17 C 199/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta pro určení neexistence dluhu dle § 80 o. s. ř.

I. Žaloba s tím, že se určuje, že žalobce , Jméno žalobce, nemá k datu podání žaloby žádný dluh vůči žalovanému , Jméno žalované, . vyplývající ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -2627 ze dne 31. 3. 2025 se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 9 982,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobou ze dne 15. 7. 2025 (zřejmě sepsané umělou inteligencí) se žalobce domáhal vůči žalované určení neexistence dluhu vůči žalované , Jméno žalované, . vyplývající ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. 0018-2627 ze dne 31. 3. 2025. K odůvodnění žaloby uvedl, že dne 31. 3. 2025 uzavřel se žalovaným smlouvu č. 0018-2627 označenou jako Smlouva o podnikatelském úvěru, na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč na dobu 14 dní. Podle smlouvy byl sjednán poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % denně z nesplacené jistiny, což odpovídá ročnímu navýšení přes 700 % p.a. Žalobce už uhradil částku 7 122 Kč, ale žalovaná nadále vymáhá částku 22 659 Kč. Žalobce má za to, že takto vysoké poplatky a sankce jsou v rozporu s dobrými mravy viz § 580 a § 1796 o. z., a jsou neplatné § 39 a § 588 o. z. Tuto žalobu dne 3. 8. 2025 doplnil tak, že při sjednání úvěru hledal krátkodobý úvěr pro běžnou osobní potřebu. Z nabídky ani z průběhu sjednávání nevyplývalo, že se jedná o podnikatelský úvěr. Přestože má IČ, již deset let nepodniká a je zaměstnán a úvěr nečerpal k podnikatelskému úvěru. Namítl, že žalovaná obchází zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dovolává se ochrany spotřebitele.

2. Žalovaná se k žalobě a jejímu doplnění vyjádřila tak, že výše poplatku je ujednána s ohledem na skutečnost, že úvěr je produkt nabízený podnikatelům za účelem podpory jejich podnikání a je tak ze své povahy pro poskytovatele úvěru rizikový a není dále zajištěn zástavou, ručitelským prohlášením či obdobným způsobem. Dále uvedla, že žalobce uzavíral smlouvu jako podnikatel – živnostník, a nemůže se tak dovolávat § 1797, § 1813, § 580 o. z. Dále upozornil, že není dán naléhavý právní zájem na straně žalobce, protože pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející ze stejného skutkového základu“. Podaná žaloba tak ve svém důsledku jen povede ke zbytečnému rozmnožování sporů, kdy žalovaná bude nucena podat žalobu na plnění a soud se bude muset opětovně zabývat identickými otázkami. V daném případě je žaloba nepřípustná: „…určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů“ [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.10.200 sp. zn. 21 Cdo 267/2000] a navrhl zamítnutí žaloby.

3. Před započetím dokazování se soud zabýval otázkou tzv. naléhavého právního zájmu na straně žalobce jakožto nezbytnou podmínkou pro úspěšné podání určovací žaloby. Jurisprudence rozlišuje mezi tzv. kladnými a tzv. zápornými žalobami na určení. Negativní určovací žaloby slouží především tam, kde žalobci hrozí uplatnění povinnosti, jejíž existenci popírá. Naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na kterém je žalobce účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (důvody R 6/2003; srov. již R 17/72 a SoJ 21/97, NS 3 Cdon 1338/96).V případě záporné určovací žaloby nelze o existenci věcné legitimace z povahy věci hovořit, neboť právní poměr ani právo tu není, což má být rozsudkem určeno. V případech negativní žaloby na určení je tak její úspěch postaven na tom, že žalobce prokáže, že věcná legitimace účastníkům chybí. Jak v případě kladné, tak záporné určovací žaloby však musí být dán žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

4. Pokud žalovaná namítala, že se soud bude muset zabývat totožnými otázkami v případě podání žaloby na plnění ze strany žalované, pak má pravdu. Pro žalobce je však určovací žaloba (jako doplňkový právní institut) jediným dostupným prostředkem za situace, kdy žalovaná tvrzený dluh nadále vymáhá a žaloba z její strany dosud podána nebyla. Soud tedy dovodil, že za tohoto stavu věcí je naléhavý právní zájem na straně žalobce dán.

5. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly níže uvedené skutečnosti zjištěny, jsou dále v textu uvedeny kurzívou):

6. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. 0018-2627 soud zjistil, že účastníci uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru, kdy žalobce byl označen IČ a místem podnikání a v čl. 2.5. si strany sjednaly, že úvěr je financován výlučně na financování podnikatelských potřeb žalobce. Jistina činila částku 7 000 Kč, splatnost 14 dní, poplatek 2 % denně z nesplatného zůstatku jistiny (avšak pro případ dlouhodobého prodlení se sazba upravuje v čl. 5.2. jinak), termínem splatnosti 13. 4. 2025. Pro případ dlouhodobého prodlení činí sazba poplatku 2 % denně z nesplacené jistiny po prvních 90 dní, poté se snižuje na 0,02 % denně. V čl. 8.1. si strany sjednali smluvní pokutu pro případ nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně po prvních 90 dní prodlení, poté 0,02 % denně od 91. dne.

7. Z interního výpisu z aplikace k informacím zadaným žalobcem soud zjistil, že půjčka byla sjednávána prostřednictvím aplikace – nazivnost – půjčka pro živnostníky. V pravém dolním okně se velkým písmem ukazuje výše měsíční splátky, RPSN a celková částka, kterou zájemce zaplatí. Své registrační údaje potvrzuje zasláním SMS kódu, dále se ověřuje před bankovní identitu, případně zadává své údaje ručně a ověřuje se bankovní účet, dále nahrává fotografii svého občanského průkazu nebo pasu. Aplikace pak vyhodnotí maximální částku, kterou je možno žadateli bezpečně půjčit, zájemce uvádí účel úvěru. Žalobce dne 31. 3. 2025 v 8:42 požádal o poskytnutí úvěru ve výši 10 000 Kč na materiál a zboží se splatností 70 dní a 1 % poplatku, aplikace žalované mu schválila možnost čerpání úvěru ve výši 7 000 Kč na 14 dní a 2 % poplatku a vygenerovala mu návrh smlouvy k odsouhlasení (návrh smlouvy úvěru). Rovněž ověřovala platnost živnostenského oprávnění žalobce (výpis z veřejné části živnostenského rejstříku na č. l. 29)

8. Žalobce žalované uhradil dne 17. 6. 2025 částku 7 122 Kč (potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady), žádnou další platbu již neučinil (mezi účastníky nesporné). Platba byla označena jako prví splátka.

9. Dne 12. 7. 2025 (upozornění na doúčtování nákladů na č. l. 5) žalobce upozornila žalovaného na nedoplatek na uzavřenou smlouvu ve výši 17 938 kč a na náklady na vymáhání, které činí 4 720 Kč. Vyzvala žalobce ke komunikaci, případně k vyřešení věci smírnou cestou.

10. Z takto provedeného dokazování soud učinil tento závěr u skutkovém stavu: žalobce si přes aplikaci žalované sjednal úvěr ve výši 7 000 Kč se splatností 14 dní, poplatkem 2 % denně z nesplatného zůstatku jistiny (avšak pro případ dlouhodobého prodlení byla sazba jinak), termínem splatnosti 13. 4. 2025. Po celou dobu kontraktačního procesu opakovaně potvrzoval, že je živnostník (podniká na IČ) a úvěr čerpá na své podnikatelské účely (nákup materiálu a zboží). Do 13. 4. 2025 úvěr nesplatil. Až dne 17. 6. 2025 zaslal žalované částku 7 122 Kč označených jako první splátka.

11. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud provedl všechny navržené důkazy ve věci. Ostatně mezi účastníky nebylo sporu o skutkové posouzení, mezi účastníky je sporné posouzení právní.

12. Prvně k tvrzení žalobce, že má být chráněn jako spotřebitel: pojem spotřebitel je definovaný v ust. § 419 o. z., tedy jako každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Vymezení pojmu spotřebitel v českém právu navazuje na směrnici EU 93/13/EEC a k výkladu směrnice se několikrát vyslovoval Soudní dvůr Evropské unie (angl. CJEU). Judikatura Soudního dvora Evropské unie je v tomto směru konzistentní. Mezi stěžejní rozsudky v tomto směru patří rozsudek ve věci Costea v. SC Volksbank SA (C-110/14 z roku 2015), Brusse v. Jahani BV (C-488/11 z roku 2013), JA v. Wurth Automotive GmbH (C-117/22 z roku 2023) a S.V. (Immeuble en coproprieté) (C-485/21 z roku 2022).

13. Nejvyšší soud ČR k tomu rovněž uvádí, že spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale též fyzická osoba-podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3497/2021 podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie Costea v. SC Volksbank SA (C-110/14) i Ústavní soud ČR (např. nález ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, bod 17., nález ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1174/09) shodně podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie S.V. (Immeuble en coproprieté) (C-485/21). Z pohledu kritéria při výkladu pojmu „spotřebitel“ v případě smluv majících dvojí účel, tj. účel částečně spadající do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby, přičemž obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že nepřevažuje v celkovém kontextu dotčené transakce, by tato osoba měla být rovněž považována za spotřebitele.

14. Právní konstrukce žalobce, kdy uvádí, že by měla být za běžných okolností posuzována jako spotřebitel a chráněna jako spotřebitel, když si úvěry brala na svoji osobní potřebu, je obecně správná. Judikatura Soudního dvora Evropské unie však ve věci JA v. Wurth Automotive GmbH (C-117/22) nabádá členské státy, aby neposkytly ochranu jednotlivci v případě zneužití ochrany spotřebitelského práva jednotlivcem. V tomto rozsudku se chrání dobrá víra strany, která vstupuje do právního vztahu se spotřebitelem, která je podpořena provedenými důkazy.

15. Shodně i česká právní teorie dovodila, že ochrana spotřebiteli se neposkytne v tom případě, kdy spotřebitel uvedl podnikatele (úmyslně) v omyl. Obecně platí podle ust. § 583 o. z., že jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je jednání neplatné, ale tohoto ustanovení se může dovolat pouze podvedený v režimu tzv. relativní neplatnosti podle ust. § 586 o. z., což v souzeném případě je žalovaná (poskytovatel úvěru). Žalovaná byla uvedena žalobcem v omyl, že při sjednávání úvěru vystupoval jako podnikatel a o úvěr žádal za účelem nákupu materiálu a zboží. Žalovaná výslovně uvedla, že úvěr spotřebitelům neposkytuje.

16. Soud tedy v souzené věci dovodil, že žalobce se nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy z titulu spotřebitelského práva a nemůže být chráněn jako spotřebitel, ač za obecných okolností by chráněn byl. Nepřiznání ochrany spotřebitele žalobci však neznamená, že žalobce není chráněn dalšími ustanoveními občanského zákona nebo zákona na ochranu spotřebitele. Žalobce je stále chráněn podle ust. § 433, § 1798 a násl. o. z. a podle ust. § 122 odst. 5 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

17. K namítané neplatnosti výše smluvního poplatku ve výši 2 % denně po prvních 90 dní: Nejvyšší soud ČR již ve věci 23 ICdo 56/2019 uvedl, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Žalobce bude tedy chráněn jako slabší strana adhezní smlouvy.

18. Smluvní poplatek ve výši 2 % denně znamená u 14 dní navýšení o 28 %, pokud je účtován prvních 90 dní, znamená 180 % denně. K tomu žalovaná požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně po prvních 90 dní prodlení, což znamená 36,5 % ročně a u úroku z prodlení 45 % za prvních 90 dní. V případě krátkodobé delikvence, tedy do 90 dní by pak úvěrovaný zaplatil jistinu navýšenou o 232,6 %. Taková to výše je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy (viz 32 Cdo 1490/2019).

19. Podle ust. § 576 o. z. platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Soud tedy má za to, že ujednání o výši smluvního poplatku a o výši úroků z prodlení je neplatné.

20. Ovšem podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalobce je povinen zaplatit žalované úhradu za poskytnutí úvěru, úrok z prodlení a smluvní pokutu (její výše není nepřiměřená). Běžná úroková sazba u podnikatelských úvěrů na trhu činí u férových B2B půjček 15 – 25 % ročně, u krátkodobých půjček může být vyšší (např. 0,25% denně). Pokud by soud zkusmo přepočítal poskytnutý úvěr se sazbou úrok 15 % ročně, zákonnou sazbou úroku z prodlení (12 % ročně) a smluvní pokutou (0,1 % denně), tak by ke dni 7. 6. 2025 dluh žalobce činil:jistina7 000 Kčúrok195,62 Kčúrok z prodlení126,57 Kčsmluvní pokuta378 Kčcelkem7 700,20 Kč21. Tedy ke dni 7. 6. 2025 by (při použití nejměkčích sazeb) žalobce dlužil 7 700,20 Kč. Zaplatil však pouze 7 122 Kč. Z toho je zjevné, že žalobce stále dluží žalované určitou nespecifikovanou částku, jejíž výše bude určena buď dohodou mezi účastníky nebo v řízení o zaplacení, kdy žalobcem bude žalovaná.

22. Vzhledem k tomu, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku žalobce stále dluží žalované mezi stranami spornou částku, soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku – tedy žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 982,50 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za vykonané 3 úkony právní služby po 2 300 Kč z tarifní hodnoty 30 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání), k tomu náhrada za 3 režijní paušály po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a náhradu DPH ve výši 21 % z částky 8 250 Kč, tj. 1 732,50 Kč.