20 C 100/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A . se sídlem Adresa žalobkyně A , PSČ Anonymizováno , podnikající na území České republiky prostřednictvím Jméno žalobkyně A .,organizační složka, IČO IČO žalobkyně B sídlem Adresa žalobkyně B zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 478 136,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 472 933,81 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba s tím, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 202, 95 Kč s úrokem ve výši 7,9 % ročně z částky 477 986, 76 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 477 986, 76 Kč od 13. 3. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 227, 4 Kč od 30. 11. 2023 do 12. 3. 2025, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 69 901, 86 Kč od 11. 6. 2024 do 12. 3. 2025, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 69 226,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 478 136,76 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 27. 11. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru č. GNN137067696, na základě které poskytla dne 30. 11. 2023 žalovanému úvěr ve výši 481 600 Kč a žalovaný se ho zavázal splácet v 96měsíčních splátkách po 6 783,77 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 7,9 % ročně. Žalovaný však žalobkyni řádně a včas nehradil splátky a ke dni 10. 6. 2024 se proto v souladu se smlouvu stal celý dluh splatným. Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 8 666,19 Kč. Žalovaná částka 478 136,76 Kč pak představovala neuhrazenou jistinu, žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný smluvní úrok za období od 30. 11. 2023 do 12. 3. 2025 ve výši 19 227,04 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 11. 6. 2024 do 12. 3. 2025 ve výši 69 901,86 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 477 986,76 Kč za dobu od 13. 3. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále na výzvu soudu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala z údajů poskytnutých žalovaným, v interních a externích databázích a z insolvenčního rejstříku, žalovaný sám uvedl měsíční příjem 55 000 Kč a výdaje na bydlení ve výši 7 000 Kč, jakož i další úvěrové produkty, které měly být v rámci této smlouvy konsolidovány. Žalobkyně údaje získané od žalovaného posoudila v rámci interního systému a na základě těchto údajů stanovila žalobkyně maximální zatížení žalovaného na splátku ve výši 39 315 Kč měsíčně, přičemž splátka nového úvěru činila 6 783,77 Kč měsíčně, nově tak celkové zatížení žalovaného činilo 13 068,77 Kč měsíčně.

2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.

3. Soud věc za postupu podle ust. § 115a a 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) projednal za předpokládaného souhlasu účastníků bez potřeby nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů, které účastníci na podporu svého procesního stanoviska předložili. Výzvu k vyjádření o tom, zda má být ve věci nařízeno jednání, pak soud doručil v souladu s ust. § 45 až 50 o. s. ř., žádný z účastníků ve stanovené lhůtě o nařízení jednání výslovně nepožádal.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav, důkazy soud uvádí kurzívou. Účastníci uzavřeli dne 30. 11. 2023 smlouvu o hotovostním úvěru č. GNN137067696, na jejímž základě žalobkyně poskytla téhož dne žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 481 600 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit v 96měsíčních splátkách po 6 783,77 Kč, roční výpůjční úroková sazba činila 7,9 %. Úvěr žalobkyně žalovanému poskytla z převážné části za účelem splacení jeho závazků u jiných společností, smlouva se řídila všeobecnými obchodními podmínkami vydanými žalobkyní (smlouva o hotovostním úvěru – půjčka , Anonymizováno, ze dne 27. 11. 2023). V žádosti o poskytnutí hotovostního úvěru žalovaný uvedl, že je OSVČ, živí se jako řemeslník, že jeho čistý měsíční příjem činí 55 000 Kč, uvedl výši měsíčních nákladů na bydlení ve výši 7 000 Kč, uvedl, že splácí další tři úvěry částkou ve výši 14 924 Kč měsíčně a že má 2 kreditní karty, každou s úvěrovým limitem 50 000 Kč. Celkový výše jeho nesplacených závazků je ve výši 467 531 Kč (žádost o poskytnutí hotovostního úvěru – půjčka pro konsolidace). Z databáze CBCB žalobkyně zjistila, že žalovaný splácí měsíčně částku 8 825 Kč a částku 10 062 Kč, bylo z ní rovněž zřejmé, že žalovaný má nezajištěné úvěry v celkové hodnotě 563 964 Kč, úvěry zajištěné v celkové hodnotě 124 180 Kč a limit kreditních karet ve výši 100 000 Kč (informace o žalovaném – výpis z registrů). Žalobkyně vyhodnotila kladně úvěruschopnost žalovaného na základě interního systému, databáze odcizených dokladů, ISIR, CEE, OR, živ. Rejstříku, jakož i dle vlastních tvrzení žalovaného (potvrzení o provedení ověření bonity klienta, oddělení řízení rizik). Žalobkyně odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 19. 4. 2024 (poslední výzva k uhrazení dlužné částky a odstoupení od smlouvy ze dne 19. 4. 2024 vč. dodejky). Žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 8 666,19 Kč (historie úvěru ke dni 17. 1. 2025, transakční historie ke dni 17. 1. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou prostřednictvím právního zástupce dne 11. 2. 2025 (předžalobní upomínka ze dne 11. 2. 2025, potvrzení o podání z téhož dne).

5. Soud na shora zjištěný skutkový stav aplikoval následující právní hodnocení: Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle odst. 3 vázaným spotřebitelským úvěrem je spotřebitelský úvěr, který je vázaný na koupi zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou spotřebitelského úvěru na bydlení.

6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění do 28. 5. 2022, o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Nedostojí-li tedy věřitel této své povinnosti, je smlouva dle zákona účinného v době uzavření smlouvy sankcionována neplatností.

10. V nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV.ÚS 702/20 Ústavní soud vyjádřil názor, že: „ je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance).“11. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18 totiž vyslovil názor, že: „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“12. V rozsudku ze dne 20.4.2022. sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). . . Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“13. S ohledem na shora uvedená zákonná ustanovení a judikaturu zkoumal soud z úřední povinnosti, zda v daném případě žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, to však žalobkyně neučinila, neboť vyšla z objektivně nedoloženého prohlášení žalovaného o jeho příjmech (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), žalobkyně si nevyžádala doložení daňového přiznání žalovaného, bankovních výpisů apod. Dále řádně neprověřila výdaje žalovaného, když ve vztahu k jeho výdajům vyšla pouze z interního ekonomického modelu a údajů o dalších závazcích žalovaného, nevyžádala si např. jeho nájemní smlouvu. Smlouva ze dne 27. 11. 2023 je tudíž podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná, byť žalovaný sám její neplatnost nenamítl (viz rozsudek SDEU ze dne 5. 3 2020 ve věci C-679/18) a žalobkyni tak podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. vznikl pouze nárok na vrácení jistiny pohledávky.

14. Na základě shora uvedeného, po zhodnocení všech uvedených důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti (bez pochybností o jejich pravosti a pravdivosti), dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém a právním stavu. Mezi účastníky řízení byla v souladu s § 2 uzavřena dne 27. 11. 2023 smlouva o spotřebitelském úvěru č. GNN137067696, která svou povahou odpovídá smlouvě o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však před uzavřením této smlouvy nedostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele dle § 86 daného zákona. V daném případě z doložených listin a skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že údaje ohledně majetkových poměrů žalované nebyly ověřovány, žádné takové listiny nemá žalobkyně k dispozici. Dle tvrzení žalovaného činí jeho pravidelný měsíční příjem 55 000 Kč a výdaje na bydlení 7 000 Kč, výdaje na splátky jiných závazků 18 887 Kč, přičemž žalovaný uvedl, že má další 2 kreditní karty s úvěrovým limitem 50 000 Kč u každé z nich. Poskytovaný úvěr sloužil ke konsolidaci předchozích závazků žalovaného. I v takovém případě je však nutné trvat na zákonem předpokládaných povinnostech, zejména tedy na požadavku řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalovaného s náležitou pečlivostí, když na výzvu soudu k této otázce nepředložila odpovídající listiny (tzn. na straně příjmové např. daňová přiznání, na straně výdajové nájemní smlouvu a pro oba případy např. výpisy z účtu, které by byly poskytly komplexní obraz o finanční situaci žalovaného). Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného tak žalobkyně vycházela výlučně z prostých tvrzení žalovaného a z interních systémů, případně z různých shora popsaných registrů.

15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 481 600 Kč a žalovaný žalobkyni vrátil 8 666,19 Kč, žaloba je tak důvodná je co do částky 472 933,81 Kč představující nezaplacenou jistinu žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného v řízení soud nemohl posoudit majetkové poměry žalovaného ve vztahu k jeho možnostem k vrácení jistiny spotřebitelského úvěru. Proto jej soud zavázal k vrácení shora popsané částky v obecné pariční lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 69 226,05 Kč, přičemž tato částka představuje 97,82 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 98,91 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 1,09 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 19 126 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 478 136,76 Kč sestávající z částky 10 220 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 11. 2. 2025, z částky 10 220 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 2. 2025, z částky 10 220 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 13. 3. 2025 a z částky 10 220 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 9. 2025 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 680 Kč ve výši 8 962,80 Kč.