17 C 250/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 30 000 Kč od 11. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 000 Kč za období od 23. 1. 2024 do 10. 6. 2025 a zákonných úroků z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 11. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 015 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně spol. , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitelka“) prostřednictvím webových stránek www., Anonymizováno, .cz (dříve www., Anonymizováno, .cz) dne 24. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 108953898. Na základě této smlouvy čerpal žalovaný částku ve výši 30 000 Kč, částka byla zaslána na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný do dnešního dne na dlužnou částku ničeho neuhradil, přestože byl písemně upomínám k úhradě. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2025, přičemž postupitelem byla společnost , právnická osoba, . Na jmenovanou společnost byla pohledávka postoupena smlouvou ze dne 27. 3. 2025. Žalobkyně se vedle dlužné částky z titulu o úvěru domáhá zaplacení také zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně uvádí, že pro případ, že by soud neuznal její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje uhrazení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasila již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 8. 7. 2025. Žalovaný, ač mu bylo usnesení řádně doručeno, se k výzvě nevyjádřil. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Ze smlouvy o úvěru č. 108953898 ze dne 24. 10. 2023 bylo zjištěno, že obsahuje informace o původní věřitelce a žalovaném. Sjednaný úvěrový limit byl ve výši 30 000 Kč, celková částka, kterou měl žalovaný splatit činila 140 474,39 Kč (úroková míra 457,50 % p. a.).

5. Z čestného prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 56 400 Kč, žije v nájmu, je svobodný. Měsíční výdaje na domácnost má ve výši 4 000 Kč.

6. Z dokumentu označeného jako standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že obsahuje informace o spotřebitelském úvěru tak, jak je žalobkyně popsala v žalobě.

7. Z dokumentu upozornění na zesplatnění úvěru ze dne 22. 1. 2024 soud zjistil, že původní věřitelka informovala o zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s hrazením smluvených splátek.

8. Ze sdělení Raiffeisen bank a.s. ze de 3. 10. 2025 včetně přílohy bylo zjištěno, že původní věřitelka odeslala dne 24. 10. 2023 částku 30 000 Kč na účet č. , č. účtu, . Majitelem účtu byl v uvedené době žalovaný, jako jediný měl také dispoziční práva k účtu. Informace o odeslání částky 30 000 Kč byly shodně zjištěny z potvrzení o provedené platbě ze dne 24. 10. 2023.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena původní věřitelkou na spol. , právnická osoba, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 3. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena spol. , právnická osoba, ., na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 6. 2025 bylo zjištěno, že původní věřitelka žalovanému oznámila, že pohledávka za ním byla postoupena na žalobkyni.

10. Z výzvy k úhradě pohledávky ze dne 2. 6. 2025 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě jeho dluhu do tří dnů.

11. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Původní věřitelka poskytla žalovanému dne 24. 10. 2023 částku 30 000 Kč na jeho bankovní účet. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na spol. , právnická osoba, ., a následně na žalobkyni. Žalobkyně dopisem ze dne 2. 6. 2025 vyzvala žalovaného k uhrazení jeho dluhu do tří dnů. Tento dopis byl odeslán téhož dne.

12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Dle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu.

15. Dle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Dle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

20. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

21. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

22. V rozsudku ze dne 20.4.2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“23. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

24. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

25. V daném případě žalobkyně poměrně vágně tvrdila, že původní věřitelka prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když vycházela z informací, které získala kontrolou interních a externích registrů, případně z doložení příjmu žalovaného. Žádné listiny, vyjma čestného prohlášení žalovaného, na podporu svých tvrzení však nedoložila, a to ani přes výzvu soudu. Původní věřitelka tak vycházela z pouhých tvrzení žalovaného, který uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost a v souvislosti s bydlením má náklady ve výši 4 000 Kč. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činí částku 56 400 Kč. Navzdory tvrzení žalobkyně soud při prověřování, zda původní věřitelka zkoumala řádně úvěruschopnost, došel k opačnému závěru. Povinností úvěrujícího při poskytnutí úvěru se rozumí přezkum příjmové a výdajové stránky, když obě uvedené musí úvěrující zkoumat ve vzájemné souvislosti a ve vzájemném kontextu. Pokud žalovaný uvedl, že má v souvislosti s bydlením výdaje pouze ve výši 4 000 Kč, bylo na původní věřitelce, aby žalovaného vyzvala k doložení nájemní smlouvy a správnost ověřila. Otázka bydlení však není jedinou výdajovou stránkou věci, která měla být náležitě zkoumána. Původní věřitelka vycházela z tvrzení žalovaného, že bydlení je jeho jediným výdajem, s čímž se lze jen těžko ztotožnit. Žalovanému nepochybně vznikají měsíčně pravidelné náklady za potraviny, jiné běžné výdaje domácnosti, úhrady telefonu a další související. Už jen tvrzená částka za bydlení, a to bydlí-li žalovaný v Praze, je zcela zjevně nereálná. Samotný fakt, že žalovaný nemá jiné úvěry o jeho schopnosti řádně splácet ničeho nevypovídá. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Původní věřitelka si proto jako profesionálka v daném oboru od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jejích výdajů dokládají. Obdobná povinnost se vztahuje k tvrzeným příjmům žalovaného.

26. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když v řízení nebylo prokázáno, že by mezi její právní předchůdkyní a žalovaným byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva ve znění předloženém žalobkyní včetně úvěrových podmínek. Původní věřitelka tak žalovanému poskytla částku ve výši 30 000 Kč bez právního důvodu a žalovaný je povinen jí tuto vrátit jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. Pohledávka za žalovaným přitom byla postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.

27. Vzhledem k prodlení žalovaného ve smyslu § 1970 o. z. požadovala žalobkyně též přiznání úroků z prodlení od 28. 2. 2024. S tímto požadavkem žalobkyně se soud však neztotožňuje, neboť již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že: „Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 o. z.., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Žalovaný tedy byl povinen plnit, nikoliv však první den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky dopisem ze dne 2. 6. 2025. V souladu s § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla žalovanému dne 5. 6. 2025. Žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dluhu do tří dnů. Žalovaný se tedy dostal do prodlení dne 10. 6. 2025 (s odkazem na § 607 o. z. platí, že pokud připadne poslední dne lhůty na neděli. Je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující, v tomto případě pondělí 9. 6. 2025). Soud proto žalobě vyhověl co do úroku z prodlení z částky 30 000 Kč za dobu od 11. 6. 2025 do zaplacení, neboť žalobkyni na něj vznikl nárok dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu, co do příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 23. 1. 2024 do zaplacení, soud žalobu ze shora uvedených důvodů zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 015 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

29. Při aplikaci § 14b a. t. soud přihlédl k tomu, že žalobkyně podala u zdejšího soudu totožné žaloby (tj. se stejným obsahem, strukturou, řazením vět) týkající se nároku téhož druhu (tj. nezaplacení dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru), byť jiných dlužníků. Soud má tak za to, že předmětná žaloba naplňuje znaky ustáleného vzoru uplatňovaného opakovaně týmž žalobcem (resp. jeho zástupcem) ve skutkově i právně obdobných věcech ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. Dle názoru soudu lze též předpokládat, že stejné žaloby podává žalobkyně i u ostatních obecných soudů dalších dlužníků.