20 C 182/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 24 880 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 040 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba s tím, aby žalobci bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 350 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 397,45 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 449,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 932,50 Kč od 2. 11. 2022 do 9. 12. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 892,50 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,87 % ročně z částky 11 932,50 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Řízení se zastavuje co do částky 9 490 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 388,61 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 840,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 381,11 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,45 % ročně z částky 7 381,11 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 31. 1. 2023 domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 24 880 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřených Smluv o spotřebitelském úvěru. Žalovaný uzavřel dne 17. 11. 2018 s právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě převzal hotově částku ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s částkou ve výši 9 600 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 byla předmětná pohledávka postoupena z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaný na tuto pohledávku uhradil pouze částku ve výši 6 960 Kč. Dále již neuhradil ničeho. Dne 30. 6. 2018 pak byla mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě převzal hotově částku ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s částkou ve výši 9 600 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 360 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 byla předmětná pohledávka postoupena z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem. Žalovaný na tuto pohledávku uhradil pouze částku ve výši 12 360 Kč. Dále již neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání, na které se žalovaný, ač řádně předvolán nedostavil.

4. Co do částky 9 490 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 388,61 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 840,15 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 381,11 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,45 % ročně z částky 7 381,11 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení vzala žalobkyně při jednání žalobu zcela zpět a soud tak v tomto rozsahu řízení zastavil.

5. Ve věci dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu a má za prokázané:

6. Ze zákaznické karty ze dne 30. 6. 2018 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 12 000 Kč. Uvedl, že bydlí v nájmu, žije s manželkou, která hradí polovinu nájmu, je bezdětný. Zaměstnán je v hlavním pracovním poměru u [anonymizována dvě slova] [územní celek] a jeho čistý příjem činí 27 000 Kč. Další příjmy neuvedl. Jeho měsíční výdaje činí 15 000 Kč.

7. Ze zákaznické karty ze dne 17. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 12 000 Kč. Uvedl, že bydlí v nájmu, žije s manželkou, která hradí polovinu nájmu, je bezdětný. Zaměstnán je v hlavním pracovním poměru u [anonymizována dvě slova] [územní celek] a jeho čistý příjem činí 33 000 Kč. Další příjmy neuvedl. Jeho měsíční výdaje činí 17 420 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 11. 2018 včetně smluvních podmínek soud zjistil, že byla mezi žalovaným a společností [právnická osoba] uzavřena smlouva, na jejímž základě se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, který rovněž téhož dne v hotovosti žalovanému poskytla. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s poplatkem ve výši 6 960 Kč v pravidelných 60 týdenních splátkách po 360 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 a z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 24. 11. 2022 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z podacího lístku ze dne 24. 11. 2022.

10. Výzvou před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky v celkové výši 46 296,39 Kč (výzva k plnění ze dne 12. 1. 2023).

11. Z hlediska skutkového stavu věci má soud za prokázané, že mezi účastníky došlo dne 17. 11. 2018 k uzavření shora specifikované smlouvy o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 600 Kč. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy, nehradil stanovené týdenní splátky (uhradil pouze částku 6 960 Kč). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit.

18. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.

19. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – [číslo], přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.

20. Při prověřování úvěruschopnosti spotřebitele tedy nelze vyjít pouze z prohlášení spotřebitele, když je třeba vždy ověřovat, zda jsou jeho prohlášení pravdivá.

21. Soud má za to, že v daném případě nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného a to ani v části příjmové ani výdajové stránky. Žalobkyně tvrdila, že vychází z premisy pravdivosti uváděných údajů. Soud se s tímto tvrzením žalobkyně neztotožňuje. Žalovaný uvedl, že jeho měsíční příjmy činí celkem 27 000 Kč a výdaje 15 000 Kč. Ačkoli žalobkyně tvrdí, že informace byly ověřeny výpisem z účtu žalovaného, toto ničím nedokládá (a uvedené mohlo být v zákaznické kartě zaškrtnuto kdykoli). Tvrzené příjmy ani výdaje tedy žalobkyně nijak neověřila, ať už výpisy z účtu, z nájemní smlouvy či předpisu inkasa. Nelze se bez dalšího spokojit pouze s údaji, které předloží spotřebitel, protože je v jeho zájmu úvěr získat a přizpůsobí i prohlášení adresované žalobkyni. Dle soudu tak žalobkyně neunesla břemeno důkazní k tvrzení, že dostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Soud tak považoval spotřebitelskou smlouvu za absolutně neplatnou.

22. Vztah mezi stranami je pak třeba vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).

23. Bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen vrátit žalobkyni jako aktivně legitimovanému subjektu, neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena v souladu s § 1879 a násl. o. z. a na postupníka přitom může přejít i pohledávka z bezdůvodného obohacení, ačkoliv byla ve smlouvě o postoupení kvalifikována jako pohledávka vyplývající ze smlouvy o úvěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009).

24. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný uhradil částku 6 960 Kč. Soud proto přiznal žalobkyni částku 5 040 Kč. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

25. Žalobkyně požadovala přiznání úroků z prodlení od 2. 11. 2022. S tímto požadavkem žalobkyně se soud neztotožňuje, neboť již Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ze dne 7. 4. 2010 konstatoval, že:„ Bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal, přičemž bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák., teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.“ Dluh se stal splatným až učiněnou výzvou, resp. oznámením o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2022, které bylo žalovanému zasláno dne 24. 11. 2022 dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že zásilka zaslaná prostřednictvím pošty došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 29. 11. 2023, žalovaný měl plnit do 10 dnů od doručení, tj. do 9. 12. 2022. Žalovaný je tudíž v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení ve smyslu § 1970 o. z., a byl povinen plnit, nikoliv však prvního den poté, jak uvádí dané rozhodnutí (to ještě odkazuje na ust. § 563 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013), ale bez zbytečného odkladu dle současné účinné úpravy v ust. § 1958 odst. 2 o. z. (v ostatním však zůstává uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nadále aplikovatelné). V oznámení ze dne 24. 11. 2022 byla určena lhůta 10 dnů, nicméně čas plnění závazný pro dlužníka může vyplývat vždy jedině ze smlouvy, ze zákona anebo ze soudního rozhodnutí a nemůže být určován věřitelem (viz Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 998-1014). Lhůta k plnění uvedená žalobkyní, ale zákonnou lhůtu nezkracuje, naopak by se dalo říct, že se jedná o prodloužení lhůty dané ust. § 1958 odst. 2 o. z., kdy za lhůtu bez zbytečného odkladu pro tento případ by se dala považovat lhůta v řádech dnů, soud proto vycházel při stanovení splatnosti ze lhůty prodloužené žalobkyní a přiznal jí úroky z prodlení od 10. 12. 2022 ve výši, která je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích. Zároveň s ohledem na výše uvedené, kdy soud přiznal žalobkyni pouze částku 5 040 Kč představující bezdůvodné obohacení, soud zamítl požadavek žalobkyně na úroky z prodlení výši 10 % ročně z částky 11 932,50 Kč od 2. 11. 2022 do 9. 12. 2022, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 6 892,50 Kč od 10. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 24,87 % ročně z částky 11 932,50 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kdy tyto by náležely žalovanému (úspěšnému z 67,3 %). Žalovaný se však v průběhu řízení nijak nevyjadřoval a žádné náklady mu nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.