17 C 262/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky A sídlem Adresa advokátky A 2. Jméno advokátky B , narozená Datum narození advokátky B Jméno zmočněnkyně A bytem Adresa zmočněnkyně A 3. Jméno zmočněnkyně B , narozená Datum narození zmočněnkyně B Jméno opatrovnice bytem Adresa opatrovnice pro určení žalobce dědicem I. Určuje se, že dědicem po zůstavitelce , jméno FO, , nar. , datum, , posledně bytem , adresa, , zemřelé dne , datum, , je žalobce.II. Žalované jsou povinny zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 22 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta.

1. Žalobou ze dne 9. 9. 2024 se žalobce domáhal určení, že je dědicem po své matce - zůstavitelce , jméno FO, , nar. , datum, , posledně bytem , adresa, , zemřelé dne , datum, s tím, že usnesením č.j. 13 D 311/2023-174 ze dne 8. 7. 2024, vydaným , tituly před jménem, , jméno FO, , notářkou jako soudní komisařkou mu bylo uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců podal (tuto) určovací žalobu s odkazem na ust. § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Žaloba byla podána již s ohledem na dobu vydání předmětného usnesení v prekluzivní lhůtě, tedy včas (9. 9. 2024 připadalo na pondělí).

2. Matka žalobce během svého života pořídila závěť sepsanou dne 3. 5. 2018 pod zn. NZ 155/2018 před , tituly před jménem, , jméno FO, , notářem v , adresa, , ve které určila jako závětního dědice svého později zemřelého manžela , tituly před jménem, , jméno FO, , nar. , datum, a současně provedla touto listinou i vydědění svých jediných dětí, a to žalobce a jeho bratra , jméno FO, , nar. , datum, , t. č. nezvěstného. K vydědění uvedla, že s oběma syny „…nejsem po dobu minimálně 15ti let v jakémkoli kontaktu. Oba synové mě po dobu života průběžně okrádali o finanční prostředky a dvakrát mi vykradli byt s tím, že mi odcizili různé vybavení bytu, včetně šperků, elektroniky a různých zpeněžitelných drobností. I přes mou snahu se s nimi spojit a narovnat vzájemné vztahy, byly mé pokusy neúspěšné a dnes ani nevím, kde se oba zdržují.“ Tyto důvody jsou však u žalobce nejsou (a nikdy nebyly) dány a rovněž nejsou dány žádné jiné důvody vydědění (v tomto směru však důkazní břemeno stíhá žalované, viz. Nejvyšší soud 24 Cdo 2633/2024, pozn. soudu).

3. Žalované (resp. žalovaná 1) se k žalobě vyjádřily tak, že žalovaná 1 je neteří zůstavitelky. , adresa, let před smrtí zůstavitelky měla se zůstavitelkou občasný telefonický kontakt. Vztah nebyl tak intenzivní, protože otec žalované 1, který je rovněž bratrem zůstavitelky, pan , jméno FO, , odešel od rodiny, zdržuje se na neznámém místě a nikomu o sobě nedává vědět. Z těchto telefonických kontaktů se zůstavitelkou však zcela jistě ví, že zůstavitelka nebyla se svými syny v kontaktu, protože se na ně (rozuměj žalovaná) při každé příležitosti ptala, neboť chtěla vědět, jak se bratrancům daří. Vždy se však dozvěděla pouze to, že o nich zůstavitelka vůbec nic neví, protože se nestýkají, a několikrát to odůvodnila tím, že ji oba v minulosti velmi zklamali. Zůstavitelka zanechala pořízení pro případ smrti ve formě notářského zápisu. Sám sepisující notář , tituly před jménem, , jméno FO, do textu zápisu výslovně uvedl, že se rozhovorem s pořizovatelkou listiny přesvědčil, že její projev poslední vůle se děje s rozvahou, vážně a bez jakéhokoliv donucení.

4. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 7. 2024 č. j. 13 D 311/2023-174 bylo zjištěno, že soud uložil žalobci, aby do dvou měsíců od právní moci předmětného usnesení podal u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu proti dědičkám ze zákona v III. dědické třídě (žalované) na určení, že je dědicem a aby současně o podání žaloby vyrozuměl pověřeného soudního komisaře. Z odůvodnění se podává, že jediný dědic ze závěti, , tituly před jménem, , jméno FO, , předemřel zůstavitelku dne 10. 8. 2022. Proto nastává dědění ze zákona. Jako dědic ve III. dědické třídě přicházel do úvahy bratr zůstavitelky, , jméno FO, , t. č. nezvěstný (na jeho místo vstupují žalované). Žalobce přichází do úvahu jako dědic první třídy.

5. Podle ust. § 170 z. ř. s. platí, že:(1) V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.(2) Nebyla-li žaloba ve lhůtě podána, bylo-li řízení o žalobě zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou.(3) Vyplývá-li z odstavce 2 nebo z rozhodnutí soudu o žalobě, že dědické právo nesvědčí některému z dosavadních dědiců, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.

6. Výše uvedené usnesení je rozhodnutím ve věci samé (viz. NS 21 Cdo 2361/2007). Soud v rozhodnutí poučí toho, jehož odkazuje na sporné řízení, o následcích nepodání žaloby (§ 170 odst. 2, 3 z. ř. s.). Usnesení dle § 170 se doručuje do vlastních rukou [§ 126 odst. 1 písm. b) z. ř. s.]. Pozůstalostní soud je povinen ve výroku usnesení, jímž toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, odkazuje na sporné řízení, poučit o správné formulaci žalobního návrhu (viz. nález I. ÚS 467/04). Soud ve sporném řízení ve výroku uvede, že žalobce je dědicem zůstavitele, případně zamítne žalobu nebo že žalovaný není dědicem zůstavitele, případně zamítne žalobu (viz. NS 21 Cdo 2203/2006, NS 21 Cdo 3552/2008). Výrok soudu je odvislý od formulace žalobního návrhu (pozitivní a negativní vymezení). Řešení předběžné otázky, které je pro toto rozhodnutí významné (např. posouzení platnosti závěti), nemůže být vyjádřeno ve výroku tohoto usnesení, ale pouze v jeho důvodech (NS 21 Cdo 586/1998, NS 21 Cdo 2203/2006).

7. Právní zástupkyně žalované 1) namítla, že na podání žaloby podle ust. § 170 z. ř. s. byl odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelkou, a že žaloba by měla být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu.

8. Obdobnou věcí se již zabýval Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 2454/2023, a ten dovodil, že pokud se v dědickém řízení řeší otázka (ne)platnosti vydědění a přitom nejsou (ve skupině) jiní dědicové, jedná o /“řádný“/ spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s., který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (k tomu srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, dále například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006)

9. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž byly skutečnosti zjištěny, jsou dál v textu uvedeny kurzívou):

10. Soud provedl důkaz usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 7. 2024, č. j. 13 D 311/2023-174, ze kterého zjistil, že , jméno FO, zemřela dne 1. 3. 2023 se zanecháním závěti. Závěť byla sepsána dne 3. 5. 2018 notářem , jméno FO, , kdy zůstavitelka ustanovila dědicem veškerého svého majetku svého manžela , tituly před jménem, . , jméno FO, , který však zůstavitelku předemřel. Současně zůstavitelka vydědila své dva syny, , Jméno žalobce, (žalobce) a , jméno FO, (nar. 19. 3. 1976), který je již 20 let nezvěstný. Nastává tedy dědění ze zákona, kdy jako dědic ze zákona ve III. třídě přichází do úvahu pozůstalý bratr , jméno FO, , nar. , datum, , který je však neznámého pobytu, a nyní se k němu nepřihlíží. Bratr zůstavitelky zanechal tři děti, , Jméno zmočněnkyně A, , , Jméno zmočněnkyně B, a , Jméno advokátky B, (žalované). Pozůstalý syn , Jméno žalobce, (žalobce) by přicházel jako dědic první dědické třídy a se svým vyděděním nesouhlasí a hodlá uplatňovat svá práva na vypořádání svého povinného podílu.

11. Z notářského zápisu z 3. 5. 2018 sepsaného , tituly před jménem, , jméno FO, , č. NZ 155/2018 soud zjistil, že notář se dostavil do bytu zůstavitelky a sepsal zde závěť a listinu o vydědění. Zůstavitelka ustanovila dědicem veškerého svého majetku manžela , tituly před jménem, . , jméno FO, . Dále prohlásila, že má dva syny, , Jméno žalobce, (žalobce) a , jméno FO, (nar. , datum, ), se kterými není po dobu minimálně 15 let v jakémkoliv kontaktu. Oba synové ji po dobu života průběžně okrádali o finanční prostředky a dvakrát jí vykladli byt s tím, že jí odcizili různé vybavení bytu, včetně šperků, elektroniky a různých zpeněžitelných drobností. I přes její snahu se s nimi spojit a narovnat vzájemné vztahy, byly tyto pokusy neúspěšné a dnes ani není, kde se oba zdržují. Proto je podle ust. § 1646 odst. 1 písm. b) a d) o. z. vyděďuje, a to z důvodu, že o ní neprojevují opravdový zájem, jaký by projevovat měli a vedou trvale nezřízený život. Toto vydědění se vztahuje i na potomky uvedených osob.

12. Ve své účastnické výpovědi žalobce uvedl, že do rozvodu rodičů žil v jejich společné domácnosti. Poté si matka našla nového přítele, pana , Anonymizováno, , který se nastěhoval do bytu. Po nastěhování pana , Anonymizováno, do společně obývaného bytu se chování matky vůči dětem změnilo, nechávala je přespávat přede dveřmi, oddávala se s přítelem sexuálním praktikám před dětmi, močila na ně, byli vystaveni fyzickému násilí. Žalobce zachránilo to, že odešel studovat na internát do , adresa, a poté k babičce; mladšího bratra , jméno FO, soužití značně poznamenalo. S matkou se setkal až po letech, kdy umírala babička, vyzvedl matku a přivezl ji k umírající babičce, ale ta matce (své dceři) do své smrti neodpustila. Žalobce se poté snažil nalézt (reparovat) vztah k matce, poté, co si matka našla , tituly před jménem, . , jméno FO, , se vztah podařilo do určité míry obnovit, žalobce chodil matku navštěvovat. Vztah měl daleko do ideálu, matka v roce 2015 při jedné z návštěv sdělila žalobci, že se neměl narodit, žalobce z bytu odešel. Po tomto incidentu byly vztahy rezervovanější. V roce 2016 se matka vdala za , tituly před jménem, . , jméno FO, . Po smrti , tituly před jménem, . , jméno FO, se intenzita kontaktů zvýšila. Když však matka v únoru neodpovídala na zprávy nebo telefonáty žalobce, vypravil se k ní do bytu, kde zjistil, že byla převezena do , Anonymizováno, nemocnice, kde zemřela. Postaral se o matčin pohřeb, její urnu umístil do hrobu jejího manžela, , tituly před jménem, , jméno FO, .

13. Co se týče výchovných problémů, tak se z jeho pohledu jednalo o běžné klukoviny. Nikdy se nedopustil kriminální aktivity, nikdy nebyl součástí part, které by holdovaly drogám nebo alkoholu, vystudoval, krátce po studiu se oženil. Se současnou ženou žije ve vztahu déle než 17 let, má dceru, je dědečkem. Jeho profesní život je úspěšný. S bratrem , jméno FO, kontakt nemá. Ten do smrti babičky žil u ní, po smrti babičky odešel.

14. Z výpovědi svědka , jméno FO, (otec žalobce a bývalý manžel zůstavitelky) soud zjistil, že se zůstavitelkou uzavřel manželství , datum, (svědkovi bylo 24 let, zůstavitelce 23 let), zůstavitelka byla v té době již těhotná. Manželství trvalo cca 17 let, bylo bezproblémové. Manželka si však našla přítele, se kterým chtěla žít, manžel odešel a rozvedli se (, datum, ). Poté, co se nový přítel do bytu nastěhoval, nechala mladšího syna umístit do výchovného ústavu. Trvalo to nějakou dobu, než syna z výchovného ústavu získal zpět, mladší syn bydlel s ním a jeho novou přítelkyní, poté odešel do , adresa, a bydlel s babičkou. Po smrti babičky se mladší syn ztratil a nikomu není známo, kde se zdržuje, či jestli je naživu. S bývalou manželkou se nestýkal, veškeré informace, které o ní má, získal přes staršího syna. Zúčastnil se i jejího pohřbu.

15. Z výpovědi manželky žalobce, , jméno FO, , soud zjistil, že matka žalobce o to, aby jí poznala, nikdy nestála. Vždy, když šel žalobce na návštěvu do bytu matky (= zůstavitelky), musela zůstat venku (v autě či jinak). Matku žalobce tedy nikdy nepoznala, s otcem žalobce se jako rodina běžně stýkají. Vybavila si, že na oslavě zůstavitelčiných 65. narozenin (tj. rok 2015) sdělila žalobci, že se raději měl oběsit na pupeční šňůře, žalobce to těžce nesl.

16. Z výpovědi kamaráda žalobce, pana , jméno FO, , soud zjistil, že tento je dlouholetým kamarádem žalobce od roku 1996 dosud. Svědek bydlel nedaleko od bydliště zůstavitelky, žalobce se za ním po návštěvě matky zastavoval. Z vyprávění ví, že matka moc nejevila zájem o vzájemný kontakt se synem, kontakt většinou inicioval žalobce.

17. Soud vyslechl i , jméno FO, , nevlastní dceru první žalované, , Jméno zmočněnkyně A, , ta vypověděla, že její (nevlastní) matka si se zůstavitelkou telefonovala, telefonátům byla přítomna, se zůstavitelkou se nikdy nesetkala. Věděla o její existenci, i o tom, že má dva syny, o kterých tvrdila, že se s nimi nestýká.

18. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 1989, sp. zn. 7 C 268/89 soud zjistil, že manželství zůstavitelky a , jméno FO, (otce žalobce) bylo rozvedeno pravomocně dne , datum, . V manželství časem narůstaly neshody ohledně výchovy dětí, které musela zůstavitelka řešit sama. Nezl. , jméno FO, (žalobce) se v té době učil obráběčem kovů s průměrným prospěchem, bez výchovných problémů. Mladší bratr , jméno FO, navštěvoval základní školu, prospěch slabý, ale rovněž bez výchovných problémů. Obě děti byly svěřeny po rozvodu do výchovy matky.

19. Z protokolu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 7. 1991, sp. zn. 12 Nc 405/91 soud zjistil, že zůstavitelka podala návrh na nařízení ústavní výchovy mladšího syna , jméno FO, s tím, že od září 1990 má působit výchovné problémy, nastoupil na SOU, kde má velké absence, doma krade, věci prodává.

20. Z předložené SMS komunikace mezi žalobcem a zůstavitelkou soud zjistil, že tato se datuje od r. 2016, obsahuje blahopřání k narozeninám, svátkům, přání k Vánocům. V roce 2022 se prostřednictvím SMS komunikace řešil hrob v , adresa, , který zůstavitelka bez vědomí žalobce nechala přepsat na , jméno FO, a úmrtí , tituly před jménem, , jméno FO, , kdy zůstavitelka žádala syna (žalobce) o případnou pomoc. Poslední zpráva zůstavitelky byla z 15. 2. 2023. Žalobce disponoval klíči o matčina bytu (fotografie svazku klíčů na č. l. 53).

21. Zůstavitelka (matka) zemřela dne 1. 3. 2023. Žalobce byl vypravitelem pohřbu, nechal urnu matky umístit do hrobu manžela , jméno FO, (uložení urny č. 00163/212/2023 na č. l. 51, podpis pod listinou patří žalobci, zhotovení písma, zakázkový list ze dne 4. 5. 2023 na č. l. 52 faktura daňový doklad č. , hodnota, , adresa, ze dne 30. dubna 2023 na č. l. 55, faktura pohřebního ústavu v Praze dne 17. dubna 2023 č. , hodnota, na č. l. 54).

22. Z takto provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobce je jedním ze dvou synů zůstavitelky. Vztahy mezi zůstavitelkou a syny zřejmě odpovídaly obecné představě o vztahu dospívajících synů a matky až do roku 1989. Po rozvodu manželství s , jméno FO, matka začala žit s novým přítelem, a zřejmě pod jeho vlivem se začala k synům chovat obecně zavrženíhodným způsobem. Mladší syn , jméno FO, byl umístěn ve výchovném ústavu, starší syn , jméno FO, posléze žil u své babičky, kde později našel útočiště i mladší syn , jméno FO, . Matka matky za svého života dceři její chování neodpustila. Po smrti babičky mladší syn , jméno FO, odešel neznámo kam a je nezvěstný. Starší syn , jméno FO, (žalobce) konsolidoval život, žije šťastným rodinným i profesním životem, s otcem se stýká. S matkou se pokoušel obnovit vztahy, což se mu s určitou mírou úspěchu dařilo. Po smrti matky byl jediným vypravitelem pohřbu (žalované o smrti zůstavitelky, jak vyplynulo z kontextu věci, nevěděly). Matka (zůstavitelka) v roce 3. 5. 2018 formou notářského zápisu pořídila právní jednání pro případ smrti, kdy ustanovila dědicem veškerého svého majetku manžela , tituly před jménem, , jméno FO, . Dále prohlásila, že má dva syny, , Jméno žalobce, (žalobce) a , jméno FO, (nar. , datum, ), se kterými není po dobu minimálně 15 let v jakémkoliv kontaktu a že oba synové ji po dobu života průběžně okrádali o finanční prostředky a dvakrát jí vykradli byt s tím, že jí odcizili různé vybavení bytu, včetně šperků, elektroniky a různých zpeněžitelných drobností. I přes její snahu se s nimi spojit a narovnat vzájemné vztahy, byly tyto pokusy neúspěšné a dnes ani není, kde se oba zdržují. Proto je podle ust. § 1646 odst. 1 písm. b) a d) o. z. vyděďuje, a to z důvodu, že o ní neprojevují opravdový zájem, jaký by projevovat měli a vedou trvale nezřízený život. Toto vydědění se vztahuje i na potomky uvedených osob. Toto sdělení však v případě žalobce není pravdivé.

23. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud provedl všechny navržené důkazy ve věci.

24. Podle ust. § 1475 odst. 1, 3 o. z. platí, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. Komu náleží dědické právo, je dědic, a pozůstalost ve vztahu k dědici je dědictvím. Nejvyšší soud ČR ve věci 30 Cdo 2174/2001 dovodil, že za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku na základě soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. Do té doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví. Dědické právo dědice působí vůči všem ostatním osobám, jejichž povinnost se omezuje na nekonání, nezasahování do práv dědice. Musí však jít o dědice oprávněného, který má nejlepší dědické právo (§ 1690 odst. 1).

25. Podle ust. § 1476 o z. platí, že se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe. Podle ust. § 1491 o. z. platí, že pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva nebo dovětek. Podle ust. § 1492 o. z. platí, že pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice, který se práva na povinný díl nezřekl a nedošlo-li ani k vydědění. Pokud tomu pořízení pro případ smrti odporuje, náleží nepominutelnému dědici povinný díl. Podle ust. § 1532 o. z. platí, že závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami. Podle ust. § 1537 a § 1538 o. z. platí, že zůstavitel může projevit poslední vůli ve veřejné listině. Kdo sepisuje veřejnou listinu o závěti, přesvědčí se, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.

26. Závěť pořízená formou veřejné listiny má nejsilnější právní ochranu (§ 567 a násl. o. z.). V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by závěť pořízená zůstavitelkou nebyla pravá či byla neplatná. Zůstavitelka platně učinila jediným dědicem svého majetku svého manžela , tituly před jménem, , jméno FO, (s výhradou uvedenou v ust. § 1492 o. z.). , tituly před jménem, , jméno FO, však zůstavitelku předemřel, tedy není dědicem podle ust. § 1479 o. z. V úvahu přichází pouze dědická posloupnost ze zákona.

27. Zákonná posloupnost je upravena v ust. § 1633 a násl. o. z. V první třídě dědiců (§ 1635 o. z.) dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem. Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podílem stejným dílem jeho děti, totéž platí i o vzdálenějších potomcích téhož předka.

28. Z uvedených osob v této skupině nedědí ten, kdo nepřežil zůstavitele nebo zemřel současně se zůstavitelem (§ 1479 o. z. věta druhá), odmítl dědictví (§ 1486 o. z.), je dědicky nezpůsobilý (§ 1481, § 1483 o. z.), zřekl se svého dědického práva (§ 1484 o. z.), byl platně vyděděn (§ 1646 o. z.).

29. Podle ust. § 1646 odst. 1 o. z. platí, že ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, kterýa) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi,b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl,c) byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze nebod) vede trvale nezřízený život.

30. Prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť (§ 1649 odst. 1 o. z.). Listinou o vydědění ze dne 3. 5. 2018 pořízenou formou veřejné listiny zůstavitelka vydědila oba své syny s tím, že s nimi není po dobu minimálně 15 let v jakémkoliv kontaktu a že oba synové ji po dobu života průběžně okrádali o finanční prostředky a dvakrát jí vykradli byt s tím, že jí odcizili různé vybavení bytu, včetně šperků, elektroniky a různých zpeněžitelných drobností. I přes její snahu se s nimi spojit a narovnat vzájemné vztahy, byly tyto pokusy neúspěšné a dnes ani není, kde se oba zdržují. Proto je podle ust. § 1646 odst. 1 písm. b) a d) o. z. vyděďuje, a to z důvodu, že o ní neprojevují opravdový zájem, jaký by projevovat měli a vedou trvale nezřízený život.

31. Důvody, pro které lze nepominutelné dědice vydědit, jsou v zákoně uvedeny taxativně. Neprojevování opravdového zájmu definoval Nejvyšší soud ČR mj. ve věci 30 Cdo 2214/2002 takto: podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996 sp. zn. 6 Co 10/96, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

32. V řízení bylo po provedeném dokazování prokázáno, že o takový případ se nejedná. Žalobce přes obecně zavrženíhodný způsob, jakým se k němu matka po rozvodu s , jméno FO, (otcem) chovala, se pokusil navázat a do jisté míry navázal vztah se svou matkou. Skutečnost, že matka o hlubší integraci nestála (např. nestála o to poznat svou snachu, a per analogiam vnoučata), lze přičíst pouze k její tíži.

33. Nejvyšší soud ČR vedení nezřízeného života ve smyslu ustanovení (nyní) § 1646 odst. 1 písm. d) o. z. ve věci 21 Cdo 190/2010 definoval jako „takové chování, které evidentně vybočuje z rámce obecné představy o chování v souladu s dobrými mravy. O trvalé vedení nezřízeného života pak půjde v takových případech, kdy chování vyděděného bude vykazovat známky kontinuálnosti (tedy nikoliv jen nahodilosti či ojedinělosti) a dlouhodobosti, kdy již zpravidla nebude možné očekávat návrat k běžnému způsobu života tak, jak je vnímán většinovou společností.“ Ani taková skutečnost nebyla v řízení prokázána, resp. byl prokázán opak.

34. Rovněž nebylo v řízení prokázáno, že by ji žalobce po dobu života průběžně okrádal o finanční prostředky a dvakrát jí vykradl byt s tím, že jí měl odcizit různé vybavení bytu, včetně šperků, elektroniky a různých zpeněžitelných drobností, nebyla prokázána, resp. byla vyvrácena. Soud může pouze spekulovat, co vedlo zůstavitelku k vydědění svých synů, nabízí se obava o zajištění bydlení pro manžela , tituly před jménem, , jméno FO, , když obecně bylo v řízení prokázáno, že matka dávala přednost svým partnerům nad zájmy svých dětí.

35. Není sporu o tom, že obecně má nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný podíl (§ 1650 o. z.) a dostává se do postavení tzv. obligačního dlužníka dědiců. Právní doktrína je v současné době nejednotná a zaujímá zcela protichůdné názory v otázce, zdali v případě, kdy současně nejsou povoláni jiní dědicové z odpovídajícího zákonného titulu (žalobce je jediný dědic v první třídě), nabývá tento dědic dědický podíl (celé dědictví) nebo jen povinný díl (v jeho případě finanční částku rovnající se ¼ dědictví podle ust. § 1643 odst. 2 o. z.) a zdali v takovém případě jsou povoláni i další dědicové v dalších postupných dědických třídách.

36. Nalézací soud na tuto otázku odpovídá takto – byl-li jediný do úvahy připadající dědic v první třídě vyděděn neplatně, stává se dědicem v první dědické skupině, nikoliv obligačním dlužníkem dědiců, kteří by jinak byli povoláni k dědictví podle druhé až šesté třídy. Nalézací soud si je vědom toho, že tato otázka může být vyššími soudy posouzena odlišně. Není však na nalézacím soudu, aby sjednocoval právní doktrínu, toto je ústavou ČR vyhrazeno pouze Nejvyšším soudům.

37. S ohledem na výše uvedené tedy soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a určil, že žalobce je dědicem po své zemřelé matce.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 22 300 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 65 000 Kč sestávající z částky 3 700 Kč za každý ze 5 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2013 a 2 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění od 1. 1. 2024.