19 C 286/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dášou Vítkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 34 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 24 000 Kč: -) s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 518,43 Kč, -) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 845,63 Kč, -) s úrokem ve výši 24,57 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, -) s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení, -) s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 464,91 Kč, -) s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 806 Kč, -) s úrokem ve výši 25,23 % ročně z částky 10 888,89 Kč od [datum] do zaplacení, -) s úrokem z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 10 888,89 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 20 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi společností [právnická osoba], (dále jen právní předchůdkyně žalobkyně) a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, což žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se dále zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za zapůjčené peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na pohledávku částečně plnil, a to částkou ve výši 7 000 Kč. Zbylou dlužnou částku ve výši 20 000 Kč žalobkyně nárokuje v tomto řízení. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána, prostřednictvím právního zástupce žalobkyně, dne [datum]. Pohledávka přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž dne [datum] bylo žalovanému zasláno oznámení o postoupení pohledávky. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 14 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, což žalovaný potvrdil svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se dále zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za zapůjčené peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 450 Kč počínaje [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na [datum]. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Žalovaný na pohledávku částečně plnil, a to částkou ve výši 13 000 Kč. Zbylou dlužnou částku ve výši 14 000 Kč žalobkyně nárokuje v tomto řízení. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána, prostřednictvím právního zástupce žalobkyně, dne [datum]. Pohledávka přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], přičemž dne [datum] bylo žalovanému zasláno oznámení o postoupení pohledávky. Žalovaný zůstal nečinný a k žalobě se nevyjádřil. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dale jen “o.s.ř.”) projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o.s.ř. (zakotvujícím zásadu odpovědnosti účastníka za určení místa, kam mu mají být písemnosti doručovány, byť by se účastník v tomto místě nezdržoval), žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal. Z provedených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se kromě vrácení této jistiny zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit i částku ve výši 12 000 Kč. Celkově tak měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradit 27 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 450 Kč (Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]), (dále jen„ Úvěrová smlouva 1“). A dále právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se kromě vrácení této jistiny zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit i částku ve výši 12 000 Kč. Celkově tak měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradit 27 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 450 Kč (Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum]), (dále jen„ Úvěrová smlouva 2“). Před uzavřením Úvěrové smlouvy 1 žalovaný uvedl v zákaznické kartě, že má hlavní pracovní poměr na pozici pracovník montážní linky u zaměstnavatele [právnická osoba] a jeho celkové měsíční příjmy činí 16 000 Kč. Jako celkové měsíční výdaje žalovaný uvedl částku 10 950 Kč skládající se z výdajů na bydlení ve výši 3 950 Kč a osobních výdajů ve výši 7 000 Kč Tyto údaje dle zákaznické karty doložil žalovaný pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní/podnájemní smlouvou. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Jako druh bydlení zaškrtl žalovaný„ nájemník“, což měl dle zákaznické karty doložit nájemní smlouvou. Tyto dokumenty rovněž soudu předloženy nebyly. Žalovaný uvedl 1 nezaopatřené dítě. Žalovaný dále prohlásil, že proti jeho osobě je vedena 1 exekuce. (Zákaznická karta ze dne [datum]). Před uzavřením Úvěrové smlouvy 2 žalovaný uvedl v zákaznické kartě, že má hlavní pracovní poměr na pozici pracovník montážní linky u zaměstnavatele [právnická osoba] a jeho celkové měsíční příjmy činí 18 683 Kč. Jako celkové měsíční výdaje žalovaný uvedl částku 12 950 Kč skládající se z výdajů na bydlení ve výši 3 950 Kč, osobních výdajů ve výši 7 000 Kč a výdajů na splátky úvěru ve výši 2000 Kč Tyto údaje dle zákaznické karty doložil žalovaný pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní/podnájemní smlouvou. Tyto dokumenty soudu předloženy nebyly. Jako druh bydlení zaškrtl žalovaný„ nájemník“, což měl dle zákaznické karty doložit nájemní smlouvou. Tyto dokumenty rovněž soudu předloženy nebyly. Žalovaný uvedl 1 nezaopatřené dítě. Žalovaný dále prohlásil, že proti jeho osobě je vedena 1 exekuce. (Zákaznická karta ze dne [datum]). Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] a příloha k ní), o čemž byl žalovaný informován (Oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum]). Tento dopis mu byl zaslán dne [datum] (Podací lístek ze dne [datum] s podacím číslem RR2581425945F). Žalovaný byl prostřednictvím žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky (Předžalobní výzva ze dne [datum]). Tato výzva mu byla zaslána dne [datum] (Podací lístek ze dne [datum] s podacím číslem RR2583456194F). Protože si skutková zjištění, která učinil soud z důkazů uvedených shora, neodporují, odkazuje soud na tato zjištění jako na skutkový závěr ve věci samé. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Dle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] dne [datum] smlouva o úvěru [číslo] ve smyslu smlouvy o spotřebitelském úvěru dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně však před uzavřením těchto smluv nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě žalobkyně tvrdila, že údaje ohledně majetkových poměrů žalovaného byly ověřovány z pracovní smlouvy, výplatních pásek a nájemní smlouvy. Tyto dokumenty však žalobkyně soudu přes výzvu ze dne [datum] nepředložila, respektive uvedla, že kopie těchto dokladů nemá k dispozici, a proto nelze její tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného považovat za prokázaná. Ze zákaznické karty vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného kromě nájmu. Žalovaný uvedl, že má jedno nezaopatřené dítě, náklady na jeho výživu však do karty zákazníka neuvedl. Žalovaný dále prohlásil, že je proti jeho osobě vedena exekuce. Již jen toto prohlášení musí poskytovateli úvěru zavdat důvodnou pochybnost o schopnosti žadatele splácet úvěr, v takovém případě je nutné klást na zkoumání úvěruschopnosti žadatele výrazně vyšší důraz. Právní předchůdkyně žalobkyně si však k tomuto prohlášení nevyžádala žádné další podklady a v zásadě s touto informací nijak dále nepracovala. Z takto zjištěných údajů nelze dojít k závěru, zda žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet a soud nepovažuje způsob zkoumání úvěruschopnosti právní předchůdkyní žalobkyně za řádný a provedený s náležitou odbornou péčí. Nad to je třeba podotknout, že důraz je třeba klást i na povinnost vést a uchovávat záznamy týkající se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, proto se nemůže povinnosti řádně doložit posouzení úvěruschopnosti žalované zprostit ani žalobkyně, na kterou byla pohledávka postoupena její právní předchůdkyní. Soud se zcela neztotožnil s předloženým rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, když má za to, že naopak je povinností poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty a záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ust. § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru. Nedostatečný způsob zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně má za následek dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smluv o zápůjčkách, přičemž soud je přesvědčen, že ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti dle § 588 o. z. Poskytovatelům úvěrů byla povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitelů před uzavřením smlouvy uložena již v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 a jako důsledek nesplnění této povinnosti byla judikaturou vyvozena absolutní neplatnost následně uzavřené smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Zákon o spotřebitelském úvěru v podobě právní úpravy účinné do 30. 11. 2016 stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako slabší strany. Tato zásada byla přenesena i do právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 přijaté zákonem č. 257/2016 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo v nové právní úpravě ochranu spotřebitele posílit. Tomuto záměru by posouzení neplatnosti smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako relativní zcela odporovalo, neboť by to ochranu spotřebitele naopak zjevně oslabovalo. Pokud tak za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. bylo na neplatnost spotřebitelských smluv ustáleně nahlíženo jako na neplatnost absolutní, nelze ji napříště ve smyslu právě uvedeném posuzovat jako pouhou neplatnost relativní. Takový výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by pomíjel jeho účel a smysl. Opomenout nelze ani rozhodnutí Soudního dvoru EU ve věci C -679/18 OPR-Finance, ve kterém Soudní Dvůr EU uvedl, že:„ články 8 a 23 směrnice 2008/48 (pozn. transponované do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Na základě výše uvedeného soud posoudil obě stranami uzavřené smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné. Žalobkyně prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 2 x 15 000 Kč, a proto byl žalovaný povinen je vrátit, avšak s ohledem na závěr o neplatnosti uzavřených smluv, jako bezdůvodné obohacení v souladu s § 2991 odst. 2 o. z. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný uhradil částku ve výši 13 000 Kč na Úvěrovou smlouvu 1 a částku ve výši 7 000 Kč na Úvěrovou smlouvu 2, zbývá mu tedy uhradit 10 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smluv soud zamítl žalobu co do zbylé částky a co do smluvního úroku. K uplatněnému nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení, soud uvádí následující. Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Žalovaný tedy byl povinen plnit, nikoliv však první den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle aktuálně účinné úpravy obsažené v ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávek a zároveň žalovaného vyzvala k úhradě dluhu dopisem ze dne [datum], který byl odeslán dne [datum]. Na základě § 573 o. z. se má za to, že tato zásilka došla dne [datum]. Právní předchůdkyně žalobkyně žádá v tomto oznámení o uhrazení dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu, tedy do [datum] a žalovaný se tak dostal do prodlení dne [datum] a od tohoto dne soud přiznal zákonný úrok z prodlení, neboť žalobkyni na něj vznikl nárok dle ust. § 1 970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož žalovanému, který byl ve věci částečně úspěšný v rozsahu 71 %, žádné náklady řízení nevznikly.