17 C 96/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 20 626 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 626 Kč se zákonným úrokem z prodlení kapitalizovaným za období od 24. 1. 2026 do 10. 2. 2026 částkou 116,99 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 626 Kč od 11. 2. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 200,07 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Jméno advokáta, advokáta.

1. V podané žalobě se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 20 626 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 116,99 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 626 Kč od 11. 2. 2026 do zaplacení a náhradou nákladů řízení. Uvedla, že dne 3. 8. 2025 uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetového portálu Anonymizováno, provozovaného společností Jméno žalobkyně., smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, sjednanými úroky a poplatkem za službu „Bezpečná splátka“ ve výši 99 Kč měsíčně. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně ověřila totožnost žalovaného, vlastnictví bankovního účtu i jeho úvěruschopnost, přičemž sjednaná částka byla dne 3. 8. 2025 poukázána na bankovní účet žalovaného. Žalovaný však neuhradil žádnou ze sjednaných splátek, dostal se do prodlení, a proto mu byly v souladu se smlouvou účtovány úroky, poplatky za službu „Bezpečná splátka“, smluvní pokuty a účelně vynaložené náklady spojené s vymáháním pohledávky. Přestože byl žalovaný opakovaně vyzýván k úhradě dlužné částky prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, doporučené výzvy před zesplatněním úvěru ze dne 13. 10. 2025, následného oznámení o zesplatnění úvěru ke dni 28. 11. 2025 i předžalobní výzvy podle § 142a občanského soudního řádu, svůj dluh neuhradil. Ke dni podání žaloby žalobkyně evidovala vůči žalovanému pohledávku ve výši 20 626 Kč, sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatků za službu „Bezpečná splátka“ ve výši 396 Kč, úroků ve výši 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, přičemž se dále domáhala i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 116,99 Kč za období od 24. 1. 2026 do 10. 2. 2026 a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 626 Kč od 11. 2. 2026 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně dále uvedla, že v rámci posuzování úvěruschopnosti posuzuje výdajovou a příjmovou stránku žadatele o spotřebitelský úvěr, přezkoumává rovněž klientské informace o proměnných a taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Rovněž vypracovává statistický model a kontroluje bonitu klienta včetně jeho schopnosti v budoucnosti splácet úvěr. Prostřednictvím statistického výpočtu limitu nejvyšší měsíční splátky tzv. MLS, jak na klienta, tak na domácnost klienta, ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet úvěr, žadateli o úvěr je rovněž vypočteno jeho kreditní skóre. Dále byly využity registry SOLUS, NRKI, CRIBIS a ISIR. Žalobkyně při svých výpočtech pracovala s měsíčním příjmem žalovaného ve výši 43 000 Kč. Žalobkyně na základě svých zjištění s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky shledala žalovaného schopným splácet úvěr.

2. Žalovaný se k žalobě žádným způsobem nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.

3. Soud věc za postupu podle § 115a a 101 odst. 4 o. s. ř. projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s § 45 až 50 o. s. ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal. Žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

4. Z listinných důkazů nacházejících se ve spise soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním (důkazy jsou v textu kurzívou).

5. Z úvěrové smlouvy ze dne 3. 8. 2025 k ID žádosti č. 1521563 vč. sazebníku poplatků soud zjistil, že se touto smlouvu žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 15 000 Kč formou převodu na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit formou pravidelných 24 měsíčních splátek, přičemž celkově měl uhradit 20 640 Kč vč. poplatku za poskytnutí úvěru 495 Kč. RPSN činila 49,1 %. Úroková sazba byla sjednána tak, že 1. měsíc trvání úvěru byl úvěr bezúročný (sazba 0 % p. a.), 2. až 8. měsíc trvání úvěru byl úvěr úročený pevnou částkou, která závisí na výši poskytnutého úvěru (jistiny). Výše úroku je 49 Kč za každých půjčených 1000 Kč. Roční úroková sazba se v tomto případě pohybovala v rozmezí od 0 % do 83,1 % . Od 9. měsíce trvání úvěru až do dne splatnosti úvěru byl úvěr bezúročný́ (úroková sazba 0 % p. a.). Úvěr měl být dle smlouvy vyplacen na bankovní účet č. č. účtu.

6. Z karty klienta a posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalobkyně při vyhodnocování úvěruschopnosti žalovaného počítala s jeho příjmem 43 000 Kč měsíčně ze zaměstnání a splátkami 4 000 Kč měsíčně u jiných společností. Dále využila vlastní scoringový model a lustrace v rejstřících SOLUS, NRKI, CEE a ISIR.

7. Z výpisu z běžného účtu ze dne 31. 10. 2017 soud zjistil, že žalovaný byl vlastníkem také účtu č. účtu vedený u právnická osoba. Vzhledem k datu uzavření smlouvy (3. 8. 2025) a datu bankovního výpisu (31. 10. 2017) se z něj soudu nepodařilo vyčíst žádné další relevantní údaje pro věc, např. příjem či výdaje žalovaného.

8. Z fotografie občanského průkazu soud zjistil, žalovaný svou totožnost žalobkyni prokázal vedle výpisů z bankovního účtu také zasláním fotografie (skenu) svého OP.

9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že dne 3. 8. 2025 žalobkyně odeslala 15 000 Kč na bankovní účet č. č. účtu.

10. Ze sdělení Anonymizováno, a.s., ze dne 25. 6. 2026 soud zjistil, že majitelem a jedinou osobou s dispozičními právy k účtu č. č. účtu byl v době uzavření smlouvy a dále pouze žalovaný. Z bankovních výpisů za období 1. 5. 2025 až 31. 8. 2025, které byly přílohou ke sdělení banky, soud zjistil, že dne 3. 8. 2025 byla ze strany žalobkyně žalovanému vyplacena částka 15 000 Kč označená jako „Anonymizováno“. Soud dále zjistil, že žalovanému byla dne 9. 6. 2025 stržena částka 9 292,52 Kč označená jako „Exekuční příkaz č. j. spisová značka“. Dále na účet žalovaného byly v období června a července 2025, tedy před uzavření úvěrové smlouvy s žalobkyní, zasílány finančních prostředky od nejrůznějších nebankovních poskytovatelů úvěrů, např. dne 8. 5. 2025 částka 30 000 Kč, dne 19. 5. 2025 částka 10 000 Kč, dne 23. 5. 2025 částka 10 000 Kč, vše od společnosti Anonymizováno., a dne 26. 7. 2025 částka 22 000 Kč od společnosti právnická osoba 11. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaný po dobu trvání smlouvy neuhradil žádnou splátku.

12. Z výzvy před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 13. 10. 2025 vč. poštovního archu soud zjistil, že žalobkyně před zesplatněním úvěru vyzvala žalovaného k úhradě dlužných splátek do 30 dnů s upozorněním, že pakliže splátky neuhradí, přistoupí k zesplatnění celého úvěru.

13. Z výzvy ke splacení celé půjčky ze dne 28. 11. 2025vč. poštovního archu soud zjistil, že žalobkyně v důsledku neuhrazení dlužných splátek ze strany žalovaného přistoupila k okamžitému zesplatnění úvěru, žalovaného vyzvala k úhradě celé dlužné částky, tj. 20 626 Kč.

14. Následně byl žalovaný vyzván dne 9. 1. 2026 k plnění dluhu prostřednictvím právního zástupce žalobkyně předžalobní výzvou odeslanou dne 12. 1. 2026 (viz předžalobní výzva ze 9. 1. 2026 a dodací arch ze dne 12. 1. 2026).

15. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.

16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

17. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.

22. Žalobkyně měla pak dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.

24. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

25. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

26. V daném případě žalobkyně tvrdila, že prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, přičemž vycházela z vlastních statistických modelů credit scoringu. Žalobkyně si sice vyžádala od žalovaného výpis z účtu, který by mohl verifikovat jeho příjmy, ten je však vzhledem k datu jeho vystavení (31. 10. 2027, viz výše) a datu uzavření smlouvy (3. 8. 2025) zcela bezpředmětný. Žalobkyně si nevyžádala žádné informace k prokázání výdajů od žalovaného, což také uvádí v úvěrové zprávě, když odkazuje na své vlastní scoringové hodnocení, které dle jejího názoru má mít větší průkazní hodnotu. Žalobkyně jako profesionálka v daném oboru si od žalovaného měla vyžádat podklady, které výši jeho výdajů dokládají. Žalovaný je při sjednávání smlouvy v pozici slabší strany, zájmem žalovaného je uzavřít smlouvu, a proto nemusí vždy tvrdit pravdivé údaje. Ověření údajů, ať na stránce příjmové či výdajové, pak bylo dle zákona o spotřebitelském úvěru povinností žalobkyně, ta však nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Podpůrně může sloužit k ohodnocení úvěruschopnosti i tzv. credit scoring, nicméně obecná data musí být konfrontována okolnostmi konkrétního případu. Pokud si žalobkyně neověřila ani přibližnou výši výdajů žalovaného, nemůže vycházet ze statistických dat nebo obecných modelů, protože situace každého dlužníka je různá. Soud také poukazuje na množství zápůjček, které žalovaný obdržel před uzavřením úvěrové smlouvy s žalobkyní (tj. v měsíci červnu a červenci 2025). Soud dále na základě bankovního výpisu zjistil, že žalovaný byl v červenci 2025 postihnut exekučním příkazem. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z.

27. Jelikož je tedy spotřebitelská smlouva ze dne 3. 8. 2025 absolutně neplatná, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

28. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný dosud ničeho nevrátil, a proto je povinen žalobkyni tuto částku zaplatit (výrok I). Ohledně ostatních požadovaných částek, ať již se jednalo o různé poplatky, smluvní úrok, či zákonný úrok z prodlení soud žalobu zamítl (výrok II).

29. Ohledně zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl, neboť se žalovaný nedostal do prodlení a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021). Ke stejné problematice se vyjádřil i Městský soud v Praze: „Je přitom nerozhodné, jaké jsou výdělkové poměry žalované, když splatnost nemůže nastat před soudním rozhodnutím a výdělkové a majetkové poměry žalované mohou být relevantní pouze pro určení lhůty splatnosti podle § 160 o. s. ř., nikoli pro její vznik před rozhodnutím soudu“ (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 200,07 Kč, přičemž tato částka představuje 45,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,28 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 826 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 626 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, předžalobní výzva, žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 3. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.