nález I. ÚS 2763/23. Nadto žalobce ve svém vyjádření ze dne 3. 7. 2024 uvedl, že z žádné listiny nevyplývá, že žalobce projevil vůli na se práva na uspokojení zbytku nároku vzdát. Stejné nevyplývá ani z přehledu nároků a plnění oprávněné osoby ze dne 8. 7. 2011, když i po převodu náhradních pozemků žalovaný zbytkový restituční nárok žalobce dále evidoval.

34. Takto provedené dokazování bylo soudem na jednání dne 28.1.2026 doplněno o tyto důkazy:

35. Částka ve výši 20 055 714 Kč byla žalobci žalovaným zaplacena dne 7. 1. 2025 (shodné tvrzení účastníků).

36. Výzvou ze dne 26. 11. 2024 požádal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce o poskytnutí peněžité náhrady co do výše 2/3 ceny obvyklé odňatých pozemků, přičemž částku 20 055 714 Kč (tzv. šestinásobek, reálně 4,45% ceny obvyklé odňatých nemovitostí) již uplatnil v řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 146/2022, a zbylá částka k doplacení činí 116 628 561 Kč. Tato výzva byla doručena žalovanému dne 26. 11. 2024. Hmotněprávní lhůta podle ust. § 16 zákona o půdě u tohoto dílčího nároku uplyne dne 27. 11. 2027.

37. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobce je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě mu náleží náhrada dle ust. § 11 a 11a zákona o půdě, jeho restituční nárok činil celkem 3 496 375 Kčs oceněný podle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb., přičemž na tento již bylo částečně plněno převodem náhradních pozemků ve výši 155 756 Kč a nevypořádaný zůstal restituční nárok ve výši 3 342 619 Kčs (vyhlášková cena). Na peněžitou náhradu podle ust. § 16 odst. 1 zákona o půdě žalovaný dne 7. 1. 2025 zaplatil žalobci částku 20 055 714 Kč.

38. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že obě žaloby jsou v okamžiku vyhlášení rozsudku (den 28. 1. 2026) nedůvodné. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud provedl všechny navržené důkazy ve věci.

39. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

40. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

41. Následný vývoj k otázce výše peněžité náhrady:

42. Nejvyšší soud ČR vydal ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 nález, kdy dospěl k závěru, že ustanovení § 28a zákona o půdě stanoví základ finanční náhrady, kterou je však nutno s ohledem na běh doby valorizovat. Uvedl, že je zapotřebí vytvořit postup, jehož v podstatě mechanickou aplikací bude možné vyčíslit zvýšenou náhradu ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., která bude v obecné rovině pokládána za přiměřenou a bude dále navyšována, či naopak snižována toliko ve výjimečných případech. Za tím účelem je nezbytné stanovit koeficient, jímž budou s ohledem na změny tržních poměrů, jež nastaly po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., násobeny ceny nemovitostí vyplývající z vyhlášky č. 182/1988 Sb. Jeví se racionální, aby tento koeficient odrážel míru inflace, a vyrovnával tudíž ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti. Vynásobení náhrad stanovených podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. takovým koeficientem zajistí, že se oprávněným osobám dostane peněžitého plnění, jímž budou moci své potřeby uspokojit v obdobné míře, jako kdyby obdržely v roce 1991 kompenzaci odpovídající v souladu s § 28a zákona č. 229/1991 Sb. vyhlášce č. 182/1988 Sb. Takto kvantifikované náhradní plnění bude zároveň alespoň částečně reflektovat zákonodárcem (v § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) projevenou vůli ohledně míry, v níž mají být historické majetkové křivdy při poskytování peněžité náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. zmírněny.

43. Nejvyšší soud vycházel z Českým statistickým úřadem publikovaných údajů o meziročních mírách inflace v České republice v letech 1991 až 2021 a dospěl k závěru, že kumulovaná míra inflace mezi lety 1991 a 2021, tj. od počátku roku 1991 do konce roku 2020, činila 439 %. Z toho vyplývá, že koeficientu pro násobení cen dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. by v roce 2021 bylo namístě přiřadit hodnotu 5,39. V rámci obecného principu vstřícnosti k oprávněným osobám při výkladu a aplikaci restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, a ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jakož i snahy o stabilizaci hodnoty koeficientu pro období několika příštích let, v nichž lze očekávat pokračování inflačního vývoje, nicméně dovolací soud dotčenému koeficientu přiřadil hodnotu nejblíže následujícího celého čísla, tj. čísla 6 (pod vlivem výkladového principu in favorem restitutionis).

44. Tento výkladový mechanismus však byl Ústavním soudem ČR shledán jako neústavní (II. ÚS 1577/22, IV. ÚS 2827/22), když Ústavní soud ČR konstatoval, že Nejvyšší soud vzal za základ výpočtu koeficientu kumulativní inflaci mezi lety 1991 a 2021, tento koeficient byl postaven na tzv. obecné inflaci (vývoj cen několika desítek druhů běžného spotřebního zboží - především potravin a nápojů, oblečení, některých základních služeb apod. - nicméně žádných nemovitostí), nezohledňující specifický vývoj cen nemovitostí. Vycházejí-li obecné soudy z teze, že finanční náhrada nemusí nutně dosahovat úrovně tržních cen, mají však také zohlednit další dvě kritéria daného ústavněprávního požadavku. Náhrada má totiž být jednak přiměřená a rozumná, jednak má její poskytnutí odstranit nebo zmírnit křivdy srovnatelně jako při vydání věci. Je-li však pravděpodobné, že se ceny nemovitostí zvyšovaly rychleji než ceny např. potravin, lze jen stěží poskytnutím náhrady odpovídající inflaci běžného spotřebního zboží zmírnit majetkovou křivdu způsobem srovnatelným s vydáním pozemku.

45. Koeficient šestinásobku finanční náhrady určené podle vyhlášky je s ohledem na časový odstup od účinnosti zákona o půdě zásadně neústavně nízký a odporuje závazným právním závěrům obsaženým ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/19 ze dne 12. 1. 2021 a nález sp. zn. IV. ÚS 2827/22 ze dne 15. 11. 2023). Z těchto nálezů plynou pro orgány veřejné moci tři závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy) podmínky určování výše náhrady, která má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Postup, který nebere dostatečně na zřetel tato kritéria, porušuje základní práva jednotlivců na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by došlo k vyprázdnění smyslu a účelu úpravy náhrad.

46. Ústavní soud nepřikročil ke zrušení rozsudků obvodního a městského soudu na základě principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997), protože zrušením usnesení Nejvyššího soudu je obecným soudům vytvořen prostor, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám.

47. Nejvyšší soud pak ve všech svých následných zrušujících rozsudcích (28 Cdo 2616/2024-235) uvedl, že nadále vychází z teze, dle níž peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě – i vzhledem k zákonodárcem předpokládanému ocenění podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti hodnotově odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí – historickou křivdu zmírňujícího – finančního plnění, kterým budou moci saturovat jakékoli své životní potřeby. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by proto neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře reflektovat. Řeč je přitom o průměrném zvýšení hladiny cen nemovitostí v celé České republice, nikoli o nárůstu ceny konkrétního odňatého či požadovaného pozemku.

48. Podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice přibližně 20–30 % (srovnej veřejně dostupné údaje Českého statistického úřadu na https://csu.gov.cz/statistika-rodinnych-uctu?pocet=10&start=0&podskupiny=162), bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen [tedy pokud by se například spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě 9 (8*0,75 + 12*0,25 = 9)]. Pro úplnost lze podotknout, že naznačený postup nemá za cíl exaktní popis ekonomické reality, nýbrž aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou.

49. Stanovení jiné výše koeficientu, jímž bude upravena cena nevydaného pozemku zjištěná ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě, na podkladě poznatku o reálném růstu cen nemovitostí za dobu od roku 1991 (ovlivňujícího závěr o míře inflačního navýšení zákonem o půdě přiznané finanční náhrady) si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací, řízení (dovolacímu soudu přezkum či revize skutkových závěrů nepřísluší - 241a odst. 1 o. s. ř.). V jeho průběhu se jeví s ohledem na prosazení zásady projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní (důkazní) aktivitou.

50. Co do konkrétní výše peněžité náhrady odvislé od ceny tržní pak první rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 vydal v lednu 2026. Tato rozhodnutí obsahují metodiku i přehlednou tabulku, ale zatím nebyla podrobena přezkumu vyšších instancí.

51. Co se týče této projednávané věci, pak žalobce se domáhal (a) zaplacení částky 20 055 714 Kč a (b) určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005 č. j. P.Ú 8665/93 ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč.

52. Částka 20 055 714 Kč byla žalobci zaplacena dne 7. 1. 2025. Ke dni vyhlášení rozsudku soudu (28. 1. 2026) pak již nárok netrval a soud musel žalobu ve výroku I. zamítnout (viz. např. II. ÚS 1240/21 - soud (i soud odvolací) je dle § 154 odst. 1 o. s. ř. (spolu s § 211 o.s.ř.) povinen rozhodnout o věci podle stavu, který je zde v době vyhlášení rozhodnutí. Dojde-li tedy před vyhlášením rozhodnutí k zániku dluhu splněním (přičemž dluh splněním zaniká i tehdy, není-li dlužníkem plněno dobrovolně, ale pod tíhou nařízené exekuce), je soud povinen žalobu zamítnout, neboť o nároku lze kladně rozhodnout pouze tehdy, pokud je zde existující pohledávka. Je tomu tak proto, že vydané meritorní rozhodnutí, ve kterém je žalovanému uložena povinnost k plnění, je rozhodnutím deklaratorním, jímž se nevytváří nový právní vztah, ale pouze se jím konstatuje právo vzniklé mezi účastníky sporu. Podstata sporu v takovém řízení odpadla, a pokud žalobce nevezme žalobu zpět, musí být žaloba zamítnuta. Nezbytným a základním principem civilního kontradiktorního procesu je pravidlo, že náklady řízení hradí neúspěšný účastník úspěšnému (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). To znamená, že až na výjimky upravené v ustanovení § 143 až § 147 o. s. ř. má úspěšný účastník řízení právo na náhradu všech nákladů, které mu v řízení vznikly, proti tomu, jenž v řízení prohrál. Další důležitou zásadou je, že až na zákonem stanovené výjimky musí být o nákladech řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu. V průběhu řízení vznikají totiž účastníkům a dalším osobám, náklady řízení, jež sice v průběhu řízení nesou sami, ale na jeho konci jim za podmínek vyjádřených v § 142 a násl. o. s. ř. mohou být nahrazeny. Protože konkrétní výše nákladů není známa dříve a principům stanovení náhrady dominuje vazba na výsledek řízení, je okamžik jeho konce právě tím nejvhodnějším k rozhodnutí o nákladech.)

53. Co se týče druhé části žaloby, a to (b) určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005 č. j. P.Ú 8665/93 ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč, pak soud má za to, že na tomto určení nemá žalobce tzv. naléhavý právní zájem.

54. Podmínkou úspěchu určovací žaloby podle ust. § 80 o. s. ř. je tzv. naléhavý právní zájem. Jurisprudence rozlišuje mezi tzv. kladnými (existence práva) a tzv. zápornými žalobami (neexistence práva) na určení. Věcnou legitimaci ve sporu o kladné určovací žalobě má ten, kdo je účasten právního poměru nebo práva, o něž v řízení jde (srov. SoJ 77/02, NS 21 Cdo 679/2001). Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (důvody R 6/2003; srov. již R 17/72 a SoJ 21/97, NS 3 Cdon 1338/96).

55. Pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu. Podaná žaloba tak ve svém důsledku jen vede ke zbytečnému rozmnožování sporů, kdy sice žalobci by sice měli postaveni najisto, jaká výše případného peněžitého plnění by jim mohla být vyplacena, ale budou nuceni podat žalobu na plnění, a soud se bude muset opětovně zabývat nejen identickými otázkami, ale i hmotněprávními námitkami ze strany žalovaného (např. zánik nároku nebo promlčení).

56. V daném případě je tedy žaloba ve znění, na určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005 č. j. P.Ú 8665/93 ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč, nepřípustná: „…určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 267/2000] a žalobce pouze procesně reagoval na riziko neúspěchu žaloby na plnění po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 28 Cdo 464/2025, když hmotněprávní lhůta podle ust. § 16 zákon o půdě (co do nároku požadovaného výzvou ze dne 26. 11. 2024) uplyne žalovanému až 26. 11. 2027, tedy případný nárok žalobce na peněžitou náhradu až do výše 2/3 ceny obvyklé dosud není splatný.

57. K námitce právního zástupce žalobce s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 3256/2006, 28 Cdo 1284/2012, 28 Cdo 2907/2017, pak tato jsou již překonaná, když došlo k judikatornímu posunu v otázce výše peněžité náhrady, která má být oprávněné osobě státem zaplacena, nedojde-li k uspokojení restitučního nároku převodem náhradního pozemku (viz. nález ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2827/22, ze dne 21. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 2853/23, a ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 63/24). Došlo tak k rozdělení oceňování pro účely převodu náhradního pozemku, kdy restituční nárok je oceňován vyhláškou 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 319/1990 Sb., a rovněž převáděný náhradní pozemek taktéž. Pro účely zaplacení peněžité náhrady tento oceňovací mechanismus neplatí, po zásahu ústavního soudu je nutné výši peněžité náhrady odvíjet od ceny tržní. Má-li oprávněná osoba zájem na vypořádání svého restitučního nároku převodem náhradního pozemku, pak má naléhavý právní zájem na stanovení výše svého restitučního nároku oceněného vyhláškou 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 319/1990 Sb. Oproti tomu naléhavý právní zájem na určení výše peněžité náhrady s ohledem na to, co bylo uvedeno výše (např. otázka promlčení vznášená žalovaným) oprávněné osoby nemají – protože soud by sice mohl určit výši peněžité náhrady, kterou by snad mohly oprávněné osoby obdržet, ale nemohl by se vypořádávat s námitkami žalované (např. zánik nároku splněním, rutinně vznášená námitka promlčení aj.), tyto by soud řešil až v rámci žaloby na plnění, kterou by oprávněné osoby musely podat po případném marném uplynutí hmotněprávní lhůty.

58. Co se týče odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3269/2024 soud uvádí, že určení výše nevypořádaného restitučního nároku nikdy nebylo předmětem řízení, žalobce v roce 2021 a 2024 učinil volbu a domáhá se pouze vypořádání zbylé části restitučního nároku formou peněžité náhrady. Hmotněprávní lhůta podle ust. § 16 zákon o půdě uplyne žalovanému až 26. 11. 2027, tedy nárok žalobce na peněžitou náhradu až do výše 2/3 ceny obvyklé dosud není splatný (shodně Nejvyšší soud 28 Cdo 646/2025-261).

59. O nákladech řízení soud rozhodoval ohledně každého ze spojených řízení zvlášť, když jsou-li předmětem řízení dva nároky žalobce, ohledně kterých bylo řízení ve smyslu ustanovení § 112 o.s.ř. spojeno, je třeba náhradu nákladů řízení u každého z těchto nároků posoudit samostatně (viz. Drápal, L., Bureš. J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 978 – 979, nebo Jirsa J. a kolektiv. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha I. § 1 – 250l občanského soudního řádu. Vydání čtvrté, doplněné a upravené. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2023, str. 947 - 948.) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2011, č.j. 14 Co 73/2011-50 (obsažen i v judikatuře ASPI), a na nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2005, sp.zn. IV. ÚS 1/04.

60. Co se týče žaloby o zaplacení částky 20 055 714 Kč pak tyto soud přiznal podle ust. § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 891 358,60 Kč. Tyto náklady řízení se sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 055 714 Kč sestávající z částky 52 340 Kč za každý ze 14 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (12 úkonů přiznaných již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. 9. 2024 č. j. 17 C 146/2022-185 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024 č. j. 70 Co 451/2024-211 – na něž soud zcela odkazuje+ a 2 úkony: za vyjádření k dovolání žalovaného ze dne 24. 3. 2025, účast na jednání dne 28. 1. 2026), včetně 12 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2024 a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 736 660 Kč ve výši 154 698,60 Kč; s tím, že na tuto náhradu se započítává platba ve výši 764 332,80 Kč, kterou žalovaný zaplatil právnímu zástupci žalobce dne 31. 12. 2024. Co se týče tarifní hodnoty, pak soud vyšel z tarifní hodnoty 20 055 714 Kč, neboť uvedená částka byla předmětem řízení a představuje hodnotu výše žalobcem požadovaného peněžitého plnění ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), a neshledal důvod pro to, aby tarifní hodnota vycházela ze základní částky dle ocenění dle § 28a zákona o půdě, jak požadovala žalovaná. Na tom nic nemění ani skutečnost, že základní částka fakticky představuje hodnotu nároku, který vyplývá přímo ze zákona a její navýšení je fakticky konstituováno až rozhodnutím soudu. V hodnotě práva je zahrnuto i požadované navýšení základní částky, které musí žalobce odůvodnit a doložit jeho oprávněnost. Současně s tím nese žalobce riziko, že se mu požadavek navýšení nepodaří v plném rozsahu prokázat, a případné částečné zamítnutí nároku by představovalo jeho neúspěch, který by měl vliv na rozhodnutí o nákladech řízení.

61. Co se týče žaloby o určení, že nárok žalobce na poskytnutí peněžité náhrady na základě výzvy žalobce ze dne 26. 11. 2024 podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., činí podle rozhodnutí , právnická osoba, ze dne 22. 9. 2005 č. j. PÚ 8665/93 ze dne 15. 6. 2007 č. j. PÚ 8665/93/2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. PÚ 8665/93/3 a ze dne 30. 12. 2008 č. j. PÚ 8665/93/4 částku 116 628 561 Kč, pak o náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 950 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč za každý ze 2 úkonů dle § 2 odst. 3, § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (příprava, vyjádření k žalobě) a ve výši 450 Kč za každý ze 3 úkonů dle § 2 odst. 3, § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (účast na jednání soudu 5. 2. 2025, vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 28. 1. 2026). Soud vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3202/17, dle kterého nelze náklady zastoupení advokátem přiznat z důvodu neúčelnosti, neboť postup dle zákona o půdě patří mezi jednu z hlavních činností žalovaného a tento by k tomu tedy měl být dostatečně odborně a personálně vybaven.